Chrudim - náměstí Chrudim - jedinečně krásné místo naší minulosti i přítomnosti. Má svou neodlučitelnou, plastickou tvář, zrcadlí se v proměnách dávných století, s majestátem hradeb, věží kostelů a domů, svědků to bývalého života. Promlouvá k nám dodnes tak živě o všech epochách slavné minulosti. Je součástí našeho života, spojuje prožitou dobu s přítomností jak štěstím, tak i hořkostí chvil.
Význam:
Zázračný obraz - Více než 300 let se chová v hlavním chrudimském chrámu Nanebevzetí Panny Marie obraz Spasitele (Salvátora), o němž stará zbožná tradice věří, že je zázračný; úcta k obrazu jako největší místní znamenitosti a pokladu vyvolala již v 17. století slavné pouti a jistě způsobila i žertovné pojmenování a označení Chrudimanů jako "Salvátorci".
O osudu obrazu a zázračné události s ním spojené vypráví úřední protokoly i literární památky (např. "Nebeský lékař Krystus Ježíš etc.," Hradec Král. 1735). Podle nich pochází obraz namalovaný na lipovém dřevě a dlouho nesprávně pokládaný za dílo německého malíře Lucase Cranacha nebo jeho školy prý z Rudolfínských sbírek, z nichž byl uloupen rabující švédskou armádou, když se dne 26. 7. 1648, tedy na samém sklonku 30 leté války, zmocnila Hradčan a Malé Strany.
Chrudimská Salvátorská pouť není jen ve znamení atrakcí a zábavy pro děti. Tradičně do města míří i řada zbožných lidí, kteří chtějí vidět zázračný obraz, který dokáže podle legend léčit. Obraz letos mohou zájemci vidět v sobotu 9. srpna 2014 od 18 hodin v kostele sv. Kateřiny. Vystaven bude při slavnostně zpívaných nešporách. Po skončení nešpor se zájemci mohou obrazu přijít poklonit.
obraz4„Dotýkat obrazu se nesmí, jen před ním postát, nebo pokleknout. Čas nijak neregulujeme. V pátek není omezen ani konec možnosti uctít milostný obraz. Až odejde poslední zájemce, bude z kostela odnesen,“ řekl Chrudimské lupě farář Jiří Heblt. V neděli 10. srpna bude pravý obraz, malovaný na lipovém dřevě, vystaven od 8.30 v kostele Nanebevzetí Panny Marie. Zde bude nejprve sloužena farní mše svatá a poté od 10 hodin slavnostní poutní bohoslužba. Po jejím zakončení od 11.30 až do 15 hodin budou moci opět lidé uctít obraz Nejsvětějšího Salvátora, ke kterému se váže řada legend.
Obraz se dostal do Chrudimi díky Švédům
Odkud obraz pochází, nikdo přesně neví. Legenda však mluví o tom, že když Švédové 26. 7. 1648 dobyli Hradčany a Malou Stranu, zmocnili se i sbírek císaře Rudolfa II. Z vozu odvážejícího naloupenou kořist obraz vypadl. Na ulici ho sebral zřízenec hostince a prodal ho tajemníku košumberského Ferdinanda Viléma Slavaty. Nový vlastník obrazu při cestě z Prahy přes Chrudim těžce onemocněl. Azyl nalezl v domě Jana Pfeiffra, který žil na náměstí čp. 78/I (nyní budova Městského úřadu). V domě svého známeho však muž zemřel. Před smrtí daroval obraz svatého Salvátora svému hostiteli, kterého požádal, aby měl obraz ve velké úctě. Prý představuje pravou Kristovu podobu. Slovo Salvátor je latinskou podobou českého slova spasitel. Kostely a kaple zasvěcené svatému Salvátorovi jsou tedy ve skutečnosti zasvěceny Kristu, který je podle křesťanské víry spasitelem světa.
Švédové chtěli obraz zničit
Švédové se přiblížili k Chrudimi, a proto Pfeiffer se svou rodinou opustil město. Dohled nad svou domácností svěřil své služebné Dorotě Skákalíkové. Švédové do města skutečně dorazili a v domě se ubytovali čtyři švédští vojáci. Neměli nic lepšího na práci, než večer hrát kostky. Neměli však o co hrát, a tak jeden z nich, který byl v civilu řezník, navrhl, že budou hrát o obraz. Obraz sňal ze stěny a se slovy “rozdělme se o toho ďábla” chtěl, aby se hrálo o obraz a na něm. Hra se jim však v tu chvíli přestala dařit. Stal se zázrak, hráčům padala totiž stále stejná čísla. Jeden z vojáků ze vzteku bodl do obrazu dýkou pod levým okem Salvátorovým a druhý po obraze hodil konvicí. Obraz navíc na povrchu pořezali. A tu se stal další zázrak. V místech ran se objevila na obraze čerstvá krev. Služebná Dorota Skákalíková se v tu chvíli zachovala stečně a zohavený obraz ukryla na svém lůžku. Když druhého dne vojáci chtěli pokračovat ve své bezbožné hře o obraz, Skákalíková tomu bránila. Strhla se menší šarvátka, při níž opět vytáhl jeden z vojáků dýku. Tentokrát však nechtěl bodnout do obrazu, ale hodil ji po služebné. Vojenská dýka, určená pro Skákalíkovou, však zasáhla dveře. Švédové poté z Chrudimě naštěstí navždy odtáhli.
Rány na obraze nešly přemalovat
Poté co se majitel obrazu Pfeiffer vrátil domů, dozvěděl se od Skákalíkové, co se za jeho nepřítomnosti stalo. Aby zakryl stopy čerstvé krve na obraze, obrátil se Pfeiffer na chrudimského malíře Samuela Gindtera. Chtěl, aby poničená místa na obraze přemaloval. Malířův pokus neměl úspěch, krev se na obraze přesto objevovala a přemalba odpadla. Obraz tak zůstal zachován včetně ran.
Děkan Hataš získal obraz pro církev
Když se chrudimským děkanem stal Samuel Václav Hattaš, dozvěděl se při návštěvě v Pfeiffrově domě o zázračném obraze a jeho osudech. Příběh ho nenechal chladným a ihned se pustil do přemlouvání pana domácího, aby obraz věnoval kostelu. Pfeiffer se s obrazem nechtěl rozloučit, neboť měl prý zlé tušení. Nakonec se však nechal umluvit a obraz církvi věnoval. Zanedlouho potom však onemocněl a zemřel.
Obraz byl do hlavního chrudimského kostela odvezen dne 9. 8. 1674 a nejprve byl umístěn na malém oltáři blízko oltáře hlavního. Děkan Hattaš sám vyšetřil události, které se roku 1648 seběhly. Protokoly sepsané s Dorotou Skákalíkovou jsou prý dosud zachovány. Na základě jeho zjištění bylo zahájeno církevní řízení, jehož výsledkem byl souhlas, aby obraz byl uznaný za zázračný. Stalo se tak veřejně na Boží hod velikonoční, dne 5. dubna 1676.
Obraz prý zachránil město před morem
Úcta k obrazu a víra v jeho zázračnou moc vzrůstala. Zvláště poté co se ukázalo, že v době, kdy všude řádil mor, v Chrudimi nikdo neonemocněl. Roku 1680 zachvátil mor blízké Slatinany, zatímco Chrudim byla ušetřena. Obyvatelé Slatiňan proto prosili děkana Hataše o zapůjčení obrazu. Ten k tomu sice nesvolil, ale vyzval obyvatele Slatiňan, aby vykonali procesí k obrazu a požádali o záchranu před morem. Procesí ze Slatiňan šlo tehdy po levém břehu Chrudimky, a zároveň vyšlo procesí z Chrudimi s obrazem, ale po druhém břehu řeky. K dalšímu zázraku pak skutečně došlo. Ve Slatiňanech zemřeli už jen dva lidé a mor odtamtud zmizel.
Stále více lidí pak v sílu obrazu věřilo. Při svém pobytu na zámku v Pardubicích vyžádal si prý i panovník Leopold I., aby mu byl obraz do Pardubic zapůjčen, a odvděčil se darem 400 dukátů.
Pouti k obrazu
K obrazu se konaly slavné pouti, které byly v Chrudimi největší náboženskou, společenskou i hospodářskou událostí celého roku. V době moru za dobu od 16. 8. do 29. 11. 1733 přišlo do Chrudimě prý neméně než 52 000 lidí. Pro zbožné poutníky se jako památka z pouti prodávaly kopie zázračného obrazu. Pokud se kopie dotkla originálu obrazu, což zvyšovalo její hodnotu, bylo to na kopii vyznačeno zvláštní pečetí, potvrzující dotek (“Attacta in originali“).
Novodobá historie obrazu
Obraz byl uchováván po dlouhá staletí v kostele. Ale nápad nahradit ho kopií přišel již za pruské okupace Chrudimě – na jaře roku 1742. Tehdejší děkan dal obraz jako největší poklad města nahradit kopií. Pruský Friedrich II., který měl v Chrudimi po dobu jednoho měsíce svůj hlavní stan, přiměl děkana, aby originál obrazu byl vrácen na původní místo a dal obraz hlídat pruskou vojenskou stráží.
Po revoluci v roce 1989 se však stala řada kostelů cílem zlodějů, a tak se i v Chrudimi báli, že by mohli být o zázračný obraz připraveni. Proto byl v devadesátých letech nahrazen kopií a originál uschován. Od té doby je veřejnosti ukazován jen dva dny v roce. Prý se zloději tehdy v skutečně pokusili obraz ukrást, ale když zjistili, že se je vystavena jen kopie, odešli z kostela s prázdnou a zanechali po sobě jen stopy po vloupání.
Legendy a báje
Obraz provází velká řada legend a bájí. Například chrudimský malíř a historik Josef Cereghetti se ve své „Historii Chrudimské“ zmiňuje o tom, že roku 1722 se študent Procházka z Litomyšle nechal zamknout v kostele a obraz ukradl. Obraz schoval pod lipou. Byl však dopaden v Praze a dovezen do Chrudimě, kde byl upálen. Ve stejné knize je pak zmínka o tom, že roku 1770 přijel do Chrudimi císař Jozef II. Sloužila se mše svatá a císař se horlivě před obrazem modlil. Za co a zda mu tehdy modlitby pomohly, se již kroniky nezmiňují.
Legendou je vyprávění o kostelníkovi, který jednou zpozoroval, že z chrámu Nanebevzetí Panny Marie vychází v noci jasné světlo. Když se to několikrát opakovalo, upozornil děkana a třetí noci vstoupili oba do chrámu. U hlavního oltáře spatřili klečící modlící se postavu. Šlo o ducha chrudimského děkana a zakladatele salvátorského kultu, Václava Samuela Hataše.
Některé prameny se zmiňují i o tom, že v blízkosti obrazu svatého Salvátora vídali lidé zvláštní proměny. Objevovaly se u něj tři hvězdy, ruka se zdviženými prsty, obraz slzel, nebo se proměňoval výraz světcova obličeje.
Zda je na tom něco pravdy, se můžete sami přesvědčit, pokud navštívíte Chrudim a na obraz se do chrámu Nanebevzetí Panny Marie zajdete v neděli 10. srpna podívat. Pokud to nestihnete, nezbývá vám než rok počkat do další Salvátorské pouti.