Lao-c´

Lao-c' se narodil roku 600 př.n.l. ve vesnici Kt-čchen, okresu Ku v lenním státě Čou. Jeho rodné jméno znělo Li (Lao-c' je pozdější přijaté jméno, které znamená "Starý mistr"), osobní jméno Li, mužské Po-jang a čestný posmrtný titul Tan. Byl historikem státního archívu v Čou. Více o jeho životě není známo.
Lao-c' byl starší než Konfucius. Nelze však Konfucia považovat za jeho žáka. Konfucius čerpal z nejstarší tradice, kdežto Lao-c' čerpal ze starších myšlenek, o nichž nic není známo.
Lao-c' si hleděl tao, základního principu jeho filozofie, a ctnosti. Cílem jeho učení bylo zůstat skryt a beze jména. Dlouhá léta žil ve státě Čou a po jeho pádu odešel za hranice. Vypráví se, že při jeho odchodu mu strážce průsmyku Jin Hin řekl: "Pane, vidím, že chceš odejít do samoty; kvůli sobě samému tě prosím, ulož své myšlenky do nějaké knihy." Lao-c' napsal knihu o dvou dílech a pěti tisíci a několika slovech, která pojednává o tao a ctnosti. Poté odešel a kde jeho život skončil, není známo.

Filozofie Lao-c' je založena na pojmu tao, což znamená jednak "cesta" a jednak "rozum". Pojem tao, jako "cesta" nebo "zákon" je znám ze staršího náboženství čínské říše. Používal ho i Konfucius, třebaže v jiném smyslu. Učení Lao-c'a a na něj navazující filozofický a náboženský směr v čínském myšlení se podle pojmu tao dnes nazývá taoismus.
Tao je neuchopitelný prazáklad světa, zákon všech zákonů, míra všech měr. Myšlení Lao-c'a ve srovnání s Konfuciem je zaměřeno metafyzicky. "Člověk se spravuje mírou země, země mírou nebes, nebesa mírou tao a tao mírou sebe sama." Tao spočívá samo v sobě, není ničím podmíněno, proto jazykem evropské filozofie je lze nazvat "absolutnem". Lao-c' neustále zdůrazňuje: "Tao, které je stálé a věčné, nemá žádné jméno", "Tao se skrývá v bezejmenní", "A nevědouce, jak to jmenovat, značíme je tao".
Protože je tao neuchopitelné, naše poznání může nanejvýš dospět k jistotě našeho nevědění: "Vědět, že nevím, to je nade vše." Tao nelze poznat, ale lze si je uvědomit tím, že s pokorou a oddaností procítíme jeho vládu v zákonech přírody a procesu světa a učiníme je rovněž mírou svého života. Musíme se vnitřně oprostit ode všeho, co nás odvádí z cesty tao a brání nám v pohledu na ně.
Kdo poznal, že vše kromě tao je bezcenné, nemůže učit etice jednání pro jednání nebo jednání zaměřeného na výsledek. Lao-c' však nehlásá odvrat od světa a askezi. Usiluje o pravý střed, což je charakteristickým rysem všeho čínského myšlení. Člověk má žít a působit ve světě, ale zároveň vnitřně nemá být "z tohoto světa". Lao-c' říká: "Říší svátosti je tvé nitro a nikoli to, co těší zrak."
Původní taoismus je zřetelně příbuzný indické filozofii a náboženství. Mnozí badatelé z této podobnosti usuzovali na nějaký skutečný vliv. Indický pojem "karmajóga" - jednat a plnit povinnosti, avšak vnitřně zůstávat svobodný a nezávislý, a právě tím ovládat sebe sama i věci - říká totéž, co příkaz filozofa Lao-c': jednat s nejednáním, užívat věci, aniž si je přivlastňujeme, konat práci, ale bez pýchy na vykonané. Z podobného postoje ke světu vychází i výrok sv.Pavla: "Mít, jako bychom neměli." S naukou tao lze rovněž srovnat indické učení o brahma, které je ve všem, i v nás a do kterého se musíme pohroužit, máme-li nalézt mít a vysvobození.
Lao-c' jde dál než Konfucius, který chtěl dobro oplácet dobrem a špatnost nikoliv dobrem, ale "spravedlností". Lao-c' učí: "Oplácej zlobu ctností". "A dobrým činí dobro a nedobrým též činí dobro - neboť takové je dobro síly!"
Klíčem k etice Tao-te-ťingu je prostota. Prostý život nedbá o zisk, chytrost, obratnost, egoismus a smělá přání.
V tichu a pozorování přírodních jevů, které jsou vnějším projevem tao, může člověk postřehnout tao a dojít klidu a osvícení. Osvícený člověk je nezaujatý a navrací se k dětské prostotě. Je zbaven pout, je měkký a právě proto je schopen vše přemoci. "Na světě není nic měkčího a poddajnějšího než voda, a přece tu nic nepřekoná v tom, jak se napře na všechno tvrdé a silné. A nic ji nedokáže v ničem změnit! Tak tedy poddajné vítězí nad silným, měkké nad tvrdým..."
Ten, jehož skutky jsou v souladu s tao, s tao splývá. Kdo dosáhl nejvyššího cíle a v tao se vzdal sebe, ten též získal. "Ten, kdo zná danost, přijímá, a kdo přijímá, je všeobecný, a všeobecné je královské a královské je nebeské, a co je nebeské, je tao - je věčné! Toho pak ani smrt nemůže ohrozit!"
Vzdání se sebe sama, svého já, je znakem urozeného. "Kdo druhé přemáhá, je silný, kdo sebe přemůže, je mocný." Právě dokonalému, který se všeho vzdal, za nikým a ničím se nehoní, právě jemu náleží vše.
Duševní vyrovnaností dokonalého, který přebývá v tao, nemůže otřást žádná vnější nebezpečí a vábení světa.
Působit nejednáním, neúsilným a volným setrváním v tao je příkazem nejen pro mudrce, nýbrž i pro vládce. Vládce musí panovat bez přemíry slov, bez zbytečných zákonů, příkazů a zákazů, pouze vyzařováním svého vlastního a pokojného bytí.
Lze ovšem pozorovat určitou spřízněnost s Konfuciovým učením, které rovněž žádá, aby vládce působil především svým vzorem. Rozdíl mezi oběma se však hned projevuje v posuzování vědomostí a vzdělání. Nikoliv učenost, ale prostota a jednoduchost jsou tím, co dává člověku štěstí, tvrdí Lao-c'. Lao-c' odmítá hudbu, stejně jako formální předpisy mravů a konvencí, které jsou u Konfucia na prvním místě.
Jako mudrc sám sobě, tak má vládce šířit vládu tao v celé říši. Kde panuje tao, tam vládne mír. Neboť mudrc si protiví zbraně a války. Činí tak jen v nouzi a s odporem.
Ideálním stavem společnosti je podle Lao-c' žít pod vládou tao, v níž by lid mohl žít v prostotě, v jednoduchosti, pokoji a blahobytu.