Odraz evropského hermetického hnutí konce 19. století v českém periodickém tisku

18.03.2012 15:05

 

 

Konec XIX. století, doba označovaná jako „ fin de siécle ”, nebyla jen koncem století, ale také koncem tradičních spirituálních hodnot. Hluboko zakořeněná křesťanská tradice Evropy se hroutila pod náporem narůstajícího pozitivizmu. S postupující industrializací mizela bída chudých, zato však narůstala bída duchovní. Přírodní vědy a průmysl prodělávaly obrovský rozvoj a víru mělo nahradit vědění. Začínalo náboženství svobody a pokroku.
Jako protitlak k tomuto trendu se kdesi na okraji společenského života rodila lidská touha po hlubším poznání tajemna. Byl to počátek renezance hermetických nauk, které se dají definovat jako soubor učení o tajných vědách, jakými byly především alchymie, astrologie a magie. Přísné tajení těchto nauk v minulosti se jakoby mávnutím kouzelného proutku měnilo v téměř veřejné hnutí. Vědění starého Egypta se mísilo s židovskou kabalou a orientálními esoterickými směry, zejména indického typu. Spolu s vlnou rychle se šířícího spiritizmu byly promíseny v tzv. okultizmus.
Touto vlnou byla na konci XIX. stol. zasažena celá Evropa, ale i Egypt, Tunis, Indočína, Kolumbie, Argentina, Kuba a USA. Třemi největšími centry evropského hermetického hnutí byly Anglie, Francie a Německo. Vznikaly zde řády a společnosti s nejrůznější náplní duchovně zaměřených aktivit. Byly to především Martinisté, Teozofové, Spiritisté, Rosekruciáni, Neognostikové a Ilumináti, jejichž veřejné aktivity se nejprve promítaly do publikační činnosti.
Vycházely nejrůznější knihy a časopisy a později vznikala i specializovaná knihkupectví, zaměřená na danou problematiku. Zájem společnosti byl nakonec tak veliký, že bylo nutné založit výuková centra , školy a v roce 1897 i hermetickou univerzitu se sídlem v Paříži. Reprezentantům, mnohdy členům z řad šlechty se zde dostávalo zasvěcení a po řádně složených zkouškách i diplomů z všemožných oborů hermetizmu a kabaly. Paříž se tak stala hlavním střediskem hermetického hnutí světového významu, jež vábila neklidné povahy hledajících.
A právě jednou z takových povah byl člen starého šlechtického rodu, baron Adolf Franz Leonhardi (16. 5. 1856 - 11. 2. 1908) z jihočeské Stráže nad Nežárkou. Díky jeho evropským aktivitám se znovuvzkříšený hermetizmus dostal i do Čech, kde padl do připravené půdy, zryté již dlouho před tím se šířícím spiritizmem. Tomu se dařilo zejména v Podkrkonoší, ale šířil se i do velkých měst. V celém světě se stal nejrozšířenější disciplínou novodobého okultizmu, zabývající se teoreticky i prakticky posmrtným životem člověka. Sám baron Leonhardi byl tomuto oboru velice oddán a na svém zámku pořádal časté spiritistické seance. To v praxi znamenalo vyvolávání duchů zemřelých osob prostřednictvím jedince ponořeného do tranzu, tzv. média.
Rychle se šířící zájem o tento nenáročný a každému člověku poměrně snadno dostupný obor poznávání tajemna, si brzy vyžádal tiskový orgán, jenž by se dané problematice věnoval podrobněji.
Stalo se jím periodikum ŽIVOT - časopis pro spiritism, které roku 1896 začal vydávat Bedřich Ladislav Pícha v Praze Smíchově.
Vedle praktických rad, jak pracovat na poli posmrtných fenoménů, se zde objevovaly i články filozofické a témata dotýkající se křesťanské mystiky. Převážná většina textů byla překládána z cizozemské literatury, hlavně francouzské, anglické a německé.
Roku 1891 založil baron Leonhardi Teozofickou lóži v Praze, ve které se angažoval i Gustav Meyer - Meyrink (19. 1. 1868 - 4. 12. 1932), který byl v té době, stejně tak jako baron členem celé řady evropských ezoterních spolků.
Teozofie se pokoušela o integraci východního (především indického) a západního okultizmu na bázi ezoterního křesťanství. Hlavním cílem této nauky bylo především tzv. božské sebepoznávání, což mělo za následek duchovní povznesení člověka a lidství vůbec. Vedle spiritizmu reprezentovala teozofie nejpočetněji zastoupený západní ezoterizmus.
Orgánem Teosofického spolku v Praze, jenž byl zároveň i jeho redakcí, se stal časopis LOTUS, jehož první číslo vyšlo roku 1897. Vůdčími osobnostmi tohoto periodika byli teozofové Alois Koch a později Jan Bedrníček. Lotus měl poměrně širokou publicistiku, ve které vedle témat o evropském okultizmu, filozofii a praxi jógy, dominovala problematika smrti a následné reinkarnace. To bylo učení o posmrtném znovuvtělování duší, které z indické teozofie převzala teozofie západní, jako svou podstatnou ideu.
Vedle vlivu teozofie se na formování hermetického hnutí druhé poloviny XIX. stol. podepsalo hlavně učení tzv. „ Neznámého filozofa „ Louise - Claude de Saint Martina (1743 - 1803), jehož učení bylo syntézou hermetizmu a ezoterního křesťanství. Martinizmus se po Evropě šířil velmi rychle, hlavně díky tomu, že byl ideově velmi tolerantní (vyžadoval jen víru v Boha, avšak připouštěl jakékoliv jeho pojetí) a také proto, že byl v úzkém vztahu k zednářským lóžím.
K ustavení martinistického řádu došlo v Paříži r. 1888 a pravděpodobně již o tři roky později vznikl v Českých Budějovicích martinistický kroužek, jenž vedl, kdo jiný, než opět baron Adolf Leonhardi. Roku 1895 se pak z kroužku stala lóže, jež nesla název U modré hvězdy. Členem lóže byl mimo jiné i Julius Zeyer.
Centrum martinistického hnutí se posléze přestěhovalo do Prahy a zde r. 1897 skupina pražských martinistů s finanční podporou Hynka Tichého v redakci Emanuela Haunera (24. 12. 1875 - 14. 6. 1943) spiritisty, člena metapsychické společnosti, aktivisty pražského martinistického hnutí, zednáře (r. 1905 byl jedním ze zakladatelů pražské lóže U tří korunovaných sloupů), překladatele, literáta (užívajícího pseudonym Aurel Vlach a Platon) a Huga Kosterky, pražského hermetika a překladatele, začala vydávat SBORNÍK PRO FILOSOFII, MYSTIKU A OKKULTISMUS, jehož první ročník byl zároveň tiskovým orgánem první pražské martinistické lóže. Vzorem tomuto periodiku byl francouzský martinistický časopis L’ Initiation.
U vzniku sborníku stál však ještě jeden z předních českých okultistů, člen francouzského řádu Rose-Croix-Cabbalistique, Karel Pavel Dražďák (1872 - 1921), jenž předtím společně s Hugo Kosterkou působil v redakci symbolistického časopisu MODERNÍ REVUE, ve kterém se v mnohém případě také zrcadlila činnost českých hermetiků. Avšak Moderní revue nebyla až tak úzce tématicky zaměřená na oblasti okultizmu.
Ve Sborníku pro filosofii, mystiku a okkultismus, který vycházel dvakrát ročně, byly prezentovány ještě jiné ezotericé směry, jimiž byly například iluminátství, jež si podobně jako zednářství předsevzalo jako svůj cíl práci na mravním zdokonalování člověka a neognosticizmus, jenž se snažil uchovávat tzv. „pravou tradici Kristovu“ a současně slučovat víru s věděním.
Od r. 1898 vycházel sborník s přílohami Sfinx a Gnosis. Gnosis se později stala orgánem české neognostické církve, vzniklé r. 1900. Sami redaktoři byli stoupenci těchto tří ezoterických proudů. Josef R. Adamíra (1877 - 1953), jakožto neognostik (pokušel se o rekonstrukci novognostické církve, vedl pražskou Duševědnou společnost a kroužek zájemců o okultismus), Hauner martinista a Dražďák jako iluminát.
Pro svoji vysokou kvalitu a univerzálnost se Sborník pro filosofii, mystiku a okkultismus stal tiskovým orgánem českého hermetického hnutí.
Jako poslední nám dosud známé periodikum s takto úzce vyhraněnou tématikou z konce XIX. století byla HVĚZDA ZÁHROBNÍ pražského vydavatele a redaktora Jaroslava Janečka. Podtitul zněl: časopis pro spiritism a vědy okkultní a jeho první číslo vyšlo roku 1894.
Jaroslav Janeček byl známý český spiritista a zároveň neúnavný šiřitel „pravd“ o posmrtné říši. Tomu také odpovídala tématická skladba článků Hvězdy záhrobní, avšak byl by omyl se domnívat, že ryze hermetické nauky byly tímto redaktorem opomenuty.
Jak vidno z předcházejícího, je nasnadě, že české hermetické hnutí, vyznačující se především silným organizačním a edičním úsilím, aktuálně zareagovalo na atmosféru doby a že do nového století vstoupilo již s pevně zapuštěným kořenem znovuobnovené hermetické tradice, jež se v českém národě uchovává od nepaměti.

Petr Kalač

Literatura:
M. Nakonečný, Novodobý český hermetismus. Praha 1995.
M. Nekonečný, Lexikon magie. Praha 1993
Moderní revue 1894 - 1925. Praha 1995.
 
Zdroj: http://dcch.grimoar.cz