Jules Gabriel Verne (výslovnost: žil vern, v IPA ʒyl vɛʁn) (8. února 1828 Nantes – 24. března 1905 Amiens) byl francouzský spisovatel dobrodružné literatury. Je považován za jednoho ze zakladatelů žánru vědeckofantastické literatury. Jeho knihy jsou dodnes oblíbeny hlavně mezi mládeží.
Je po něm pojmenován kráter Jules Verne na odvrácené straně Měsíce.
Jules Gabriel Verne se narodil 8. února 1828 v domě číslo 4 v ulici Olivier-de-Clisson na ostrůvku Île Feydeau, ve městě Nantes jako první z pěti dětí pařížského právníka Pierra Vernea a Sophie Allote de la Fuÿe, která pocházela z nantské rodiny námořníků. Jules měl mladšího bratra Paula (1829-1897) a tři sestry: Annu (nar. 1836), Mathildu (nar. 1839) a Marii (nar. 1842). V roce 1834 byl poslán do penzionátu při škole, kterou vedla paní Sambinová. O rok později nastoupil s bratrem do školy Saint-Stanislas, která byla vedena v přísném katolickém duchu. Byl velmi nadaným žákem - obdržel několik ocenění, např. za zeměpis, latinu, řečtinu... Další roky školy strávil v semináři Saint-Donatien, který popsal ve svém nedokončeném románu Kněz v roce 1839 (Un prêtre en 1839).
Roku 1839 se nechal - dle legendy - najmout ve věku jedenácti let jako plavčík na loď do Indie, jeho rodiče to však zjistili a cestě zabránili. Údajně chtěl splnit slib a dovést sestřenici Caroline Tronsonové korálový náhrdelník. Otci musel slíbit, že od této doby bude cestovat jen ve svých snech. Dle jeho vzpomínek však tato legenda nemusí být úplně mimo realitu - údajně nastoupil na palubu plachetnice, důkladně ji prozkoumal a vše si "osahal".
Mezi lety 1844 a 1846 navštěvoval s bratrem Paulem Lycée Royal (dnes Clemenceau). Maturitu složil 29. července 1846 v Rennes.
Roku 1847 odjel Jules Verne na žádost otce do Paříže studovat práva. Zamiloval se do Rose Herminie Arnaud Grossetière a začal skládat první básně, ve kterých ji opěvoval. Idylka měla bohužel krátké trvání - rodiče Herminie těžce snášeli, že o ni má zájem mladý student bez jisté budoucnosti. Zaslíbili ji jinému, za kterého se provdala 19. července 1848. Jules si svůj vztek vybíjel psaním. Tento sňatek se odrazil v celé řadě jeho pozdějších literárních postav - dívek, které byly provdány proti své vůli. Jules v sobě živil také zášť vůči rodnému kraji a tamním lidem.
Roku 1848 se tak definitivně usadil v Paříži, kam si s sebou vzal ještě nedokončený román Kněz v roce 1839, divadelní hry včetně dvou tragédií a své básně. Usadil se v pronájmu v bytě 24 v ulici l'Ancienne Comédie, který sdílel s Édouardem Bonamym, který byl stejně jako on student a pocházel také z Nantes. Do Paříže přijel Verne v době vrcholící revoluce, kdy se v ulicích stavěly barikády. Své dojmy popisoval v dopisech domů.
Jeho strýc Châteaubourg jej brzo uvedl do literárních salónů, které pak s gustem navštěvoval. Nadchnul se pro divadlo a pustil se do psaní her, které ale zůstaly z větší části nevydané až do roku 2005. Vrhl se na četbu Victora Huga, Alexandra Dumase, Alfreda de Vigny, Alfreda de Musset, ale z dramatiků preferoval zejména Shakespeara a Molièra.
Z jeho současníků ho nejvíce ovlivnil Victor Hugo: "Byl jsem navýsost pod vlivem Victora Huga, velmi nadšený opakovanou četbou jeho díla. V té době jsem mohl recitovat z hlavy celé pasáže z Notre Dame de Paris, ale byly to jeho divadelní hry, které mě ovlivnily nejvíce, a právě pod tímto vlivem, asi ve věku sedmnácti let, jsem napsal nemálo tragédií a komedií, nepočítaje v to romány."
V této době psal domů hlavně o svých finančních problémech. Nicméně v březnu 1849 upoutala jeho pozornost cholera, která zavítala do Paříže. Byl také povolán do zbraně, což nesl velmi nelibě a projevil tak svůj antimilitaristický postoj, který jej až do konce života neopustil.
Aby se Verne nějak uživil, dával hodiny (což nesl nelibě jeho otec) a vypomáhal u přítele advokáta. Od této doby se také datovalo Verneovo špatné zdraví - časté hladovění mu působilo problémy se zažíváním a žaludkem, k čemuž je nutno přičíst dědičné předpoklady k gastrickým obtížím a hlavně pak patologickou bulimii. Byl postižen paralýzou obličejových nervů, která se mu za život vrátila celkem čtyřikrát, údajně zapříčiněná zánětem středního ucha.
I přes své zdravotní obtíže složil Jules Verne právnické zkoušky a mohl tak začít pracovat jako advokát. Spolu s přáteli začal organizovat pravidelné večeře nazvané "Jedenáct bez ženy".
Již v mládí se pokoušel Verne o literární činnost. Psal (bez většího ohlasu) básně, povídky, písně, libreta a divadelní hry, např. Zlomená stébla (1849. Díky návštěvám literárních salónů v Paříži se dostal do kontaktů mimo jiné s Alexandrem Dumasem a jeho synem. Představil jim rukopis komedie Les Pailles rompues, která byl také roku 1850 uvedena na prkna divadla.
O rok později se seznámil se šéfredaktorem revue Musée des familles Pitre-Chevalierem, který mu vydal několik povídek, aniž by je podroboval cenzuře či žádal jejich přepisování. Jiné to bylo u vydavatele Pierra-Julese Hetzela. Jako důkaz stačí porovnat vydání v revue a ta, která pak vyšla u Hetzela. V této době je také angažován jako sekretář v divadle, ale nedostával plat - odměnou mu bylo to, že byly uváděny jeho hry, často ve spolupráci s Michelem Carré. Až do 1855 byl velice plodným dramatikem.
Postupně se nadchl pro vědu a geografii. Seznámil se s proslulým Jacquem Aragem, který pokračoval v objevování světa i přes svou slepotu. Ten jej také přivedl k pro něj novému literární žánru - cestopisu.
V roce 1862 se však seznámil s nakladatelem Pierrem-Julesem Hetzelem, který vydal jeho dobrodružný román Pět neděl v balóně. Ten měl tak obrovský úspěch, že nakladatel nabídl Verneovi exkluzivní smlouvu na dvacet let, v níž se Verne zavázal napsat dva svazky ročně (nejde o počet titulů, protože některé romány byly několikasvazkové). Tato smlouva Vernea finančně zajistila a umožnila mu živit se pouze psaním. Pierre-Jules Hetzel také vymyslel souhrnný název pro Verneovo dílo, a to Podivuhodné cesty (Les Voyages extraordinaires), které měly podle něho „shrnout všechny znalosti zeměpisné, geologické, fyzikální, astronomické, tak jak je shromáždila moderní věda, a zpracovat tak barvitým a poutavým způsobem ... dějiny světa“.
Roku 1864 uzavřeli Hetzel a Verne druhý kontrakt na napsání dějin velkých zeměpisných objevů. Na tomto díle Verne spolupracoval s Gabrielem Marcelem (1843–1909), knihovníkem ve francouzské Národní knihovně (Bibliothèque Nationale) v Paříži. Důvodem spolupráce bylo především to, že Verne uměl mluvit a číst pouze francouzsky, zatímco velké množství informací, které potřeboval ve své práci použít, bylo dostupné pouze v cizích jazycích, které Marcel velmi dobře ovládal.