Stopy alchymie v čase
Možná přicházíme odjinud a snažíme se tam vrátit pomocí našich přístrojů.
Lorenz Eisley
Převažující neúspěchy středověkých alchymistů při výrobě zlata transmutací vedly většinu lidí k názoru na alchymii jako vysoce podezřelou až pitoreskní oblast činnosti rozličných podvodníků a dryáčníků. Máme zprávy mnohokráte ověřené, že i ve středověku existovali velice vzdělaní lidé, kteří dovedli připravit Kámen mudrců a jeho pomocí uskutečnili transmutace rtuti i olova ve zlato. Za časů Rudolfa II. Skot Alexandr Seton, řečený Cosmopolitanus, byl jedním z oněch vzácných moudrých mužů vlastnících prokazatelně Kámen mudrců.
Podle řady náznaků znal i několik cest, dnes bychom řekli několik technologií jeho výroby. Bohužel, nepočítal s neukojitelnou lačností mocných po zlatě a neprozřetelné prořeknutí jej stálo uvěznění a kruté mučení ve vězení saského kurfiřta Kristiána II.. Cosmopolitanus však vzdor nejkrutějším mučícím metodám neprozradil nic z tajemství přípravy Kamene mudrců. Umírajícího Cosmopolitana unesl z vězení Sendivoj, když předem podplatil stráže i mučitele. Snad doufal, že vděčný Cosmopolitanus mu jako díky za své zachránění vyjeví tajemství Kamene mudrců. Ale nestalo se tak. Cosmopolitanus na následky mučení umírá a Sendivojovi odkazuje jak péči o svoji krásnou manželku, tak i zbytek Kamene mudrců spolu s doporučením, jak provést transmutaci olova ve zlato.
Sendivoj pochoval Cosmopolitana a po nějakou dobu "honil vodu" jako věhlasný alchymista, když na požádání předváděl transmutaci. Úspěšnou transmutaci olova údajně předvedl i Rudolfovi II., bohužel pouze jednou, pak zásoba Kamene mudrců došla, a tím též skončilo alchymistické umění Sendivoje. Ten se potichu ztrácí ze scény a v ústraní sepisuje řadu dosti pochybných spisů o alchymistickém umění. Jisto však je, že Sendivoj připravit Kámen mudrců nedovedl.
Mnohého možná překvapí, že i ve 20.století existují úspěšní alchymisté, kteří jsou často i vzdělanými chemiky a fyziky. Snad nejzajímavější osobností je N.Fulcanelli, autor neobyčejně zajímavých a významných alchymických spisů: "Tajemství katedrál" a "Příbytky mudrců". N.Fulcanelli to prý byl, kdo se v roce 1937 setkal v Paříži s profesorem Helbronnerem, zabývajícím se výzkumy v oblasti jaderné fyziky. Jacques Bergiér toto setkání popisuje a uvádí, že Fulcanelli varoval již v roce 1937 před uvolněním jaderné energie, protože se uvolňují nejen obrovské energie, ale hrozí i nebezpečí dlouhodobého zamoření země radioaktivitou. Fulcanelli upozornil, že k uvolnění atomické energie postačí jisté geometrické uspořádání poměrně malého množství krajně čistého kovu.
Alchymisté to prý dávno vědí a vědí i o tom, že v minulosti bylo atomické energie zneužito proti lidem. Uvědomme si, že toto setkání se odehrálo několik let před objevem řetězové štěpné reakce a objevem obohacení izotopů uranu - jako podmínky zahájení této reakce. Že varování bylo plně oprávněné ukázala tragedie obyvatel Hirošimy a Nagasaki, jakož i vysoké radioaktivní zamoření ovzduší v 50.letech po uskutečněných zkouškách nukleárních zbraní velké ráže.
Když v roce 323 př.n.l. umírá v Babylone Alexandr Veliký, rozpadá se jeho obrovská říše velmi rychle na menší království, která si rozebrali jeho bývalí generálové. Výraznější úloha v dějinách připadla vytvořeným dvěma říším. První z nich byla egyptská říše Ptolemaiovců, druhou byla asijská říše Seleukovců na území dnešní Sýrie. Nás však eminentně zajímá říše Ptolemaiovců. Půdu pro rozkvět řeckoegyptské symbiózy připravil již Alexandr Veliký tím, že porazil Peršany a tak osvobodil Egypt. Osvoboditel Alexandr byl Egypťany přijat nejen jako představitel starého kulturního národa, ale i jako nový vládce - farao, v němž je vtělen božský Osiris, představující příslib znovuvzkříšení prastaré egyptské kultury a moci. Alexandr bohužel příliš brzy umírá, a tak se pozornost i přízeň Egypta zaměří na jeho dědice - Ptolemaiovce.
A Ptolemaios, "toho jména prvý" vskutku naděje a očekávání Egypta nezklamal. Jako Alexandrův vojevůdce získal bohaté zkušenosti při výpravě do Indie a ty nyní plně využívá nejen jako vynikající voják, ale i politik ostré a pronikavé inteligence s neobvykle širokým státnickým rozhledem. Zdá se, že teprve v Egyptě se jeho schopnosti plně projevují. Vytváří pevné základy egyptské říše ptolemaiovské éry, na nichž Ptolemaios II. vytváří novou kulturu spojující to nejlepší, co ze sebe vydala stará egyptská kultura s jiskřivým espritem řecké civilizace. Z tohoto spojení vzniká skvělá helénská kultura inspirující dodnes mnohé vědecké i umělecké osobnosti.
V Alexandrii Ptolemaiovci vybudovali Museion s neobvykle bohatou knihovnou. Museion byl vědeckovýzkumný ústav podobný uspořádáním naší Akademii věd, v němž se tehdejší nejlepší vědci zabývali přírodními vědami, zejména fyzikou, matematikou, alchymií, ale i lékařstvím a metalurgií. Kolem alexandrijské knihovny vznikla skupina encyklopedistů zabývajících se shromažďováním dochovaných vědeckých znalostí. Bibliotheka obsahovala obrovský bibliografický fond čítající údajně 700 000 svitků a fólií. Vedle hlavního knihovníka Erastothena tvořili skupinu encyklopedistů Synesius, Poemandros, Pelagius, Pseudo-Demokritos, Zosimos Panopolský, Stefanus Aeneas z Gázy a další. Bohužel, jak je pro stávající Železný věk typické, moudrost, vědění a umění vadí stejně jako pravda nejen mocným, ale i fanatikům a maniakům.
V roce 47 přn.l. byla značná část tohoto faktografického pokladu zničena během rozsáhlého požáru. To, co se podařilo před ohněm uchránit bylo zničeno paliči po přelomu věku. Z příkazu císaře Diokleciána byly v roce 296 n.l. zničeny všechny svitky pojednávající o alchymii, v roce 389 n.l. z podnětu arcibiskupa Theofila proběhla další vlna ničení pokladu alexandrijské Bibliotheky a zbytky, které se podařilo zachránit, podlehly zkáze v roce 643 n.l. při dobytí Alexandrie islámskými dobyvateli. Tyto téměř programové akce ničení kulturního odkazu předků jsou typické pro náboženské fanatiky a mocí zaslepené hlupáky. Podobný osud totiž postihl i menší, ale neméně proslulé starověké knihovny, především knihovnu Ptahovy svatyně v Memfidě, knihovnu v Pergamonu, knihovnu Jeruzalémského chrámu a Pisistratovy sbírky.
Není tedy divu, že dnes máme k dispozici tak málo zpráv o umění i znalostech našich předků. Z tohoto kulturního bohatství se dochovalo pouze nepatrné torso 100 papyrových svitků, kusů pláten a jeden pergamen. Tento fragment byl nalezen v thébských hrobech a je připisován Zosimovi Panopolskému. Jde však patrně o mladší opisy původních bibliografií alexandrijských encyklopedistů. Vesměs jsou psány dvouřečím egyptsko-řeckým (bilingvou) a pojednávají o starých řemeslnických technologiích výroby a zpracování zejména kovů. Podle místa současného uložení (Univerzita v Leydenu) jsou tyto fragmenty známy častěji jako "Leydenské rukopisy". Řecké opisy mladšího původu jsou uloženy v Národní knihovně v Paříži a v Britském muzeu v Londýně. Univerzitní knihovny v Miláně, Vídni a Gothe vlastní opisy z XI. - XIII. století n.l..
Mnoho starověkých autorů výslovně zdůrazňuje, že starý Egypt pouze navázal na odkazy dřívějších civilizací a osvojil si jejich často překvapivě vysoké vědecké a technické poznatky a znalosti. Bohužel, důkazy se ve své většině změnily dávno v popel. Lhceme-li zachránit co se dá, musíme velmi pečlivě vyhodnotit sebemenší údaj, artefakt či sdělení.
Existuje jedno velké tajemství, které má úzký vztah k Thowtovi, či spíše k dílu, které lidstvu zanechal. Starověcí historici udávají, že Thowtovy spisy byly soustředěny v egyptských chrámech a část jejich originálů i opisy byly za Ptolemaiovců soustředěny v alexandrijské Bibliothéce, kde tvořila jádro bibliografického fondu. Sami egyptští kněží Solónovi sdělili, že existuje část spisů, které jsou umístěny v Chrámu posvátných zápisů, o jehož poloze i existenci dodnes není nic známo. Část těchto spisů tvoří svazky zlatých folií s vrytými či vytlačenými grafémy prastarého jazyka bohů.
V třetím věku dle galských letopisů, tedy v období vzniku Thowtových knih (asi od roku 9 440 - 6 400 př.n.l.), pro ryté či vysekávané zápisy bylo používáno linearizované písmo "cirth", zvané také "certar", které je identické s písmem z gloselských efemerid a jeho zjednodušenou verzi představují pozdější nordické runy. Je dosti pravděpodobné, že quenijský jazyk Tolkienův je identický či blízký s tajemným jazykem starověku, o němž se zmiňuje Fulcanelli i další esoterici, jako o "Jazyku Ptáků". Utajená část Thowtových spisů má být lidstvu zatajena do doby, než bude schopné zapsaná sdělení bez nebezpečí sebezničení přijmout. Západní esoterické zdroje naznačují, že Thowtovy knihy mají být v opisech uloženy také kdesi v západní Evropě.
Původně měly být v držení řádu Templářů, ale po zničení tohoto řádu francouzským králem Filipem Sličným na počátku 14.století se po nich slehla zem. S touto hluboce utajovanou starověkou literaturou měl být uložen i artefakt zvaný "graal". Nevíme co je graal, neznáme jeho účel ani důvod jeho krajně přísného utajení. Graal bývá často spojován s crusolem (číší), do níž byla zachycena Kristova krev, což je asi účelová desinformace. Sošky tzv. "Černé Isidy", tak časté v západní starověké Evropě, znázorňovaly krásnou mladou ženu držící v ruce válcovitý předmět neznámého účelu. Podle esoterické tradice to měl být právě graal - nejvyšší esoterické tajemství starověku.
Isida byla ztotožněna s manželkou Vládce země Elbereth, která však byla po celé Zemi uctívána jako Pramatka či Velká Matka mající mnoho místních jmen. Křesťanství ve středověku tuto tradici transformovalo do mariánské tradice a graal nahradila soška malého Ježíška. Již opakovaně jsem se setkal se zmínkou o rozptýleném uložení starobylých artefaktů obsahujících zásadní sdělení pro budoucí lidstvo. Tato sdělení měla být zapsána do molekulární struktury několika velkých monokrystalů dlouhých několik dm. Domnívám se, že graal byl jedním z těchto informačních krystalů. Těsně před zatčením Templářů byla z Francie vyslána výprava šesti předních rytířů a jejich úkolem bylo za cenu vlastních životů dopravit do bezpečí utajované knihy a graal. Po čase tato výprava dosáhla úspěšně cíle, kterým byl Tibet a Agaharta.
Do Evropy se vrátil jediný rytíř Templu. Fenomém záznamu informací do molekulární struktury krystalu, či přesněji do krystalové mřížky, je dnes obecně znám a často využíván v řadě oborů. Jde o to, jestli jsme v současné době vůbec schopni objektivně poznat a vyhodnotit každý starověký artefakt. Pochybuji o tom. Naše civilizace zrodila mnoho vynikajících vědců: matematiků, fyziků, biologů, lékařů, archeologů, chemiků, historiků a dalších, ale ti v naprosté většině jsou zatíženi balvanem zpomalujícím až znemožňujícím pokrok.
Tím balvanem je úzká odborná specializace, v řadě vědních oborů dovedená do absurdnosti. Zkuste třeba s biologem či archeologem zasvěceně pohovořit o matematice či fyzice. Velmi rychle nabudete poznatek, že se prostě nedomluvíte. Co je důsledkem příliš úzké vědecké specializace, ukáži na následujícím příkladu. Na tomto příkladu můžete nejlépe sami posoudit, zda víme, co vlastně hledáme a zda rozumíme správně tomu, co nacházíme?
V roce 1952 nalezl známý mexický archeolog E.Ruiz Lhuiller v Chrámu nápisů v Palenque sarkofág zakrytý těžkou rozměrnou kamennou deskou s reliéfem mladíka, lemovaný po okrajích pásem dosud nerozluštěných hieroglyfů. V sarkofágu byla nalezena kostra muže vysokého odhadem asi 173 cm, obklopená ozdobami a atributy naznačujícími, že se jedná o panovníka nebo přinejmenším vysokého hodnostáře. Svůj nález A.Ruiz zpracoval a publikoval až Po dvaceti letech. Došel k závěru, že se jedná o pozůstatky muže nenáležejícího k mayské rase (soudě podle předpokládané výšky a stavby lebky), který byl pohřben v období 655-694 n.L.
Toto datum odhadl A.Riuz na základě výkladu údajných kalendářních hieroglyfů. Vzhledem k tomu, že hieroglyfy nebyly rozluštěny, je krajně problematická věrohodnost Ruizova čtení "kalendářních" hieroglyfů, takže dataci považuji za nespolehlivou. Rovněž není objektivně prokázána souvislost mezi nalezenými pozůstatky muže v sarkofágu a mezi reliéfem mladíka na víku. Odlišné rasové charakteristiky lebky pohřbeného muže ukazují na jiný, nemayský původ. Datace reliéfu je neurčitá, což s sebou nese neurčitost datace mayského mladíka ne reliéfu. Tolik říkají fakta. A.Ruiz interpretuje reliéf na víku sarkofágu takto:
"Jinoch leží v postmortálním stavu na masce Smrti-Země, je prorůstaný kukuřičným stvolem, na jehož vrcholu sedí posvátný pták Quetzal.
Ze spodní části těla mladíka prorůstají kořeny kukuřice. Reliéf znázorňuje osud člověka, kterému je souzeno vrátit se jednoho dne do lůna Země". Tato interpretace nevybočuje z obecně přijímaného archeologického klišé, kdy neobjasněné jevy či artefakty jsou automaticky vykládány z pohledu religiosity. Myslím, že A.Ruiz se fatálně mýlí v pojetí a výkladu reliéfu. S pomocí rýče jsem se na jednom poli přesvědčil o tom, že kořeny kukuřice jsou odlišné formou od formy "kukuřičných kořenů" zobrazených dávným umělcem na reliéfu víka sarkofágu. Když jsem porovnal řadu mayských reliéfů zpodobňujících rituální oběti, přesvědčil jsem se jednoznačně, že mayští umělci dovedli velmi přesně vyjádřit svalový tonus činné živé osoby (např. obětující kněží) v protikladu ke svalové ochablosti mrtvých rituálních obětí.
Myslím, že se nemýlím v tom, že mayský mladík je zpodobněn živý a fyzicky plně činný. Zbývá povšimnout si druhu činnosti tohoto mladíka a rovněž technické podstaty prostředí, ve kterém je usazen. V době studia na technice jsem se do značné hloubky zabýval problematikou proudových a raketových motorů i používaných palivových systémů. Posuzuji-li reliéf jako inženýr, pak mohu nejen přesně technicky popsat jednotlivé stylizované prvky reliéfu jako nasávací vzdušníky, předehřívače, rotorovou část stroje i výtokovou trysku, z níž nevytékají "kukuřičné kořeny", ale laminy horkých spalných plynů. Onen mladík tedy pilotuje zjevně létací stroj předurčený pro pohyb v pozemské atmosféře, z níž odebírá vzdušný kyslík pro spalování paliva.
To, co A.Ruiz považuje za posvátného ptáka Quetzala, je ve skutečnosti lokační zařízení podobného typu jako náš radar. Ruce a nohy mladíka zřetelně obsluhují jednotlivá zařízení. Vidím to tak, že levá ruka obsluhuje palubní počítač či analogické zařízení a pravá se natahuje k regulační páce nebo ke kniplu. Těsně k nosu je vyveden přívod kyslíku a hlavu chrání před následky náhlého přetížení vypolštářovaná opěrka. Další zařízení či páky obsluhují mladíkovy nohy. Reliéf je uveden na str.64 V.I. Guljajeva "Záhady zmizelé civilizace". Na str.74 téže knihy je zobrazen další zajímavý reliéf z Chrámu listového kříže. Je zřejmé, že i tento reliéf zachycuje létací stroj, ale postavený na principu vznášedla či létací plošiny.
To, co A.Ruiz interpretuje jako "listový kříž" je ve skutečnosti docela zřetelný průřez rotačním kompresorem proudového motoru či obdobného technického zařízení vhánějícího pod vznášedlo proud plynů tvořících nosný polštář. Zajímavá je výrazná odlišnost ve fysiognomii a tělesné struktuře obou pilotů. I v tomto reliéfu nacházíme lokační zařízení a ne "posvátného ptáka" Quetzala. Mohl bych uvádět a rozebírat další technické prvky, ale to by asi nebylo pro čtenáře příliš zajímavé. Lze pochopit, že ani vynikající archeolog, jímž A.Ruiz nesporně je, nemusí mít postačující technické vzdělání. Kdybychom přijali Ruizovo datování sarkofágu do 7.století, stojí před námi otázka, odkud znal autor reliéfu létací stroje srovnatelné s naší leteckou technikou konce 20.století? Ve skutečnosti je asi stáří reliéfu souměřitelné s počátkem mayského kalendáře, vzniklém pravděpodobně po prvém exodu předků Mayů z původní vlasti na východě.
Z tohoto odbočení vyplývá nezbytnost interpretace archeologických nálezů, zejména pak nálezů archetypů vysoce kvalifikovaným kolektivem s vyrovnaným zastoupením humanitně i technicky vzdělaných vědců s rozsáhlou praxí.
Pokud interpretace budou nadále provádět pouze úzce specializovaní vědci, nedojdou k objektivně správným výsledkům. Podobných chybných interpretací archeologických nálezů by bylo možno uvést několik desítek. Vývoj moderní vědy a zejména jejich struktur dnes již natolik pokročil, že vědec může dosáhnout nových poznání jen tehdy, nebude-li ignorantem v ostatních oborech a to zejména v oborech technických věd.
Deteuse se zmiňuje o tom, že staří Egypťané měli značné množství technických a technologických znalostí, které převzali od zaniklých civilizací. Jmenujme alespoň některé:
- znali princip zachycení a ustálení obrazu na citlivém kovovém povrchu
- znali zhotovení pružného a kujného skla,
- dokázali skladovat a na velké vzdálenosti používat silný elektrický výboj,
- znalí technologii výroby umělých drahokamů včetně jejich barvení,
- znali tajemství studeného světla značné intenzity
- ve speciálních organických lázních dokázali získávat kalenou měď pružností a tvrdostí srovnatelnou s ocelí.
Podrobněji se touto problematikou budu zabývat později, v této souvislosti chci pouze konfrontovat výsledky naší vědy a technologie s uměním a znalostmi našich dávných předků.
Předně zachycování obrazů na citlivé vrstvy známe jako dagerotypii a její dceru - moderní fotografii, jenže jsme ji objevili (či spíše znovuobjevili) až v 19.století n.l., takže čisté zpoždění činí 4500-5000 let. Zhotovit pružné a kujné sklo jsme dokázali až koncem padesátých let 20.století a teprve v současné dekádě se začíná průmyslově využívat tohoto objevu - kovových skel. Tedy zpoždění opět cca 5000 let. Podobně je tomu s výrobou umělých drahokamů. V roce 1889 našel archeolog Wilbour na nilském ostrově Sehel kamennou stélu (Famine Stele) s hieroglyfickými nápisy, které později rozluštili Brugsh, Pleyte a Morgan, opakovaně v 50.letech egyptolog Barquet.
V části nápisu je popsána technologie výroby umělých kamenů včetně pojiva typu betonu. Jak uvádí Davidovits, používá se 29 komponentů a přísad. Ve sloupci 6 až 18 hieroglyfického textu Faminy Stele je uvedeno vše potřebné nejen k výrobě, ale také údaje o lokalitách, z nichž lze příslušné komponenty získat. Podstatou pojiva (malty, betonu) je roztok vodního skla, získaného tavením natronu (uhličitan sodný) a rozemletým křemenným pískem. Roztok vodního skla byl míšen s přírodními hlinkami (alumosilikáty), nilským bahnem, pískem, kaménky a pigmenty, nejčastěji to byly okry. Rychlost tuhnutí malty se regulovala přídavkem solí arsenu či hořčíku nebo páleným sádrovcem (sádrou). Velmi podobnou technologii výroby umělého kamene zavedli během II.světové války Němci, ale na podobném principu spočívala i technologie výroby římského betonu.
Neméně poučný je i případ egyptského "studeného" světla. V podzemních kryptách chrámového komplexu v Denderu, který byl zasvěcen bohyni Hathor a pochází údajně už z období Staré říše, byly objeveny podivné nástěnné reliéfy znázorňující jakési technické zařízení, upomínající na obrovskou žárovku. Místo wolframové spirály soudobých žárovek je uvnitř had, jehož ocas je v kontaktu s čímsi, co lze kvalifikovat jako kabel a hadího těla se dotýkají stylizované ruce připevněné ke sloupku se čtyřmi hlavicemi, kterému Egypťané říkali "tet" či "džed". Druhý konec kabelu je spojen se skříňkou, na níž sedí egyptský bůh ovzduší a jeho ruce se dotýkají baňky žárovky.
Pro porovnání rozměrů tohoto zařízení je vedle baňky znázorněna lidská postava. Uvedené denderské reliéfy studovali Krassa a Habeck a došli k závěru, že se jedná o artefakt sloužící starým Egypťanům jako elektrické osvětlovací zařízení, v němž had měl stejnou úlohu jako odporová spirála v současných žárovkách. Za proudový zdroj považovali zřejmě stejnosměrné baterie, jejichž artefakty již v této oblasti byly také nalezeny. Sloup tet má být jakýmsi izolátorem. V kryptách denderského chrámu jsou však i jiné reliéfy znázorňující zřejmě jme typy svítidel, které by bylo možno přirovnat k našim zářivkám ci neonovým světlům. Jejich zobrazení uvádí Erich von Dániken ve sve knize "Oči sfingy". Systémový rozbor mne dovedl k závěru, že tet není žádným izolátorem, ale zdrojem stejnosměrného napětí. Egypťané titul "tet" přiřkli prabohu Ptahovi, který byl považován za zdroj "tajemné prasíly".
Tajemnou prasílou je v případě tetu zcela pozaicky stejnosměrné napětí odhadem mezi 50-100 V. Tet byl patrně tvořen dutými nádobami z železného a měděného plechu, které byly elektricky izolovány. Nádoby zčásti naplněné okyseleným slabým roztokem soli (např. modré skalice) se do sebe střídavě zasunou, takže vzniknou dva železo-měděné články v sérii, poskytující dostatečné napětí k rozzáření lampy. Široké rovnoběžné okrajové lemy tetu současně působí jako kapacitní složka obvodu a dovolují zvýšit kapacitu článku.
Některé reliéfy znázorňují v sériovém zapojení střídavě tet a zářivé těleso (lampu), některé reliéfy znázorňují sériové zapojení dvou i více tetu, zřejmě s cílem získání výkonnějšího zdroje proudu. Vlastní zářivý článek je tvořen luminescenční trubicí, která obsahuje suspenzi luminoforu v polovodivé nosné kapalině, nebo na polovodivém nátěru povrchu trubice. Luminofory Egypťané znali a dovedně je vyráběli žíháním barytu (síran barnatý) nebo sádrovce s dřevěným uhlím. Produktem je sirník barnatý či vápenatý obsahující stopová množství kationtů narušujících krystalovou mřížku, což je podmínkou luminescence při působení elektrického napětí, pronikavé radiace či ultrafialového záření. Podobné typy zářivek současná osvětlovací technika dobře zná, ale je udivující, že je mohli znát staří Egypťané.
Zářivé trubice mohly být patrně povlečeny vně vrstvou luminoforu na vodivém nátěru, který byl napojen na anodu tetu. Vnitřní plocha baňky byla rovněž opatřena polovodivým průsvitným nátěrem a napojena na ní byla anoda tetu, což je zřejmě ruka boha ovzduší. Technické detaily (intenzita a barva osvětlení, složení polovodivého nátěru, způsob regulace napětí tetu atd.) samozřejmě z reliéfů nevyčteme. Jiné reliéfy zobrazují jako zdroj světla zářivou trubici jistým způsobem analogickou našim zářivkám. V tomto případě byl zřejmě luminofor nanesen na vnitrní stranu trubice na polovodivý nátěr nebo bylo použito suspenze luminoforu v polovodivé kapalině. Vývody tetu se zapojovaly na protilehlé konce trubice. Polovodivou kapalinou mohl být například palmový či olivový olej nasycený vodně-alkoholickým roztokem hloridu horečnatého s malým množstvím potaše či natronu.
Teoreticky by ovšem mohly být zářivé trubice plněny i homogenními roztoky luminoforu či kapalnými krystaly, ale zatím v pramenech neexistují ani náznaky, že by staří Egypťané dobnou tecnniku znali, třebaže to vyloučit nelze. Rovněž málo pravděpodobná je možnost plnění zářivých trubic neonem či obdobnými vzácnými plyny. V každém případě si technická úroveň osvětlovací techniky starých Egypťanů zaslouží naše uznání.
Dodnes jsme nedokázali používat směrovaný elektrický výboj a neumíme ani kalit měď do pružnosti a tvrdosti oceli, jak to uměli nejen staří Egypťané, ale i staří Arjové, kteří byli zbraněmi z kalené mědi vyzbrojeni již před rokem 2 000 př.n.l.. Budeme tedy nuceni velmi brzo slevovat z našeho sebeuspokojení z dosažených vědeckých a technologických úspěchů, protože ve značné míře čerpáme z dědictví předků, aniž jsme ochotni to sami sobě přiznat.
Úroveň civilizace však není dána pouze úrovní techniky, ale zejména úrovní umění a filosofie. Egypťané uměli již v období I.dynastie Staré říše s vysokou uměleckou úrovní opracovávat kámen, zejména porfyr, čedič, hadec a žulu. Svědčí o tom nálezy ve skalních hrobkách té doby (období vlády prvého faraóna Menese), kdy umělecké předměty z těchto velmi tvrdých a houževnatých hornin jsou velmi přesně řezané, opracované a vyleštěné do vysokého lesku. I když vlastní technologii řezání a opracování v principu známe, je záhadou, co staří Egypťané jako řezný a brusný (leštící) materiál používali. Dnes používáme syntetický korund, karbidy nebo diamantové výrobky. Již před Menim, podle Deteuse, znali staří Egypťané kovy, zejména měď, olovo, stříbro, zlato, cín a rtuť.
Uměli vyhledat rudy těchto kovů, vytěžit je a z rudy kovy získat. Měděné rudy těžili na Sinaiském poloostrově a ve Východní poušti. Dokládají to nálezy starověkých dolů, trosky tavičích pecí, zbytky tavidel a strusky v lokalitách Vádí Megara a Sarbút Chadem. Zlato staří Egypťané těžili především ve Východní poušti a v Nubii. Metalurgie uváděných kovů v tak ranném období je překvapivá a v mnohém mění naše dnešní názory. Musíme uvážit, že většina těchto rud je tvořena sirníky, z nichž je nezbytné síru vypražit a teprve ze získaných kysličníků lze v redukční peci získat ryzí kovy, či jejich slitiny.
Jenže je k tomu třeba nejen kvalitní dřevěné uhlí, ale i vyřešení poměrně složité konstrukce redukční pece a zvládnutí přívodu i regulace vzduchu. Poměrně snadno se získává rtuť, nesnadná není příliš ani výroba olova (bod tání 327°C), ale již se zlatem jsou obtíže pro vysoký bod tání (1063°C), podobně jako je tomu u mědi (1084°C), i když nečistoty mohly do jisté míry tyto teploty efektivně snižovat. Egyptské prameny se občas zmiňují o podivuhodném kovu starověku, který byl desetinásobně dražší než zlato a v ryzím stavu se těžil ve velkých hloubkách v Mlžných horách přibližně v období rozvoje Atlantidy. Mlžné hory se podařilo identifikovat jako pás pohoří Tassili-Ahaggar-Tibesti, ale zmíněné doly upadly v zapomenutí. Tehdejší civilizace tento kov pojmenovaly "Stříbro Luny" či "stříbro z Mlžných hor". Byl prý to neobyčejně lehký, výborně kujný, tažný a leštitelný kov, velmi houževnatý a tvrdý. Svou pevností prý předčil nejlepší ocel. Používal se ke zhotovování šperků, ale zejména k výrobě pancířů, přileb a drátěných košil.
Železné artefakty jsou v hrobech nacházeny vzácně a vesměs jde o výrobky z meteoritického železa, což je vlastně legovaná ocel s vysokým obsahem niklu, mající vesměs i vysokou korozní odolnost. Z této skutečnosti archeologové odvodili jednoduchý závěr, že staří Egypťané prostě železo neznali. Myslím, že to bylo jinak. Předně kyslíkaté železnaté rudy pravidelně doprovázejí řadu sulfidických ložisek (zejména mědi), kde tvoří povrchové zvětralé vrstvy, kterým se říká "železný klobouk" (gossan). Železný klobouk je tvořen převážně hnědelem a tato ruda železa se zpracovává na železo nejlépe. Je logické, že staří metalurgové si jednou zkusili redukci hnědočerné těžké rudy, ale museli na to vynaložit hodně námahy a umu, protože železo má bod tání 1535°C, což dosáhnout ve starověké redukční peci nebylo snadné.
Tak získali kov,který byl jednou příliš tvrdý a křehký, jindy zase kujný a měkký, ale vždy se rychle povlékal rzí. Tyto problémy měď a její slitiny nedělaly a získávaly se snadněji. Proč by tedy měli ztrácet čas a energii výrobou železa. Jistě mohli znát i cestu k přípravě tvrdé a pružné oceli, ale problém koroze trval. Jsem toho názoru, že tyto zkušenosti vedly staré Egypťany ( a nejenom je) k tomu, že se věnovali výrobě zboží z kalené mědi. Až mnohem později, když se technologie výroby kalené mědi ztratila či upadla v zapomenutí, bylo vzato železo a ocel na milost. Myslím, že koroze je příčinou toho, že se k dnešnímu času nedochoval žádný železný předmět starší 3000 let. Kinetika koroze ocelí to neúprosně dokazuje. Značně vysoká technická kultura staroegyptské metalurgie již v období před Menem vede k závěru, že předkové Egypťanů (tzv."gizský lid") si tyto znalosti přinesli s sebou ze zaniklé vlasti.
Metalurgie a technologie zpracování kovů však není jediné, co staří Egypťané znali. Z řemeslných technologií to je například zlacení a stříbření kovů (galvanicky i z taveniny), výroba a barvení hedvábí, sklářství, umělé líhnutí vajec, získávání olejů z rostlin, výrobu piva i vína, opia, keramiky, emailů, mýdla, barviv, léčiv atd.. Znali však i mnoho chemikálií a dovedli je v dobré kvalitě vyrábět v potřebném množství, jako například ocet, sodu, salmiak, kamennou sůl, ledek, kamenec, síran železnatý (zelená skalice), dýmavou kyselinu sírovou a dusičnou a další. Zajímavá je technologie výroby dýmavé kyseliny sírové a dusičné. K výrobě kyseliny dusičné vycházeli z tzv. "misy", což je směs bazických železitodraselných síranů, zejména metavoltinu, jarositu a copiapitu.
Misy se vyskytují ve zvětralinách kyzových ložisek a staří Egypťané je importovali z Kypru a Sinajského poloostrova. Dýmavá kyselina sírová se získávala z misy kalcinací a kondenzací plynů v nádobách ze speciální kyselinovzdorné keramiky. Dýmavá kyselina dusičná se získávala kalcinací směsi misy s ledkem. Tyto technologie byly tedy užívány přinejmenším 2000 let předtím, než je znovuobjevili středověcí alchymisté. Takže naše "česká kyselina sírová", která byla vyráběna kdysi v Kaznějově prakticky stejnou technologií, by se správně měla jmenovat "egyptská kyselina sírová".
Mohli bychom si povšimnout i toho, že staří znali princip výroby papyrových fólií ze změkčených listů papyru, ale dokázali vyrábět i sladký sirob a krystalický cukr z cukrové třtiny.
Bolos Démokritos z Mende (asi 200 př.n.l.) sepsal řadu děl, z nichž vyniká po technické stránce jeho spis "Bafika", což v překladu znamená Kniha o barvení. V tomto díle popisuje řadu starověkých technik barvení textilií, dřeva, kovů a dalších materiálů. Běžnou technikou například bylo vybarvování plátna, které se nejprve napustilo různými ingrediencemi a poté se ponořilo do jediné lázně, načež se na plátně vyvinuly různobarevné obrazce. V Bafíce jsou zmiňovány i techniky barvení kovů, například k dosažení vzhledu zlata či stříbra. Uvěří současní odborníci, že tato technika je stará již asi 5000 let? Takto bychom mohli pokračovat dále. Mnohé z těchto technik a patrně většina z nich má mnohem starší původ a tedy i neegyptské kořeny.