Problém poznání idejí

10.08.2014 10:24

Různé způsoby poznání idejí

Anamnésis

Menón
  • zavedení ἀνάμνησις: únik před sofistickým argumentem v zájmu hledání:
    Nelze hledat ani to, co člověk zná (už to zná), ani to, co nezná (nemůže hledat to, co neví, a ani by to nepoznal, kdyby to nalezl).
    Jestliže však všechno už má ve své duši, může si na to jenom vzpomenout.
  • "Důkaz" ἀνάμνησις: příklad s otrokem.
    Faidón

    - odkaz na tázání z Menóna.

    STEJNOST X podobné smyslové jednotliviny, které NEJSOU NIKDY STEJNÉ

    Věci, které nazýváme stejnými, nikdy nejsou zcela stejné, nedosahují stejnosti samé. Jestliže si toto vždycky uvědomujeme, musíme už nějak znát samu stejnost. Jen vzhledem k ní můžeme říct, že ty dvě věci nejsou zcela stejné. Tu stejnost samu jsme proto museli znát dříve, než jsme si poprvé pomyslili, že některé věci se snaží být stejné, ale mají přitom vhledem ke stejnosti samé nějaký nedostatek (75a). Takové pomyšlení jsme nemohli získat ze žádného smyslového vjemu. Vědění o jsoucnu stejnosti jsme proto museli mít už před tím, než jsme začali smyslově vnímat, tedy před narozením (75b-c).

    To se týká i většího a menšího, samého dobrého a krásného a spravedlivého (τὸ ἀγαθόν, τὸ καλόν, τὸ δίκαιον), tj. všeho, co označujeme jako samo jsoucno (αὐτὸ ὃ ἔστι). Vědění o těchto jsoucnech jsme měli před narozením, při narození jsme je ztratili. Veškeré učení je potom vzpomínání (75e).

    Duše tedy byly již dříve, bez těl a měly schopnost myslet (76d). Jestliže vskutku je krásno a dobro a jiná taková jsoucnost (οὐσία), potom i naše duše byla před narozením, jestliže ta jsoucna nejsou, je i tento soud prázdným mluvením.

    Platón vůbec neuvažuje možnost abstrakce, jíž ze smyslových vjemů může člověk dospět k představě stejnosti samé o sobě a podobně i u jiných jsoucen. Přitom ovšem v Symposiu právě takový postup od jednotlivých smyslových vjemů vede až ke krásnu samému.

    Faidros

    Duše si vzpomíná na ideje na základě připomínky od smyslových věcí, konkrétně se jedná o krásu samu, na niž se milující rozpomene, když pozoruje krásu svého miláčka. Krása je ke vzpomínce nejpříhodnější, protože je velmi nápadná a zářící.

     

    !
    ?    		 Jaké předpoklady a důsledky jsou s myšlenkou ἀνάμνησις jakožto zdroje poznání spjaty? ?
    !

     

     


    Dialektika

    διαλέγεσθαι = rozkládat si;
    přemítat si;
    rozmýšlet si, přemýšlet si;
    rozmlouvat, rozprávět.

    DK 29 A10 (DL XIII 57, 1-2):

    Aristotelés říká v Sofistovi, že Empedoklés první nalezl rétoriku, Zénón dialektiku.

    Ústava VI

    Tedy také nazýváš dialektikem toho, kdo při každé věci postihuje pojem její jsoucnosti? (534b3-4)

    Cestou k poznání idejí přestává být láska (ἔρως), místo ní nastupuje dialektika (διαλεκτική). Ta dospívá k podstatě každé věci pomocí rozumu, beze všech smyslových vjemů (láska vždy vycházela od krásy vnímané smysly). Dialektika pokračuje tak daleko, až postihne podstatu dobra a dospěje na konec myslitelného světa. Je to schopnost nejlepší části lidské duše pohlédnout na nejlepší jsoucno mezi jsoucny. Dialektika u každé věci zdůvodní její jsoucnost, dokonce i o ideji dobra získá vědění tím způsobem, že ji úsudkem odloučí od všeho ostatního a vymezí. To se děje pomocí otázek a odpovědí, tedy v sókratovském rozhovoru (532-534).

    Dialektika tedy dokáže rozumově uchopit každou věc zvlášť, odštěpit ji od jiných a vymezit ji samotnou.

    Vztah jsoucnosti a poznání

    Na základě dvou oborů - zrakem viditelného a myslí poznatelného - rozlišuje Platónův Sókratés čtyři úrovně jsoucna a čtyři poznávací schopnosti:

    1. Ve viditelném oboru (tj. v oblasti smyslově vnímatelné):
      1. Jedním podúsekem jsou obrazy: stíny, odrazy na vodě a na lesklých površích.
      2. Druhý podúsek obsahuje originály a původce obrazů: všechny viditelné věci.
    2. V oboru myslitelném (tj. v oblasti toho, co můžeme pouze myslet, nikoli vnímat smysly):
      1. Nižším podúsekem je ten, v němž poznání vychází z předpokladů, axiomů, které se berou za pravdivé a nejsou už zdůvodňovány (geometrické obrazce, sudé a liché, trojí druh úhlů). Z nich se vyvozují poznatky. Jako obrazy používají věci z předchozího úseku, které jsou ve viditelném světě skutečné (aritmetika, geometrie ap.). Jejich předmětem však nejsou tyto obrazy (vyřezané trojúhelníky, narýsované čáry...), nýbrž myslitelné předměty, které jsou obrazy znázorněny. Tyto nauky nejdou k počátkům, neboť nepřekračují své axiomy, pouze se snaží vyvodit všechno, co z nich vyvodit lze.
      2. Vyšším podúsekem v myslitelném oboru rozumí Sókratés to, čeho se zmocňuje sám rozum silou dialektiky (οὗ αὐτὸς ὁ λόγος ἅπτεται τῇ τοῦ διαλέγεσθαι δυνάμει). Ta nepojímá předpoklady jako konečné počátky (axiomy v geometrii), nýbrž je si vědoma toho, že to jsou předpoklady (ὑποθέσεις). Ty jsou posléze také vysvětlovány pomocí nějakých základnějších předpokladů, takže úvaha stoupá jakoby po stupních až ke skutečnému absolutnímu počátku, který už není třeba zakládat jiným předpokladem. Takovým počátkem je Dobro.

    Dialektické poznání (ἡ τοῦ διαλέγεσθαι ἐπιστήμη) o jsoucnu a o tom, co je myslí poznatelné, je jasnější než to, které podávají nižší vědy, které vycházejí z předpokladů jako z počátků. Nedojdou proto ke skutečnému počátku a nemají o svých předpokladech rozumové poznání.

    Proto jejich poznání nazveme myšlením, nikoli rozumovým poznáním (511).

    Rozumové poznání vede k jsoucnu, k tomu, co skutečně je. Myšlení si samo tvoří svůj předmět na základě axiomů, předpokladů. Tedy pouze rozumové poznání se vztahuje ke skutečnému jsoucnu.

     

    rozumové poznání νόησις
    myšlení διάνοια
    věření πίστις
    (= důvěra, víra, přesvědčení, jistota, záruka, slib, důkaz; jedná se tedy vesměs o něco, co je odvozené a co potřebuje podporu)
    domněnka εἰκασία
    (= zobrazení, srovnání, domněnka)

    Později se Platón nedrží striktně tohoto pojmového aparátu, a když sloučí vědění (ve smyslu rozumového poznání) s myšlením (ἐπιστήμη - διάνοια), použije pojem rozumového poznání (νόησις). Věření a domněnku sloučí pojmem "zdání" - δόξα.

     

    Nauky předcházející dialektice (VII. kniha)

    ... dialektika nám jako římsa dovršuje stavbu naukové soustavy a nebylo by dobře možno ještě jinou nauku postaviti výše nad tuto, nýbrž to jest již vrchol všech nauk. (534e2-535a1)

    • nauka o číslech (aritmetika)
    • měřičství (geometrie)
    • stereometrie (prostorová geometrie)
    • astronomie
    • hudba

    U všech jde o to, že se zabývají nesmyslovými předměty, především čísly (aritmetika, astronomie, hudba). Tím pomáhají duši, aby se pozvedla od smyslového světa a upřela svůj pohled na nesmyslové ideje.

    To se týká jen těch nejnadanějších, takže tyto vědy ani dialektika nejsou pro každého. Jsou to nauky, které zvládnou jen ti lidé, kteří mají nejschopnější rozumovou složku duše.

     

    Parmenidés - schéma dialektiky

    Schéma dialektiky

     

    Filébos - dialektika jednoho a mnohého

    Podobně je líčen postup dialektiky ve Filébovi (viz také příklady takového postupu v Sofistovi a Politikovi).

    Faidros - rozumové poznání idejí

    Zpět se duše může dostat až po několika vtěleních, při nichž se musí rozpomínat na jsoucna, která kdysi viděla. K tomu musí poznávat podle eidos, pojmového druhu, "který vychází z mnoha vjemů a je rozumovým myšlením sbírán v jednotu..."

    ... lidi schopné to dělati ["za souborného nazírání uvádět pod jednu způsobu věci porůznu rozptýlené" a "rozdělovat podle pojmových druhů na přirozené členy"] jmenuji až dosud dialektiky. (266b7-c2)

    K idejím se tedy člověk dobírá rozumem, ovšem vycházeje od smyslových věcí. To je stejný postup jako v Symposiu, ale zásadně se liší od popisu dialektiky v Ústavě, Parmenidovi a od jejího praktikování v Sofistovi. Na vyjádření ve Faidrovi je pak zvláštní to, že dialektika je v podstatě ztotožněna s ἀνάμνησις.

    Naopak vztah idejí a nesčíslných jednotlivin bere v potaz dialektika ve Filébovi.

    SHRNUTÍ

    Dialektika dokáže určit všechny vztahy mezi idejemi (Soph. 253d). Zkoumá samotné pojmy a vychází z toho, co pojem samotný říká, co nese v sobě. Rozlišuje pojmy (např. jedno a jsoucno, různost od ostatních rodů ... - viz Parmenidés, Sofistés) a také určuje, jak se k sobě pojmy mají (jestliže je jedno, nemůže mít části, a proto ani tvar, místo, omezení ...). To je rozumová práce s inteligibilními předměty.

     

    !
    ?    		 Dialektika tohoto typu je naprosto zásadním způsobem poznání v Platónově filosofii. Co byste považovali za její přednosti a naopak za její nedostatky? ?
    !

     

     

    Racionální intuice

    Symposium 210e
    "Kdo je přiveden na cestě lásky až sem a dívá se postupně a správně na zjevy krásna, ten blíže se již vrcholu erotického zasvěcení náhle (ἐξαίφνης) uvidí krásno podivuhodné podstaty, (...)."

    Nejedná se tedy o nějaký přesně popsatelný postup, který by zaručeně vedl k očekávanému výsledku. Nahlédnutí krásna je tajemný děj, který ovšem má rozhodně co do činění s rozumovým úsilím.

    7. list
    • 342a nn. Existuje 5 rovin:
      1. jméno,
      2. výměr (definice),
      3. obraz (zobrazení v látce),
      4. vědění (v duších),
      5. jsoucno samo.

      K poznání jsoucna samotného vede tato cesta (343e-344a):
      "Obírati se jimi všemi a přitom přecházeti sem a tam od jedné ke druhé, to dá vědění o dokonalém jsoucnu, ale jen stěží a jen dokonalému duchu; kdyby to byl člověk špatně založený - a taková je duše většiny všech lidí i co do chápavosti i takzvanou povahou, jednak špatně založená, jednak zkažená (...). Jedním slovem, kdo není příbuzen s tou věcí, tomu by nepomohla ani učenlivost ani dobrá paměť - neboť to vidění vůbec ani nevzniká v povahách sobě cizích - proto ani ti, kdo nejsou již svým založením blízcí a příbuzní se spravedlivem a ostatními krásnými věcmi, třeba měl každý z nich nadání a paměť pro něco jiného, ani ti, kdo sice jsou příbuzní, ale chybí jim nadání a paměť, ani jedni ani druzí nikdy nepoznají pravdu dobrosti - pokud to jest možno - ani špatnosti."

    • 344b: "Když se ty jednotlivé věci, jména a výměry, názory a jiné smyslové vjemy vespolek o sebe trou, v laskavých posudcích jsouce opravovány a s nezávistivým užíváním otázek a odpovědí, tu konečně vyšlehne oheň poznání a rozumu (ἐξέλαμψε φρόνησις περὶ ἕκαστον καὶ νοῦς [344c]) o každé jednotlivé věci, při největším úsilí, jakého je lidská síla schopna."

    Rozum jako orgán poznání

    Ideje jako jediný možný předmět rozumu

    Tímaios
    - gnoseologický argument pro existenci idejí (51d-e).

    Jestliže rozum a správné mínění jsou rozdílné poznávací schopnosti, pak i předmět rozumu existuje o sobě - nevnímáme jej smysly, nýbrž pouze rozumem. A rozdílné jsou, protože vznikají nezávisle na sobě a nejsou si podobné, neboť:

  • rozumové poznání vzniká učením, mínění přemlouváním;
  • rozumové poznání je doprovázeno důvodem, mínění je nezdůvodněné;
  • mínění náleží každému, rozum bohům, lidem jen z malé části.
Parmenidés:

Pochopit a vysvětlit, jak to je s idejemi, není podle Parmenida jednoduchým úkolem:
"Byl by to muž velmi nadaný, který by dovedl pochopit, že jest jistý rod každé věci jako idea a jsoucnost o sobě (γένος τι ἑκάστου καὶ οὐσία αὐτὴ καθ' αὑτήν), a ještě podivuhodnější, který by to nalezl, všechno to náležitě posoudil a dovedl to jinému vyložit." (135b)
(Stejná myšlenka je i v Charmidovi, když nemohou nalézt výměr rozumnosti.)

Ovšem pokud někdo pod tíhou těchto problémů neuzná ideje jsoucen, nebude mít předmět pro myšlení (διάνοια), a jestliže idea každého ze jsoucen nebude stále táž, zcela se zničí působnost dialektiky (tamtéž). Proto Parmenidés vyzývá Sókrata, aby se nejdříve vycvičil v dialektice na něčem, čemu lidé říkají prázdné mluvení. Teprve pak může být úspěšná jeho krásná a božská snaha určovat ideje (d).

 

Vědění a mínění

R. 478b-479a:
Hledá se předmět mínění. Mínění je svou jasností mezi poznáním (γνῶσις) a neznalostí (ἄγνοια), takže jeho předmět musí ležet mezi jsoucností a nejsoucností. (Neznalost, nevědění se totiž vztahuje k tomu, co není. Neboť co není, to nelze poznat. Myšlenka Parmenidova.) Předmětem mínění nazveme tedy to, co zároveň je a není. K bytí i nebytí totiž náleží jiné poznávací mohutnosti.

Mínění tedy není nižší druh vědění, nedokonalé vědění o věcech, které lze zpřesnit a učinit věděním. Mínění se zaměřuje k něčemu zcela jinému (to je v protikladu k Menónu i Symposiu).

R. 479a-480a (stručně už zmíněno při 2. tématu):

Jednotlivé věci se jeví krásné i ošklivé, velké i malé, lehké i těžké. A právě tyto věci náleží do středu mezi bytí a nebytí (479d), jako i mínění náleží mezi vědění a nevědění. Sem patří běžné představy o krásnu a ostatních věcech. Většina lidí totiž považuje za krásné právě jednotlivé věci a jinou krásu neuznává.

A o vlastnostech těchto jednotlivých věcí jsou mínění. Lidi, kteří vnímají množství krásných, spravedlivých ... věcí, ne však krásu a spravedlnost samu, nazvěme filodoxy. Filosofové naproti tomu milují každé jsoucno samo o sobě (αὐτὸ ἕκαστον τὸ ὄν).

H. Cherniss, Filosofická ekonomie teorie idejí:

Rozumové chápání se od správného mínění odlišuje ve třech bodech:

  • vědění je plodem učení,
  • patří k němu schopnost podat pravdivý výklad či důkaz,
  • nelze jím otřást prostřednictvím přemlouvání.

    Theaitétos: vědění nelze vymezit za pomoci mínění. Jsou to zcela rozdílné schopnosti.

    Menón: správné mínění je dostatečné pro jednání, v tom ničím nezaostává za věděním. Pouze není tak pevné jako vědění .

     

    Význam poznání idejí a vztah k poznání jednotlivin

    Význam poznání idejí pro rozumovou část duše

    Faidros - ideje jako potrava rozumové složky

    Mysl lidské duše se živí rozumem a čistým věděním, proto potřebuje čas od času nahlédnout na tyto pravdivé věci a sytit se jimi. Mezi tyto věci patří sama spravedlnost, rozumnost, vědění (αὐτὴ διακαιοσύνη, σωφροσύνη, ἐπιστήμη). Toto vědění není spojeno s děním ani s mnohostí, nýbrž je v tom, co je vskutku jsoucí (ὄν ὄντως).

    Tady má vědění jiný předmět než mínění. Mínění by bylo o tom, co podléhá dění. Druh poznatku je určen ontickou úrovní předmětu. Vědění je spojeno s idejemi, která duše je nezahlédne, má pouze mínění.

    Přirovnání pravých jsoucen k potravě duše: ideje jsou opět nahlíženy v jejich funkci pro člověka, nikoli z ontologického hlediska. I zde rozhoduje mravní orientace a "životní" přístup ke světu idejí.

    Zdůrazněno však je poznání - ideje jsou důležité pro člověka tím, že o nich lze mít pravé vědění. Vědění potřebuje rozum jako vůdčí složka duše. Význam idejí pro člověka a vůbec vztah člověka k idejím je ve Faidrovi určen na základě rozčlenění duše na složky. Ideje jsou důležité proto, že prospívají rozumu, který musí být silný, aby mohl vést duši a následně vládnout tělu.

    Ideje nejsou pro duši nezbytné existenčně, duše by žila (protože je nesmrtelná) i bez poznání idejí. Ostatně to se týká každé duše, která se už dostala do lidského těla. Ideje a jejich poznání jsou však rozhodující pro zdraví duše, pro její řádný stav. Jen duše, která je stále nahlíží, si uchová v sobě řád a vládu rozumu. Ideje tedy umožňují filosofově duši, aby překonala pouhý živočišný život a žila životem duchovním, jí vlastním.

    Pastvou z oblasti jsoucna se totiž živí perutě duše, které ji nadnášejí a udržují v nadzemských výšinách.

    Duše ke své pravé existenci potřebuje vědění, a proto se musí obracet k idejím. Ideje nejsou pro duši prostředkem, nýbrž účelem.

    Faidón: Duše, tělo a poznání idejí

    Tělo překáží při hledání moudrosti, neboť jeho smysly jsou nepřesné. Tělo klame duši, proto filosof oprošťuje duši od společenství těla (65a-b). Takže se tu vychází ze základní teze Platónovy gnoseologie o zásadní přednosti rozumového poznání před poznáním smyslovým.

    Pouze v rozumové činnosti, pokud vůbec někde, se duši jasně objevuje něco ze skutečných jsoucen (τῶν ὄντων).

    Rozum nejlépe funguje tehdy, když jej neobtěžuje žádný tělesný smysl ani bolest nebo libost (c). Ideje jsou poznávány pouze rozumem, čistou duší, a to je Sókratův argument pro kladný vztah ke smrti. Teze o existenci idejí (skutečných jsoucen) je důvodem proti strachu ze smrti.

    K těmto jsoucnům patří spravedlivo o sobě, krásno a dobro. Ty nelze vidět očima, smysly také nelze pojmout pravou jsoucnost (τὴν οὐσίαν) každé věci, jako je velikost, zdraví, síla a všechny ostatní věci, co každá jednotlivá je. To lze pouze čistým rozumem samým o sobě (αὐτῇ καθ' αὑτὴν εἰλικρινεῖ τῇ διανοίᾳ) lovit každé jednotlivé ze jsoucen čisté a o sobě (66a).

    Duše smíšená s tělem nikdy nedosáhne toho, po čem touží - a to je pravda, kterou představuje skutečné jsoucno (66c).

      Pro Platóna jsou skutečným jsoucnem pouze ideje, proto mluví jen o τὸ ὄν, F. Novotný ideje odlišuje od ostatních jsoucen v našem slova smyslu překladem "skutečné jsoucno".

    Během tělesného života snad vůbec nelze získat vědění, a jde-li, jen tak, že se duše bude co nejméně stýkat s tělem, jen do té míry, pokud je to nutné pro přežití (67c). Proto pro filosofy smrt vůbec není hrozná, protože se jí zbaví těla, které jim bránilo v pravém poznání. Kdo se bojí smrti, ten není filosof (68b).

    Podle toho, zda se člověk už za života snažil o poznání, bude se vést jeho duši i po smrti: kdo je zasvěcen do pravdy, tomu se dostane v Hádu příbytku u bohů, kdo zemře nezasvěcen, "bude ležeti v bahně" (69c). Po smrti jen filosof s úplně čistou duší přichází do rodu bohů. Ostatní duše se znovu vtělují podle svých zásluh (82c).

     

    Význam poznání idejí pro poznání jednotlivin

    Idea a definice, R. E. Allen, Plato´s Euthyfro and the Earlier Theory of Forms, London 1979, s. 67-93, v: Pomfil 3, Dialog, vědění, orientace.

    Epistemologicky jsou ideje standardy, které umožňují zjistit jejich jednotlivé případy. V ontologické rovině to znamená, že jednotlivé případy mají ideu (Euthr. 5d) a skrze ni jsou tím, čím jsou (6d). Ontologická rovina říká jen to, že standardy nejsou vymyšlené, vytvořené, nýbrž že přirozeně existují.

    Předpoklad idejí jako standardů vychází přímo z otázky "co je to" stejně jako předpoklad, že ideje jsou obecniny. Poznat ideu je podmínkou pro rozeznání jejích jednotlivin, je to kritérium pro určení zbožných, krásných nebo přátelských věcí.

    Kritérium sókratovská dialektika nutně potřebuje, protože jejím cílem není pouze abstraktní porozumění, nýbrž správné uspořádání života, jednání v konkrétních situacích.

    Podle R. 344d-e je důležité vědět, co je zbožné, spravedlivé, zdatné, protože na tomto vědění závisí vedení života. Cílem dialektiky je definovat ideu, ale praktickým cílem je rozeznat ideu ve věcech. Allen souhlasí s tvrzením, že základní faktor sókratovského myšlení nebyl intelektuální, nýbrž byla jím víra, že člověk může dosáhnout "technického zvládání" morálky a získat praktickou jistotu, jakou může dát samotná technická dovednost.

Zpět