Incký kalendář

Záhadní Inkové, prapůvodní obyvatelé Peru, i když neznali kolo ani psaný jazyk (narozdíl od Mayů ), vytvořili říši, která se táhla po mohutných hřebenech And do délky 3680 kilometrů a na počátku 16. století ji obývalo 12 milionů lidí.
Incká říše byla protkána důmyslnou a účelnou sítí silnic a cest, které ve svém úhrnu měřily desítky tisíc kilometrů. Po nich se posílaly zprávy a sdělení prostřednictvím „běžecké pošty”, jakéhosi štafetového běhu. V případě potřeby po nich putovaly oddíly incké armády a často také sám Inka nebo příslušníci královské rodiny při svých inspekčních cestách. V hornatém terénu říše byla potřeba fungujících silnic zvláště naléhavá. Proto bylo o systém silnic a cest svědomitě pečováno. Jednotlivé úseky cesty, její stavba i údržba byly svěřeny do péče nejbližší občiny - ayllu, který měl za úkol také zajišťovat chod odpočinkových a zároveň obranných stanic (pevností) - tamb. Ty se nacházely podél cest ve vzdálenostech 20 až 25 kilometrů a sloužily běžcům, nesoucím zprávu, jako občerstvovací stanice a střídačka, táhnoucí armádě jako sklad proviantu a munice, panovníkovi na cestě zemí jako útulek a zároveň střežily přístupové cesty proti vetřelci. Přestože bohatství vládců bylo veliké, rozhodně by nestačilo na výstavbu a údržbu těchto silnic. Proto byly tyto stavby a jejich provoz financován pomocí daní odváděných jednotlivými občinami a městy. Kuriózní daň odváděla jedna z nejchudších a nejmenších občin - jedenkrát za rok musela vládci dodat 1 džbán čerstvé vody z jejich studánky. Celkem spravedlivé, že?
Incká říše byla velmi důmyslným a promyšleným strojem. Bohatství bylo získáváno nejen daněmi, zemědělstvím a vlastní výrobou, ale i pomocí obchodu se sousedními zeměmi.
Přestože bylo udržováno velké vojsko, které bylo neustále připraveno k obraně země, celá civilizace padla vlastně za oběť svému náboženství. Inkové očekávajíce předpovídaný návrat svého boha, přivítali s veškerou slávou a úctou (omylem) španělské dobyvatele. Tato záměna je později stála vše, španělský vůdce Hernando Cortez po spatření obrovského množství zlata, použitého nejen ke zdobení lidí, ale i budov, se rozhodl získat veškeré incké bohatství pro Španělsko. Nejprve s úspěchem a s pomocí střelných zbraní, jimž nemohly zbraně Inků konkurovat, rozprášil se svými třemi stovkami vojáků celé desetitisícové incké vojsko. Po této události došli indiáni k názoru, že útočníci musí být poslové jejich boha. A tak přestali vzdorovat. Cortez poté nechal úskokem zajmout nejvyššího vládce Inku a pak ho veřejně popravit ve jménu španělského krále. Následovalo šílené rabování a následné pokřesťování ( i s pomocí krutého mučení bránících se indiánů ). Jaké však bylo překvapení a zklamání Corteze, když zjistil, že ukořistěného zlata a vzácných šperků není tolik, kolik si představoval. Podle jeho názoru museli indiáni zbytek pokladu někam schovat a tak ho začal sveřepě hledat Tak vlastně vznikla fáma o zlatém Eldorádu(o skrytém obrovském zlatém pokladu), které se stále znova a znova vydávali hledat tisíce a tisíce dobrodruhů a zlatokopů. Toto hledání pokračovalo ještě i v minulém století na tzv. Divokém Západě, téměř 500 let po zničení oné úžasné a velkolepé říše Inků.