Není přesně známo, kdy byl počátek římského kalendáře. V době založení Říma (založení Říma se klade do roku 753 př. n. l. za Varronovy éry) měl rok pravděpodobně jen deset měsíců a trval 304 dny, týden byl původně osmidenní. Měsíce se dělili na "malé" a "velké": Aprilis, Junius, Sextilis, September, November a December měly po 30 dnech, Marcius, Maius, Quintilis a October po 31 dnech. O deseti měsících píše též Ovidius.
Zajímavá pověst se vypráví o primitivních obyvatelích severních území Itálie, kteří považovali za dostačující počítat jen dobu těchto měsíců. Po zbývajících 50 nebo 60 dnů byla totiž zima, kdy mráz a vánice zahnaly lidi do obydlí, kde přezimovali jako medvědi, takže jim ani nestálo zato počítat čas.
Podle dávných legend byl zakladatelem římského kalendáře druhý římský král Numa Pompilius, osoba opředená bájemi a legendami, který údajně vládl od r. 715 do 673 před naším letopočtem. Podle pověstí to byl on, kdo přidal do kalendáře měsíce Januarius a Februarius (leden a únor) a zaokrouhlil tak počet dní v roce na 355, takže s největší pravděpodobností zavedl obvyklý lunární kalendář. Tehdejší rok počínal březnem.
Numa Pompilius nejen zdokonalil kalendář, ale zavedl i komickou římskou tradici přehazování dnů a měsíců v kalendáři, takže názvy, pořadí a délka měsíců, kterou jsme zdědili, nejsou výsledkem cílevědomé snahy o nejpraktičtější a zemským oběhům nejvíce odpovídající kalendář, ale často pouhou shodou okolností. Tak například: původně byly v římském kalendáři pouze 304 dny, Numa Pompilius je chtěl vyrovnat přesnějšímu řeckému kalendáři, který měl 354 dnů, takže Římanům stačilo přidat pouhých 50 dnů. Ale padesátka je sudé číslo, a tudíž podle tradice nešťastné, takže přidali 51 dnů, ale z nich se zase nedaly vytvořit dva celé měsíce (tj. doba oběhu Měsíce kolem Země). Proto ze šesti jiných měsíců, které měly po třiceti dnech, odebrali po jednom dni a získali tak 57 dnů které rozdělili na Januarius s 29 dny a Februariuss 28 dny. Jejich rok pak měl 355 dnů, což téměř odpovídá délce lunárního roku, který tvoří dvanáct oběhů Měsíce kolem Země po 29,53 dne, to je 354,4 dne.
K vyrovnání délky lunárního roku se solárním se vkládal mezi 23. a 24. únor doplňkový měsíc Mercedonius střídavě s 22 nebo 23 dny, takže roky měly rozdílnou délku zhruba v tomto pořadí: první rok měl 355 dnů, druhý 377 (355 plus 22) dnů, třetí 355 dnů, čtvrtý 378 (355 plus 23), pátý 355 dnů atd., takže se každé čtyřletí skládalo ze dvou obyčejných a dvou prodloužených roků. Střední délka oněch čtyřech roků měla 366,25 dne, takže byla proti skutečnosti o celý jeden den delší. Nesrovnalost mezi kalendářem a bodem jarní rovnodennosti nebyla vkládáním přestupného měsíce odstraněna.
Menší úpravy kalendáře provedli decemvirové, nejvyšší vládní úředníci, v pátém století před naším letopočtem, ale pro nesrovnalosti mezi lunárními a solárními roky a pro nejasnosti, kdy vkládat přestupné měsíce, byl kalendář plný zmatků a zcela nespolehlivý. Pontifex maximus, nejvyšší náboženský činitel v Římě, libovolně měnil a zneužíval kalendář k nejrůznějším politickým machinacím, třeba prodloužil rok, aby svému oblíbenci prodloužil vládní období. Pontifikové podle svých sympatií nebo antipatií tak zcela svévolně zkracovali nebo prodlužovali dobu, kdy měl někdo zastávat úřad nebo kdy měl kdo platit daně.
Že to v průběhu let vedlo i ke značným nepořádkům a zmatkům, není potřeba zdůrazňovat. Tak například na počátku války Galské (56 př. n. l.) a v následujícím roce byl kalendář náhle o jeden měsíc napřed, rok 54 začínal (z hlediska našeho letopočtu) v listopadu, rok 53 zřejmě v prosinci. Je jasné, že řádná státní správa se nemohla spokojit se zřízením tak nejistě založeného kalendáře.
Všeobecný zmatek v kalendáři odstranil Gaius Julius Caesar v roce 46 před naším letopočtem.