Telepatie

Telepatie (z řeckého τηλε vzdálený a πάθεια cítění) je přenos informací umožněný mimosmyslovými schopnostmi, tedy nevyužívající technické pomůcky ani známé smysly. Jako jev ji předpokládá parapsychologie či psychotronika, možnost přenosu myšlenek na dálku byla rovněž ověřována v rámci experimentální psychologie. Zkušenosti, které si lidé vykládají jako telepatii, interpretuje také psychiatrie, psychologie a hlubinná psychologie. Podle tvrzení některých nových náboženských hnutí jim bylo jejich učení předáno rovněž telepatickou cestou. Víra v telepatii je v západních společnostech poměrně běžná a telepatie je časté téma i v populární kultuře.

Existence telepatie není ani empiricky spolehlivě prokázána, ani neexistuje přijatelná vědecká teorie, která by vysvětlovala, jak telepatie funguje. Je také obtížné telepatii definičně odlišit od jiných parapsychologických jevů, například jasnozřivosti.

 

Termín telepatie zavedl Frederic W. H. Myers a oficiálně se začal používat od založení Society for Psychical Research, která vznikla roku 1882. Termín původně vyjadřoval schopnost lidského myšlení působit na dálku bez pomoci zjevné vnější vibrace.

Pojem telepatie se v Československu objevuje na začátku 20. století spolu s metapsychologií. Propagátory metapsychologie byli u nás Viktor Mikuška a Karel Kuchynka. Fenomén telepatie byl spolu s fenoménem jasnovidectví studován okultisty tzv. metapsychologií subjektivní, která pojednávala o psychických manifestacích vycházejících z nevědomí a podvědomí člověka. Pod názvem „telepatie“ se rozuměl přenos dojmů (vjemů), představ, myšlenek atd. od jedné osoby ke druhé, bez prostřednictví známých smyslů.

S telepatií byly konány pokusy ve vojenských laboratořích USA i bývalého SSSR, aniž byl tento jev prokázán a tím spíš shledán vojensky použitelným.

 

Podle Milana Nakonečného představuje telepatie identifikaci právě probíhajících událostí za účasti určité osoby a s vyloučením přímého vnímání (např. události, která se někomu přihodila ve velké vzdálenosti od subjektu, jenž má vizi této události), ale také identifikace představ a pocitů v mysli osoby (nesprávně tzv. „čtení myšlenek“ druhého) s vyloučením známých možností identifikace těchto mentálních obsahů – v podstatě tu jde o fenomén „paranormální komunikace“, tj. komunikace nevysvětlitelné známými zákonitostmi.

Hans Eysenck a Carl Sargent uvádějí, že existují bohaté důkazy, které dosvědčují, že paranormální jevy, mezi nimi i telepatie, jsou skutečné. Tyto schopnosti jsou, i když ne tak zřetelnou, částí osobnosti, jako jsou inteligence a charakter a mají praktický význam.

Telepatie je podle L. L. Vasiljeva „sugescí na vzdálenost“. Vasiljev provedl analýzu spontánních jevů telepatie a rozdělil ji do pěti stupňů. První stupeň se projevuje neurčitým emocionálním neklidem. V druhém stupni již lze na rozdíl od prvního identifikovat emocionální impuls s konkrétní osobou induktora (vysílatele). Ve třetím stupni dochází k uvědomění podrobností proběhlé události u vysílatele percipientem (přijímatelem) s nepřesnostmi v symbolické formě a je doprovázena jeho psychickými reakcemi. Čtvrtý stupeň má formu zřetelné halucinace, tzv. telepatická halucinace. Přijímatel vidí přízraky osob a jejich „role“ v událostech jako jsou nehody, úmrtí, zrození života a jiné extrémní dobré i špatné události. Informace nemají symbolickou podobu, ale jeví se jako skutečné s jednoznačným výkladem. V pátém stupni se stává přijímatel svědkem a účastníkem události buď přímo, nebo jako pozorovatel z dálky. U telepatie v pátém stupni je smazán rozdíl s jevem jasnovidnosti.

 

Biokomunikace - telepatie

Biokomunikace je schopnost živých organismů vzájemně komunikovat, distančně předávat a přijímat informace pomocí vlastních mechanismů, které se uplatňují i za hranicemi rozsahu schopnosti smyslů, percepční a receptorické činnosti. Kvalita přenášených informací odpovídá stupni organizovanosti živé hmoty. Nejznámějším fenomenem biokomunikace je telepatie.

Pro biokomunikaci je v literatuře nejčastěji používáno termínů: telepatie, telepatický přenos, Extra Sensory Perception, telestézie, Mental Radio (U. Sinclair).

Při biokomunikaci dochází k distančním interakcím mezi lidmi navzájem, mezi lidmi a ostatními živými organismy a mezi živými organismy navzájem.

Biokomunikace má spontánní, experimentální nebo cílený charakter.

Přenos informace může překlenout vzdálenost jak několika metrů, tak několika tisíc kilometrů.

Případy spontánní telepatie, které na sebe upoutaly pozornost jako první, jsou vázány na intenzívní citové prožitky, spojené většinou s nehodou, nemocí nebo úmrtím. Osoba blízká člověku, kterému se něco stalo, prožívá ve formě jasné halucinace, současně s ním zážitky, jakoby sama byla průběhu událostí přítomna. Příjem informace může mít i slabší intenzitu, percipient může cítit jen určité zneklidnění s neuvědomělým zaměřením na určitou osobu.

V experimentální telepatii se induktor soustředí na kresby nebo symboly karet, které má percipient o něho vzdálený nakreslit nebo uhodnout. Při kvalitativních experimentech každý z experimentů již sám o sobě je důkazem přenosu informace, např. přijme-li přibližně stejný obrazec. Při kvantitativních experimentech je mnohokráte vysílán omezený počet symbolů, známý předem jak percipientu, tak induktoru. Nejčastěji se používá tzv. Zenerových karet o pěti symbolech – kříž, čtverec, hvězda, vlnovky, kruh. Zda k telepatickému přenosu došlo, či nikoliv, rozhodne statistické vyhodnocení. Jednou z nejznámějších pokusných osob ve světě pro kvantitativní testování je Čech, pan P. Štěpánek.

Prof. S. Manczarski, prof. I. M. Kogan a prof. A. S. Pressman usilují o vysvětlení dálkového přenosu mezi lidmi na základě elektromagnetických vln. Prof. S. Manczarski zjistil, že představa obrazce umístěného v impulsátoru, produkujícím elektromagnetické vlny, se přenáší lépe než bez něho. Prof. L. L. Vasiljev zastával hypotézu neelektromagnetickou: přenos se děje za pomoci dosud neznámé energie. Prof. J. B. Rhine vylučoval jakékoli energetické agens.

Spontánní telepatie podnítila vědce k soustavnému bádání a výzkumu psychotronických fenoménů. Dálkový přenos informace byl sledován převážně mezi lidmi. Poslední výzkumy však ukázaly, že schopnost k dálkovému přenosu informace je přirozenou a běžnou vlastností živé hmoty.

Podle distanční interakce v rámci živé hmoty rozdělujeme biokomunikaci na druhy:

– distanční interakce člověk – živočich

– distanční interakce živočich – živočich

– distanční interakce člověk – rostlina

– distanční interakce živočich – rostlina

– distanční interakce rostlina – rostlina

– distanční interakce na buněčné úrovni a v níže organizované živé hmotě

Poznámka:

Percipient je příjemce informace cestou biokomunikace (telepatie).

Induktor je vysílatel informace cestou biokomunikace (telepatie).

Agens je zde myšleno jako přenosové médium informace při biokomunikaci (telepatii).