Husovo učení
Protože tato sekce na našem webu je tou nejvíce teoretickou a zároveň velmi odbornou, je třeba si před tím, než se seznámíme s učením mistra Jana Husa, objasnit některé základní pojmy. Pro snadnější pochopení Husových filosofických a teologických postojů, názorů i učených výkladů je vhodné si ozřejmit i některé závažné skutečnosti týkající se vztahu k nominalismu resp. k realismu. Jedná se o dva základní přístupy související s pojetím univerzálií a my se podíváme jaké názorové proudy převažovaly v českém prostředí Husovy doby. Rovněž bude třeba nahlédnout do nám již vzdálené křesťanské středověké filosofie, jejímž základem byla scholastika zdůvodňující náboženská dogmata a vstřebávající různé filosofické směry i dílčí názory církevních otců. V neposlední řadě si budeme muset ozřejmit i otázky související s učením o remanenci a Husův vztah k této problematice, etc.
Zájem univerzitních mistrů, filosofů i teologů v pozdním středověku týkající se pojetí univerzálií se zaměřoval především na sipka nominalismus. Přestože nominalismus zdánlivě vypadá moderněji i pokrokověji, v českém univerzitním prostředí se pozornost vzdělanců soustředila na sipka realismus. Proč? S realismem se začala česká univerzitní inteligence seznamovat již před založením pražského vysokého učení a toto úsilí se ještě více zintenzivnilo v době, kdy se v Praze objevilo sipka Viklefovo dílo, jehož pojetí univerzálií bylo pro mistry nakloněné reformě bližší. Pro Viklefovy myšlenky bylo navíc české prostředí daleko příznivější ale hlavně připravenější. Pozastavme se nad tím, proč byl pro stoupence reformy církve bližší právě realismus.
Nejdůležitějším a trvale přítomným záměrem božské mysli je základní idea stvořitelnosti. Nekonečně velká množina idejí je pak zásobárnou vzorových forem, podle nichž Bůh stvořil svět i vše kolem něj. Tento všehomír, toto veškerenstvo s jeho konkrétními jednotlivinami nemůže bez těchto vzorových forem nebo chcete-li idejí vůbec existovat. V Boží mysli tedy nutně musí být ideje před jednotlivými věcmi, musí jednotlivinám předcházet. Na základě těchto tezí stál podle Viklefa veskrze nedokonalý pozemský svět v protikladu k absolutně dokonalému světu idejí. S tímto zdánlivě nepřekonatelným rozporem se Viklef vypořádal konstatováním, že boží přítomnost je obsažena v každé jednotlivině. Stvořitel tak představuje nezpochybnitelný ideál Dobra a nemohl tedy stvořit Zlo z jednoho prostého důvodu. V zásobárně Jeho idejí forma pro Zlo nutně absentuje. Přítomnost zla v pozemském nedokonalém světě je svým způsobem nepřirozený a zlo jako dílo ďáblovo světu nenáleží a bohabojný křesťan je povinen tomuto zlu čelit.
Podle českých reformistů, kteří přijali tyto Viklefovy názory za své, byla aplikace v praktickém životě křesťana jednoznačná. Každý křesťan upřímně toužící po spáse by si měl uvědomit absolutní dokonalost Stvořitelova díla a tento ideál by měl pro něho být nejen závaznou normou ale rovněž i výzvou. Protože tento ideál boží říše na zemi jednoznačně akcentoval realismus, našel v českém společenském prostředí daleko větší odezvu než nominalismus. Samozřejmě tyto učené výklady musely být srozumitelnou formou prezentovány prostému věřícímu. A to již byl úkol pro kazatele, kteří tyto myšlenky přijali, a tohoto úkolu se aktivně a s nadšením chopili. V období, kdy čeští stoupenci realismu v čele s sipka Husem zdůrazňovali na základě realismu křesťanský způsob života, nemohli být v žádném případě nařčeni z kacířství. K fatálnímu střetu došlo poté, kdy Hus a jeho reformní stoupenci začali prizmatem Viklefova realismu pohlížet na úlohu církve, která se ocitla v hluboké morální krizi. Právě v pojetí církve se názory nominalistů a realistů rozcházely principiálně a zásadně.
Nominalisté se svým akcentem na život jednotlivce ani na okamžik nemohli připustit, že klikatá cesta ke spáse by mohla vést jinudy než pouze prostřednictvím institucionální církve. Ve výkladu nominalistů reprezentují boží přítomnost na zemi instituce církve. Církev je třeba bezpodmínečně respektovat a zachovávat jí oddanou poslušnost i v případech, kdy její představitelé nežijí v souladu s Božím zákonem. Právě tato představa se musela nutně setkat s příkrým odmítnutím příznivců realismu. V zájmu objektivity je třeba konstatovat, že i mezi nominalisty bylo mnoho zastánců reformy církve. Ale ve způsobu, jakým by tato náprava měla být provedena, se opět nominalisté s realisty zásadně lišili. Nominalisté byli zastánci řešení, kdy jedině samotná církev musí tuto očistu provést zevnitř prostřednictvím jejího nejvyššího orgánu – koncilu. Právě mezi přívrženci konciliarizmu, kteří nadřazovali koncil nad instituci papeže, bylo nejvíce těch, již prosazovali reformu církve prostřednictvím jejího nejvyššího orgánu. Realisté se pochopitelně dovolávali Trojjediného Boha, který stojí nad církví a není autoritě církve nikterak podřízen. Tím však stoupenci realismu neměli v žádném případě na mysli, že by křesťan měl odmítat poslušnost církvi, neuznávat její autoritu a řídit se „pouze“ ustanovením Písma svatého dle vlastního uvážení. Podle realistů není v žádném případě autorita církve výslovně a jednoznačně ustanovena, nýbrž je jen podmíněná. Tou podmínkou je nezpochybnitelná zásada, totiž ta, že církev svým příkladným životem neodporuje ustanovením Písma a její počínání je v souladu s božím zákonem. Viklefovi stoupenci jednoznačně prosazovali nekompromisní názor, že v případě, kdy církev poruší tuto zásadu, ztrácí bez náhrady svoje nadřazené postaveni nad věřícími.
Zdroj: https://husitstvi.cz