Paměť

 

Motiv této nostalgie se u sv. Jana ozývá častěji v souvislosti s pamětí, jako jednou z psychických mohutností, jejíž úloha na pravdivé cestě duchovního zrání je často velmi negativní. Sv. Jan od Kříže samozřejmě nemá na mysli paměť jako habituální součást lidského vztahu ke světu, bez které není lidské poznání a myšlení možné, neboť by člověk ztratil kontinuitu a identitu; sv. Jan má na mysli jistou hypertrofovanou roli paměti, která duševní a duchovní procesy obrací do minulosti a otevírá tak do vědomí cestu velmi nejistým a nebezpečným obsahů. Proč jsou z hlediska koncepce sv. Jana od Kříže tyto obsahy tak nebezpečné? V první řadě vyvazují člověk z života v přítomnosti, kterážto je jediným prostorem, ve kterém může člověk žít pravdivým duchovním životem a ze které vyplývají úkoly a povinnosti, kterých se člověk musí zhostit, stejně jako i autentická radost, která nemůže mít svůj zdroj v minulosti. Za druhé, jak uvádí sv. Jan od Kříže, jsou produkty paměti ovlivněny činností obrazotvornosti a fantazie a nemají onu spolehlivost samodanosti aktuálních předmětů. Z toho vyplývá, že na obsazích paměti se v mnohem větší míře podílí interpretační a zpracovávající aktivita vědomí, jejíž skryté motivy, tendence a chtění nemá člověk většinou pod kontrolou. Prostor mezi vědomím a světem, který je oslovuje, se tak zamlžuje, přestává být transparentní a nakonec může vytvořit neprostupnou vrstvu v kruhu uzavřených psychických procesů člověka, který se v důsledku toho uzavírá dialogu společenství a v první řadě Božímu oslovení.

Je-li základním cílem Janova duchovního snažení uprázdnění vědomí směrem k sjednocení s Bohem, pak paměť je jistě jednou z prvních mohutností, jež tomuto procesu brání a komplikuje jej.

Skutečnost, že obsahy paměti nemají evidenci samodanosti (z hlediska fenomenologie) a jsou tedy z tohoto hlediska kognitivně nespolehlivé, způsobuje, že s přílivem paměťových obsahů přichází zlo (Satanova aktivita), které v mraku nejistot a nepřesností vytváří své vlastní útvary s primárním cílem odpoutat člověka od přítomnosti, dezintegrovat jeho identitu a následně ho svádět špatným směrem k uskutečňování specificky negativních záměrů. Sv. Jan říká: „Druhá pozitivní škoda, kterou může utrpět duše prostřednictvím poznatků paměti, je ze strany ďábla, který má tímto prostředkem v duši velký vliv, protože jí může podsouvat formy, poznatky a přemítání a skrze ně nakazit duši pýchou, lakotou, hněvem, závistí atd., a vnuknout jí nespravedlivou nenávist, ješitnou lásku a mnoha způsoby ji klamat. A kromě toho zanechává ve fantazii věci a vrývá je do ni tak, že falešné se zdají pravdivé a pravdivé falešné. A konečně všechny nejhorší klamy a zla, jež způsobuje ďábel v duši, vcházejí do ni pomocí poznatků a přemítání paměti; tak jestliže se v nich všech zatemní a zmaří v zapomenutí, uzavře úplně bránu této ďábelské škodě a osvobodí se od všech těchto věcí, a to je veliké dobro. Ďábel nemůže totiž dělat v duši nic jinak než prostřednictvím činnosti jejích mohutností, hlavně prostřednictvím poznatků, protože na nich závisí skoro všechny ostatní úkony ostatních mohutností; takže zmaří-li v nich paměť, nezmůže ďábel nic, poněvadž nenalézá nic, čeho by se zachytil a bez ničeho nesvede nic.“

Sv. Jan od Kříže při své nedůvěře vůči paměťovým obsahů si je dobře vědom, že člověk v sobě nosí dávná bolestivá, plně nezahojená traumata, jejichž otevírání a vědomá aktualizace bolí, zraňuje, komplikuje člověku již tak dost náročnou cestu duchovního zrání a připravuje jej o klid, kterého je třeba dosáhnout. (My víme, že tento Janův myšlenkový motiv bude patrně pohoršovat zastánce psychoanalýzy, kteří budou mít za to, že je lépe zasutá psychická traumata vynášet na světlo z nevědomé sféry, ve které jejich potlačená energie působí škody. To však vždy otevírá otázku, proč se člověk nedokáže se svými potlačenými traumaty vyrovnat. A je možná lhostejné, učiní-li tak v souladu s psychoanalýzou jejich zveřejněním či v souladu se sv. Janem, že k nim zaujme postoj lhostejnosti. Ostatně, Jan nemá na mysli, tak jako psychoanalýza, jednotlivá minulostní traumata, od kterých se odštěpuje škodlivá energie, ale především postoj či naladění ke světu, které člověka orientuje směrem do minulosti a zakrývá mu přítomnost, která je, jak už jsme řekli, jediným prostorem autentického setkání člověka s Bohem.) Sv. Jan v této souvislosti výslovně říká: „A z každého tohoto momentu čerpáme zkušenost, protože vidíme, že pokaždé, když začne duše na něco myslet, hýbe to s ní a je změněna, buď málo nebo mnoho, podle toho, jakou věc vnímá: je-li obtížná a nepříjemná, má z ní smutek; je-li příjemná, pocítí žádost a radost atd. Když se tedy onen vněm změní, nutně dojde proměnou onoho vněmu k rozrušení. A tak má hned radost, hned smutek, hned nenávist, hned lásku, a neumí vytrvat stále v jednom způsobu, který je účinkem mravního klidu, leda, když se snaží zapomenout na všechny věci. … vždyť naše bytí je tak poddajné a křehké, že i když je dobře vycvičené, ztěží neklopýtne pamětí o věci, které rozruší a pobouří mysl, jež byla v pokoji a klidu, když si na nic nevzpomínala.“

V jiné souvislosti sv. Jan upozorňuje na to, že paměť je – ať chceme nebo nechceme – vždycky určitým majetkem. Zatímco přítomné vnímání můžeme jen ztěží nazvat něčím, co by člověk vlastnil, čím by disponoval a na čem by si mohl zakládat, jsou obsahy paměti – a často vlivem času velmi zkreslené – příležitostí k domýšlivosti a pýše. Sv. Jan říká: „zmíněné nadpřirozené vjemy paměti jsou také duchovním osobám velkou příležitostí, aby upadly do jisté domýšlivosti nebo ješitnosti, když si jich všímají, aby je za něco pokládaly; protože jako ten, kdo nic z toho nemá, je velmi uchráněn od pádu do této neřesti, protože v sobě nevidí, na čem by si měl zakládat, tak naopak ten, kdo něco z toho má, má příležitost myslet si, že už něčím je, protože má ona nadpřirozená sdělení; protože i když je pravda, že to mohou připisovat Bohu, děkovat mu a pokládat se toho za nehodné, přece zůstává obvykle v duchu jisté tajné uspokojení a oceňování toho a sebe, a z toho se v nich nepozorovaně zrodí snažná duchovní pýcha.“ 

Ale ať už je člověk na obsahy své paměti pyšný či nikoliv, ať už je považuje za vlastnictví, kterým se může chlubit a získávat tak nezaslouženě renomé a autoritu, je i bez toho orientace do minulosti škodlivá proto, že je v rozporu se základním principem křesťanského duchovního života – chudobou ducha. Sv. Jan od Kříže hovoří o „vyvlastnění“ paměti, „protože čím více paměť vyvlastní, tím větší má naději a čím větší má naději, tím víc je sjednocena s Bohem, protože čím víc od něho duše doufá dostat, tím víc od něho dosáhne. A doufá víc, když se víc vyvlastní; a kdyby se dokonale vyvlastnila, zůstal by jí jako jediné vlastnictví Bůh v božském sjednocení. Jsou však mnozí, kteří nechtějí postrádat sladkost a chuť paměti v poznatcích; a proto nedospějí k svrchovanému vlastnění a k plné sladkosti.“

Avšak cílem tohoto uprázdnění, vyvlastnění je základní postoj, či naladění, jež nazývá sv. Jan od Kříže postojem naděje. „…také paměť se má zbavit všech těchto forem a poznatků, aby se mohla sjednotit s Bohem v naději. Neboť všechno vlastnění je proti naději, která, jak říká svatý Pavel, 'se týká toho, co se nevlastní. '“

Nasloucháním těchto Janových myšlenek však může někdo upadnout v podezření, že sv. Jan odnímá duchovnímu životu jeho barevnost, plasticitu, překvapivost, originálnost a invenci, které jsou často tak charakteristické pro dialog člověka s Bohem. Sv. Jan však o této námitce dobře ví a ve svém díle ji několikrát vyvrací. Zdá se ostatně, že tato námitka vychází z jistého nedorozumění. Sv. Jan od Kříže totiž nepřiznává autenticitu jen těm duchovním zážitkům, které nejsou předmětné a odpoutané od jakýchkoli zavádějících emocionálních reakcí, ale i těm božím dotykům, které mají konkrétní obsah, ale na jejichž vzniku – a to je důležité – se nepodílí vědomá aktivita, ať již diskursivní, fantazijní, paměťová či emocionální. Za spolehlivé a pravdivé duchovní zážitky považuje sv. Jan všechny, které přicházejí a jsou přijímány pasivně a způsobují ve vědomí klid, pokoj a radost. Aby byly takto autentické, nesmí se vědomí na nich svou aktivitou nejen podílet, ale nesmí být ani z ničeho takového dokonce podezíráno. V takovém případě je, podle Jana, duchovně legitimní uchovávat takovéto zážitky i v paměti, vracet se k nim, duchovně s nimi pracovat a mít je za spolehlivé svědectví boží spolupráce na lidské bolestné cestě duchovního růstu.

Vidíme tedy, že předmětem Janovy kritiky v oblasti paměti je především nadbytečná, zavádějící a dezinterpretující aktivita vědomí, které se negativním důsledkům své existence jako takové nemůže vyhnout. Proto je třeba se vyprázdnit, stát se průsvitným a – nelze-li jinak – podstoupit utrpení pasivní temné noci.

Obrácení se do minulosti a její idealizace představuje velké nebezpečí pro duchovní život. Týká se to zejména situace člověka, který dost dobře nerozpoznává smysl svého života, kterému se z nějakých důvodů nelíbí přítomnost a hrozí se budoucnosti. Bývá to často aktuální, nezvládnuté utrpení či soužení, ať už nemoc, zvýšená zodpovědnost, ztráta sil, způsobená stářím, osamocení či rozčarování nad tím, že se události nevyvíjejí a věci nespějí způsobem, který si člověk předtím sám vykonstruoval. V takovém případě se člověk trvale obrací do minulosti a vzdává se přítomnosti a budoucnosti.

V takové idealizované perspektivě se však minulost začíná jevit jako něco neskutečně nádherného, půvabného a rozkošného, co se však nikdy a za žádných okolností nevrátí. (Ve skutečnosti tomu však tak není, neboť minulost, včetně onoho divukrásného dětství, nebyla v zásadě jiná než přítomnost a vždy sebou nesla zápasy, soužení, boje a utrpení, jež nutně doprovázejí lidské zrání.) Čas se začíná jevit jen z hlediska své nenávratnosti, osudovosti a přítomnost jako nezajímavé, šedivé místo biologického přežívání. Je prostorem pro vzpomínání a bilancování. Do popředí se dostávají takové hodnoty, jako je dětství, domov, rodiče, první lásky, romantická dobrodružství, zjitřené prožívání a sny, jež se tenkrát jevily ještě jako uskutečnitelné.

Jde o jedno z velkých pokušení duchovního života - nostalgii ve smyslu tísnivých, bolestných, svíravých myšlenek na minulost, která je idealizována jakožto něco, co už se nevrátí, co neodvratně odplynulo s časem a co již nemůže být v žádném případě ze všech možných hledisek překonáno.

Tento pocit, jenž mnozí lidé mají a nedovedou jej vyslovit, je tématem, jehož se často chápou básníci, kteří svým nadáním a talentem dovedou přinutit lidskou řeč tento bolestně teskný pocit nostalgie vyjádřit.

 

Jedním z básníků, kteří dovedli geniálně vystihnout tuto retrospektivní trýzeň, byl Jaroslav Seifert, zejména v závěrečné etapě své tvorby (jedná se o sbírky, jež vznikly v padesátých a šedesátých letech: Koncert na ostrově, Halleyova kometa, Odlévání zvonů, Deštník z Piccadilly).

Skutečnost, že Jaroslav Seifert vyjadřoval tento životní pocit svrchovaně uměleckým způsobem a jeho básně na toto téma se staly neoddělitelnou součástí světové literatury, nemění nic na skutečnosti, že jde o vážné a nebezpečné ohrožení duchovního života, jež člověku dovede dokonale zkreslit průběh jeho života a jeho smysl a paralyzovat jakoukoliv činnost, orientovanou do budoucnosti.

Ilustrujme si nyní základní strukturu tohoto pokušení právě na verších Jaroslava Seiferta.

Základním momentem tohoto pocitu nostalgie je nenávratnost času.

 

„Dejte mi, chlapci, trochu hlíny,

chtěl bych si s vámi stavět hráz

a nedívat se na hodiny

a neslyšet, jak míjí čas.

 

A brouzdati se chladnou strouhou,

vždyť ruce, nohy nezebou,

a život, cestu krásnou, dlouhou,

teprve míti před sebou.“

 

(Píseň o dětství, In: Chlapec a hvězdy)

 

Čas je zde interpretován a chápán jednoznačně ve prospěch minulosti. Jenom v dětství, kdy bylo všechno krásné a idylické, nebyl vnímán jeho neúprosný chod, který byl tak pomalý, že nemusel být měřen. Čas nevyvolával úzkost ze svého uplývání, neboť budoucnost jej nabízela v nekonečném množství. Nešlo však jen o prázdný čas, lhostejný chronos, ale o prostor, přeplněný sladkými přísliby, o život, cestě krásné...

Tato perspektiva je však plná rozporů, neboť může být vyslovena i z hlediska krutého poznání:

 

„Co je to život? Pláč a shon a spěch,

čas je tak studeně přesný.“

 

(Jarní rytmy, In: Praha)

 

Zdá se nám, jako by čas básník chápal jako zužující se chodbu, v níž jsou na začátku divukrásné komnaty, plné barev, radosti, veselí a sladkých příslibů. Na konci je však jen prázdný, těsný, tmavý a úzký prostor samoty. Přesně to vyjadřuje báseň ze sbírky Maminka.

 

„Zrcátko v zlatém oválu

ztrácelo stříbro pomalu,

až bylo nakonec slepé.

Půl života snad bezmála

maminka se v něm česala.

Kdys ukazovalo lépe.

 

U okna visí na skobě,

dívá se po mně, po tobě,

proč by se neusmívalo?

Maminka byla veselá

a žádné vrásky neměla,

a když, tak určité málo.

 

A zpívává si nad mlýnkem

valčíky, které s tatínkem

tančila  snad trochu.

Když vzpomíná si na mládí,

letmo jen okem zavadí

o jeho třpytivou plochu.

 

Odvíjejíc pak z hřebene

truchlivou kořist plamene,

v chomáček vlasy stočí.

Když pak jej hodí do dvířek,

vidím na skráních vějířek

a drobné vrásky kol očí.

 

Pak rám se zkroutil; jeho sklo

nejdřív jen lehce naprasklo,

plíseň v něm cizopasí.

Posléze prasklo vejpůlky

a maminka své drdůlky

pak v rozbitém česala si.

 

Čas utíká, je šedivá,

už na sebe se nedívá

a zvyká na samotu.

Když někdo klepe na dveře,

přijde v klotové zástěře,

v té černé zástěře z klotu.

 

Vcházím. Dnes nemám odvahu,

nikdo nestojí na prahu,

nikdo mi nestiskne dlaně.

A rozhlížím se zmateně,

zrcadlo visí na stěně.

Pro slzy nevidím na ně.

 

(Maminčino zrcátko, In: Maminka)

 

Zrcadlo se v básni stalo médiem propadajícího se a nenávratně uplývajícího času, ve kterém se však rozplývá i radost, vitalita a sounáležitost, které jsou střídány smutkem, samotou a slzami.

Začátek je pln veselí, úsměvů, tance, zatímco memento stáří a smrti zazní zprvu jen lehce v obrazu padajících vlasů a počínajících vrásek a prudce se rozezní v symbolu prasklého zrcadla.

Od té chvíle, jako by vlastně nestálo za to žít, podobně jako není třeba se dívat do zrcadla. Čas se nezastaví a v zrychlujícím se tempu přináší stáří a samotu. Básníkovi, který přichází do prázdného domova, již nikdo maminku nevrátí. Zmatený pohled, sevřené srdce a slzy v očích. Snad již není potřeba žít dál, neboť to nejkrásnější už bylo...

 

Básníkův příběh není nijak výjimečný, ale patří k údělu každého člověka, vždyť

 

„jde každému smrt mlčky vstříc,

nemilosrdná, pilná žnečka.

Neodpočine, neposečká

a jde zas dál jakoby nic.“

 

(Píseň o Viktorce)

 

Všechno krásné již bylo. Všechno ošklivé, zlé a bolestné teprve přijde. Je potřeba jen zatnout zuby a snažit se vydržet až k smutnému konci. Zbývá snad jedině touha, která však nemůže být nikdy - díky neúprosnému času - vyslyšena.

 

„A nakonec té abecedy

byl celý Petřín jeden květ.

Jenom tu jednu, naposledy,

jenom tu jednu naposled!“

 

(Jaro na Petříně, In: Praha)

 

Fantazie ve službách nostalgického pocitu se snaží nastavovat před oči člověka nejen krásné vzpomínky, patřičně idealizované, připomínající doby, které už se nevrátí, ale také neuskutečněné sny a představy, o kterých má člověk dojem, že jejich ztráta je nenahraditelná a že jejich nepřítomností ztratil život svůj podstatný rozměr. Osamocenému člověku zbývají jen sny, spřádané ovšem tak, aby svou krásou trýznily.

 

„Byl čas, kdy cimbál hodin zněl

jak lodní zvon a mně se zdálo,

že už je čas chystat si vak.

Kolik mi bylo? Ještě málo,

a tak jsem nikam neodjel

a bohužel, či dobře tak,

slaboučké ruce ze všech sil

mě připoutaly k očím, klínu,

a Jávu ani Indočínu

jsem nikdy pak již nespatřil.

 

Byl čas, kdy pálila mě zem,

komu však časem neotrne?

Vábily země, ženy, strach;

běžel jsem k plachtě návětrné

a krásy, které spatřil jsem,

byly už jenom na dosah.

Když svítalo však, místo nich

slyšel jsem zvony pražských věží;

je zima, jitro, sněží, sněží,

a celý den pak padal sníh.

 

Tak nepodíval jsem se již

do smaragdových očí bohů,

fascinujících jako had.

Ty usměvavá, řekni, mohu?

A dobře vím, že odpovíš:

už nemůžeš, jdi klidně spat.

Jen někdy večer, jsem-li sám,

navštěvují mě námořníci,

poohlédnou se po světnici

a pak jdou bůhvíkam.“

 

(Sníh na střechách, In: Praha)

 

Tématy nostalgického pocitu, jak už jsme řekli, jsou domov, neskutečné dálky, dětství, maminka, pomíjivost a také loučení. Vždyť každé rozloučení je bytostně spjato s časem a jeho stinnou stránkou - nenávratností. Loučení přece ubezpečuje vždy člověka v tom, že všechno jednou skončí, že se už nevrátí to, co mělo hodnotu a za co stálo žít.

 

Jak by mi bylo zatěžko

opouštět navždy

milované zdi! Byly chvíle,

kdy jsem uvěřil, že nelze žít

bez jejich stínů, které o tolik přesahují

náš krátký život.

 

Větrná růžice už nepobízí

do cizích dálek

a její paprsky snad pro mě pohasly.

A stromy zelené,

s široce rozkročenými kořeny,

drží tu se mnou krok.“

 

(Jak by mi bylo zatěžko, In: Koncert na ostrově)

 

Je zřejmé, že v tomto pohledu na život hrají mimořádně důležitou roli vzpomínky, které jsou na jedné straně krásné, lákavé a přitahující, na druhé straně však vzbuzují trýznivě tesklivé pocity, neboť představují něco, co bylo a co už nebude. Problém je ovšem v tom, že je-li člověk takto orientován a hrají-li vzpomínky v jeho vědomí tak silnou roli, stávají se vzpomínky i kritériem a srovnávací hodnotou pro všechno ostatní, se kterým jsou poměřovány. Navíc dostávají nutkavý charakter, se kterým vstupují do každého myšlenkového procesu.

 

„Někdy nás přivazují vzpomínky

a není nůžek, jež by přestřihly

ta pevná vlákna.

Nebo provazy!“

 

(Někdy nás přivazují vzpomínky... In: Koncert na ostrově)

 

Perspektiva života se postupně stáčí dozadu. Veškerá duchovní aktivita se stává retrospektivní. Budoucnost je trauma, které pomalu, ale jistě nadchází. A jednoho dne nastane to, čeho se básník obával.

 

„Šla léta krokem vrávoravým vpřed

a já šel s nimi.

Léta letoucí,

až čas se zastavil.“

 

(Někdy nás přivazují vzpomínky... In: Koncert na ostrově)

 

Nastává duchovní situace, jejíž atmosféru přesně vyjadřují následující verše.

 

„Kdyby se dalo srdci říci:

nespěchej!

Kdybych mu mohl přikázati: hoř!

Už zhasíná.

Jen ještě střevíček,

jen ještě dlaň,

jen ještě náprstek,

než klíč se otočí a otevřou se dveře,

do kterých vcházíme a pláčem

pro tu strašnou krásu,

které se říká život.

Nestyďte se, Pán Ježíš také plakal.

Včera tak jasně zářily hvězdy.“

 

Povšimněme si poslední věty: „včera tak jasně zářily hvězdy“. Nemá přímou logickou návaznost na předchozí verše a přesto představuje žhoucí sémantické jádro celé výpovědi. Je v ní skryto mnoho: stud za přiznání se k pláči, lhostejnost okolního světa, který plyne dál, chladně krásný a nevšímavý vůči lidské bolesti. Bolesti, která souvisí se stářím, nemocemi a časovým zmarem. Je to věta, která jako by stála opodál plynoucího básníkova stesku. Mezi světem a člověkem se otevírá temná propast, kterou již nelze překročit. Přesto však zářící obloha zaznívá melodií, jež má vztah k lidskému osudu, ale spíše jako neblahá věštba, podtrhující neútěšnost závěru životní cesty.

Básník si vzápětí uvědomuje, že on sám se svou úzkostí není epicentrem světového dění, a  podotýká:

 

„Proč má však o sobě hovořit jediné

stéblo,

když je tráva?

Já se vám omlouvám,

prosím jen o pár slov.“

 

Omluva však není zcela upřímná; je to jen snaha opodstatnit a také zároveň podtrhnout, co bylo předtím řečeno. Nejenom tedy, že má situace je tak stinná a úzkost vzbuzující, ale zároveň také nicotná...

 

Básník hledá v údolí šeré smrti, jak by řekl žalmista, přece jen záchytný bod, něco, oč by se mohl opřít, získat trochu jistoty, nadechnout a přidržet se jako tonoucí útržku naděje.

 

„Když jsem se zhroutil bolestmi

a smrt si již naslinila prst,

aby mi zhasila

červený plamínek krve,

přišla ta, která mi byla nejblíže,

poklekla vedle mě

a sklonila se níž,

aby mi dlouhými polibky jako utopenci

nadechla do plic svůj sladký dech.“

 

Básník má pravdu. Láska může představovat hodnotu, kterou jí verše přisuzují. Ale v pojetí nenávratnosti času není příliš velkou oporou, neboť vzápětí podlehne času a po chvíli se stane jen vzpomínkou. Básník to tuší a prozrazuje se jemnou ironií, jejíž prostřednictvím vytváří obraz utopence, jenž by měl být probuzen láskou.

 

„A ten, kdo už odcházel,

otevřel znovu oči,

aby se rukama zoufale zachytil,

skloněných ramen a vlasů.

Snad je možno i bez lásky žít;

však umírat bez ní,

to je zoufalství.“

 

Ano, vidíme zde upřímnou snahu postavit lásku jako centrální skutečnost všeho dění. Ale jak? Verše vytváří obraz zoufale se vztahujících rukou, jejichž prsty, křečovitě zaťaté, pomalu sklouzávají po hladké stěně skomírajícího času. Umírat bez lásky je zoufalství, říká básník, ale nám se na rty nechtěnou derou slova, kterými bychom rádi jeho obraz doplnili: umírat s láskou je ještě větší zoufalství. Umírající otevírá oči, aby je znovu vzápětí zavřel…

Ostatně láska v tomto pojetí je spíše touha, zážitek, dotyk ženství, trýznivá a nikdy se nenaplňující touha, dvojsečnost strasti a rozkoše. Rozhodně však nikoliv něco, co by poskytovalo jistotu.

 

„Jen ještě lísteček,

jen ještě zrníčko,

jen ještě na špičku špendlíku!

Abych mohl ještě se potácet chviličku

ve vlahém přísluní ženství,

které nás přivádí a odvádí,

hledá a pomíjí,

nutká a zdržuje,

sráží i pozvedá,

svazuje i rozvazuje,

laská i zabíjí,

křídlo i kotva,

pouto i paprsek,

růže i dráb až do konce.“

 

Kdyby se dalo srdci říct...

 

Láska je z tohoto hlediska setkání, které je krásné, ale bolí a zanechává jizvy v podobě touhy.

 

„Pár kroků v zaprášené trávě

jednou na večer -

a už nadosmrti

pověsí se ti na krk touha.“

 

Ostrov Štvanice In: Halleyova kometa

 

Pohled zpátky však nepřináší jen okouzlující a zároveň trýznivé vzpomínky a obraz běžícího času, který brání jejich návratu. Idealizované vzpomínky, tak jak vstupují do mysli básníka, vůbec neexistovaly. Občas totiž nostalgie poodhrne závoj a ukáže cípek částečné pravdy.

 

„Jestliže byl kdy ráj,

na této planetě nebyl.

Země se otáčí kolem své osy,

aby věčně se odvíjel čas

všech lidských trápení.“

 

Sám básník ale ví, že takový obraz života je nesnesitelný a ostatně neodpovídá skutečnosti.  Proto rychle dodává:

 

„Existuje-li však v ráji krása,

nemůžeme si ji představit,

aby nám vždycky nepřipomínala náš svět.

Půvaby žen,

vůni květin,

radost dětí

a barvy motýlích křídel.“

 

S blížícím se koncem takového života blednou i vzpomínky na to krásné. Stávají se jen poletujícími útržky, citáty bez kontextu, nedopovězenými větami. Protože však minulost už je taková, není naděje na nic lepšího: Éterická krása rozplývající se dřív než se objevila.

 

„Možná, že ráj není nic jiného

než úsměv,

na který jsme dlouho čekali,

a ústa,

která zašeptají naše jméno.

A pak ta krátká závratná chvíle,

kdy smíme rychle zapomenout

na to peklo.“

 

(Jen jednou In: Odlévání zvonů)

 

Takový ráj však není příliš vábný a básník to ví, když říká tváří tvář smrti v básni Nemocnice v Motole.

 

„Ale přiznejme si,

že ani toto štěstí

nestojí za to dlouhé bloudění,

kdy člověk chodí od smutku k bolesti,

od neštěstí k žalu

a říká tomu život.“

 

(Nemocnice v Motole In: Halleyova kometa)

 

Blíží se chvíle závěrečného bilancování nostalgického života. Nostalgii se podařilo zakamuflovat to podstatné... Básník jde důsledně za svou pravdou. Nikoli však pravdou světa, ale obrazu vlastního života.

 

„Když hovořila někdy o sobě,

matka vyprávěla:

Můj život byl smutný a tichý,

chodila jsem po špičkách.

Když jsem se však rozzlobila

a trochu zadupala,

zazvonily lehce na polici

šálky po mamince

a já se musela usmát.

 

Ve chvíli, kdy jsem se narodil,

vlétl prý oknem motýl

a usedl matce na pelest,

ale v téže chvíli zavyl na dvoře pes.

Matka v tom spatřovala

neblahé znamení.

 

Můj život nebyl sice pokojný

tak jako její.

Ale i když se do dnešních dnů

tesklivě dívám

jako do prázdných rámů

a vidím leda zaprášenou zeď,

byl divukrásný.

 

Nemohu zapomenout

na mnoho okamžiků,

které byly jako zářící květy

všech možných barev a odstínů,

zatímco večery plné vůní

podobaly se modrým hroznům

schovaným v listech tmy.

 

Vášnivě četl jsem verše

a miloval hudbu

a bloudil, stále překvapen,

od krásy ke kráse.

Sotva však spatřil jsem poprvé

obraz nahé ženy,

začal jsem věřit v zázraky.

 

Život mi přeběhl rychle.

Byl příliš krátký

pro má dlouhá toužení,

která byla bez konce.

Než jsem se nadál,

přiblížil se konec života.

 

Smrt brzy kopne do mých dveří

a vejde.

Hrůzou a leknutím v té chvíli

zatajím dech

a nadechnout už zapomenu.

 

Kéž mi však není odepřeno

ještě včas zlíbat ruce

té, která trpělivě s mými kroky

šla a šla a šla

a milovala nejvíce.“

 

Takto se jeví nostalgickému pohledu celý život. Perspektiva, ze které je život nahlížen, sama o sobě krásná není: prázdné rámy a zaprášená zeď. Přesto je život „divukrásný“. Přestože byl nemilosrdně krátký a bezcitný k lidským touhám. Byly v něm krátké okamžiky, za které stálo žít. Vzepětí mládí, oslnění krásou, ženy a lásky... Avšak: „než jsem se nadál, přiblížil se konec života.“

Básníkovo poetické účtování se životem klade otázky: je život skutečně takový? Nepodařilo se bolesti, kterou člověk nedokázal přijmout, vnutit básníkovi pohled na život, který zakryl to podstatné a vyzdvihl poetickou hrůzu? Stojí za to skutečně žít kvůli několika popatřením na krásu, která sice vyráží dech, ale nedává jistotu, zda skutečně byla a není-li výtvorem touhy starého člověka? 

Básník mluvil pravdu, ze lži ho nepodezřívejme. Ale to, že byl důsledně pravdivý, svědčí jen o tom, co nostalgické pokušení dokáže... Jak vzdálený je básníkův pohled smrti veršům, jež byly napsány mnohem, mnohem dříve:

 

„Setři si slzy

a usměj se uplakanýma očima,

každého dne se něco počíná,

něco překrásného se počíná.“

 

Píseň se sbírky Poštovní holub)

 

Možná by mohl být někdo pohoršen, jakým způsobem jsou zde používány verše básníka Jaroslava Seiferta a co je tím ilustrováno. Nikdo však nezpochybňuje jeho svrchované básnické umění, nikdo neříká, že by jeho pohled na život nebyl velkým uměním. Snad jedině to, že není pravdivý. Ale básníkovým posláním není možná pravdivě zobrazovat svět, ale pravdivě zobrazovat i scestí, která k pravdě nevedou. A rovněž pravdu svých pocitů, které tak či onak existují.

 

Pravdivá naděje je vždy orientována do budoucnosti s tím, že to dobré přinese budoucnost a špatné zmizí v minulosti, kam se neohlíží. Samozřejmě, že naděje nepopírá pozitivní momenty minulosti, ale její dobro vidí zásadně s ohledem na budoucnost.

Zároveň je však naděje pevně ukotvena v přítomnosti. Je její součástí a budoucnost otevírá nikoliv jako konkrétní předmětnost, ale jen jako dimenzi, ve které se završí smysl, jenž klíčí v přítomnosti.

Naděje představuje budoucnost nikoli jako předmět obav či netečné skepse, ale vždy jako příslib dobra, který nemůže zklamat.

Naděje je vždy bytostně spjata s časem a existuje tedy jen v takovém bytí, které je časové. Čas je proto neúprosným údělem tohoto stvoření, ale zároveň i jeho požehnáním.

Naděje je neodmyslitelně spjata s důvěrou; důvěra bez naděje je torzo, stejně jako naděje bez důvěry ztrácí důvod své existence.

Naděje je centrální skutečností duševního a duchovního života člověka, který prožívá svět v čase. Z tohoto hlediska můžeme naději chápat jako významné kritérium psychického zdraví, neboť člověk může trpět nespočetnými duševními obtížemi, ale v případě, ztratí-li naději, stává se jednoznačně nemocným.

V krizových okamžicích, o kterých hovoříme například v souvislosti s temnou nocí, může mít samozřejmě člověk pocit, že ztrácí naději; utrpení může být tak intenzivní a tak dlouhé, že se člověku možná začne jevit jeho situace beznadějná. Ale při zpětném, introspektivně zaměřeném pohledu vždycky zjistí, že naděje byla jako netematický horizont, poskytující sílu přežít, vždycky přítomna.

Naděje je oboustranně spjata se smyslem. Protože smysl se završuje v čase, musí být zálohován nadějí, zatímco naděje bez smyslu ztrácí svou konkrétnost a víra v ní se stává naivním a neopodstatněným optimismem.

Naděje má bytostný vztah k minulosti, přítomnosti a budoucnosti. Všemu, co se rodí v přítomnosti, dává naděje smysl, a zároveň je základní a určující charakteristikou budoucnosti, ke které otevírá jediný možný přístup. Také minulost je zdravému duchovnímu postoji přístupná pouze prostřednictvím naděje, neboť jen tak může člověk věřit, že to, co se stalo, nebylo zbytečné či náhodné, ale bude opodstatněno v budoucnosti. Minulost z hlediska naděje není nenávratnou a již definitivně uzavřenou skutečností, ale vždy něčím, pokud to bylo krásné a dobré, co se vrátí ve vyšší rovině bytí.

 

Časovost lidského bytí, určená nadějí, je velmi zřetelná a přesně vyjádřena v starozákonním příběhu exodu izraelského lidu z Egypta do zaslíbené země. „Egypt“ je zde minulostí, která dává celému exodu smysl a opodstatnění, neboť se stala výzvou ke změně. Je minulostí, na kterou tedy Izraelité vzpomínají zejména proto, aby pochopili nutnost změny svého života a s ohledem na ni načerpali nových sil na své strastiplné cestě. (Z hlediska moderního pohledu bychom mohli dokonce říct, že exodus izraelského lidu byl transformační krizí, kterou izraelský lid projít musel, neboť v egyptském otroctví strádal nejen fyzicky, ale i duchovně a nebyl v žádném případě připraven pro takový dar, jaký mu Hospodin nabídl v podobě zaslíbené země.)

K minulosti, kterou představoval Egypt, se vztahovali Izraelci dvojím způsobem: jedním, který vyjadřoval pravdivou podstatu exodu a byl v souladu s Boží vůlí, a na jehož základě se Izraelci dívali na Egypt jako na „zemi otroctví“, ze kterého jsou na své cestě – i  za cenu velkého utrpení – vysvobozováni. Nešlo jen o to, že v Egyptě byla izraelská minorita vykořisťována a nucena k namáhavé otrocké práci v pozici nesvéprávných příslušníků větší země, která si je podrobila, ale také o duchovní rozměr tohoto otroctví. Izraelci byli zaslíbeným národem, předurčeným k šíření a uchování víry v jednoho živého Boha, a v egyptském, duchovně upadlém kontextu, plném bohů a bůžků, pověr a primitivních kouzel, nemohlo být toto zaslíbení v žádném případě dovršováno a naplňováno. Pokud chápali Izraelité svou minulost takto, šlo o pravdivý pohled, ve kterém je minulost pojímána jako výchozí bod, ze kterého měl izraelský národ jít dál a výš.

Druhý obraz minulosti je zásadně odlišný od toho prvního a objevuje se zejména v okamžiku, kdy Izraelité na své cestě pouští trpí nebo se ocitají v nějakém ohrožení. V té chvíli si začínají zemi otroctví idealizovat a egyptská minulost se jim začíná jevit úplně jinak. Není sice – pravda – zemí zaslíbenou, bohatou, poklidnou a krásnou, ale nabízí – byť chudé a omezené – jistoty. Izraelci v té chvíli zapomínají na příkoří, která utrpěli v Egyptě, a začínají čím dál tím víc hovořit o „hrncích plných masa“, které jsou v dané chvíli symbolem bezpečí, sytosti a zajištěnosti. Tato zatuchlá jistota znamená aktuálně víc než Hospodinův příslib, který je sice krásný, ale poněkud se ztrácí v rozpálených dálkách sinajské pouště, za jejímž horizontem není nic pevného a hmatatelného. Přicházejí pochybnosti, zda se Mojžíš přece jen nezmýlil nebo zda naděje, mající vždy koneckonců duchovní charakter, není přece jen něčím, co se do praktického života vůbec nehodí. A právě tehdy se stává egyptská minulost půvabnější, krásnější, přitažlivější, něčím, co nemělo být nikdy opuštěno.

Jak se posléze jeví přítomnost a budoucnost z hlediska tohoto nepravdivého pojetí minulosti? Přítomnost je v takovém případě pouze cestou, navíc plnou strázní, nepohodlí a utrpení. Přechodným a pomíjivým okamžikem mezi dvěma volbami: buď návrat do relativního bezpečí minulosti nebo dosažení nejistého, ale krásného cíle v zaslíbené zemi. Izraelský, duchovně nezralý národ, však nechápe, že právě v přítomnosti by mohl plně prožít neoblomnou jistotu Božího příslibu. Jistotu, kterou mu Hospodin dává nejen nabídkou možnosti plně důvěřovat, ale i prostřednictvím  zcela konkrétní pomoci (ohnivý a oblakový sloup jako orientační body ve dne a v noci, mana, křepelky, voda apod.) Kdyby Izraelci byli schopni vztah k Hospodinu takto vnímat, mohla by se bývala stát přítomnost již sama do jisté míry „zaslíbenou zemí“.

Říkáme-li „do jisté míry“, pak je to především proto, že izraelský exodus zaslíbenou zemí přece jen nebyl. Byl cestou utrpení a zkoušek, které však mohly být, v případě větší důvěry izraelského národa, prožívány zásadně jinak. V žádném případě však ne bezbolestně.

Exodus Izraelitů tak má dvojí hledisko: za prvé šlo o reálnou a konkrétními okolnostmi vynucenou migraci celého národa, která byla nutná, aby se izraelská enkláva konstituovala jako národ, aby se tak začala vnímat, aby měla možnost spravovat své věci a uspořádat život svého společenství podle Hospodinových zákonů. (Těch se jí ostatně cestou dostalo plnou měrou.) Z druhého hlediska musel izraelský národ uzrát, duchovně vyspět – z otroků se museli stát svobodní a důstojní lidé, kteří by byli schopni efektivně nést velké Boží historické poslání, kterého se jim dostalo v rámci celého tehdejšího palestinského světa. Potvrzuje se zde ale, že takového cíle nelze dosáhnout bez bolesti a utrpení, neboť otroctví v širším slova smyslu se stalo habituální součástí většiny Izraelitů a nemohlo být odstraněno nějakým jednorázovým rozhodnutím, obratem či okamžitou duchovní konverzí. Čtyřicetiletá cesta pouští musela vyvést všechny z omylu, že se z otroka (v duchovním i reálném smyslu) člověk promění ve svobodnou bytost bezbolestně a v krátkém čase.

Žádný člověk (ani vyvolený národ) však nedokáže procházet hlubokými a bolestnými zkouškami v situaci, kdy nemá žádnou „konkrétní“ naději. Z hlediska vyšších spirituálních nároků by se mohlo namítnout, že naději museli mít Izraelité v samotném Hospodinu, který se cestou dokonce projevoval konkrétními činy. Jenomže tak tomu v tomto stvoření, které má bytostně časový charakter, být nemůže a přítomnost, v níž by měl člověk setrvávat, musí mít vždy horizont relativně konkrétní naděje. Jde o naději nitrosvětskou, bez které by Izraelci svůj úděl neunesli a jejich putování by se proměnilo v bezcílné bloudění po poušti. Předmětem této naděje byla v případě exodu zaslíbená země.

Podívejme se nyní blíže na tuto naději. Izraelský národ věděl pouze – a to skrze Mojžíše –,  že zaslíbená země – Kanaán je „velká a prostorná, oplývající mlékem a medem“. Taková charakteristika s největší pravděpodobností u tehdejších národů vzbuzovala asociace něčeho úrodného, bohatého, výtečně se hodícího pro tehdejší způsob života. Hospodin Izraelity rovněž skrze Mojžíše informoval o tom, že zaslíbená země je osídlena (Kenaánci, Emorejci apod.), což však už spíše vzbuzovalo strach, neboť Izraelci přinejmenším tušili, že svoboda, která byla prioritní cíl jejich putování, bude muset být namáhavě dobývána a ještě obtížněji hájena. Víc o zaslíbené zemi nevěděli. Nikdo v ní nebyl, aby mohl podat podrobné a pravdivé svědectví, mohli o ní pouze slyšet z vyprávění poutníků, kteří cestovali v karavanách po tehdejším palestinském světě. Minulost, představovaná Egyptem, byla mnohem konkrétnější a čím více se Egyptu Izraelité na poušti vzdalovali, tím více ustupovala vzpomínka na aroganci egyptských pánů a do popředí vstupoval obraz hrnců masa, česneku, cibule a pórku.

Zaslíbená země tedy, pokud se měla stát dostatečným motivem k nesmírně namáhavé cestě po poušti, musela mít pro Izraelity daleko duchovnější význam, než by se na první pohled zdálo. Nebyla to sice neurčitá, abstraktně mlhavá představa, týkající se výhradně náboženského života, neboť Kanaán byl přece jen konkrétní země, zároveň však její dosažitelnost byla tak nejistá, že obavy z ní mohly být překlenuty jen vírou a nadějí. Z toho důvodu někteří Izraelci vůbec nepochybovali o tom, že se jednou zaslíbená země stane jejich domovem, zatímco jiní nevěřili dokonce ani v její existenci.

A to je právě úděl člověka a jeho naděje. Jestliže je lidský život orientován nadějí, pak musíme vycházet z předpokladu, že každý lidský život má smysluplný cíl, k němuž směřuje cestou vzhůru a jehož dosažením vrcholí. (Skutečnost, že tato cesta vzhůru, je kritériem pro pravdivost naděje, kterou cíl představuje. Cíl, který není dosažitelný cestou vzhůru, nebo který nutí ke stagnaci, nemůže být cílem duchovním.)

Tento cíl představuje strategický bod lidského života; v tomto bodě dosahuje člověk z duchovního hlediska i z hlediska svého konkrétního životního poslání vše, co bylo v jeho možnostech, k čemu byl disponován, vychováván a v co věřil. Tento bod nemůže již ve svém životě překročit. (Může se samozřejmě stát, že člověk své možnosti nenaplní, selže na cestě poslání, ale onoho kulminačního bodu i přesto dosáhne, protože vyčerpal rovněž i všechny možnosti k nápravě.) Tato amplituda grafu lidského života však nepředstavuje jeho konec, tedy smrt; člověk dosahuje pouze vrcholu svého osobního zrání. Jeho život může (ale také nemusí) pokračovat, ale je prospěšný nikoliv již osobnímu růstu, ale společenství, ve kterém se nalézá.

A právě tento cíl je ona nitrosvětská naděje, která zakládá lidskou časovost. Tato naděje, jež dává lidskému životu smysl v čase a činí jej vzestupným, byla – v případě izraelského exodu – zaslíbená země. Tedy něco, co není konkrétní předmětností, ale přece jen skutečností, kterou člověk sice nezná, ale tuší o ní, věří v ní, doufá v ní a neztrácí ze zřetele ani v těch nejdramatičtějších okamžicích svého života.

Z tohoto hlediska člověk svůj životní cíl, ve který doufá a kterému věří, jaksi zná a nezná, podobně jako Izraelité znali a neznali zaslíbenou zemi. Pokud člověk chce znát předmět své naděje příliš konkrétně a předmětně, stane se, že může být zklamán. Jestliže člověk bere naději naopak příliš vzdáleně, neskutečně a nezávazně, může se stát, že se mu cíl jeho života stane lhostejným. A právě v tom okamžiku se přihlásí o slovo ledový dech beznaděje, zoufalství a absurdity.

Může se mu ale také stát, podobně jako se to stalo Izraelcům, že bude chtít na cíl svého života rezignovat ve prospěch zidealizované minulosti a hodnota cíle se mu bude zdát nesouměřitelná s námahou, kterou bude muset vynaložit na cestě k němu. Zjistí, že existuje mnoho jiných cest, a ta nejlákavější, že je cesta zpátky. Jít zpátky je ostatně cesta velmi snadná za předpokladu, že člověk nemá to štěstí, aby mu Bůh v ní zabránil.

Z tohoto hlediska má svou jedinečnou platnost křesťanské zdůraznění absolutní hodnoty přítomnosti v životě, vyslovené Ježíšem v pojednání o „svaté bezstarostnosti“, a rozpracované francouzským filosofem Blaisem Pascalem, zejména v 172. fragmentu Myšlenek. Toto pojetí však nesmí být pochopeno tak, že by přítomnost byla časovou enklávou, jež by byla hermeticky uzavřena nárokům minulosti a budoucnosti. Naopak – minulost, kterou tato přítomnost obsahuje, umožňuje pohled dolů na ušlou cestu, zatímco budoucnost se ohlašuje v podobě naděje, bez které je přítomnost časovým torzem, jež nemůže být smysluplně žito. Avšak tato naděje, která se prolamuje do přítomnosti, nesmí být zaměňována za starost; právě na toto nebezpečí Ježíš důrazně upozorňuje. Naděje, o které zde hovoříme, v sobě nenese nic, čeho a o co by se člověk musel obávat, čemu by se musel zkoušet zabránit nebo před čím by se musel zabezpečovat. Naděje je z tohoto hlediska ryzí pozitivita.

 

Konstatujme v tomto okamžiku, že každá psychická porucha souvisí nějakým způsobem s narušením té časovosti lidského života, která je bytostně určena nadějí. Není třeba v této souvislosti hledat odpověď na otázku, zda je právě absence naděje tím, co je příčinou duševních a duchovních onemocnění nebo zda není jen symptomatickým komplexem jiných příčin. Jedno je ale jisté: každá duševní nemoc se vždy také projevuje jako porušení časovosti lidského života, jejímž zákonitým důsledkem je ztráta naděje.

Řekněme si nyní závěrem, co to znamená ztratit naději, přičemž budeme do jisté míry rekapitulovat již řečené z jiného hlediska. Ztratit naději znamená především přijít o smysl života a důsledkem této ztráty je buď upnutí se na přítomnost v hédonistickém životním postoji, jenž je nečasový, nebo se obrátit zpátky k minulosti a zaujmout k životu nostalgický postoj.

Dalším ještě závažnějším důsledkem je, že ztráta naděje otevírá dokořán dveře strachu, který této – pro člověka neblahé situace – umí dokonale využít. Strachu se dá čelit bezprostředně jenom odvahou. Ale odvaha a statečnost, které nejsou fundovány nadějí, jsou pouhým křečovitým vzepřením se nepřízni okolností a jsou limitovány psychosomatickými hranicemi lidských sil, které zdaleka nejsou bezedné. V situaci, ke které dojde v okamžiku, kdy se strachu podaří rozvrátit tuto chabou obranu, si každý dovede představit.

Dalším neblahým důsledkem ztráty naděje je někdy – i když to zní poněkud paradoxně – enormní zvyšování lidské aktivity, neboť za nepřítomnosti naděje nelze zaujmout onen blahodárný kontemplativní postoj trpělivého očekávání. Člověk začíná zmateně a překotně hledat náhradní cíl svého života a jeho síly, které nejsou integrované a orientované, se brzy vyčerpají nevypočitatelnými interferencemi, eruptujícími do dramatických konfliktů, přičemž bojištěm je pouze samo lidské nitro.

Ale snad nejzávažnějším důsledkem nepřítomnosti naděje, který má pro lidský život osudové následky, je posun v chápání utrpení, kterému se člověk v životě nikdy nevyhne. Utrpení totiž v tom okamžiku ztrácí smysl a jeho intenzita a nesnesitelnost je touto metamorfózou potencována k apokalyptickým výšinám. Utrpení, které nemá smysl a není průběžné konfrontováno s nadějí, dokáže totiž do té chvíle relativně integrovaný psychický organismus rozmetat v neuspořádaný chaos turbulentních pocitů, myšlenek či volních záchvěvů, jež věrně zpodobují psychický obraz hlubokého psychického onemocnění.