O kulovém blesku
Těžko už dokážu odhadnout, kolik mně tenkrát bylo let. Možná pět, možná sedm. Seděli jsme v kuchyni a právě utichla prudká letní bouře, když táta náhle zvolal: „Honem se pojďte podívat!“ Pod oknem vedlo šikmo přes ulici telefonní vedení a nad ním se pomalu kutálela svítící koule velikosti fotbalového míče. Mohla být od nás tak deset metrů. Ten obraz před sebou vidím, jako by to bylo včera. Celý úkaz mohl trvat půl minuty. Skrze okno nebyl slyšet žádný zvuk. Vzpomínám si na pomalý líný pohyb svítící koule podél drátu. Bohužel, ostatní detaily se napříč propasti času vytratily. Nepamatuji se, jak koule zmizela ani jakou měla barvu. Škoda, že ta chvíle nepřišla o dvacet let později, snad bych si pamatoval více.
Kulový blesk je jedním z přírodních úkazů, jehož vědecké vysvětlení dodnes chybí. I přes tisíce doložených pozorování není jasné, jak kulový blesk vzniká a jakou má povahu. Je zřejmé, že vznik alespoň některých kulových blesků souvisí s bouřkovou činností. Chování kulových blesků je natolik atypické oproti všemu, co známe, že tyto útvary vzbuzují respekt a vyvolávají pocit tajemna. A lidé nadevše milují záhady.
Podle doložených svědectví mají kulové blesky velikost od několika centimetrů až po rozměr míče. Svítí bíle, žlutě, oranžově, mohou mít namodralý okraj, který někdy splývá s okolím, jindy je ostrý. Tu a tam z povrchu kulového blesku srší jiskry nebo vybíhají svítící jazyky. Pozorovatelé nepociťují teplo. Úkaz zpravidla trvá několik desítek sekund. Nejpodivnější je pohyb kulového blesku. Někdy se volně vznáší, jindy prudce poskakuje. Dokáže projít miniaturní skulinkou. Pohybuje se podél vodičů nebo jiných předmětů, někdy nehlučně, jindy s tichým bzukotem.
Přívětivá tvář kulového blesku se může změnit. Dokáže rozbít nábytek, prorazit stěnu nebo vytrhnout dveřní zárubeň ze zdi. A jak celý úkaz končí? Někdy se svítící koule potichu rozplyne, jindy hlasitě rozprskne, tu a tam se rozdělí na několik menších nebo vylétne z uzavřené místnosti komínem. To může souviset s tím, že komín pokrytý sazemi tvoří přirozený vlnovod. Možná je takový konec blesku jádrem historek o čertech přilétajících komínem.
V literatuře popsaná pozorování kulových blesků jdou do tisíců. Jeden kulový blesk by podle odhadů měl připadnout na přibližně 200 blesků čárových. Pozorovány byly v uzavřených místnostech, v letadlech i v otevřené přírodě. Laici obtížněji odhadují vzdálenost, velikost, rychlost a zaměňují kulový blesk s jinými jevy nebo optickými klamy. Část lidí si také nepochybně vymýšlí a chce na sebe upoutat pozornost. I tak ale zůstává mnoho seriózních pozorování, která nás nenechají na pochybách, že kulový blesk je reálným a významným atmosférickým jevem.
K nejcennějším patří pozorování prováděná vědci, těch je ale velmi málo. První pozorování navíc dopadlo tragicky. Profesor George Richmann v Petěrburgu sváděl atmosférickou elektřinu ze střechy do laboratoře. V roce 1753 sjel za bouře po drátu výboj, který vytvořil malou kouli, a ta Richmana zabila. V roce 1963 pozoroval v kabině letadla kulový blesk americký radioastronom Roger Jennison. Kulový blesk také sledoval v roce 1965 při stanování na břehu řeky sovětský chemik Dmitriev.
Existují stovky teorií o původu kulového blesku. Některé z nich jsou úsměvné a je jasné, že patří do říše nereálných teorií či pohádek. Jde o sání energie z vakua, malé černé díry, meteority z antihmoty, zjevující se anděly nebo duše hříšníků.
Teorie, která chce být alespoň částečně úspěšným kandidátem na vysvětlení jevu kulového blesku, se musí vypořádat s několika problémy. Prvním je zdroj energie blesku. V zásadě může být elektrostatický, elektromagnetický, chemický nebo jaderný. Druhou otázkou je, zda je kulový blesk samostatnou a od okolí izolovanou energetickou jednotkou, nebo zda nějak získává energii ze vzdálenějšího okolí. Příkladem je tichý nezářící výbojový kanál, kterým proudí energie do místa, kde se malá část kanálu navenek zviditelnila v podobě kulového blesku. Třetí záhadou je mimořádná stabilita kulového blesku. Vydrží minimálně několik sekund, někdy předvádí své divadlo déle než minutu. Čtvrtým problémem je teplota blesku. Žádný pozorovatel nepociťoval teplo sálající z kulového blesku. Buď musí jít o relativně chladný útvar nebo jde o horkou kouli, která je od okolí účinně izolována. Správná teorie musí také vysvětlit pozorované sluchové a čichové vjemy.
Každá ze stávajících teorií vysvětluje jen některé jevy spojené s kulovým bleskem. Skutečné řešení je dodnes neznámé a pravděpodobně půjde o kombinaci několika hypotéz nebo o řešení zcela nové.
K nejnadějnějším hypotézám patří především různé formy elektrostatického nebo vysokofrekvenčního elektromagnetického výboje, například mikrovln generovaných v bouřkové oblasti. Viditelnou částí je plazmatická koule izolovaná nějakým způsobem od okolí. Často se uvažuje o chemické podstatě energie kulového blesku. Za bouřky vznikají exotické a energeticky bohaté sloučeniny dusíku a uhlíku. V současnosti je nejpopulárnější variantou chemického blesku tzv. křemíkový blesk. Při úderu normálního blesku do půdy vzniknou nanočástice sloučenin křemíku, které se řetězí do vláknité sítě. Vznikne útvar podobný chomáči vaty, jehož část je z půdy vytlačena nad povrch, kde dojde k postupné oxidaci, při níž se uvolňuje značné množství energie v podobě světla a tepla. Oxid křemičitý vytvoří na povrchu vatovité koule jakousi slupku, jež brání další prudké oxidaci. Útvar pomalu doutná uvnitř a na povrchu je relativně chladný a formovatelný do různých tvarů. Může se pohybovat vodorovně, protože jeho hustota je srovnatelná s hustotou vzduchu. Chomáč si v nitru udržuje vysokou teplotu a může postupně vyhasnout. Pokud vnitřní teplota stoupne nad určitou mez, kulovitá struktura zakončí svůj život explozivně.
Opět jde ale jen a jen o hypotézu, která vysvětlí jen část pozorovaných jevů. Záhada kulového blesku trvá a nejpravděpodobnější je, že pod fenomén kulového blesku zahrnujeme několik fyzikálních jevů současně.