CH V Hermés ke svému synu Tatovi o tom, že NEZJEVNÝ BŮH JE NEJZJEVNĚJŠÍ

26.07.2015 13:29

(1)       Také tuto řeč přednesu tobě, Tate, abys nezůstal nezasvěcený do mystérií Boha, který je příliš mocný, než aby mohl být pojmenován.[1] Uvědom si tedy, jak se ti to, co se mnohým zdá nezjevné, stane nejzjevnější. Vždyť by to vůbec nebylo, kdyby to bylo nezjevné. Každý jev je totiž zplozený, neboť se zjevil. Nezjevné jest však vždy, nepotřebuje se zjevovat. Je stálé a činí všechno ostatní zjevným. On sám je nezjevný, neboť vždy jest. Ač zjevující, sám se nezjevuje. Sám je nezplozený, všechno však představuje v představivosti. Vždyť zjevování v představivosti se týká pouze zplozených věcí. Zjevování v představivosti[2] totiž není ničím jiným než zrozením.

(2)       Ten Jeden nezplozený je samozřejmě nepředstavitelný i nezjevný, všechno však představuje a skrze vše a ve všem se zjevuje - a zejména pak těm, kterým se rozhodl se zjevit. Ty se tedy, můj synu Tate, nejprve modli k Pánu a Otci, který je Jediný, avšak není Jeden, nýbrž Jeden je od Něho, aby se ti dostalo Jeho milosti a byl jsi schopen poznat tak velikého Boha, a aby ti dal ve tvé mysli[3] zazářit třeba i jedinému ze svých paprsků. Vždyť jedině myšlení spatřuje nezjevné, neboť je samo nezjevné. Pokud jsi toho schopen, zjeví se tvým očím Mysli. Pán není skoupý:[4] zjevuje se skrze všechno v Kosmu[5]. Můžeš snad spatřit své myšlení, chopit se jej svýma rukama a nazřít obraz Boha? Pokud je ti nezjevné i to, co je v tobě, jak se ti bude skrze tvé oči zjevovat On sám v sobě samém?[6]

(3)       Pokud Jej však chceš spatřit, poznej Slunce, poznej běh Luny, poznej pořádek hvězd. Kdo opatruje tento pořádek? Vždyť veškerý pořádek je ohraničen číslem a místem. Slunce je největším bohem mezi bohy na nebi; jemu všichni nebeští bohové ustupují jako králi a vládci. A on, který je tak veliký, větší než země i moře, přesto strpí, že má nad sebou kroužící hvězdy, které jsou menší než on sám. Koho ten uctívá a koho ten se bojí, synu? Žádná z těchto hvězd, které jsou na nebi, nepřijala podobnou či stejnou dráhu.[7] Kdo každé z nich vymezil způsob a velikost její dráhy?

(4)       A sama Medvědice se otáčí okolo sebe samé a spolu se sebou otáčí celým Kosmem. Komu patří tento nástroj? Kdo obehnal moře hranicemi? Kdo usadil zemi <na jejím místě>? Musí přece být někdo, kdo by byl stvořitelem a vládcem toho všeho. Je totiž nemožné, aby byly místo, číslo či míra uhlídány bez toho, kdo je stvořil. Vždyť žádný pořádek nebyl stvořen nemístností a neúměrností - ačkoli ani ta není bez vládce. A i když je nepořádek neúplný, neboť zadržuje - rozumí se povahu pořádku - podléhá i on vládci, který jí[8] pouze zatím žádný pořádek nepřiřadil.

(5)       Kéž bys tak mohl nabýt křídla, vznést se do vzduchu a vznášet se mezi nebem a zemí! Vidět pevnost země, přelévání moře, proudění řek, volnost vzduchu, hbitost ohně, běh hvězd i rychlost nebe, které toto vše obstupuje. Ach, synu, jak přešťastná je to podívaná, nazřít v jednom okamžiku toto vše: nehybného, jak se hýbe a nezjevného, jak se zjevuje skrze vše, co činí. Toto je pořádek Kosmu, toto je uspořádání[9] pořádku.

(6)       A chceš-li Jej nazřít i skrze vše smrtelné, co je na zemi i v hlubině, synu, poznej člověka utvářeného v lůně. Důkladně prozkoumej um, s nímž je onen výtvor učiněn. A věz, kdo utváří onen krásný a božský obraz, jímž je Člověk. Kdo načrtnul kruhy očí, kdo provrtal otvory nosu a uší, kdo rozevřel ústa, kdo napjal a připoutal šlachy, kdo svedl žíly, kdo zpevnil kosti, kdo obalil maso kůží, kdo rozdělil prsty, kdo rozšířil nohám chodidla, kdo prorazil póry, kdo rozestřel slezinu, kdo učinil srdce ve tvaru pyramidy, kdo pospojoval nervy,[10] kdo rozprostřel játra, kdo vyhloubil dutinu plic, kdo učinil břicho prostorným? Kdo vyjádřil vše nejvznešenější ve zjevném a skryl vše ošklivé?

(7)       Viz, kolik dovedností <bylo užito> v jedné látce, kolik činů v jedné oblasti - a vše je překrásné, vše úměrné, a přitom vše v rozmanitosti. Kdo učinil toto vše? Která matka, který otec, pokud ne nezjevný Bůh, jenž vše vytvořil svou vůlí? (8) Nikdo přece neříká, že by socha vznikla bez sochaře nebo obraz bez malíře. A tento výtvor by měl vzniknout bez Tvůrce? Ó jak veliká zaslepenost, jak veliká neúcta,[11] jaký nedostatek soudnosti! Nikdy, můj synu Tate, neupírej výtvorům jejich Tvůrce. Ba spíše to, co se týká Boha, je příliš mocné, než aby to mohlo být pojmenováno: tak veliký je Otec všech věcí. Je totiž jediný a jeho dílem je býti Otcem.

(9)       Pokud mne však nutíš říci něco ještě odvážnějšího, pak pravím, že jeho bytostným určením je vše plodit a činit. A jako není možné, aby něco vzniklo bez stvořitele, tak by ani on sám nemohl vždy být, kdyby vždy vše nečinil: na nebi, ve vzduchu, na zemi, v hlubině, v celém Kosmu i všude ve Vesmíru, v tom, co je, i v tom, co není. Neboť v tom všem není nic, čím by On sám nebyl. Sám je vším, co je, a sám je vším, co není. Vše, co je, totiž zjevil, zatímco vše, co není, podržuje v sobě samém.[12]

(10)     Toto je Bůh, který je příliš mocný, než aby mohl být pojmenován. Toto je nezjevný, který je nejzjevnější. Je nahlédnutelný Myslí, a přesto viditelný očima. Je netělesný a přece mnohotělesný, ba spíše všetělesný. [13] Tento, který není, jest ničím. Je totiž vším a tedy i tímto. A proto má všechna jména, neboť jest od jednoho Otce, proto však zároveň sám jméno nemá, neboť je Otcem všeho.

 

                                   Jak Tě tedy velebit, <pět> o Tobě nebo k Tobě?

                                   Kam se mám dívat, když Tě budu velebit?

                                   Nahoru, dolů, dovnitř, ven?

                                   Vždyť ve spojení s Tebou není místa ani způsobu,

                                   ani nic jiného z toho, co je.

                                   Vše je v Tobě, vše je od Tebe.

                                   Vše dáváš a nic nepřijímáš.

                                   Vše totiž máš a není nic, co bys neměl.

(11)                             A kdy Tě mám opěvovat?

                                   Nelze přece pojmout Tvůj čas ani hodinu.

                                   A za co Tě mám opěvovat?

                                   Za to, co jsi učinil, nebo za to, co jsi neučinil?

                                   Za to, co jsi zjevil, nebo za to, co jsi skryl?

                                   A jak Tě mám opěvovat?

                                   Jako kdybych byl sám sebou?

                                   Jako kdybych měl něco soukromého?

                                   Jako kdybych byl někým jiným?

                                   Vždyť Ty jsi vším, čím mohu být;

                                   Ty jsi vším, co mohu činit;

                                   Ty jsi vším, co mohu říci.

                                   Neboť Ty jsi vše a nic jiného není.

                                   Ty jsi i tím, co není.

                                   Jsi vším, co se zrodilo; jsi tím, co se nezrodilo.

                                   Jsi Myslí, když se myslíš; jsi Otcem, když tvoříš;

                                   jsi Bohem, když působíš a jsi dobrý, když vše činíš.

 

To jemnější z Látky je vzduch,

ze vzduchu Duše,

z Duše Mysl

z Mysli Bůh.

 



    [1]       Doslova: ... Boha, který je mocnější jména.

    [2]       “Zjevování v představivosti” je naším pokusem o překlad řeckého fantasia, které neznačí jen naší “fantazii” a latinské imaginatio, nýbrž též (doslovně) “schopnost zjevovat”.

    [3]       “Mysl” je zde dianoia, nikoli nús. Význam je však nejspíš podobný.

    [4]       “Není skoupý” = afthonos, tedy “je bez závisti (fthonos), není nepřejícný”.

    [5]       Doslova skrze celý nebo skrze veškerý Kosmos.

    [6]       Rukopisný text je gramaticky nesmyslný a překládáme proto podle konjektury (viz aparát). S jinou a menší opravou by znění mohlo být: ... jak se ti bude v tobě samém skrze tvé oči zjevovat On sám?

    [7]       Pokud bychom větu spolu s Festugierem četli jako otázku, zněl by překlad: A cožpak nepřijala každá z těchto hvězd, které jsou na nebi, podobnou či stejnou dráhu? K výkladu obou variant viz komentář.

    [8]       = nemístnosti a neúměrnosti.

    [9]       Doslova kosmos pořádku.

    [10]     Řečtina nerozlišuje mezi nervy a šlachami - obojí jsou neura. V naší větě se však neura vyskytují dvakrát, a proto v překladu po vzoru Festugierově předpokládáme, že se v prvním případě jedná o šlachy, zatímco ve druhém o nervy.

    [11]     “Neúcta” = asebeia = bezbožnost (opak k eusebeia, “zbožnost”).

    [12]     Vše, co je (není) = doslovněji “všechny věci, které jsou (nejsou)”. Překlad pomocí “vše” volíme zde a rovněž na mnoha dalších podobných místech ve snaze vyhnout se oněm jinak nezbytným “věcem”, které mohou ve filosofickém textu být poměrně matoucí. V řečtině je plurál středního rodu (tj. “jsoucna”).

    [13]     Doslova všech těl.