Joel Ruml - Bože, zkoumej mě, ty znáš mé srdce, zkoušej mě, znáš můj neklid (Mt 2,1-11)
Marktredwitz, 4. ledna 2015, 9,30 hod.
Čtení: Mt 2,1-11
Kázání:
Bože, zkoumej mě, ty znáš mé srdce, zkoušej mě, znáš můj neklid, hleď zda jsem nesešel na cestu trápení a po cestě věčnosti mě veď. Ž 139,23n
2K 4,3-6: Je-li přesto naše evangelium zahaleno, je zahaleno těm, kteří spějí k záhubě. 4 Bůh tohoto světa oslepil jejich nevěřící mysl, aby jim nevzešlo světlo evangelia slávy Kristovy, slávy toho, který je obrazem Božím. 5 Vždyť nezvěstujeme sami sebe, nýbrž Krista Ježíše jako Pána, a sebe jen jako vaše služebníky pro Ježíše. 6 Neboť Bůh, který řekl 'ze tmy ať zazáří světlo', osvítil naše srdce, aby nám dal poznat světlo své slávy ve tváři Kristově.
Dnes čtené evangelium souvisí s událostí náležící 6. lednu, dni zjevení Páně. Označení souvisí s událostí, kdy se pohanští mágové poklonili Ježíšovi v Betlémě, což je vykládáno jako výraz Božího zjevení pohanům v Ježíši. Pohané rozpoznali v narozeném dítěti Boha, jeho jednání a přítomnost.
Příběh to je idylický, dovedeme si ho dobře dotvořit. Kdyby letos bylo alespoň trochu sněhu, hned by se nám vše prožívalo lépe. Když je sníh, vše daleko lépe utlumí. Tichosti takové noci se nic nevyrovná. Stane se ještě o to krásnější, když si do ní zasadíme to dnes čtené dění. Mudrce, jak odkudsi z východu kráčí dokončit svůj badatelský projekt. Viděli totiž hvězdu, která je nepřekvapila. Byli obeznámeni s tím, že to souvisí se zrozením židovského Krále. Proto se dali na cestu, aby se narozenému králi poklonili. Pak se s uspokojením vrátili domů.
Kdysi Simon and Garfunkel nazpívali daleko realističtější Tichou noc. Zatímco jeden z nich zpíval naši známou vánoční píseň, ten druhý do toho jeho zpěvu četl zprávy. Ty správné. Dnes by to byly zprávy o situaci uprchlíků v Sýrii, o zimě v domech a bytech na Ukrajině i v Rusku, o nenávistnících a fanaticích, o lidech, kteří z různých důvodů jsou na konci sil, nebo nenávidí tak celé stvoření tak, že se mu mstí zabíjením a týráním druhých. Toto zpracování bylo nesmírně působivé tím, jak se to setkávalo. Bylo tak zřejmé, že spása Boží a zjevení Boží v jeho Synu se nekoná stranou světa. Naopak koná se právě ve světě, jenž si neumí poradit s tím, co v něm vzniká a co se v něm z dopuštění lidí děje.
Něco podobného zaznamenal Matouš – mágové se šli poklonit a hned vedle nich Herodes spřádal své plány. Jedni se možná dokázali těšit z toho, že se něco pohnulo vpřed: Židé se dočkali svého Krále! Přesně vedle byl někdo, kdo to hodlal překazit. Však logicky: žádný král nesměl nikde růst. Ve vládě nad tou krajinou již žádné místo pro jiného krále nebylo.
Apoštol Pavel to všechno prožíval už jinak, v jiné době, v odstupu. Jeho doba byla zajímavá tím, že žádné vánoce nebyly. Nebyly křesťanské svátky, ani náboženská pracovní volna. Byla jen radost a potěšení z toho, že se Spasitel narodil a jeho dílo spásy mohl přijmout každý, kdo chtěl. Ale jak slyšíme, ani tenkrát – ne každý chtěl. Ale jak poznáváme i dnes, na každý chce něco takového a potřebuje to.
Nechuť věřit má celou řadu příčin. My u nás známe vypěstované bezvěrectví díky ideologii minulé doby, která nenechala na církvích nit suchou. Málokdo je schopen vysvětlit, proč nevěří. Jak říká anglický konvertita od ateismu ke křesťanství C.S Lewis – ateismus je příliš jednoduchý, vlastně nezargumentovatelný. Ateismus není téma. Tématem je jeho příčina. Tu se apoštol pokouší ozřejmit.
Apoštol Pavel přímočaře konstatuje, že nestačí jen vidět vánoční kouzlo, nebo naplnění bádání o zrození židovského krále. Je třeba porozumět souvislosti, proč se tak děje. Kdyby mudrcové řekli, že se jdou podívat na přírodní úkaz, nějakou mimořádnou hvězdu, že to musí prozkoumat, řekli by tím, že zůstávají v posuzování události na své profesní a pochopitelné úrovni. Jakmile však řekli, že se jdou poklonit zrozenému králi Židů, tím sdělují něco víc. Něco o obsahu události, něco, čím byla ona událost spirituálně (v té době asi i politicky) zajímavá.
Mágové z východu vstoupili na okraj tajemství té události. Prorazili hranice království boha tohoto světa. To je ten, kdo chce, aby člověk zůstal spjat se světem. Aby nehleděl ke hvězdám, ale zůstal sevřen horizontálními zákonitostmi, zkušenostmi, pravidly a logikou. Nic nebude jinak, vše zůstane takové, jaké to duch světa chce mít. Jak to chce mít vox populi vox dei huius saeculi. Herodes byl tím bohem oslepen natolik, že každého byl ochoten vnímat jako konkurenci a tak, aby se preventivně ubránil, dal všechny novorozence popravit. Brutalita, jakou všichni normální lidé našeho světa odsuzují! Ale je součástí vánočního příběhu. Do kontextu tiché noci patří taková hrůza!!! Nás něco takového nepřekvapuje. Ale děje se to stále. Dnes to není namířeno na mocenskou konkurenci, nýbrž na obsahovou. Bůh našeho světa umí oslepit stejně dobře, jako tehdy. Protože to je bůh držený při životě všemi těmi, kdo slávu Kristovu nechtějí dovolit, aby vstoupila a působila v jejich životech. Vím, že jsem na této kazatelně hostem a vnáším sem pohledy české souvislosti. Ale zaslepení bohem tohoto světa u nás, v Čechách, může například znamenat to, že prioritním kritériem rozhodování většiny populace je ekonomická výhodnost, nebo nekontrolovaná potřeba prosadit své mínění jako absolutní pravdu. Že se s tím žije složitě a následky bývají hrozivé, je podobné jako zatížené svědomí vraha dětí, Heroda (i když asi tušíme, že se s tím příliš nezaměstnával). Zkušeností současnosti je to, že v zajetí čísel a zisků nebo střežení svých pravd, těžko může zazářit světlo slávy Kristovy. Tam se jednoduše nehodí, ani se tam nevměstná.
Další svědectví apoštola Pavla však už jde dál, za zkušenost jasnozřivých mágů. Apoštol hovoří o tom, co se děje s lidmi v prostředí, oslepování tendencemi svého světa, když poznávají Krista Ježíše jako Pána a sebe jako služebníky v jeho díle. Stalo se s nimi rovněž to, že duch vlivu boha světa působil a šířil zatmění a příšeří. V takové tmě se dá žít. Nakonec my to zažili. Ale lidský duch se s tím smiřuje těžko. Tuší, že růstu a cestě dál nejlépe slouží světlo. Apoštol dosvědčil, že stejnou službu koná pro člověka Bůh, který řekl, aby ze tmy zazářilo světlo. To světlo ve tmě začalo svítit, tmy je neosáhly, neutlumily je, ani nezastínily. Herodes se stal také jedním z těch, kdo to zažil. Namísto toho, aby upevnil svou absolutistickou moc, stal se před dějinami trochu trapným hrdinou. Jak zbytečně vynaloženým úsilím, tak i tím, že nic nezastavil. Takových podobně zaslepených byla celá řada, pohled po našem světě ukazuje, že ta řada jemu podobných ještě neskončila.
Český překlad celé bible, který stále užíváme, se jmenuje Kralická bible z přelomu 16. a 17.století. Ta je zajímavá tím, že kromě překladu nabídli překladatelé čtenářům i výkladové poznámky. V nich vysvětlují svůj překlad a nabízejí i podněty k pochopení textu. V souvislosti s textem apoštola Pavla, který máme před sebou, to také učinili. Nejenže souhlasí s tím, že když Bůh prozářil temnotu svým světlem, že se nás to týká. A my prohlédáme skrze kulisy tvořené bohem toho světa a žijeme ze světla slávy ve tváři Kristově. Ti překladatelé tam napovídají, co to znamená: protož učení naše nesvětlé býti nemůže, když od Boha původ má. Nejde o žádnou mystiku. Prorážení někdy zakleté atmosféry našeho světa je tím zásahem Boží spásy a znamená to rovněž, že jsme spolupracovníky na díle světla. Jak říkal prý Martin Luther – jsme svým bližním Kristy. Protože pohlížení do tváře Kristovy a život z její jasné slávy nemůže znamenat nic jiného, než projasňování kalných poměrů nastolovaných bohem tohoto světa a jeho služebníky.
Čím více sleduji poměry, které v našem světě vládnou, které mnozí hodnotí jako absolutní vládu temných Herodů, tím více vidím, jak velikou moc s sebou nese zvěstování evangelia. Zvěstování spásy Kristovy, zvěstování díla, které Bůh připravil všem, kdo vědí o chuti oslepovat, je dobrým postupem proti manipulativnímu jednání boha tohoto světa.
Našeho života se týká to, že slyšíme pozvání podobně jako mudrcové od Heroda. Abychom kráčeli osvědčenou cestou, tam i zpět. A vlastně abychom tak posluhovali nekalostem soudobých Herodů. Abychom žili v intencích bohů tohoto světa. Ale i mudrcové zažili osvícení a neudělali, co by jinak bylo zcela normální. Šli domů jinudy
Jsme lidem alternativy a máme být společenstvím, kterého určuje světlo. To světlo je Boží. Zdrojem světla je Boží láska ke světu a k nám, která zachraňuje právě proto, že je radikálně a revolučně jiná než řešení a nabídky vycházející z našeho světa. Proto se z ní dá žít i dnes a prozařovat dny a časy nového roku. Amen
Joel Ruml