Jízda na vlně

23.10.2010 09:01

Judy Lief

 

„Zkušenost zrození i smrti je určitým jemným i zjevnějším způsobem kontinuální,“ říká Judy Lief. „Všechno, co zakoušíme, se objevuje jako čerstvé, na chvíli setrvává a mizí. Je to jako jízda na vrcholku vlny uprostřed rozlehlého oceánu. Objevování a mizení zkušenosti v našem životě je to, s čím musíme pracovat.“

 

Svůj život jako celek můžeme vidět jako cestu od zrození ke smrti, ale neměli bychom zůstávat jen u toho, ale podívat se na něj blíž.
     
Jak zakoušíme život právě teď? Jaká je naše zkušenost života moment od momentu? Když se podíváme na svoji okamžitou zkušenost, uvědomíme si, nejenže je život jako celek ohraničen zrozením a smrtí, ale zrovna tak každý moment na této cestě je ohraničen zrozením a smrtí. Se smrtí se tedy nesetkáváme jenom na konci života, ale v každé chvíli.

Smrt začíná námi. Je součástí našeho života, toho kdo jsme. Jakkoliv se je snažíme separovat, život a smrt nelze oddělit, jsou zcela protkány. Hranice mezi životem a smrtí je přítomná po celý čas, nejen v našem posledním výdechu. Není těžké to pochopit intelektuálně, ale osobní zkušenost je něco jiného. Vyžaduje změnu celého našeho přístupu.

Vědomí bezprostřednosti smrti ohrožuje všechno, co je nám drahé. Je to hrozba našemu sebe‑obrazu, snaze dělat svět pevným, hrozba našemu pocitu kontroly a hrozba snaze udržovat smrt od našeho života tak daleko, jak jen je možné.

Máme představu sebe a svého pevného života: „Jsem zde a „já“ je můj pevný život a někde na jeho hranicích je ta hrozivá věc, „smrt“. Tady je „já,“ které znám a miluji a pak je zde „smrt,“ která mě chce. Říkáme si: „V jisté chvíli – ale ne teď! – se tím budu muset zabývat, protože vím, že je zde a časem mě dostihne.“

Jakoby náš život byl linkou, která je časem delší a delší. Snažíme se ji prodlužovat centimetr po centimetru, dokud nepřijdou Velké nůžky a neodstřihnou nás. Víme, že je to ztracená bitva, ale bojíme se nebýt na stráži. Výsledkem je, že zatuhneme, tak jako zrezne starý motor bez oleje.

Tento zatuhlý přístup k životu udržujeme tím, že se vyhýbáme své bezprostřední zkušenosti. Když nejsme právě úplně sjetí, zaměstnáváme se myšlenkami o minulosti a budoucnosti. Časem toho víc přidáváme a bojíme se cokoliv z toho opustit, tak jako žebrák nákupní vozík. Udržováním vzpomínek se pokoušíme udržovat minulost naživu. Když se nezaměstnáváme přemýšlením o minulosti, spekulujeme o tom, co se stane v budoucnosti. Spekulacemi a plánováním se pokoušíme udělat z budoucích možností skutečnost.

Abychom se cítili pevnější a skutečnější, rozmazáváme neustále hranice mezi minulostí, přítomností a budoucností. Snažíme se z toho všeho udělat jeden vzduchotěsný balík. Ačkoliv to vyžaduje značné úsilí, preferujeme to před chatrností přítomného okamžiku – a z větší části to drží pohromadě docela dobře. Náš život ale není fakticky jedna pevná věc od začátku do konce.

V jakékoliv chvíli je jedna část našeho života už pryč a druhá ještě nenastala. Fakticky je velká část našeho života pryč nadobro – do této chvíle všechno. Je-li vám například třicet, znamená to, že vašich devětadvacet let je nadobro pryč. Ani ve chvíli vaší fyzické smrti nebudou více či méně pryč než jsou teď. Co se týká zbytku našeho života, ten ještě nenastal a možná ani nikdy nenastane. Hranice našeho života jsou nejasné. Rozdíl mezi životem a smrtí není černobílý.
     
Nežijeme fakticky v minulosti či budoucnosti, ale v nedefinovatelné oblasti kde se minulost a budoucnost stýkají, na hranici toho, co je pryč a co přijde. Ta hranice je živá, ale ne až tak substanční. Je to ostří mezi životem a smrtí. Minulost je za námi, právě jen okamžik, šlape nám na paty, a budoucnost je naprosto diskutabilní. Přímo před námi je smrt, která se přibližuje. Celý život jsme mezi nimi uzavřeni, od prvního do posledního nádechu.

Je to, jako bychom pluli na hřebenu vlny uprostřed rozlehlého oceánu. Co je právě za námi, neustále mizí, jak kloužeme po vlně; a jak jsme hnáni dopředu, nemůžeme se ani otočit ani zpomalit rychlost vlny.

Praxe bdělé pozornosti je způsob jak se seznámit s tou nedefinovanou oblastí, kde se minulost a budoucnost stýkají. Meditační praxí se jemně, krok za krokem učíme spřátelit se se smrtí, jak se objevuje v naší momentální zkušenosti. Znovu se spojujeme s bezprostředností života a smrti, tady a teď. Smrt je na ostří naším trvalým společníkem.

Prakticky řečeno, chceme-li být vyrovnanější se smrtí a schopni lépe pomáhat druhým, potřebujeme vyvinout vědomí tohoto okamžiku, kde se moment od momentu setkává život se smrtí. Praxe bdělé pozornosti je na to dobrým nástrojem.
     
Zrození a smrt máme po ruce, nejsou ve vzdálené minulosti nebo budoucnosti. Lze je spatřovat ve zrození a smrti každé zkušenosti, jak povstávají a rozpouští se. Napoprvé je těžké zůstat se zkušeností bezprostřednosti smrti, je až nepříjemně blízko. Jak se ale s touto zkušeností víc seznamujeme, začne naše uvědomění expandovat, naše osobní zakoušení reality zrození a smrti přetrvává a není už jen sporadické.

Praxe bdělé pozornosti začíná velmi jednoduše tím, co máme po ruce – dechem. Jaká je zkušenost každého našeho dechu, jak přichází a odchází? Dech je naším nejjednodušším a pravděpodobně nejhlubším spojením s životem a smrtí. Náš život začíná nádechem a končí výdechem. Dech má tedy váhu; je plný významu. Není to jen mrtvý vzduch. S každým dechem pociťujeme kontrast života a smrti, tu lehce nepohodlnou hranu. Když dech vychází, vyjde a už se nevrací. Pokaždé když se to stane, je zde jemná hrozba, záchvěv pochybnosti: „Bacha, trochu dechu si ponechám do rezervy, jen pro případ. Potřebuji tě. Neodcházej!“ A když se nadechneme: „Nebesa, díky! Vrátil ses! Jsem stále naživu!“ Nemůže to být jednodušší.

Jako vedlejší produkt pěstování bdělé pozornosti začneme zaznamenávat podobné hranice a spojovací body v celé naší zkušenosti. Začneme si například všímat svého myšlení jako procesu a ne jako sbírky myšlenek. Myšlenky se zdají povstávat odnikud, časem je zaznamenáme, jsou zde – nevíme, jak se zde vzaly a jsou už na odchodu. Jak se ale usadíme a zkoumáme je dál, všimneme si, jak přicházejí a hned odcházejí stejně jako dech. Myšlenky procházejí cyklem života a smrti zrovna jako my. Objevují se jako lidé odnikud, chvilku setrvají a pak se i ty nejtvrdošíjnější vytratí.

Zkušenost zrození i smrti je určitým jemným i zjevnějším způsobem kontinuální. Všechno, co zakoušíme, se objevuje jako čerstvé, na chvíli setrvává a mizí. To, co zakoušíme, může být jemné jako dech nebo myšlenkový proces, nebo dramatické jako ztráta zaměstnání, rozvod, či ztráta života. Zkušenost povstávání a mizení je náš život; to je to, s čím musíme pracovat. Jak procházíme svým životem a speciálně v práci s nemocnými a umírajícími, neměli bychom nikdy zapomenout, že my sami umíráme také.

 

Ačárja Judy Lief je fakt divná. Mysleli byste si, že po všech těch letech se naučila něco užitečného, ale ne. Naštěstí má dost přátel, kteří ji zaměstnávají a dost nepříjemností aby šílela. Je už dost stará, ale kdo není? Jejím nejoblíbenějším jídlem je irská whisky a ráda se poflakuje v Lower Deck. Čtěte prosím její článek, protože ji jinak zraníte.

Pozn. editora: Judy Lief je starší učitelkou (ačárja) buddhistické a šambhalové tradice. Je také výkonnou editorkou Vajradhatu Publications a editorkou edice Dharma Ocean Series – učení Čhögjama Trungpy rinpočheho. Je autorkou knihy Making Friends with Death: A Buddhist Guide to Encountering Mortality.

 

Shambhala Sun, březen 2000.