Eneolit (doba měděná)

 

Eneolit (z latinského aeneus - měděný), jinak také chalkolit (z řeckého chalkos - měděný, lithos - kámen) či česky doba měděná, je označení pro historické období v pravěku - závěrečnou fázi doby kamenné. Následuje po neolitu a předchází dobu bronzovou.

Zdá se, že na konci neolitu došlo k určité krizi. Svědčily by proto i častější nálezy kostí lovných zvířat na neolitických sídlištích. Snad hrála roli vyčerpanost půdy v důsledku žárového zemědělství.

Znalost zpracování mědi. Měď, která je jako materiál významná v této epoše pouze v jižní a jihovýchodní Evropě a na Předním východě, v dalších částech Evropy nemá zásadní význam, protože jí není dostatek.

Diferenciace vývoje mezi Evropou a Asií, která je patrná už v neolitu, se prohloubila - v době, kdy ve střední Evropě začíná eneolit, už vznikají v Orientu první otrokářské státy (Sumer, Akkad).

 

Typické znaky pro střední Evropu

Užití oradla v zemědělství - Pozůstatky křížové orby byly nalezeny pod mohylami v Polsku (Sarnow), Dánsku (Lundehøj, Aldrupsgarde) nebo v Česku (Březno u Loun, Konobrže). Předpokládá se, že tato orba mohla být kultovního charakteru. Nezdá se, že by tato oradla (jejichž podobu neznáme) zvýšila výnos polí, spíše obdělávání urychlila. Zároveň došlo k jasnému oddělení polí od sídlišť.

Znalost kola a vozu - Jeden z nejpřevratnějších vynálezů v lidských dějinách se objevuje právě v době někdy kolem poloviny 5. tisíciletí př.n.l. Podle nejnovějších poznatků se zdá, že se kolo objevuje během velmi krátké doby v podstatě v celé Evropě. Nemáme tedy jistotu, že vzniklo na Předním východě, jak bylo po dlouhou dobu předpokládáno. Jedinečným dokladem existence vozu je nález hliněného modelu vozíku v maďarském Budakalász. Existují spekulace o využití vozu v dálkovém obchodě, jsou ovšem nepodložené a silně nepravděpodobné, protože toto by vyžadovalo existenci dlouhých úseků sjízdných cest. Spíše se předpokládá hospodářské užití v rámci jednotky dům - pole.

Užití tažných zvířat - Souvisí s užíváním oradla a vozu. Zdá se, že dobytčata získala v některých kulturách díky své důležitosti postavení kultovního zvířete. To naznačují nálezy sošek býků s náznaky zápřahu na různých místech Evropy (např. Bytyn v Polsku) a také rituální pohřby dobytčat v okolí Lipska (kultura kulovitých amfor). Velmi vzácným důkazem je nález dřevěného jha (býk z jasanového dřeva) ze švýcarského Vinelzu.

Doklady organizované těžby hornin - Nejznámějším dokladem těžby (i hlubinné) je lokalita Krzemionki u Krakova. Byl zde nalezen systém šachet a štol.

Výšinná hrazená sídliště - Objevují se snad již na konci neolitu, v eneolitu plně prokázána.

Oddělení plochy sídliště a pohřebiště - Jestliže v neolitu nacházíme pohřby ještě i na sídlištích, často v sídlištních jámách, v eneolitu se pohřební rituál uniformizuje a asi i rozšiřuje na všechny členy komunity. Zároveň je pohřební okrsek jasně oddělen od sídliště.

První bohaté hroby - Ty snad dosvědčují sociální diferenciaci obyvatelstva (jako další nepřímý důkaz by mohla svědčit existence výšinných sídlišť).

Menší obytné stavby - Jestliže je pro neolit ve střední Evropě typický tzv. dlouhý dům, tak v eneolitu se objevují menší chaty spíše obdélníkového půdorysu (cca 6-8 x 3-4 m). Snad se z toho dá usuzovat, že základní jednotkou komunity již nebyl celý rod (osídlující v neolitu dlouhý dům), ale podstatně menší jednotka (snad nukleární rodina). Sídliště jako celky jsou také oproti neolitu menší.

Upevnění společenského postavení muže - Jako jeden ze sociálních důsledků hospodářských změn se uvažuje o zesílení společenského postavení muže ve společnosti, hlavně v souvislosti s užitím oradla a dobytčat. Starost o pole tak přechází do jeho kompentence. Nicméně se v této souvislosti upustilo od užívání termínu patriarchát, spíše se užívá korektnější pojem patrilineární společnost.

 

Eneolit v Česku

Na našem území spadá eneolit do konce 4300/4200 - 2200. Obvykle se dělí na časný eneolit (4300/4200 - 3700 př. n. l.), kam patří kultura lengyelská, münchshöfenská, schussenriedská, jordanovská skupina a Michelsberská kultura. Do staršího eneolitu (3700 - 3350 př. n. l.) řadíme kulturu nálevkovitých pohárů a stupeň Ia kultury bádenské. Ve středním eneolitu (3350 - 2900/2800) se objevuje bádenská kultura, řivnáčská kultura, bošácká skupina, kultura chamská, kultura kulovitých amfor. V mladším eneolitu (2900/2800 - 2200 př. n. l.) je naše území osídleno kulturou se šňůrovou keramikou a kulturou se zvoncovitými poháry. Na sklonku se objevuje i protoúnětická kultura.

Jako eneolit se na českém území archeologicky vymezuje doba přibližně mezi roky 4400 a 2000 př. n. l. Oproti předcházejícímu neolitu se projevily kvalitativní změny zásadního charakteru ve způsobu obdělávání půdy (oradlo, užití tažné síly dobytka). Předpokládá se, ale zatím není potvrzeno nálezy na českém území, že byl užíván vůz (nálezy kol pocházejí z Polska a Švýcarska, hliněné modely vozů z Maďarska). Poprvé, i když spíše jako prestižní záležitost než ekonomicky významný činitel, byla užívána měď a z ní vyrobené luxusní zbraně a šperky. Oproti neolitu je eneolit na českém území kulturně mnohem rozmanitější, vystřídalo se zde větší množství archeologických kultur a jejich projevy jsou navzájem rozmanitější.

Znalost nových technologií pravděpodobně vyvolala množství společenských a hospodářských změn. Využití dobytka, který patřil k soukromému vlastnictví, asi vedlo k přesunutí zemědělských aktivit jako činnosti, na které se podílela celá komunita, k činnosti vykonávané spíše menší skupinou, snad jen rodinnou jednotkou (a to muži). Oradlo nebylo možné užívat na plochách, které jako v neolitu prošly pouze žďářením a kde zůstávaly zachovávány kořenové systémy odstraněných stromů (viz žárové zemědělství). Proto se asi uplatňuje spíše přílohový systém.

V rámci společenských změn se uvažuje o výraznější sociální stratifikaci dané jednak specializací některých skupin na jinou než zemědělskou činnost (specializovaná řemesla, zpracování kovů, kontrola nad zdroji surovin, obchod), jednak možností kumulovat majetek. Tato stratifikace se pravděpodobně odráží v nálezech hrobů s bohatou výbavou (dále se u mužských hrobů uvažuje i o ceremoniálních zbraních: sekeromlaty) a ve starším a středním eneolitu ve vzrůstu počtu výšinných sídlišť i hradišť, o jejichž funkci se vedou diskuze (vedle obranného charakteru se také uvažuje o symbolické úloze).

Oproti neolitu se také změnila podoba sídelních jednotek na českém území, což pravděpodobně také souviselo se změnami v zemědělské výrobě. Podle archeologických nálezů se zdá, že eneolitické osady byly v porovnání s neolitickými menší rozlohou a obsahovaly menší počet objektů. V osadě pak mohly žít tak 2–6 rodin, tj. asi 20–30 jedinců. Snad zmenšení základní společenské jednotky se projevuje i zmenšením obytných objektů ( místo tzv. dlouhých domů, menší a spíše čtvercového půdorysu). Osídlovaly se také jiné polohy: pro neolitická sídliště je typická spraš, eneolitici osídlovali spíše regiony s černozemí v blízkosti menších vodních toků.

 

Absolutní chronologie českého eneolitu

• časný/raný eneolit 4400–3800 př. n. l.
• starý eneolit 3800–3400 př. n. l.
• střední eneolit 3400–2800 př. n. l.
• mladý eneolit 2800–2300/2000 př. n. l.
   

Časný eneolit

V této málo archeologicky poznané etapě českého pravěku doznívají kulturní projevy pozdního neolitu, pokračuje pozdní fáze lengyelské kultury, vedle ní se archeologicky vyčleňuje lengyelské kultuře příbuzná kultura münchshöfenská. V lengyelské kultuře se někdy rozlišují dva horizonty: horizont Horní Cetno a horizont Praha–Střešovice.

V mladší fázi raného eneolitu je určena jordanovská kultura/skupina (o mladším stupni mezi dolním Poohřím a Kolínskem se hovoří jako o jenštejnské skupině). Vedle těchto kultur se v Čechách nacházejí charakteristické džbánky, většinou v kontextech mladší jordanovské kultury, schussenriedské kultury. Na Pražsku a v severozápadních Čechách byly zachyceny nálezy a také příkopová ohrazení michelsberské kultury. Především na výšinných sídlištích se už na konci jordanovské kultury vyskytuje keramika zdobená brázděným vpichem, o které se v literatuře nejčastěji hovoří jako o památkách typu Retz, a která se jako déletrvající jev projevuje ještě v bolerázském období badenské kultury. Nicméně Rezt spadá na území Moravy.

 

Starý eneolit

Ve střední a severní Evropě převládla kultura nálevkovitých pohárů, která zasahovala jak do Čech tak i na Moravu. Kultura nálevkovitých pohárů (KNP) má mladší a starší stupeň. Do staršího stupně se řadí baalberská fáze a siřemská, do mladšího stupně pak salzmündskou fázi KNP. Z této doby pocházejí první doklady odlévání mědi na českém území (Makotřasy). Vývoj Moravy, ale i Čech ovlivnil o něco později také vývoj na jihovýchodě Evropy, definována je zde badenská kultura (v literatuře také jako kultura s kanelovanou keramikou), resp. její starší bolerázský stupeň.

 

Střední eneolit

Na Moravě převládla plně badenská kultura (klasický stupeň), která je zastoupena i v nálezech ve východních (a slabě i středních a severovýchodních) Čechách. Bádenská kultura má v čechách dva stupně, fáze Lysolaje a Kamýk. Na Moravě pak jsou stupně čtyři. Badenská kultura v Čechách ve svém protořivnáčském stupni přechází v řivnáčskou kulturu. V západních a jižních Čechách se objevují sídliště chamské kultury. Na Moravě se po rozpadu kultury s kanelovanou keramikou a ještě pod vlivem z jihovýchodu vyčlenila bošácká kultura. Její vliv sahal až do východních Čech. V závěru středního eneolitu se v kontrastu s badenským vývojem na severní Moravě a ve východních a severovýchodních Čechách objevuje kultura kulovitých amfor.

 

Mladý eneolit

Ve střední a východní Evropě se mladém eneolitu rozšiřuje kultura se šňůrovou keramikou. Na jižní Moravě se pod vlivem jihovýchodu formuluje jevišovická kultura. Kultura se šňůrovou keramikou je po roce 2400 př. n. l. vystřídána celoevropsky rozšířenou kulturou se zvoncovitými poháry (kulturou zvoncovitých pohárů). Do samotného konce eneolitu je řazena i kultura protoúnětická, ze které pokračuje vývoj plynule do doby bronzové, a epišňůrový kulturní komplex, který je zastoupený na východní Moravě kulturou Chłopice-Veselé.