(341 - 270 př.n.l.)
Ze spisů Epikúra ze Samu se zachovalo jen velmi málo. Svoji filozofii Epikúros vybudoval na démokritovské přírodní filozofii, z etiky kyrénské a z některých předsókratovských, zejména sofistických podnětů. Podle Epikúra je filozofie činnost směřující rozumovými důvody a úvahami k blaženému životu. Do popředí své filozofie staví etiku, které slouží fyzika a té slouží logika. Filozofie má praktický účel. Vědění je prostředkem ke štěstí. Logiku nazývá kanonikou, neboť poskytuje pravidla, kritéria pravdivosti. Těmito kritérii jsou vjemy, pojmy a city.
Epikurejci zdůrazňovali představivou činnost rozumu, rozumovou intuici. Základním kritériem je smyslový vjem, který je samozřejmý, evidentní a nevyvratitelný. Vjem vzniká tím, že od vnějších předmětů se odlučuj hmotné nadmíru jemné obrázky vnikající do duše. Pojmy jsou vzpomínky, shrnující dřívější opakované vjemy v paměti. Vjemy jsou tedy nutně pravdivé, teprve mínění nebo domněnka jsou buď pravdivé nebo nepravdivé. Omyl může spočívat pouze v usuzování, nikdy ne ve vjemech. Proto je mínění pravdivé tehdy, je-li potvrzeno vjemy.
Epikurejská fyzika je v podstatě démokritovská atomistika. Nic nevzniká z nejsoucna a nic v nejsoucnu nezaniká. Od věčnosti existují nekonečně četné atomy a prázdno. Atomy mají určitý tvar, velikost, tíži a neprostupnost. Tíží se pohybují dolů, ale při svém pohybu se odchylují, víří a vytvářejí různé světy, které neustále vznikají a zanikají.
Svět vznikl bez účasti bohů. Bohové sídlí v mezisvětích, nezasahují do světa, jsou bezstarostní a blažení. Mají být uctíváni pro svoji dokonalost. Epikúros neuznává nadpřirozené vlivy, osud, účelné činitele a prozřetelnost. Existují jen odchylky atomů, ze kterých se vysvětluje vznik nových světů. Tento výklad měl zbavit člověka strachu z bohů, z pověr a učinit ho tak svobodným. Duši Epikúros chápe jako těleso vzduchovité a ohňové, složené z hladkých a kulatých atomů. Skládá se z části rozumné (sídlí v prsou) a bezrozumné (rozložené v celém těle). Duše se rodí s tělem a s ním i zaniká.
Cílem života a nejvyšším dobrem je blaženost, spočívající ve slasti, která je prvním a přirozeným dobrem. Člověk má vyhledávat slast a vyhýbat se strasti. Rozlišuje slasti v pohybu a klidu. Slast v pohybu je výzva přirozenosti ukojit tělesné potřeby, je prudká a pomíjející. Vlastním cílem je slast v klidu, zproštění bolesti a pocit klidu a spokojenosti, tedy stálá slast. Jejími podmínkami jsou zdraví těla a klid duše (řecky ataraxia). Epikúros stanovil určitou stupnici slastí tříděním žádostí. Žádosti jsou podle něj přirozené a nutné (jídlo, pití), přirozené a nenutné (manželství, otcovství), nepřirozené a nenutné (bohatství, moc a sláva). Zřetel k duševnímu životu ukládá omezovat žádosti, pěstovat prostotu života, soběstačnost a pravou míru v užívání světa. Ctnost je jediným prostředkem jak dosáhnout blaženosti. Ctnostný není ten, kdo má slast, ale ten, kdo si správně počíná při usilování o slast. Základní ctností je rozumnost, správné poznání. Nelze žít příjemně, pokud nežijeme rozumně, krásně a spravedlivě. Jen rozumný a ctnostný člověk dosáhne slasti. Z rozumnosti plynou ostatní slasti, jako je uměřenost, statečnost a spravedlivost. Spravedlivost je to, co prospívá pospolitému životu.
Právo je smlouva uzavřená proto, aby si lidé neškodili a nebyli poškozováni. Přátelství vychází původně z prospěchu a zájmu o vlastní bezpečnost, pak ze slasti, jakou skýtá styk s přítelem, přetvořuje se až v nesobeckou blahovůli stírající rozdíl mezi vlastním a přítelovým, to pak přerůstá v lidumilnost a lásku k bližnímu. Epikúrovo úsilí směřuje k tomu, aby zjednalo člověku klid mysli a tím i blaženost. Boha se bát nemusíme, smrt se nás netýká, dobro lze snadno získat a bolest lehko překonat.
Epikúrovi žáci byli Métrodóros z Lampsaku, Hermarchos, Apollodóros (vládce zahrady), Zenón se Sidónu (asi 150 př.n.l.) a T. Luctretius Carus (96 - 55 př.n.l.).