Stručné dějiny husitství II (1468 – 1485)

03.12.2016 07:03

 

Na počátku roku 1468 se syn Jiřího z Poděbrad Viktorin dopustil obtížně pochopitelného činu, když vypověděl válku císaři Fridrichu III., který za této situace požádal o pomoc ambiciózního a mocichtivého Matyáše Korvína. Tímto fatálním krokem se z domácího konflitu stal rázem konflikt mezinárodní. Korvín uzavřel příměří s Turky, což mu umožnilo odpoutat se od tohoto problému a napřít pozornost západním směrem, takže 31. března v Trnavě vyhlásil válku Viktorinovi z Poděbrad. Situace ve střední Evropě se rázem změnila v neprospěch Jiřího z Poděbrad, který najednou musel čelit nejen domácí, nýbrž i zahraniční opozici reprezentované Římem a uherským králem Matyášem.

V polovině dubna Korvín vyrazil z Prešpurku v čele své několikatisícové armády proti Jiřímu z Poděbrad. Mezitím musel kníže Viktorin opustit Rakousy. Také Jiří z Poděbrad v čele nepříliš početného vojska vytáhl do pole, čímž začala dlouhá poziční válka.

20. dubna 1468 zemřel Martin Lupáč, významný husitský teolog, kazatel a diplomat. Jiří z Poděbrad v něm ztratil dalšího svého příznivce a podporovatele.

V květnu byl Poděbrad nucen vojsko rozpustit. Viktorin neubránil Třebíč, kterou tak získal Matyáš Korvín, a zbytek Viktorinova vojska se neúspěšně bránil v opevněném kláštěře u Třebíče. I tito vojáci se museli nakonec vzdát za příslib svobodného odchodu.

Když však Korvín zjistil, že ovládnutí Čech nebude vůbec snadnou záležitostí, změnil taktiku a začal usilovat o získání svatováclavské koruny, což se snažil podpořit ovládnutím Moravy. To se mu také z větší částo podařilo. Na straně českého krále setrvávala moravská města Uničov a Uherské Hradiště. Nepříznivě se pro Jiřího z Poděbrad vyvíjela i situace ve Slezsku, které se připojilo na stranu Matyášovu. Do bojů vstoupila také Horní Lužice, jejíž vojsko se 4. července objevilo u Turnova. Předměstí tohoto města bylo hornolužickým vojskem vypáleno. U Turnova došlo nakonec k bitvě, při níž bylo vojsko z Lužice poraženo Jindřichem Kruhlatou z Michalovic a Felixem z Valdštejna, věrnými spojenci českého krále.

Vyhlášení křížové výpravy nenabylo podoby jednoho velkého tažení tak, jak jsme je poznali v předchozí podkapitole, ale proměnilo se v celou řadu pustošivých vpádů do severních, západních a jižních Čech. Tyto akce nesmírně sužovaly obyvatelstvo těchto regionů, neboť při nich docházelo k násilným činům, loupežím a vypalování celých vesnic. Byly to zbabělé akce namířené proti civilnímu obyvatelstvu, které měly ospravedlnit neochotu vypravit velkou křižáckou armádu a vstoupit tímto rozhodným způsobem do války proti Poděbradovi. Nemá smysl zde vypočívávat jednotlivé šarvátky, kterých bylo nepočítaně, pouze si připomeňme bitvu u Nýrska z října 1468, v níž utrpěli zdrcující porážku křižáci z Bavorska, které se postavilo na stranů Poděbradových protivníků. Cheb na oko zachovával nadále neutralitu, ale ve svém obvodu nebránil náboru žoldnéřů do vojska vypravovanému proti českému králi.

Na přelomu srpna a září 1468 Oldřichův syn Jan z Rožmberka potvrdil smlouvu s Matyášem Korvínem, podle níž měl vzápětí vyhlásit válku Jiřímu z Poděbrad. Také město České Budějovce uznalo Zdeňka Konopišťského jako nejvyššího hejtmana a přijalo ochranu Matyáše Korvína. V říjnu byla Polná i s hradem dobyta Šternberky a klášter Hradisko u Olomouce padl také do rukou Jiřího nepřátel. Tuto celkově nepříznivou bilanci nemohlo zachránit ani dobytí hradu Konopiště Poděbradovým vojskem.

Matyáš Korvín se na nějaký čas stáhl z Moravy, ale již na počátku roku 1469 byl v Brně a 12. února se mu vzdala posádka na Špilberku. Poté se Korvín vydal na pochod do východních a středních Čech směrem ke Kutné Hoře. Jiří z Poděbrad mobilizoval zemskou hotovost, zamířil k Čáslavi a nedaleko Vilémova uherského krále obklíčil. Korvín se ocitl v takřka bezvýchodné situaci, a proto přistoupil na jednání, které proběhlo 27. února na středokratech (uprostřed) mezi postavením obou králů ve vesnici Úhrově. Mezi znepřátelenými panovníky došlo pouze k ústní dohodě, která byla potvrzena o den později na obědě v Uhelné Příbrami nedaleko Úhrova. Protože z jednání nebyl pořízen písemný záznam, lze se jen obtížně domýšlet, co bylo v Úhrově domluveno. Korvín měl pravděpodobně Jiřímu z Poděbrad zajistit zprostředkování mezi českým králem a římskou kurií a měl zároveň navrátit všechny dobyté hrady na území Koruny. Jiří z Poděbrad se zavázal, že Korvína podpoří v kandidatuře na římskou královskou korunu. Na jednáních bylo také domluveno příměří do 11. května a další jenání mělo proběhnout již 24. března v Olomouci. Měl se snad Jiří z Poděbrad, jak se domnívali i jeho vojáci, v tak výhodném postavení u Vilémova pustit raději do bitvy? „Velká bitva by nic nevyřešila,“ je přesvědčen Petr Čornej.

Jednání, k nimž mělo dojít 24. března, se uskutečnila až 7. dubna. Na těchto rokováních byly Jiřímu z Poděbrad předloženy protistranou tak ultimativní a ponižující požadavky, že nemohly být přijaty a na dalším jednání z 20. dubna bylo pouze prodlouženo příměří. Korvín však svoji pokryteckou roli dohrál až do pro něj zdárného konce, když byl v režii Zdeňka Konopišťského ze Šternberka 3. května 1469 v Olomouci přijat za krále. Je však třeba konstatovat, že králem byl pouze pro příslušníky stále méně akční Zelenohorské jednoty a zástupce moravských katolických měst, dále pak Plzně, Českých Budějovic, Vratislavi a Svídnice. Z hlediska právoplatně zvoleného Jiřího z Poděbrad byl Matyáš Korvín, ovládající a kontrolující podstatnou část Moravy a vedlejších zemí Koruny, vzdorokrálem. Ke korunovaci Korvína však nedošlo a ani dojít nemohlo, neboť korunovační klenoty byly uloženy za pevnými zdmi hradu Karlštejna pod kontrolou Jiřího z Poděbrad. I z tohoto pohledu byla Korvínova volba více než problematická.

V polovině roku 1469 Jiří z Poděbrad obnovil ražbu stříbrného groše v kurzu, v němž jeden uherský zlatý představoval hodnotu dvaceti čtyř grošů. Jako platidlo se v Čechách používal i míšeňský groš.

Vzdorokrále Matyáše uznala za svého krále katolická opozice Jiřího z Poděbrad, někteří moravští šlechtici i města, olomoucký biskup, většina Slezska a obojí Lužice. Kladsko zůstalo na straně Poděbradově. K stávajícím dvorským a zemským úředníkům přibyli ještě ti, které jmenoval Korvín. Byla to absurdní situace, jež měla veškeré znaky politické krize a která byla umocněna i tím, že neexistovala jednoznačná hranice mezi oblastmi vlivu obou panovníků. Papež však zatím Matyášovu volbu nepotvrdil na rozdíl od papežských legátů.

Co se týče duchovní správy, tak v čele utrakvistické církve zůstával nadále Jan Rokycana a centrum katolické církve se přesunulo do Plzně.

Jiří z Poděbrad viděl jednu z možností, jak této nepříznivé situaci čelit, ve sbližování s Polskem. Polskému princi Vladislavovi nabídl za manželku svoji dceru Ludmilu. Musel se však rozloučit s představou o nástupnictví svých synů. Pro Jiřího z Poděbrad to bylo velice traumatizující rozhodnutí, ale dal přednost zájmům země před zájmy partikulárními. Byl si vědom toho, že nástup Jagellonců na český trůn by v nastalé geopolitické situaci byl optimálním řešením. Avšak polský král Kazimír IV., otec Vladislavův, se zatím k této velkorysé nabídce stavěl poněkud zdrženlivě.

Mezitím pokračovala domácí válka. Koncem června Jiří z Poděbrad mobilizoval zemskou hotovost a v červenci oblehl hrady někerých svých opozičníků. Do Slezska se vypravil Jiřího syn Jindřich Münsterberský, v září 1469 se objevil na Žitavsku, pak zamířil k Opavě a v říjnu doplnil zásoby Korvínovým vojskem obleženému Uherskému Hradišti. Radost z těchto dílčích úspěchů však byla zkalena zajetím Viktorina z Poděbrad. Tento Jiřího syn totiž upadl koncem července do zajetí Matyáše Korvína.

Během roku 1470 se snažil Jiří z Poděbrad přimět uherského krále k rozhodující bitvě, které se Korvín úzkostlivě vyhýbal. Poděbrad mu dokonce písemně nabídl osobní souboj, aby boží soud rozhodl jejich nesmiřitelný konflikt a aby obyvatelstvo nemuselo nadále snášet útrapy válečného běsnění. Ze strany Jiřího z Poděbrad to byla obdivuhodná nabídka, ale i tu Matyáš Korvín odmítl. Český král se proto rozhodl, že podnikne výpravu do Slezska s cílem ohrozit jednu z vedlejších zemí Koruny české, která stála na straně Korvínově. Na to uherský král odpověděl pustošivým vpádem do východních a středních Čech. Dalšímu plenění zabránila královna Johana rozhodným činem, když svolala zemskou hotovost. Nakonec se Korvín stáhl do Uher a Jiří z Poděbrad se vrátil do Čech.

Bylo zjevné, že válka musí dříve či později skončit mj. také proto, že na obou znepřátelených stranách bojovali jako žoldnéři bývalí husitští válečnící, čímž bylo obtížně dosažitelné přesvědčivé vítězství v této nikam nevedoucí poziční válce. Ačkoli obě strany používaly jiný druh vojska a poněkud jinou taktiku, neměly se vlastně čím překvapit. Dalším problémem druhé husitské války bylo i to, že probíhala na velkém území a nastalé potíže se zásobováním nebylo možné také do nekonečna ignorovat. Skutečnost, že válka je nákladný podnik, netřeba nijak zdůrazňovat a Korvín trpěl soustavným nedostatkem finančních prostřeků na vedení této války. Obě strany byly válčením vyčerpány a bylo třeba najít jakýsi jiný způsob řešení této patové situace.

Papež Pavel II. si uvědomil, že za daného rozložení sil ve středoevropském prostoru má i jeho podpora uherského krále své limity. V říjnu 1470 totiž polský král Kazimír IV. a císař Fridrich III. uzavřeli spojeneckou dohodu namířenou proti Korvínovi. Také říšským knížatům byly proti mysli neúměrné ambice uherského krále. Když Korvín zjistil, že ovládnutí všech zemí Koruny české je naprosto nereálné, přistoupil na jednání s Jiřím z Poděbrad.

Na přelomu let 1470/1471 došlo k důležitému jednání v Polné. Poděbradovi zástupci přišli na tato jednání s návrhem, který se však nedochoval. Jiřímu z Poděbrad měla zůstat vláda v Čechách s tím, že by svým nástupcem jmenoval Matyáše Korvína. Tomu měla být ponechána ve sféře jeho vlivu Morava, Slezsko a Lužice. Dále měl propustit na svobodu Viktorina z Poděbrad a přimluvit se za kompaktáta u papeže. Kdyby v případě úmrtí zůstal Korvín bez mužského potomka, měl svatováclavskou korunu získat Viktorin nebo některý z dalších synů Jiřího z Poděbrad[3]. Tyto úmluvy se staly trnem v oku jak polského krále tak i císaře, protože vlastně legalizovaly mocenské výdobytky uherského krále. Císař proto přikročil k poměrně neobvyklému kroku, když vyslovil souhlas s tím, aby saské poselstvo vypravené do Říma intervenovalo ve prospěch českého krále. Císaři nebyla proti mysli ani představa, že by se polský princ stal příštím českým králem. Tohle vše nebylo pochopitelně zadarmo a Jiří z Poděbrad by musel přistoupit k dalekosáhlým ústupkům, k nimž však byl se sebezapřením odhodlán. Cesta saského poselstva do Říma se nakonec uskutečnila, ale papež, který se křečovitě a obsedantně přidržoval své nekompromisní a zároveň nikam nevedoucí politiky namířené proti „kacířskému“ králi, počátkem dubna 1471 předložené návrhy odmítl.

Jiří z Poděbrad ještě stihl oženit svého syna Hynka za Kateřinu, dceru saského vévody Viléma. 22. února 1471 se český král dozvěděl smutnou zprávu o úmrtí Jana Rokycany, svého oddaného přítele. Zvolený pražský arcibiskup byl pochován v Týnském chrámu. Přesně o měsíc později zemřel i Jiří z Poděbrad. Jeho tělo spočinulo v hrobce českých králů v katedrále sv. Víta a jeho srdce v Týnském chrámu. Symbolicky tak byla vyjádřena příslušnost krále dvojího lidu k utrakvistické konfesi, které zůstal věrný až do své smrti.

Vladařská vize Jiřího z Poděbrad byla naplněna jen zčásti, i když je zřejmé, že jeho zásluhy o konsolidaci země po husitských válkách a zachování utrakvizmu v Čechách a na Moravě jsou nezpochybnitelné. Jiří z Poděbrad byl králem dvojího lidu a lze mu jistě vytknout mnohé, nelze mu však upřít, že se po celý svůj život snažil o dodržování kompaktát a tolerantní soužití katolíků s kališníky. Také vůči Jednotě bratrské nevystupoval jako přísný panovník, který by ji soustavně pronásledoval jako sektu. Co se týče zahraniční politiky, byl politikem s nadčasovými vizemi, které ho zařadily mezi panovníky evropského formátu. První pokus o vytvoření spojenecké organizace křesťanských zemí tehdejšího světa se nesmazatelně zapsal do evropských dějin. Přestože se Jiří z Poděbrad musel vzdát nástupnictví pro své syny, nezatrpkl, neuzavřel se do sebe a snažil se zachovat kontinuitu svého způsobu vlády až do konce života. Byl nucen čelit domácí i zahraniční opozici, musel také realizovat rozmanité ústupky, nikdy však nezradil kalich. A to je jeden z nejvýznamnějších odkazů tohoto skvělého panovníka.

Matyáš Korvín se po smrti Jiřího z Poděbrad domníval, že se situace ve střední Evropě konečně obrátila v jeho prospěch. Významným představitelům tehdejší Evropy, kterými byli zejména polský král Kazimír IV. a císař Fridrich III., byly však Korvínovy ambice ve střední Evropě ale i v Říši dlouho proti mysli a to i přesto, že uherský král neměl žádného mužského potomka.

Teprve nyní se Kazimír IV. s plnou vervou chopil původního návrhu Jiřího z Poděbrad, který spočíval v tom, že se českým králem stane Kazimírův syn Vladislav. Právě v jeho prospěch se Jiří z Poděbrad vzdal nástupnictví svých synů, navíc Viktorin z Poděbrad byl stále ještě Korvínovým zajatcem. Úvahy o tom, že by se českým králem mohl stát některý z Poděbradových synů, vzaly znovu za své.

V dubnu 1471 byl do Prahy svolán svatojiřský sněm, který se měl zabývat nástupnictvím Jiřího z Poděbrad. Na tomto sněmu polské poselstvo oficiálně oznámilo Vladislavovu kandidaturu. Další sněm, tentokrát již volební, byl svolán do Kutné Hory. Sněm, který byl zahájen 20. května, se o týden později vyslovil pro Vladislava Jagellonského. Korvínovi nepomohly ani přímluvy Viktorina z Poděbrad, jenž byl na čestné slovo propuštěn ze zajetí uherského krále. 28. května se Matyáš Korvín v Jihlavě dožadoval od papežských legátů i od představitelů katolické opozice, aby byla potvrzena jeho olomoucká volba, na níž byl přijat za krále. Císař se přiklonil k volbě z Kutné Hory a papež se zase stavěl odmítavě k jihlavským dohodám, takže se oba vlastně vyslovili pro polskou kandidaturu.

V polovině června proběhly rozhovory v Krakově mezi českým poselstvem a zástupci polské strany, při nichž Vladislav volbu přijal. Závazal se dodržovat kompaktáta, přijal celou řadu dalších závazků a ustanovil Jindřicha Münsterberského zemským správcem. V srpnu se král Vladislav v čele velkého vojska objevil v Praze a 22. srpna byl korunován dvěma polskými biskupy v katedrále sv. Víta. Introvertního katolického krále Vladislava Jagellonského, ctitele sv. Hedviky, vyznačujícího se mírnou povahou, čekala nezáviděníhodná a obtížná role krále dvojího lidu. Nebylo proto překvapivé, že většinu členů královské rady tvořili utrakvisti a katolíci z doby vlády Jiřího z Poděbrad. Král nesídlil na Hradě, ale pobýval na Královském dvoře na Starém Městě pražském.

26. července zemřel papež Pavel II. a na svatopetrský stolec 9. srpna usedl Francesco della Rovere, který přijal jméno Sixtus IV. Tomuto papeži shovívavý Vladislavův postoj k utrakvistům pramálo vyhovoval.

Na jaře 1472 zmařil Matyáš Korvín spikutí, za nímž stálo prosazení polského prince Kazimíra na uherský trůn. Korvín si tím upevnil své postavení v Uhrách, avšak na jeho pozici v Českém království se vůbec nic nezměnilo, spíše naopak. Jagellonská dynastie si zatím musela nechat zajít chuť na Uhry a Matyáš Korvín na ovládnutí všech zemí Koruny české.

Přesto válka o země Koruny české mezi Korvínem a Vladislavem nebrala konce. Uherský král si zachovával částečný vliv ve Slezsku, Lužici a na Moravě, kde však měl své příznivce i král Vladislav. Válka mezi těmito dvěma znesvářenými stranami však měla už zcela jiný chatrakter než v době vlády Jiřího z Poděbrad, neboť mírová období mezi válčením zaujímala přece jenom delší časové intervaly.

V únoru se kníže Viktorin z Poděbrad musel zříci přijímání podobojí, aby definitivně získal svobodu, neboť byl oficiálně stále ještě zajatcem uherského krále. Dále se uvolil k tomu, že bude až do své smrti sloužit Matyáši Korvínovi, kterému ještě postoupil Kolín a Rataje nad Sázavou. To byla docela krutá daň, kterou Viktorin zaplatil za svoji svobodu. Co se týče zřeknutí se kalicha, nezůstal mezi svými bratry osamocen, neboť stejný osud potkal Hynka i Jindřicha. V březnu si synové Jiřího z Poděbrad rozdělili mezi sebe pozůstalý majetek. Poděbrady získal Hynek a Jindřich si mj. podržel hrabství Kladsko a Münsterbersko, což mu brzy potvrdil i král Vladislav.

V Budíně 31. března 1472 uzavřeli Vladislav Jagellonský, polský král Kazimír IV. a uherský král Matyáš Korvín příměří. V červnu se v Německém Brodě uskutečnil sněm, na němž také uzavřeli příměří (do 1. května 1473) straníci krále Vladislava a přívrženci Matyáše Korvína. Dále pak měla být podpořena činnost landfrýdů tak, aby země dosáhla kýženého klidu a míru. Byli také zvoleni za každou stranu dva opravci, Zdeněk Konopišťský ze Šternberka (za Matyášovu stranu) a Jindřich Münsterberský (za stranu krále Vladislava), kteří měli rozhodovat vzniklé pře a kontrolovat usnesení zemských sněmů i landfrýdů ve všech zemích Koruny české.

Na jaře roku 1473 se ve slezském městě Nise sešli zástupci Kazimíra IV., Vladislava Jagellonského a uherského krále Matyáše Korvína. Na těchto jednáních bylo prodlouženo příměří a učiněna dohoda o tom, že se uskuteční další setkání v Opavě, kde se rozhodne spor mezi Vladislavem a Korvínem o českou královskou korunu.

27. května byl v Benešově zahájen sněm, který navázal na předchozí sněm z Německého Brodu, a prodloužil příměří do 28. září 1474. Na sněmu byli také zvolení čtyři zemští ředitelé (dva za stranu Vladislavovu a dva za Korvínovu), kteří až do rozhodnutí z Opavy měli spravovat České království. Zemští ředitelé záhy jmenovali krajské hejtmany. Podobný systém správy byl nastolen i na Moravě, kdy na brněnském sněmu v červnu byli také zvoleni čtyři zemští ředitelé (dva kališníci a dva katolíci), a uvažovalo se o obdobném řešení zemské správy i pro vedlejší země Koruny. Královi zůstala správa financí a vojenských záležitostí.

Sjezd v Opavě se uskutečnl v září, bohužel ve sporu dvou králů nevyřešil zhola nic, takže se mělo rozhodnout opět na válečném poli.

Na konci roku 1473 se rozhořely boje na východě Horních Uher mezi bratříky a vojsky Matyáše Korvína. Bratříci, kteří disponovali podporou polské strany, byli přesto Korvínem poraženi a v lednu 1474 vytlačeni za hranice Uher. Uherské vojsko žačalo plenit na polském území, takže nakonec bylo v únoru 1474 uzavřeno příměří mezi Jagellonci a králem Matyášem na tři léta. Již o měsíc později, kdy císař Fridrich III. uznal Vladislava českým králem, a uzavřel smlouvy mezi Vladislavem Jagellonským i polským králem, bylo vše zapomenuto. Začalo shromažďování vojsk, které se však opožďovalo. Matyáš, na jehož straně se objevili bratři Vktorin a Hynek z Poděbrad, se rozhodl ke strategické obraně Vratislavi, před níž vybudoval tábor, a dosadil posádky do dalších slezských měst. V říjnu se u Oławy spojilo české vojsko, jež vedl král Vladislav, a polské v čele s králem Kazimírem. Toto spojené vojsko se rázem ocitlo v nevýhodě, protože dobytí Vratislavi se jevilo na první pohled jako nemožné a také zásobovací potíže početného vojska nebyly zanedbatelné. Navíc zasobování polsko-českého vojska narušoval Matyáš Korvín. Spojené vojsko Jagellonských králů muselo pustošit okolí a ve vojsku se rozmáhaly nemoci, které se přenášely i na civilní obyvatelstvo. Proto bylo 8. prosince mezi oběma stranami ve Vratislavi uzavřeno příměří až do května 1477 a Korvín se mohl považovat za vítěze, protože se nepodařilo omezit jeho vliv ve Slezsku.

Sněm z počátku roku 1475 konaný v Praze potvrdil závěry benešovského i brněnského sněmu, takže zemští ředitelé zůstali ve funkcích a v zemi nadále platilo dvojvládí, protože to byla paradoxně jediná záruka toho, že Koruna česká se svými vedlejšími zeměmi zůstane pohromadě a nerozpadne se.

Příměří z Vratislavi Korvín využil k upevnění moci v Lužici a ve Slezsku. Do funkce vrchního hejtmana byl jmenován uherský magnát Štěpán Zápolský s kompetencemi jak pro Slezsko tak i obojí Lužici. V době své nepřítomnosti byl Zápolský zastupován zmocněci jmenovanými Matyášem Korvínem. Tato opatření, která Korvín tvrdě prosazoval, přispěla k tomu, že byl těmito vedlejšími zeměmi Koruny považován za českého krále, tzn. za jejich panovníka. Do sféry vlivu uherského krále patřila nadále Morava. V březnu 1475 se konal sněm v Brně, na němž byl osobně přítomen Matyáš Korvín. Zemským hejtmanem na Moravě se stal Ctibor Tovačovský z Cimburka, rádce Vladislava Jagellonského a nejvyšší kancléř Českého království. Ctibor Tovačovský se tímto ocitl v poněkud schizofrenní situaci.

12. listopadu 1475 zemřela na Mělníku královna Johana z Rožmitálu, vdova po Jiřím z Poděbrad, což velmi těžce nesli kališníci z řad příznivců jejího manžela.

4. prosince 1476 zemřel Zdeněk Konopišťský ze Šternberka, představitel opozice proti Jiřímu z Poděbrad a zakladatel bývalé Zelenohorské jednoty.

Král Vladislav uzavřel v prosinci 1476 smlouvu s císařem Fridrichem III., v níž císaři přislíbil vojenskou pomoc proti jeho nepřátelům. Za to se Fridrich III. touto smlouvou zavázal, že Vladislava uzná českým králem.

V lednu 1477 se v Českých Budějovicích uskutečnil sněm Korvínových přívrženců, na němž byl Bohuslav ze Švamberka zvolen nejvyšším hejtmanem, což prakticky znamenalo, že byl  Korvínovým zástupcem pro Čechy. Zaujal tak místo po zemřelém Zdeňku Konopišťském ze Šternberka.

Korvín v březnu vystavil listinu, kterou se moravskému zemskému sněmu zajišťovaly významné pravomoci, a obnovovovala zemská správa. Mezi nejdůležitější ustanovení listiny  náleželo také to, že Morava mohla vystupovat jako samostatný stát, listina jí totiž povolovala uzavírat smlouvy s okolními zeměmi a moravským stavům umožňovala sjednávat landfrýd. Matyáš Korvín tak vytvářel předpoklady pro definitivní rozdělní Koruny české mezi oba panovníky.

Vladislav Jagellonský, plníc závazky smlouvy z prosince 1476, se v čele vojenské výpravy, kterou nakonec schválil i sněm, vypravil do Rakous. 9. června 1477 se české vojsko objevilo u Vídně a císař toto gesto dobré vůle neponechal bez příznivé odezvy. V chrámu sv. Štěpána ve Vídni udělil oficiálně Vladislavovi Jagellonskému Čechy a vedlejší země Koruny v léno a podtvrdil královu kurfiřtskou hodnost spojenou s úřadem arcičíšníka Svaté říše římské. Vedlejší země Koruny pod vlivem Korvínovým se však Matyáše Korvína jako krále nezřekly a rovněž tak papež za českého krále považoval Matyáše Korvína a navíc na Vladislava uvalil klatbu. Toho využil uherský král k tomu, aby již 12. června vyhlásil císaři válku. Morava však prodloužila příměří s Vladislavem i s Rakousy. Bohužel pro císaře si české vojsko v Rakousích nevedlo příliš úspěšně, takže v červenci bylo donuceno Rakousy opustit.

Korvín obsadil několik pro císaře důležitých hradů, a proto Fridrich III. byl nucen uzavřít příměří s tím, že v prosinci udělil Čechy pro změnu v léno Matyáši Korvínovi, který zároveň obdržel jako český král i kurfiřtskou hodnost. Vladislav Jagellonský se za této pro něho ne zcela příznivé situace musel cítit jako na houpačce. Dvojvládí tak pokračovalo a stávalo se nedílnou součástí geopolitické situace ve středoevropském prostoru.

Přesto ani jeden z obou panovníků nemohl tvrdit, že má v zemích Koruny české rozhodující vliv. Proto v březnu 1478 započala mírová jednání v Brně mezi oběma znesvářenými stranami, z nichž ani jedna neměla dostatek sil na to, aby zvrátila poměr vládnutí jednoznačně ve svůj prospěch. Znění smlouvy, která byla hotova ještě v březnu, se nezamlouvalo Matyášovi, neboť v ní za českého krále byl považován pouze Vladislav. Teprve v září byla uzavřena smlouva, která uznávala za dědičného českého krále jak Vladislava tak i Korvína s tím, že Vladislavovi zůstala pouze vláda v Českém království. V případě úmrtí jednoho z panovníků se ten druhý měl ujmout vlády i nad ostatními zeměmi Koruny. Co se týče konfesních záležitostí, tak utrakvistická majorita společnosti měla zůstat respektována jako dříve a s tímto stavem nenadělal nic ani Korvín, kvůli kterému se znění smlouvy z března muselo přepracovávat. Až 7. prosince 1478 byl tento mír v Olomouci oficiálně vyhlášen.

Vyvrcholení, při němž došlo k výměněně ratifikovaných smluv, nastalo až po třítýdenním setkání obou panovníků s jejich četným doprovodem. Tato slavnostní a významná událost se odehrála opět v Olomouci dne 21. července 1479. Dohody byly potvrzeny i zástupci Slezska. Morava tak učinila až v září 1480 na sněmu v Brně.

Kališnická většina společnosti mírové dohody mezi katolíky Vladislavem a Korvínem sledovala s nevolí a velkou skepsí. Proto svatovavřinecký sněm utrakvistů svolaný ke dni 10. srpna 1478 byl zakončen rozhodnutím o tom, že stavové se pokusí přesvědčit krále, aby s nimi jednal o obsazení arcibiskupského stolce. Součástí závěrů sněmu bylo též ujištění všech zúčastněných, že budou bránit svoji kališnickou konfesi s nasazením hrdel i statků.

Byla také provedena reorganizace dolní (utrakvistické) konzistoře jako nejvyššího správního orgánu církve podobojí. Konzistoř byla obsazena dvanácti členy, z toho byli čtyři laici a osm kněží. Do čela konzistoře byl opět zvolen Václav Koranda ml. Bylo rovněž přijato pověření, kterým byli významní šlechtici přijímající pod obojí způsobou oprávnění svolávat v případě potřeby obdobná shromáždění s tím, že jejich závěry budou pak případně projednávat i s králem. V září byli v jednotlivých krajích ustanoveni děkani kališnické církve. Všechna tato opatření dávala jasně na srozuměnou, že s kališníky bude třeba nadále počítat a že jejich požadavky nelze přehlížet.

V září a říjnu 1479 se uskutečnil svatováclavký sněm, na němž Vladislav Jagellonský přijal slib poslušnosti katolických pánů, kteří byli dosud Korvínovými přívrženci. Byli mezi nimi mj. Bohuslav ze Švamberka, Vok z Rožmberka, Jindřich z Hradce a další. Zároveň tito významní představitelé katolické šlechty požadovali na králi obsazení královské rady a dále pak i to, aby se královská města nemohla nadále účastnit zemských sněmů. Mezi dalšími požadavky bylo zrušení úřadu královského prokurátora a komorního soudu, což mělo směřovat k omezení královské moci a nastolení stavovské monarchie. Čas k tomu však ještě nedozrál, takže tyto převratné požadavky zůstaly jen na úrovni proklamací a sněm přijal pouze opatření směřující k obnovení pořádku a ekonomické stability.

Na konci roku 1479 byly však prosazeny změny týkající se královské rady, do níž měli být na krajských sněmech voleni příslušnící vyšší i nižší šlechty. Královská rada spolu s panovníkem  měla zajistit správu země a rozhodovat stavovské spory. Je třeba také uvést, že v této době se správní orgány katolické církve postupně navrátily z Plzně do Prahy.

To vše v souhrnu nevytvářelo příznivé klima jak pro radikální utrakvizmus, tak ani pro města, která nechtěla připustit vyklizení mocenských pozic nabytých za revoluce. Této nepříznivé situaci se radikální utrakvisti rozhodli rozhodným způsobem čelit.

V létě roku 1480 došlo v Praze a Kutné Hoře k několika incidentům mezi katolíky a kališníky. Král Vladislav na základě těchto událostí přistoupil k radikálnímu řešení a 4. července nechal zatknout sedm obecních starších na Starém Městě pražském, kteří byli označeni za původce nepokojů v metropoli. Šest zatčených měšťanů (jednomu se podařilo uprchnout) bylo uvězněno na Křivoklátě. Tím to však neskončilo! V srpnu se ve vězení na Starém Městě pražském ocitlo dalších pět nešťastníků a záhy k nim přibyli ještě čtyři utrakvističtí duchovní, kteří byli zatčeni a následovali dříve zatčené měšťany taktéž na Křivoklát.

V září byli zajatci na Starém Městě pražském (pravděpodobně i na Křivoklátě) vyslýchání za použití tortury (právo útrpné, mučení) a je známo, že pekař Šejnoha toto mučení nepřežil. 1. listopadu zemřel na Karlštejně kněz Michal Polák, od srpna zde na tomto hradě uvězněný[4]. Husitští stavové požadovali na králi, aby všechny vězně okamžitě propustil, aspoň podmínečně. Vladislav Jagellonský po krátkém váhání nakonec uvězněné na Křivoklátě i na Starém Městě pražském nechal propustit s tím, že prouštěným z Křivoklátu byl zakázan pobyt v Praze.

Co král těmito zákroky proti radikálním husitům sledoval? Stálo za tím narovnání vztahů s římskou kurií, potvrzení jeho královského titulu papežem a v neposlední řadě i opětovné uznání basilejských kompaktát.

V červenci 1481 zasedl k rokování svatojakubský sněm. Jeho hlavním úkolem bylo urovnání vztahů mezi katolíky a kališníky tak, aby nedocházelo k událostem podobným těm z minulého roku. Přesto, že závěry sněmu byly smířlivé k oběma stranám, některá sněmovní opatření byla přece jenom namířena proti radikálnímu utrakvizmu, což si umírnění kališníci v Praze zcela mylně vyložili jako nepřímý pokyn k opětovným zásahům proti husitským radikálům.

V dubnu 1482 se v Čechách objevil biskup Augustin Luciani, aby zde začal udělovat kněžské svěcení mladým klerikům podobojí. Mezi prvními, který přijal kněžské svěcení od biskupa Augustina, byl Baltazar z Miletínka, vnuk husitského hejtmana a vítěze od Lipan Diviše Bořka z Miletínka[5]. Augustin Luciani nejprve pobýval na hradě Lipnici u Mikuláše Trčky mladšího a v červnu se objevil v Hradci Králové, kde byl pod ochranou východočeské kališnické šlechty.

V červenci proběhlo jednání sněmu v Nymburku, kde se ke kontroverzně vnímanému biskupu Augustinovi přihlásili další příslušníci kališnické šlechty. Naopak katolíci a dolní (utrakvistická) konzistoř s administrátorem Václavem Korandou ml. se k jeho působení stavěli zdrženlivě.

Na utrakvistickém sjezdu ve Slaném, konaném v říjnu 1482, byl předložen návrh na vytvoření dvaceti zástupců, po deseti z katolické i kališnické strany, jejichž úkolem bylo deklarování podmínek pro přijetí náboženského smíru mezi katolíky a utrakvisty. Poprvé se s naléhavou vážností objevila idea týkající se vytvoření základny pro oboustranně přijatelné soužití katolíků a kališníků v konfesně rozdělené zemi.

Na usnesení slánského sněmu navazovalo jednání kališnické a katolické šlechty v lednu 1483. Zatímco utrakvisti v čele s Janem Tovačovským z Cimburka požadovali uzavření míru na věčné časy, katolíkům v čele s Janem Zajícem z Hazmburka by stačila lhůta jen osmi let. Kališníci rovněž nesouhlasili s katolickým návrhem na opětovné potvrzení kompaktát papežem. Basilejská kompaktáta byla pro ně uzavřenou záležitostí, neboť tato ujednání přijal koncil stojící nad papežem a nakonec i císař Zikmund.

V březnu, opět v Nymburku, probíhala sněmovní jednání kališníků, kde Jan Tovačovský z Cimburka přednesl návrh, v němž by katolíci přistoupili na jakýsi kompromis ohledně náboženského míru, který by mohl být se souhlasem katolíků uzavřen na dvacet až třicet let. Sněm se dohodl na tom, že v této záležitosti budou probíhat další jednání a definitivní závěr měl být učiněn na českém zemském sněmu. Na nymburském sněmu zazněly také radikání požadavky související s přijímáním podobojí pro děti, českou bohoslužbou, spasitelností kalicha a s prosazením biskupa Augustina do čela utrakvistické církve. To bylo pro katolíky nepřijatelné, neboť tyto závěry nevytvářely příznivé předpoklady pro jednání s papežem.

14. března 1483 král Vladislav dosadil na Novoměstskou a Staroměstskou radnici konšely, z nichž někteří byli zodpovědní za stíhání radikálních husitů z doby před třemi lety. Tento králův rozhodný čin přivítali pouze katolíci a umírnění kališníci. Vnitropolitická situace v Čechách se začala vyhrocovat. Znesvářené strany, reprezentované radikálními husity a zbytkem konfesně rozdělené společnosti, opět nastolily situaci, v níž se objevovaly na denním pořádků různé akce, které měly provokovat stranu protivnou.

Kališnický sněm z přelomu června a července, který se konal v Českém Brodě, potvrdil závěry slánského sjezdu, ustanovil svaz kališnických měst, nižší i vyšší šlechty a vyslovil podporu biskupu Augustinovi. Pod usnesení sněmu se podepsala i kališnická města Žatec, Hradec Králové a Louny[6]. Vztah radikálních utrakvistů, katolíků a umírněných kališníků se nadále komplikoval. Bitevním polem, kde měl být sveden souboj znesvářených stran, se měla stát, jako v mnoha jiných podobných případech, zase Praha. Pojďme se tedy podívat na tragické a fatální události, jež se odehrály v časném podzimu roku 1483 a které vyvrcholily druhou pražskou defenestrací.

František Šmahel o tom, co těmto tragickým událostem předcházelo, tvrdí, že již od června pražští roajalisté plánovali pro své nepoddajné odpůrce českou předpremiéru bartolomějské noci“[7]. Kdo však byli oněmi roajalisty a kdo jejich odpůrci? Mezi ty první patřili příznivci krále Vladislava Jagellonského, kteří postupně mocensky ovládli Prahu, tj. radnice na Starém i Novém Městě pražském a Malou stranu, paktovali se s katolickými představiteli šlechty a hodlali Prahu zbavit svých rivalů především z řad radikálních kališníků. Ti zejména byli oněmi „nepoddajnými odpůrci“. A tomuto úsilí katolíků a umírněných kališníků vycházel slabý katolický král pochopitelně všemožně vstříc.

Součástí katolické konspirace podléhající přísnému utajení měla být likvidace snad až osmdesáti kališníků. Vše bylo do nejmenších detailů připraveno, o čemž svědčí například i to, že uměle vyvolané rozepře mezi konšely pražského souměstí měly kamuflovat horečné přípravy směřující ke krvavé „očistné lázni“, která se měla uskutečnit v noci z 24. na 25. září. Dnes se už dá velice obtížně zjistit, jakým způsobem měli být představitelé pražské utrakvistické opozice povražděni. Toto spiknutí, jež mohlo být „českou předpremiérou bartolomějské noci“, však bylo prozrazeno. Jak k tomuto prozrazení došlo? Král onemocněl a byly vážné obavy, aby nezemřel. Proto novoměstští konšelé nechali vyhotovit důvěrné listy pro Zdislava a Jaroslava Šternberky, Jana Zajíce z Hazmburka a Jana ze Šelmberka, aby v případě králova skonu neváhali ozbrojenou mocí obsadit Nové Město pražské. Obdobně se zachovali staroměstští radní, jejichž posel se na cestě ke dvoru, který momentálně sídlil v Třebíči, zastavil v Českých Budějovicích. Budějovickým radním cosi naznačil o tom, co se v Praze chystá. To se ukázalo jako fatální chyba, neboť někdo z místních radních o tom urychleně informoval některého ze svých husitských známých v metropoli[8]. Utrakvistická opozice na základě tohoto zjištění připravila protiakci vrcholící druhou pražskou defenestrací.

V září 1483, čtyřiašedesát let po první defenestraci, polnice nesmiřitelných „božích bojovníků“ zavřeštěla znovu a tak halasně, že mnohým doma i v zahraničí opět přeběhl mráz po zádech. Co se tedy ve středu 24. září událo?

Signálem k akci se stalo ranní zvonění zvonů chrámu Panny Marie před Týnem a dalších kostelů. Spiklenci z řad radikálů se vrhli na radnice ve Starém i Novém Městě pražském a na Menším Městě pražském, aby zúčtovali se svými nepřáteli. Radní Václav Páral měl tu smůlu, že byl vzbouřenci zastižen na ulici, kde byl krutým způsobem rozsekán na kusy. Na Novoměstské radnici byli rozlíceným davem zabiti čtyři konšelé, dva obecní radní a rychtářův písař, který se ocitl v nesprávný čas na nesprávném místě. Mrtvoly těchto ubitých byly pak vyhozeny oknem na ulici. Na Staroměstské radnici bylo padlých přece jenom méně a na Malé straně se zatím jenom zatýkalo. Životem zaplatil „pouze“ staroměstský rychtář Ambrož. Purkmistr Jan (z domu u Klobouků) byl zraněn, a tak použil staré osvědčené finty a předstíral mrtvého. Přesto byl jako mršina oknem vyhozen na ulici, těžce se zranil, zůstal naživu, ale života si neužil dlouho, neboť byl za dva dny na Staroměstském náměstí popraven. Rozvášněný dav pak obrátil svoji pozornost proti klášterům menších bratří, dominikánů a bosáků. Tohoto běsnění nebyli ušetřeni ani pražští židé, kteří se stali obětí pogromu. Někteří katoličtí kněží a mniši byli vyháněni z Prahy. Teprve k večeru bouře, zachvátivší valnou část metropole, odezněla[9].

Tento útok si svojí brutalitou v ničem nezadal s defenestrací z roku 1419, ba v mnohém ji ještě předčil. To na straně jedné. Na straně druhé však tato odvetná akce neměla tolik obětí na životech, jak to zřejmě zamýšleli katolíci a umírnění utrakvisti proti kališnickým radikálům. Bylo to způsobeno především ohledy na krále i zahraničí.

Na Starém a Novém městě pražském se poté shromáždily velké obce, které zvolily pouze sbory obecních starších, nikoli však nové konšele. Mezi těmito obecními staršími se objevili vůdci převratu a pronásledovaní muži z počátku 80. let. Ve dvou dnech, tj. 26. a 29. září, bylo popraveno celkem devět mužů, kteří byli zatčení 24. září. A to byla již konečně definitivní tečka za tímto krvavým převratem.

6. října představitelé pražského souměstí z řad radikálů uzavřeli smlouvu, v níž se zavazovali k jednotě a společnému postupu. Dokument svými ustanoveními nebyl zcela v souladu s kompaktáty, neboť prosazoval přijímání podobojí i pro děti. V metropoli bylo naopak zakázáno přijímání podjednou a další zákaz spočíval v tom, že nesměly být uzavírány smíšené sňatky mezi katolíky a utrakvisty. Univerzita měla zůstat kališnická. Radikálové si potřebovali ponechat otevřená vrátka směrem k panovníkovi, a proto dokument rovněž deklaroval loajalitu králi Vladislavovi. Tato smlouva jako by nastolovala poměry z počátků revoluce. Byla však zcela jiná doba než ta, v níž bratr Žižka blahé paměti sjednocoval zemi pod praporem s kalichem a v duchu programu, jenž byl reprezentován čtyřmi pražskými články.

Málokomu vadilo, že metropili ovládli husitští radikálová, ale způsob provedení tohoto převradu se nezamlouval nikomu kromě jeho vykonavatelů. Uzdravený král Vladislav rezignoval na zvrat poměrů v Praze, který by mohl provést jedině vojenskou silou. Radikálové si zase nevěděli rady s tím, co si počít s nabytým vítězstvím. Popřevratová doba vyvolávala spíše rozpaky a to na obou stranách. Vladislavův dvůr se přemístil z Třebíče do Kutné Hory a král zde začal uvažovat o tom, jak se v nastalé situaci zachovat a jak problém s pražskými rebely zdárně vyřešit. Přestože Vladislav musel pražský převrat chápat jako svoje potupné ponížení, začal postupně upřednostňovat poklidné řešení nastalé situace formou nějaké dohody s rebely.

Biskup Luciani se zasloužil o to, že se 30. dubna 1484 pražský kališnický klérus připojil k zápisu z 6. října předchozího roku. Také pražská univerita vzala tuto smlouvu na vědomí.

Protože s králem Vladislavem nebylo jednoduché se dohodnout, jednání zástupců metropole s panovníkem trvala poměrně dlouho, takže od převratu uplynul již celý rok. Nakonec tím, kdo byl nucen ustoupit, byl král, který 24. září uzavřel v Kutné hoře smouvu s pražskými městy, v níž byly v podstatě povrzeny závěry, které vyplynuly z pražského převratu. Praha však na oplátku musela vrátit zcizený majetek židů i církve a králi musel být navrácen Hrad a Vyšehrad.

29. záři se Vladislav Jagellonský objevil v Praze a již 1. října jmenoval konšely na Starém i Novém městě, které schválily velké obce. Na Menším Městě pražském byli konšelé uvedeni do svých funkcí až 3. října. Obě strany se s tímto kompromisem postupně smířily.

Nastal čas k tomu, aby přerušené rozhovory o náboženském ujednání mohly být znovu zahájeny. Díky těmto jednáním byly v druhé polovině roku 1484 vytvořeny základní teze pro
náboženský smír, který měl platit na třicet dva let. Závěrečné korektury textu byly provedeny na sněmu v Kutné Hoře v březnu 1485.

Světlo světa zde spatřila dohoda, která je známa jako kutnohorský náboženský mír. Tato dohoda patří bezesporu mezi významné historické události bez ohledu na to, že v současné době je tento epochální počin neprávem opomíjen. Přijetím kutnohorského náboženského míru, jehož nedílnou součástí bylo i potvrzení platnosti kompaktát, došlo k završení české reformace.

Když byl v roce 1555 uzavřen augsburský mír jako vyvrcholení německé luterské reformace, tak jeho základem byla známá zásada „cuius regio, eius religio“ (koho vláda, toho náboženství), jinými slovy, jakou konfesi vyznávala vrchnost, takovou museli vyznávat i její poddaní. Kutnohorský náboženský mír byl z hlediska dějin reformačních procesů jednou z nejvýznamnějších událostí, protože svým přístupem ke svobodě vyznání šel kutnohorský náboženský mír vlastně ještě dál než mír uzavřený v Augsburgu. Nejdůležitější pasáž tohoto dokumentu týkajícího se svobody vyznání říká jednoznačně, že eucharistie je vysluhována „buď pod jednú, nebo pod obojí zpuosobú“, ke změně konfese věřícího nikdo nutit nemůže a ani nesmí, a proto se v dokumentu uvádí, že „tajně ani zjevně žádného nenutíc“[10]. Poddaní v Čechách a na Moravě tedy nemuseli vyznávat víru své vrchnosti, neboť konfese byla záležitostí naprosto svobodného rozhodnutí daného jedince případně jeho rodičů. Proto je náboženská svoboda definovaná v dokumentu z března 1485 přelomovou událostí v dějinách reformace a v českém prostředí předjímala principy České konfese z roku 1575. Dokument přijatý sněmem, který zasedal v Kutné hoře, byl dokumentem nadčasovým, neboť kutnohorským náboženským mírem, uzavřeným na samém sklonku středověku, česká reformace nakročila rozhodným krokem do novověku. Je třeba si uvědomit, že kutnohorským náboženským mírem byly zárověň vytvořeny předpoklady pro obnovení stavovské monarchie.

Tento přelomový dokument však nebyl jediným výstupem z jednání sněmu v Kutné Hoře. Vyšší i nižší šlechta se začala vymezovat vůči městskému stavu, když zdůrazňovala názor, že městský stav je přece jenom méně svobodný než šlechta. Na kutnohorském sněmu bylo také přijato usnesení, které se týkalo obnovení zemského soudu. Byly vyřešeny spory mezi nižší a vyšší šlechtou s tím, že v zemském soudu budou zastoupení páni v počtu dvanáct a nižších šlechticů v něm zasedne osm. Zemský soud skutečně po dlouholeté přestávce 6. června 1485 zasedl, čímž bylo dáno najevo, že základy právního státu jsou opět uváděny v život. To vše mělo směřovat k postupnému zajištění klidu, pořádku a stability Českého království.

A tady naše vyprávění o stručné historii husitství zakončime. Skutečnost, že je tato kapitola uzavřena právě rokem 1485, není náhodná. Kutnohorský náboženský mír lze totiž srovnat s tak přelomovými událostmi, jakými byly první pražská defenestrace a přijetí jihlavských kompaktát. Rok 1436, kdy byla kompaktáta přijata, a především rok 1485 jednoznačně dokládají, že husitská epocha neskončila porážkou nejradikálnější složky husitství u Lipan v roce 1434, jak se mnozí ještě dnes zcela mylně domnívají.

Husitskou epochu lze opomíjet, ignorovat, dokonce i znevažovat, ale nelze ji z našich dějin vymazat. Na tak významné období našich národních dějin je třeba se dívat střízlivě, bez emocí a pokud možno objektivně a nezaujatě. Při pokusech o vyvážený výklad husitství nelze zkreslovat či dokonce zamlčovat jeho temné stránky. Zároveň je však třeba ve smyslu vyváženosti vyzvednout i její nesporná pozitiva. Jak se tohle autorovi tohoto textu podařilo, již musí posoudit laskavý čtenář.

Husitská revoluce nebyla revolucí buržoazní jako např. Velká francouzská revoluce. Nebyla však ani pouhým revolučním hnutím, jak ji nazývala především marxistická historiografie, protože se jednalo o komplexní a celospolečenský proces, který se odehrával v relativně dlouhém čase a na velké územní rozloze a jeho konsekvence zasáhly i do stavovské skladby. Cílem tohoto dějinného procesu nebyla likvidace feudálního řádu, záměrem byla pouhá náprava a přeměna feudalismu ve spravedlivý řád. Vzhledem k nadčasovosti je tento proces nazýván „revolucí před revolucemi“.

Česká reformace vzešlá z pronikavých revolučních změn a z obdobných důvodů nazývaná „reformací před reformacemi“ vytyčila nepřehlédnutelné dějinné milníky ve vývoji nezvratně směřujícímu k pozdějším převratným reformačním změnám. V českých podmínkách, kde táboři kompaktáta neuznali a vytvořili vlastní konfesi, kde vznikla Jednota bratrská a byl přijat kutnohorský náboženský mír, se jednalo o průlom v oblasti náboženské tolerance a svobodě vyznání, chcete-li, svobodě svědomí. A to je jeden z nejdůležitějších odkazů husitství pro celý, nejen křesťanský svět.

 

Zdroj: http://husitstvi.cz