CH IV Řeč Herma Trismegista k Tatovi

(1)       Jelikož Tvůrce učinil celý Kosmos nikoli rukama, nýbrž Slovem, přemítej o Něm takto: jako o tom, kdo je přítomný a kdo vždy jest, kdo vše učinil a je Jeden Jediný; jako o tom, kdo svou vůlí vytvořil vše, co jest. Toto je totiž jeho tělo, které není hmatatelné ani viditelné ani měřitelné ani rozlehlé ani podobné ničemu jinému.[1] Není přece ohněm, ani vodou, ani vzduchem, ani duchem, nýbrž to vše je díky Němu.[2] Protože je dobrý, pojal úmysl zasvětit toto vše Sobě Jedinému[3] a zkrášlit[4] zemi.

(2)       Jako šperk[5] božského těla seslal Člověka, smrtelného živého tvora jako šperk tvora nesmrtelného. <Tento> šperk získal ovšem oproti ostatním živým tvorům a oproti Kosmu navíc Řeč a Mysl.[6] A tento Člověk se stal divákem božího díla, i užasl a poznal Stvořitele.

(3)       Řeč, Tate, rozdělil  tedy <Bůh> mezi všechny lidi, Mysl však nikoliv. Ale ne snad, že by některým <z nich> nepřál: vždyť nepřejícnost nepřichází odtud,[7] nýbrž povstává <zde> dole v duších lidí, kteří nemají Mysl.

            Tat: A proč tedy, otče, nerozdělil Bůh Mysl všem?

            Hermés: Chtěl ji postavit doprostřed, synu, jako cenu, kterou si duše mají vybojovat.

(4)       Tat: A kam ji postavil?

            Hermés: Naplnil Jí veliký Pohár, seslal jej dolů a ustanovil hlasatele, jemuž přikázal hlásat lidským srdcím toto:

“Ponoř se, to, které můžeš, do tohoto Poháru; to, které věříš, že vystoupíš k Tomu, kdo tento Pohár seslal; to, které poznáváš, k čemu jsi povstalo.”

            Ti pak, kdo této zvěsti porozuměli[8] a ponořili se do Mysli, získali účast na známosti a stali se dovršenými lidi, neboť přijali Mysl.

            Ti však, kdo se s onou zvěstí minuli, jsou sice sami rozumní, ale Mysl nepřijali, a proto jim není známo, k čemu povstali a díky jakým <počátkům>. (5)Jejich vnímání mají blízko k vnímáním nerozumných tvorů. Jejich povaha[9] spočívá v náruživosti a vášni, nad ničím nežasnou, a to ani nad tím, co stojí za podívanou; oddávají se rozkoším a choutkám[10] <svých> těl a věří, že kvůli nim člověk povstal.

            Ti však, Tate, kdo získali účast na onom vznešeném daru od Boha, ti jsou co do svých skutků ve srovnání <s těmi druhými jako> nesmrtelní oproti smrtelným. Objali v sobě svou Myslí vše, co je na zemi, na nebi, i pokud je co nad nebem. Až tak vysoko se pozvedli, uviděli Dobro a spatřivši je, začali své vezdejší živobytí považovat za špatný vtip.[11] Jsou povzneseni nad vše tělesné i netělesné a spěchají k Jednomu a Jedinému.[12]

(6)       Toto je vědění Mysli, Tate, punc[13] božských věcí a poznání Boha - neboť onen Pohár je božský.

            Tat: I já chci být ponořen, otče.

            Hermés: Pokud nejprve nebudeš nenávidět své tělo, synu, nebudeš schopen milovat sebe sama. Jakmile však začneš milovat sebe sama, nabydeš Mysl; a když budeš mít Mysl, získáš i účast na vědění.

            Tat: Jak to myslíš, otče?

            Hermés: Je přece nemožné, synu, upínat se k obojímu: ke smrtelnému i k božskému. Jsou totiž dva druhy toho, co je: tělesné a netělesné; v tom prvním je smrtelné, v tom druhém je božské. Volba jednoho z nich je ponechána na tom, kdo chce volit. Kde ovšem nezbývá než si zvolit, tam obojí <naráz mít> nelze. Pokud je odstrčeno jedno, projeví se působení druhého.

(7)       Působení toho mocnějšího je pak nejen nejkrásnější volbou, jaké může volící dojít - totiž aby byl člověk zbožštěn - nýbrž ukazuje i úctu k Bohu. Působení toho slabšího však přivodilo zkázu Člověka. Proti Bohu se ovšem neprovinil v ničem jiném[14] než v tom, že tak jako když průvody procházející středem nejsou samy schopny nic uskutečnit, nýbrž se jen pletou pod nohy ostatním, stejně tak i oni pouze pochodují Kosmem v průvodech, k nimž se přidali pod vlivem tělesných rozkoší.[15]

(8)       Když se tomu tedy má takto, Tate, pak nám Bůh nabídl a bude nabízet vše, co je od Něho. Na nás[16] je, abychom to stačili přijímat a neselhali.[17] Neboť Bůh je nevinný: my sami jsme viníky věcí zlých, když jim dáváme přednost před dobrými. Vidíš, synu, kolika těly je nám třeba projít, kolika chóry daimónů, kolika drahami hvězd a <jejich> soudržností, abychom přispěchali k Jednomu a Jedinému <Bohu>. Neboť Dobro je přístupné,[18] bez hranic a bez konce, a samo o sobě je navíc bez počátku - to jen nám se zdá, že jeho počátkem je známost. (9) Známost se však nestává počátkem Dobra, nýbrž <pouze> nám poskytuje počátek našeho seznamování s Ním. Chopme se tedy rychle tohoto počátku a všechno rychle projdeme.

            Velmi křivolaká je však ta cesta, na níž máme opouštět věci, které nás obvykle obklopují, a vracet se k těm, jež jsou dávné a původní. Vždyť věci, které se jeví, nás těší, nezjevné však vzbuzují nedůvěru. Zjevným je ovšem zjevnější vše zlé, zatímco Dobro je jim nezjevné; nemá totiž tvar ani výraz. Proto je podobné sobě samému, ale nepodobné všemu ostatnímu. Je totiž nemožné, aby se netělesné zjevovalo tělu. (10) Toto je rozdíl mezi podobným a nepodobným, a nedostatek nepodobného vůči podobnému.

            Neboť Jednota je počátkem a kořenem všeho a je ve všem jako kořen a počátek. Bez počátku pak není nic. Počátek však není z ničeho, než ze sebe sama, protože je počátkem všeho ostatního. Tím je ovšem právě proto, že se mu jiného počátku nedostalo. Jelikož je tedy Jednota počátkem, obsahuje v sobě zároveň všechna čísla, sama v žádném obsažena; plodí všechna čísla, sama jiným číslem nezplozena. (11) Vše zplozené je pak nedokonalé a dělitelné,[19] může růst nebo se zmenšovat; dokonalému se však nic takového nestává. Co pak může růst, roste od Jednoty, je to však v zajetí své vlastní slabosti, neboť to již není schopno obsáhnout Jednotu.[20]

            Toto je tedy obraz Boha, Tate, který jsem se ti pokusil načrtnout, nakolik je to možné. Pokud onen obraz přesně nazřeš a poznáš[21] očima srdce, věř mi, synu, nalezneš cestu k tomu, co je nahoře. Spíše tě však povede sám ten obraz. Ta podívaná má totiž jednu zvláštní vlastnost: Zmocňuje se těch, kdo dospěli až k jejímu nazření, a přitahuje je, jak se říká, jako magnetovec železo.