Kultura Inků

Inkové byli jihoamerickým národem, který vytvořil obrovskou říši, jež se rozprostírala na území západní Jižní Ameriky. Jejich legendární městské království Cuzco bylo podle legend založeno kolem roku 1200 našeho letopočtu a v průběhu doby si podmanilo další národy And. V roce 1438 Inkové začali pod vedením Pachacutiho Incy Yupanquiho (devátého Inky) velké období dobývání, které mělo za výsledek vznik říše Inků (Tawantinsuyu), která byla největší říší prekolumbovské Ameriky. Podle legend také Pachacuti vybudoval Machu Picchu, pravděpodobně jako svoje hlavní nebo odpočinkové sídlo.

Pachacuti si okolní národy podmaňoval mírumilovně – nabízel jim mnohé výhody, když se připojí k jeho říši, obdarovával je drahými tkaninami i nákladnými dary. Mnoho národů na jeho návrh přistoupilo a souhlasilo s jeho nadvládou, vládnoucí rodiny okolních národů pak do Cuzca posílaly své děti, které si tam osvojovaly incké vzdělání a poté se vrátily vládnout svým zemím. Inkové tak kontrolovali vládu nad podmaněným územím a skrze sňatky vládnoucích rodin pak dále upevňovali svou moc nad rozlehlým územím. Incká říše v době svého rozkvětu pokrývala území dnešního Peru, Bolívie, Ekvádoru, Chile a Kolumbie.

Náboženství Inků bylo jakousi syntézou jejich vlastního náboženství a náboženství jimi podmaněných území, která respektovali. Incká říše byla ve svém principu teokracií – jejím vládcem a zároveň hlavním božstvem byl Sapa Inka, který byl potomkem slunečního boha Intiho. Jejich hlavním svátkem byl Inti Raymi, který trval devět nocí a během kterého bylo Sapa Inkou podáváno aqhachicha, kukuřičné pivo.

Inkové také patrně z náboženských důvodů praktikovali kraniální deformace – svým novorozencům ovazovali hlavičky obvazy, kterými tvarovali jejich lebky do kuželovitého tvaru. Zajímali se o lékařství, ve kterém učinili mnohé zajímavé objevy – dokázali do lebek svých pacientů vrtat malé otvory, kterými pak vypouštěli záněty či nahromaděnou tekutinu. Antropologické nálezy potvrdily, že naprostá většina jejich pacientů tyto složité zákroky také přežila. Inkové uctívali kokové lístky jako posvátné a magické – nejen že utišovaly hlad a bolest při práci, ale byly hlavně používány pro náboženské a léčitelské účely nebo jako anestetikum při operacích.

Inkové byli výteční stavitelé – s jejich městy, chrámy a silnicemi se můžeme setkat i dnes na svazích hor a na náhorních plošinách v Peru. Nejznámějším výtvorem inckých stavitelů jsou bezpochyby zbytky města Machu Picchu v Andách. Téměř všechny zlaté a stříbrné poklady Inků byly roztaveny dobyvateli, nicméně zachovaly se různé keramické nádoby, které podávají svědectví o bohaté rukodělné kultuře Inků.

Inkové žili v horách, které nebyly příliš příznivé pro pěstování zemědělských plodin. Proto na horách budovali zavlažované terasy, na kterých pěstovali kukuřici, merlík, fazole, tykve, rajčata, arašídy, papriky, melouny, bavlnu a hlavně brambory, které byly jejich hlavním zdrojem potravy. Tímto se lišili od Aztéků a Mayů, kteří se živili hlavně kukuřicí. Inkové byli také první známou civilizací, která brambory sázela a sklízela cíleně, byli také první civilizací, která potraviny mrazila.

Kultura Inků se nacházela na vrcholu právě v době svého dobytí španělským conquistadorem Franciscem Pizarrem, který dosáhl jeho území v roce 1526. Po další expedici v roce 1529 se Pizarro vrátil do Španělska, kde získal povolení královny Isabely Kastilské dobýt Inckou říši a stát se jejím místokrálem. Když se pak Španělé v roce 1532 vrátili do Peru, právě probíhala válka o následnictví mezi dvěma bratry Huascarem a Atahualpou, ke které se přidala i epidemie neštovic, jež si vyžádala mnoho životů Inků. Pizarro se pak postaral o rozšíření pověsti, že neštovice jsou trestem jeho boha proti pohanským rituálům původního inckého obyvatelstva, čímž se mu podařilo zničit bohatou civilizaci. K dispozici měl tehdy pouze sto osmdesát mužů, dvacet sedm koní a jeden kanón.

Po několika bitvách Pizarro dosáhl pozvání Atahualpy do Cajamarcy, kde Atahualpa pobýval se svou armádou osmdesáti tisíců mužů. Pizarro požadoval, aby Atahualpa přestoupil na křesťanství – nabídl mu bibli, kterou však Atahualpa nejspíše kvůli nedorozumění hodil na zem. Španělé si toto nešťastné gesto vyložili jako vyhlášení války, napadli incký doprovod a zajali Atahualpu. Ten pak Španělům jako výkupné nabídl zaplnit místnost svého vězení zlatem a dvojnásobkem stříbra, což splnil, nicméně Pizarro svůj slib nesplnil a nakonec dal Atahualpu v srpnu 1533 zabít.

Po krátké vládě Španěly dosazeného vládce Manca Incy Yupanquiho Španělé v roce 1536 dobyli Cuzco, říši Inků prohlásili pod jménem Nové Kastilie kolonií Španělska a vyhnali Mancu Incu Yupanquiho do hor Vilcabamba v Peru, kde pak on a jeho potomci vládli ještě dalších třicet šest let. V roce 1572 byl zajat a popraven poslední incký vládce Túpac Amaru, čímž Incká říše zcela zanikla. Po pádu Incké říše bylo její původní obyvatelstvo krutě vykořisťováno a jeho tradice byly systematicky potlačovány. O zánik incké civilizace se postarala také epidemie neštovic, která si vyžádala až 94 procent populace, mnoho obětí si vyžádal tyfus v roce 1546, chřipka ve spojení s neštovicemi v roce 1558, další epidemie neštovic v roce 1589, záškrt v roce 1614 a spalničky v roce 1618. I když byla říše Inků nenávratně ztracena, její tradice přežívá v tradicích a kulturním odkazu národů Quechua a Aymara.

Zajímavým svědectvím o kultuře Inků byly spisy Dona Mancia Serry de Luguisama, který byl jedním z původních dobyvatelů Cuzca, ve kterých v předmluvě popsal kulturu Inků následujícími slovy: ‚Našli jsme tato království ve velmi dobrém pořádku, a Inkové jim vládli tak moudře, že mezi lidmi nebylo zloděje nebo zle smýšlejícího, ani smilnice, ani mezi sebou netrpěli špatnou ženu nebo nemravných lidí. Lidé měli poctivá a užitečná povolání. Země, lesy, doly, pastviny, domy a všechny druhy výrobků byly řízeny a rozdělovány tak, že každý znal své vlastnictví bez toho, aby se musel obávat jiného, který by mohl jeho majetek vzít nebo zabrat, ani v tomto ohledu neměli žádné žaloby… Jsem zavázán toto psát, mým motivem je ulevit mému svědomí, neboť cítím hlubokou vinu. My jsme svým zlým příkladem zničili dobrou vládu nad těmito lidmi, kteří se jí rádi podřizovali. Byli tak svobodní od konání zločinů či chamtivosti, jak muži, tak i ženy, že Indián, který měl ve svém domě zlato nebo stříbro v hodnotě sta tisíc pesos, nechal svůj dům otevřený s pouhým klacíkem u dveří na znamení, že není doma. Podle jejich tradic pak každý věděl, že nikdo do domu nemůže vstoupit a něco z něho vzít. Když viděli, že my dáváme na svoje dveře zámky a klíče, mysleli si, že je to z našich obav před nimi, aby nás nezabili, ale ne proto, že by si mysleli, že by někdo mohl vzít vlastnictví druhého. Když pak mezi námi objevili zloděje a muže, kteří sváděli jejich dcery ke hříchu, opovrhovali námi.‘ 

zdroj: https://www.artmuseum.cz