Co se můžeme dovědět při holotropním dýchání

Při holotropním dýchání se často dovídáme něco o sobě, něco o lidech kolem nás, o přírodě, o životě, někdy i o Bohu. Nevím jak, nevím odkud, jednou jsem se možná i já něco dozvěděla. Jak to bývá, člověku se chce povídat nebo psát o tom, čeho je pln a s čím na chvilku obývá Vesmír. Tak se stalo, že je tu "Trocha povídání s Pánem Bohem".

Ty! Říkám Ti Pane Bože, protože 2002 let křesťanství a i jiné počty let jiných náboženských směrů a filozofií, nejsou poryv větru. Celá naše kultura z nich vyrůstá a jsou v nás jako to nejhlubší a nejjemnější kořání.
Tak se nediv, že já nevím nic lepšího, než oslovit Tě Pane Bože. Nevím, zda jsi někdo, zda jsi něco. Vím, že nemáš jméno, nelze Tě nikterak po našem lidském způsobu popsat, označit, jakkoliv definovat. Nevím o Tvém bytí nic, jen ve mně někdo ví, že jsi. Ten někdo (nebo něco?) tě vnímá jaksi nelidsky a tudíž nevysloveně. Z tohoto jevu však jakoby vylétají malá světýlka a každé vždycky na chviličku ozáří něco lidského a pozemského ve mně. Někdy to zůstává zářit napořád, někdy se to zase potemní. Je to kód, který někdy moje mysl rozluští a transformuje do výjímečné chvilky prozření nebo jen do zcela banálních (pro někoho) zpráviček. Kupříkladu: "Jsi pěkně chamtivá, nech toho!" Nebo: "Ty závidíš, nestydo!" A tak podobně a rozličně. Jsou však také zprávičky, netýkající se mé osoby, které mně vženou slzy do očí svou nepopsatelnou dobrotou a krásou. Jsou také zprávičky nevýslovné v nejvnitřnějším smyslu slova. Pak se mi zdá, že někde z dáli o mne lehce zavadí něco, nejen mimo planetu Zemi, sluneční soustavu, možná i něco mimo - Vesmír?, Nekonečno?, Absolutno?.
Jak si to tak všechno svým omezeným způsobem dávám dohromady, jsou asi všechny ty tajemné doteky velmi důležité a je na nás, abychom je luštili a luštili. Abychom byli neustále na příjmu a pokoušeli se nacházet ten správný dekódovací způsob. Abychom věděli, že jsi to Ty, Pane Bože, kdo námi prostupuješ. Kéž se nám vždy podaří nabídnout Ti chléb a sůl a povídat si s Tebou. Každý po svém, celou svou podstatou i nepodstatou. Kéž se nám podaří, abychom si do toho povídání s Tebou nedali od nikoho mluvit a nenechali se od nikoho poučovat, jak ty řeči s Tebou vést. My to totiž všechno víme, jak a co. Kdo si myslí, že tomu tak není, pozor!

Je to past na nás nachystaná kdekým a kdečím, nejčastěji námi samotnými.