Hlavní myšlenky egyptského náboženství

Náboženství jako takové nekladlo mnoho překážek pro běžný život, přesněji se jednalo o obecně mravní závazky a poté o povinnosti posilující roli státu. To se asi nejvýrazněji odrazilo v přesvědčení, že faraon se svým nástupem na trůn stává bůh a po smrti jím zůstává. Zrovna tak byla uctívána různá zvířata (regionálně odlišná), která byla považována za posvátná a v některých případech byla považována i za boha, takovým zvířatům byla prokazována úcta jako bohům a po smrti byla také honosně pohřbívána.

 

Kosmologie

Egypťané neměli příliš rozpracovanou kosmologii, ani teorie vzniku člověka nebyla pro egyptské náboženství důležitá. Nejdříve byl vesmír naplněn tmavými vodami chaosu. Podle nejrozšířenější teorie byl prvním vzniklým bohem Re-Atum. Ten si odplivl a z jeho sliny vznikl Šu (bůh vzduchu) a Tefnut (vlhkost). Svět jako takový (především Egypt) vznikl, když Šu a Tefnut „porodili“ (přesněji vytvořili) děti: Nut (obloha) a Geb (Zem). Zajímavé je, že před těmito bohy existovali tzv. prabozi, kteří již do dění nezasahují a nejsou příliš uctíváni. Nebyli považováni za nejstarší bohy, pouze existovali již před Re. Geb a Nut (obloha a Zem) zpočátku nebyli odděleni, ale protože se často hádali, páchali smilstvo došlo k jejich oddělení. A již se neměli setkat, Nut však vyhrála (podle některých verzí si je vyprosila) nad Thovtem (v této nejčastější verzi není nijak řešeno, kde se vzal Thovt) pět dní ve kterých měla Nut vždy dítě (Usir, Eset, Sutech, Nebteh, o pátém bohu není shoda vůbec žádná, všechny tyto bohy podle nějaké egyptské teorie zplodil ještě někdo jiný). Pět dní je vysvětlení nesrovnalosti v kalendáři. Nut je také matkou boha Re.

Lidé zpravidla vznikli tak, že se Šu a Tefnut pohádali, Tefnut pak šla přes temné pustiny a ztratila se, Re-Atum pro ni poslal své oko, to ji našlo a její slzy se pak změnily na lidi.

 

Smrt

Smrt byla vlastně významným prvkem egyptského náboženství i mytologie. Se smrtí byla spojena i řada komplikovaných rituálů, z nichž převážná část byla spojena s mumifikací těla. Za podmínku posmrtného života egypťané považovali uchování těla. Postup spojený s egyptskou mumifikací pravděpodobně souvisí již s před dynastickými kulturami. Opravdový pohřeb, který obsahoval mumifikaci a důstojný hrob si mohlo dovolit zanedbatelné procento, proto většina těl byla mumifikována v poušti. Složitý systém mumifikace a honosných hrobů se vyvinul patrně někdy ve 4. dynastii. Tento druh pohřbu se opíral o mytologii spojenou s Usirovým kultem.

Dlouhou dobu se odborníci domnívali, že smrt hrála v životě Egypťanů hlavní roli, ale to je omyl, který vznikl na základě toho, že většina nalezených pozůstatků této civilizace byla spojena s náboženstvím a smrtí. To je způsobeno tím, jak vlastně egypťané stavěli své stavby. Stavěli je totiž téměř výhradně z nepálených cihel. Kámen byl vyhrazen pouze pro náboženské stavby, k nimž patří i hrobky. Dokonce i královské paláce byly stavěny z těchto nepálených cihel. Z těchto staveb se nám do současnosti pochopitelně nezachovalo téměř nic, zatímco chrámy, hrobky a zádušní kaple jsou dodnes rozesety po celém Egyptě.

 

Podsvětí

Egyptská představa podsvětí, nebyla představa něčeho krásného, ale jednalo se pouze o svět, kde je vše větší, tzn. obilí je větší, zem úrodnější na druhou stranu pak byli „lvi hřivnatější“, prostě větší byla jak pozitivní tak negativní stránka života. I v tomto světě mohl člověk zemřít, což pak byla smrt definitivní. Aby se člověk dostal na onen svět, musel splňovat nejen předpoklad nezničeného těla, ale jeho duše nesměla cestou zabloudit, za tímto účelem byly do hrobů umisťovány tzv. Knihy mrtvých, které poskytovaly mrtvému návod, jak se dostat k soudu. Tato představa pochází až z pozdější doby, duše se dostala do místnosti, kde bylo na váhy položeno jeho srdce a na druhou misku vah bylo položeno pero bohyně pravdy Maat. Srdce reprezentovalo etický kodex Egypta, pokud bylo toto srdce těžší než pero, dostala se duše do podsvětí v opačném případě ho sežrala Amemait (Požíračka duší). Při tomto vážení bylo přítomno 42 bohů a každý z nich položil jednu otázku, pravdivost odpovědi ukazovalo vychýlení vah.

Přestože se jednalo svět prakticky shodný, člověk zůstával příslušníkem té kasty do které se narodil (rolník rolníkem, atp.) objevil se zde (nejpozději ve střední říši) pozitivní prvek, kterým bylo méně práce, protože každý měl svého služebníka či několik služebníků (sošky umístěné v hrobech). Dále se do tohoto posmrtného života nedostali loupežníci, nebyli zde vojáci a byl tak věčný mír. Co se stalo z profesionálního vojáka je nedořešená otázka, na kterou neexistuje jednoznačná odpověď.

Původně byl tento svět umístěn ve vesmíru, ale počátkem střední říše se představa o umístění tohoto světa posunula do podzemí, což byl relativně významný předěl v nazírání na tento svět.

 

Řád

Dalším důležitým principem je maat – řád. Tento pojem byl jedním ze základních kamenů (nejen) náboženského myšlení starověkých Egypťanů - jeho dodržování mělo zajistit stabilitu světa a jeho řádný chod. O jeho důležitosti vypovídá i fakt, že i faraonovi, který byl v jistém smyslu sám chápán jako božská (tedy z pravidel lidského světa vyňatá) bytost, byl nejpozději od konce Staré říše tento princip nadřazen a hlavním úkolem panovníka bylo nést zodpovědnost a veškerým jednáním přispívat k dodržování maat. Zosobněním pojmu ve staroegyptském náboženství byla stejnojmenná bohyně Maat a její symbol – pštrosí pero.

Samotné slovo maat je pro svou komplexnost jen obtížně přeložitelné a spojuje v sobě pojmy jako „pravda“, „harmonie“ a „stabilita“ či prostě „správné jednání“. Reprezentuje všechno to, co je správné a nutné pro správný běh věcí. Je to univerzální neměnný kosmický řád zahrnující svět lidí i svět bohů a jejich vzájemné nejen propojení, ale i závislost. Výrazem fungování maat ve světě bohů jsou především mýty a legendy, v kosmickém smyslu se projevuje v pravidelných nezměnitelných a z lidského hlediska věčných přírodních cyklech (zejména v cyklu slunečním a lunárním - proto byli bohové Re a Thovt označováni jako „Pán maat“), ve světě lidském pak v existenci státu a v řádném fungování jeho institucí, v zachovávání společenských pravidel a nejpozději od doby Nové říše i v osobní lidské mravnosti. V důsledku toho v egyptském pojetí splývalo respektování pravidel všeho druhu každým jednotlivcem v jedno s podporováním a udržováním kosmického řádu, jejich nedodržování (především panovníkem, ale nejen jím) naopak mohlo vést k jeho narušení. Zhroucením maat by došlo k zániku světa a k vítězství chaosu (egyptsky isfet).

Nejvýraznějším (i když zdaleka ne jediným) zdrojem pro pochopení maat v obecnějším společenském významu jsou staroegyptské Knihy moudrých rad do života. Do jisté míry normativní povahu má jen 125. kapitola Knihy mrtvých obsahující výpověď zemřelého před podsvětním soudem, jíž prokazuje svou mravní čistotu výčtem skutků, jichž se nedopustil (takzvaná negativní zpověď).

 

Bohové

Egyptští bozi vychází z různých přírodních kultů, kterých se po celou existenci tohoto náboženství nezbavili. Tzn., že tito bozi byly uctíváni v podobě přírodních úkazů, zvířat či rostlin. Je důležité říci, že ne vždy se jednalo o konkrétní zvíře, rostlinu či přírodní jev, ale bůh byl uctíván ve všech rostlinách, zvířatech či přírodních jevech, což nutně neznamenalo, že jde o boha nejvyššího. Bůh mohl, ale nemusel mít nějakou specifickou funkci, tj. oblast působnosti. Pokud ji neměl, jednalo se prostě o boha, který byl a pravděpodobně nikdo neřešil co tento bůh dělá.

Dalším důležitým aspektem je, že bohové zpravidla nemají svůj životopis, resp. takový životopis má jen málo bohů. Tzn. není známo nic o tom jak a kdy, či komu se narodili, není ani znám jejich život, často se u nich setkáme s tím, že není nijak známo co bylo dříve a co později.

Obecně lze o těchto bozích ještě soudit, že nebyli nesmrtelní, ačkoli po smrti zůstávali bohy v podsvětí, z toho by šlo vyvodit, že pro zemřelé neměli již žijící bohové žádný význam. Toto však není splněno, neboť v podsvětí lidé, podle egyptské mytologie, uctívají stejné bohy jak v říši živých.

U egyptských bohů se lze setkat s několika zvláštními věcmi, první je jejich často komplikovaný vznik, další je jejich vystupování, které je často plné rozporů a tak i „kladní“ bozi občas vystupují v roli vyloženě záporné, toto je spíše otázka mytologie. Z mytologie také víme, že morálka tehdejších bohů vycházela z předhistorického či raně historického období a tak se občas dostávala i mimo rámec tehdejších dobrých mravů, neboť vývoj egyptského náboženství byl pomalejší než vývoj společnosti (např. bohové se nepozastavují nad znásilněním Hora).

 

Panovník

Vládce Egypta byl faraon, který byl považován za boha. Bohem byl nejen po smrti, ale již během svého života. Byl považován za vtělení boha Hora, od 5. dynastie je součást královské titulatury fráze Syn Reův a nejpozději od nové říše byl faraon považován za syna Amona. Jako božská bytost byl zárukou zachování práva, pořádku a prinipu Maat. Zároveň však byl i odpovědný za jeho dodržování a fungování a nepřízeň záplav či neúroda mohly být vnímány jako nespokojenost bohů s Faraonem a jeho spravováním země.

 

Zobrazování bohů

Velmi typické pro egyptské náboženství je zobrazování bohů v podobě zvířat, či v podobě různých zvířecích a později i lidských hybridů. Jednotliví bozi nemají stálou podobu a jsou zobrazováni v mnoha podobách a často bývá problémem rozlišit jednotlivé bohy, či vysvětlit proč právě docházelo k tomuto zobrazení. Zvláštností je také neměnnost těchto podob v závislosti na čase.

 

Kulty

V egyptském náboženství hrála významnou roli celá řada kultů. Téměř všechny vycházely z názorů přírodních počátků tohoto náboženství. Egypťané pak věřili, že určitá zvířata či rostliny jsou posvátná a některá byla samotným bohem. Aby se zvíře stalo bohem muselo splňovat jisté specifické znaky, asi nejznámějším takovým zvířetem je Ápis, takový býk musel splnit řadu znaků a byl jen jeden, po jeho smrti se kněží vydali hledat nového. Tyto kulty byly zpravidla regionální a většího významu se jim dostalo, pokud se vyznavač takového kultu stal panovníkem (farao). Ačkoli nejznámějšími posvátnými zvířaty jsou kočky a býk, lze tvrdit, že každé zvíře, které se v Egyptě vyskytovalo, bylo někde posvátné. Posvátnost zvířete v nějaké oblasti, nebránila jiné oblasti toto zvíře hubit (krokodýl).