Stručná historie české esoterické scény od konce 19. století do roku 1989

19.03.2011 15:02

 

Boží bojovníci

V nejtěžší chvíli, jeden ze zázraků Věčného:
probouzejí se nejlepší, aby účastni byli boje rozhodujícího.
Předlouho spali, čekajíce.
Teď přišel jejich čas.
Jejich brněním je trpělivost, jejich zbraní láska.
Jejich štítem víra, jejich ořem vědění.
Silné jest vojsko Tvoje, Věčný, silnější nežli vojska pobloudilých.
Nepřemožitelní jsou vojáci tvoji.
Neboť Tvoji sílu mají v srdcích svých.

(Úryvek z básně otištěné v samizdatovém sborníčku Kruhu Světového Bratrství, někdy kolem r. 1949.)


Práce byla napsána roku 2004 k pětadevadesátiletému výročí narození PhDr. Jana Kefera, šedesátiletému výročí úmrtí Petra Kohouta Lasenica a pětatřicetiletému výročí úmrtí Františka Kabeláka

 

KONEC 19. STOLETÍ


Konec XIX. století, doba označovaná jako „fin de siécle”, nebyla jen koncem století, ale také koncem tradičních spirituálních hodnot. Hluboko zakořeněná křesťanská tradice Evropy se hroutila pod náporem narůstajícího positivismu. Přírodní vědy a průmysl prodělávaly obrovský rozvoj a víru mělo nahradit vědění. Začínalo náboženství svobody a pokroku.

Jako protitlak k tomuto trendu se kdesi na okraji společenského života rodila lidská touha po hlubším poznání tajemna. Byl to počátek renesance hermetických nauk, které se dají definovat jako soubor učení o tajných vědách, jakými byly především alchymie, astrologie a magie. Přísné tajení těchto „umění“ v minulosti se jakoby mávnutím kouzelného proutku měnilo v téměř veřejné hnutí. Vědění starého Egypta se mísilo s židovskou kabalou a orientálními esoterickými směry, zejména indického typu. Spolu s vlnou rychle se šířícího spiritismu byly promíšeny v tzv. okultismus.

Touto vlnou byla na konci XIX. stol. zasažena celá Evropa, ale i Egypt, Tunis, Indočína, Kolumbie, Argentina, Kuba a USA. Třemi největšími centry evropského hermetického hnutí byly Anglie, Francie a Německo. Vznikaly zde řády a společnosti s nejrůznější náplní duchovně zaměřených aktivit. Byly to především martinisté, theosofové, spiritisté, rosekruciáni, neognostikové a ilumináti, jejichž veřejné aktivity se nejprve promítaly do publikační činnosti.

Vycházely nejrůznější knihy a časopisy a později vznikala i specializovaná knihkupectví, zaměřená na danou problematiku. Zájem společnosti byl nakonec tak veliký, že bylo nutné založit výuková centra, školy a v roce 1897 i hermetickou univerzitu se sídlem v Paříži. Reprezentantům, mnohdy členům z řad šlechty, se zde dostávalo zasvěcení a po řádně složených zkouškách i diplomů z všemožných oborů hermetismu a kabaly. Paříž se tak stala hlavním střediskem hermetického hnutí světového významu, jež vábila neklidné povahy hledajících.[1]

A právě jednou z takových povah byl člen starého šlechtického rodu, baron Adolf Franz Leonhardi (16. 5. 1856 - 11. 2. 1908) z jihočeské Stráže nad Nežárkou.[2]

Díky jeho evropským aktivitám se znovuvzkříšený hermetismus dostal i do Čech, kde padl do připravené půdy, zryté již dlouho před tím se šířícím spiritismem.[3] Tomu se dařilo zejména v Podkrkonoší, ale „prosakoval“ i do velkých měst. V celém světě se stal nejrozšířenější disciplínou novodobého okultismu, zabývající se teoreticky i prakticky posmrtným životem člověka. Sám baron Leonhardi byl tomuto oboru velice oddán a na svém zámku pořádal časté spiritistické seance. To v praxi znamenalo vyvolávání duchů zemřelých osob prostřednictvím jedince ponořeného do tranzu, tzv. média. Rychle se šířící zájem o tento nenáročný a každému člověku poměrně snadno dostupný obor poznávání tajemna si brzy vyžádal tiskový orgán, jenž by se dané problematice věnoval podrobněji. Stalo se jím periodikum Život - časopis pro spiritism, které roku 1896 začal vydávat Bedřich Ladislav Pícha v Praze - Smíchově.[4]

Vedle praktických rad, jak pracovat na poli posmrtných fenoménů, se zde objevovaly i články filosofické a témata dotýkající se křesťanské mystiky. Převážná většina textů byla překládána z cizozemské literatury, hlavně francouzské, anglické a německé.

Roku 1891 založil baron Leonhardi (lóžovým jménem Zanoni) Theosofickou lóži v Praze, ve které se angažoval i významný okultista Gustav Meyer - Meyrink (19. 1. 1868 - 4. 12. 1932), který byl v té době, stejně tak jako baron, členem celé řady evropských esoterních (tajných) spolků[5]. Theosofie se pokoušela o integraci východního (především indického) a západního okultismu na bázi esoterního křesťanství. Hlavním cílem této nauky bylo především tzv. božské sebepoznávání, což mělo za následek duchovní povznesení člověka a lidství vůbec. Vedle spiritismu reprezentovala theosofie nejpočetněji zastoupený západní esoterismus. Orgánem Theosofického spolku v Praze (tj. České společnosti theosofické), jenž byl zároveň i jeho redakcí, se stal časopis Lotus, jehož první číslo vyšlo roku 1897 (v pozdějších ročnících tohoto periodika je zmínka o tom, že theosofická sdružení se na našem území objevovala již od r. 1875).[6]

Vůdčími osobnostmi tohoto periodika byli theosofové Alois Koch (předseda pražského theosofického spolku) a později Jan Bedrníček (1878 – 1939), praktikující astrolog a vůdčí osobnost Společnosti pro mystická studia, založené v Praze r. 1920.

Lotus měl poměrně široký záběr, ve kterém se vedle témat o evropském okultismu, filosofii a praxi jógy, rozebírala problematika smrti a následné reinkarnace. To bylo učení o posmrtném znovuvtělování duší, které z indické theosofie převzala theosofie západní jako svou podstatnou ideu.

Vedle vlivu theosofie se na formování hermetického hnutí druhé poloviny XIX. stol. podepsalo hlavně učení tzv. „Neznámého filosofa“ Louise - Claude de Saint Martina (1743 - 1803), jehož nauka byla syntézou hermetismu a esoterního křesťanství. Martinismus se po Evropě šířil velmi rychle, hlavně díky tomu, že byl ideově velmi tolerantní (vyžadoval jen víru v Boha, avšak připouštěl jakékoliv jeho pojetí) a také proto, že byl v úzkém vztahu k zednářským lóžím. K ustavení martinistického řádu došlo v Paříži r. 1888 a pravděpodobně již o tři roky později vznikl v Českých Budějovicích martinistický kroužek, jejž vedl opět baron Adolf Leonhardi. Roku 1895 se pak z kroužku stala lóže, jež nesla název U modré hvězdy. Členem lóže byl mimo jiné i básník mystického založení Julius Zeyer (26. 4. 1841 - 29. 1. 1901).[7] Centrum martinistického hnutí se posléze přestěhovalo do Prahy.[8] Roku 1897 zde začíná vycházet Sborník pro filosofii, mystiku a okkultismus (1897 - 1910). Vše se děje za finanční podpory Hynka Tichého v redakci Emanuela Haunera užívajícího lóžové jméno Amis (24. 12. 1875 - 14. 6. 1943), spiritisty, praktického badatele na poli kabaly i magie, člena Metapsychické společnosti, aktivisty pražského martinistického hnutí a svobodného zednáře. Hauner byl později členem katolické mystické literární společnosti Sursum (poslední čtvrtinu života prožil v premonstrátských klášterech), překladatelem (po 1. světové válce byl např. poradcem okultistické edice Sfinx nakladatele Bohumila Jandy (1900 – 26. 5. 1982), literátem (Stručný nástin některých tajných společností, Slovníček spiritualistický) užívajícího pseudonym Platon a Aurel Vlach (sbírky básní - Sabbaty duše, Volání do kosmu). Samotným vydavatelem sborníku byl Hugo Kosterka (9. 4. 1867 - 31. 5. 1956), pražský hermetik a překladatel - polyglot. Později bylo toto periodikum uváděno jako Sborník pro gnosticism a okkultism. Jeho první ročník byl zároveň tiskovým orgánem první pražské martinistické (někdy uváděno theosofické) lóže vedené K. Dražďákem (viz níže), jež nesla název Aux trois blancs lotos = U tří bílých lotosů (r. 1905 přebudována za spolupráce Jednoty přátel filosofie - v té se Hauner také angažoval - na zednářskou lóži U tří korunovaných sloupů). Vzorem tomuto periodiku byl francouzský martinistický časopis L’ Initiation.

U vzniku sborníku stál však ještě jeden z předních českých okultistů, člen francouzského řádu Rose-Croix-Cabbalistique, svobodný zednář (společně s Haunerem založili několik zednářských lóží), novognostik a iluminát JUDr. Karel Pavel Dražďák (1872 - 1921). Byl to právě on, kdo po úspěšném absolutoriu Papusovy (1865 – 1916) pařížské Faculté des sciences hermétiques, získal chartu k založení martinistické lóže v Praze a jistý čas ji vedl (lóže nepůsobila dlouho, o její pozdější obnovu se opět postaral velice agilní E. Hauner). Dražďákovo lóžové jméno bylo Apolonius. Díky jeho aktivitám se českým martinistům podařilo r. 1905 navázat styk i s významným berlínským řádem Memfis Misraim. Předtím společně s Hugo Kosterkou působil v redakci symbolistického časopisu Moderní revue, ve kterém se leckdy také zrcadlila činnost českých hermetiků.[9] Avšak Moderní revue nebyla až tak úzce tématicky zaměřená do oblasti okultismu. Dominoval v ní beletrista (Román Manfreda Macmillena, Scarabeus, Ganymedes, Zaostřený obraz, atp.) a básník Jiří Karásek ze Lvovic (24. 1. 1871 – 5. 3. 1951), ctitel hermetismu, martinista (zakládající člen lóže Simeon v Ofiru[10] - lóžovým jménem Damis), který později redigoval poslední ročník Okultní a spiritualistické revue[11] - vycházela v letech 1921 - 1924 u pražského nakladatele Jana Zmatlíka (*1869). J. Karásek byl taktéž jedním ze zakládajících členů lóže Simeon s lóžovým jménem Nikodém (později založil okultně zaměřenou edici Knihovna šťastných lidí). Ve Sborníku pro filosofii, mystiku a okkultismus, který vycházel dvakrát ročně, byly prezentovány ještě jiné esoterické směry, například iluminátství, jež si podobně jako zednářství předsevzalo jako svůj cíl práci na mravním zdokonalování člověka, a neognosticizmus, jenž se snažil uchovávat tzv. „pravou tradici Kristovu“ a současně slučovat víru s věděním. Od r. 1898 vycházel sborník s přílohami Sfinx a Gnosis.

Sfinx byla později literární přílohou sborníku. Roku 1907 v ní vyšla např. tato dílka: Camille Flammarion – Je třeba věřit spiritismu? (č. 5), Philéas Lebesgue – Portugalský básník Guerra Junqueiro stavší se mystikem (č. 6), Stanislav Lomnický – Rozumový socialism, jeho prostředky, jeho cíle (č. 7). Gnosis se později stala orgánem České novognostické církve (nejprve ji vedl Dražďák, později J. Posch). Sami redaktoři byli stoupenci těchto tří esoterických proudů: Josef R. Adamíra (1877 - 1953), jakožto neognostik (pokoušel se o rekonstrukci novognostické církve[12], která se ustavila pravděpodobně r. 1907, ale již po třech letech se rozpadla[13]), od r. 1933 vedl pražskou Duševědnou společnost, byl držitelem titulu Papusova „bakalariátu kabaly“, badatelem na poli magie, později členem pražské martinistické lóže Simeon s lóžovým jménem Porfyrios (podobně jako u Haunera, byl v této době Adamírův byt ve Vocelově ulici č. 10 centrem formujícího se českého hermetismu). Později organizoval soukromý okultní kroužek se zaměřením na kult egyptské bohyně Isis. Hauner byl naopak martinista a Dražďák iluminát. Pro svoji vysokou kvalitu a univerzálnost se Sborník pro filosofii, mystiku a okkultismus stal tiskovým orgánem českého hermetického hnutí a od r. 1907 byl orgánem České sekce Mezinárodní ligy svobodných spiritualistických myslitelů, Cerklu přátel psychických bádání, Cerklu rozumových socialistů, Cerklu Fourieristů, Cerklu universalistů, Cerklu naturiánů, České alchymistické společnosti a Fakulty hermetických věd a Svobodné filosofie.[14]

Byla tu však řada dalších, zejména spiritistických[15] (taktéž měli svá periodika) a okultistických, spolků. První mystický časopis Pokoj Tobě, začal vycházet v Praze r. 1903. Redigoval ho Josef Štětka, významný popularizátor mystiky.

Jako poslední nám dosud známé esoterní periodikum z konce XIX. století, byla Hvězda záhrobní pražského redaktora, vydavatele a překladatele Jaroslava Janečka (28. 1. 1870 - 24. 12. 1953).

Podtitul zněl: časopis pro spiritism a vědy okkultní a vycházel v letech 1894 - 97.[16] Janeček, užívající pseudonym Emil Wiesner, byl známý český spiritista, propagátor učení švédského mystika Emanuela Swedenborga (29. 1. 1688 – 29. 3. 1772) a zároveň neúnavný šiřitel „pravd“ o posmrtné říši. Tomu také odpovídala tematická skladba článků Hvězdy záhrobní, avšak byl by omyl se domnívat, že ryze hermetické nauky byly tímto redaktorem opomenuty. Na toto periodikum pak Janeček navázal počátkem XX. století titulem Nové slunce – časopis pro psychická studia a harmonický vývoj člověka s přílohou Paracelsus. Pro výklad a překlad Swedenborgova díla Janeček založil a redigoval edici Náboženství a život a revui Nový Jeruzalém (1911 – prokazatelně ještě v r. 1930). Zřídil též Swedenborskou charitní jednotu, přičemž se stal duchovním správcem swedenborské sekty u nás. Z knih, které Janeček sepsal, připomeňme dílo: Před branou vyšších světů – psychické síly člověka.

Z dalších významných osobností, které se před vstupem do XX. století začínaly angažovat na české hermetické scéně a nezřídka po sobě zanechaly i literárně historické stopy, připomeňme alespoň Jana Řebíka (1867 - snad 1951), zájemce o spiritismus, theosofii, kabalu, martinistu (pozdějšího vůdce první martinistické lóže v Českých Budějovicích, zakladatele pražské martinistické lóže Simeon s lóžovým jménem Origenes, na kterou r. 1938 navázala lóže Paragava vedená Petrem Kohoutem – Lasenicem), zednáře, ilumináta a posléze předsedu a mecenáše spolku českých hermetiků Universalia (viz pasáž věnovaná osobě Jana Kefera). Později se Řebík věnoval dějinám tajných společností, praxi přírodního léčitelství a studiu života Ježíše Krista.

Dále vzpomeňme Karla Weinfurtera (27. 5. 1867[17] - 14. 3. 1942), nejprve spiritistu, theosofa (byl členem první pražské theosofické lóže), martinistu, „arbitera“ v celé oblasti okultismu, překladatele, kompilátora a spisovatele (Ohnivý keř, Odhalená magie, Tajná tradice a učení bratrů Rosekruciánů, Astrologie všeobecná, Astrologie speciální, Paměti okultisty, atd.), vydavatele a popularizátora esoterních děl. Redigoval i první dva ročníky časopisu Okultní a spiritualistická revue. Weinfurter byl však především zakladatelem spolku (vznikl 27. 11. 1929, za války byl rozpuštěn 9. 6. 1941) a stejnojmenného časopisu Psyche (1924 - 40, 1946 – 48). Po Weinfurterově smrti vedl redakci časopisu JUDr. Ing. PhDr. Otakar Čapek[18].

Nelze zapomenout ani na Otakara Zachara (4.1. 1870 - 29. 11. 1921), kladenského sládka a vynikajícího znalce středověké alchymie, jejího nadšeného překladatele, spisovatele a vydavatele (O alchymii a českých alchymistech, Bavor Rodovský z Hustiřan, Praktika testamentu Raymunda Lullia, Z dějin spiritismu, atd.), martinistu a pozdějšího zakladatele nedlouho fungující pražské Společnosti pro objektivní a experimentální okultismus (vznikla r. 1922). Připomeňme též martinistu a štědrého mecenáše řady českých literátů Odona Koppa (1870 - 1958) a Miloše Maixnera (4. 1. 1873 - 5. 5. 1937), svérázného pražského hermetika, odpůrce zednářství [19], spisovatele (Okkultismus, Mantika, Praktická telepatie, atd.), překladatele a vydavatele (r. 1907 založil a vydával časopis Kosmické rozhledy). Dále pak šlechtice Josefa Maria Emanuela Lešetického z Lešehradu (15. 11. 1877 - 30. 5. 1955), básníka, prozaika, dramatika a kritika, zakladatele cenného literárního a historického archivu - Lešehradeum, historika českého klasického rosekruciánství, esoterních společností a svobodného zednáře.[20] V r. 1899 Lešehrad spoluzakládal první pražskou martinistickou lóži, ve které byl veden pod šifrou Orfeus. Později byl členem lóže Simeon, kterou zakládal společně s J. Řebíkem v r. 1924.[21] Angažoval se i v Duševědné společnosti a v řádu Stříbrný kruh, kde byl ústřední postavou. Kruh navazoval na českou mytologii se svým národně esoterním programem. Členy řádu byli mimo jiných Ladislav Danko, člen martinistické lóže Slavia (r. 1919 vydal dílko Tarot) a básník Otakar Březina (13. 9. 1868 – 25. 3. 1929). Podobně jako K. Weinfurter redigoval E. Lešehrad třetí ročník časopisu Okultní a spiritualistické revue, která byla po přestávce nahrazena Revuí šťastných lidí, vycházející od r. 1929. Redigoval jí Jaroslav Šulc.

V úzké spolupráci se Stříbrným kruhem byl Ibingův mystický kruh (okultně-filosofické sdružení pěstující tzv. kosmickou filosofii po vzoru theosofických skupin), ustavený v Praze r. 1908 paní Antonií Jelenovou alias Ibbing (+ 1923). Přední členové tohoto kruhu, akademičtí malíři Rudolf Adámek (1882 – 1953) a Bohumil Hradečný (7. 2. 1876 - 21. 8. 1968), významný badatel na poli mystické alchymie, se později stali zakládajícími členy stěžejní české hermetické společnosti Universalia.

Obrovskou zásluhu na posílení kolísající české hermetické scény na počátku XX. století měl Moravan, zprvu sympatizant theosofie a gnosticismu, později čestný doktor a profesor hermetických věd Papusovy vysoké školy hermetických studií - OTOKAR GRIESE (19. 10. 1881 - 2. 10. 1932). Griese (lóžovým jménem Heliodorus) byl všestranným znalcem a praktikem snad ve všech hermetických oborech a zároveň neúnavným šiřitelem „vznešených idejí okkultických“.

Do nižšího stupně martinismu byl zasvěcen českým martinistou, elektrohomeopatem Theodorem (někdy uváděno Bohdanem) Kraussem (1864 – 1924) sídlícím v Řezně, do nejvyššího pak Papusem, se kterým se osobně stýkal a později od něj získal i chartu k zakládání martinistických lóží.

Griese byl zakladatelem časopisů Isis s přílohou zaměřenou do oblasti hermetického lékařství Paracelsia (jako orgán českých martinistů vycházela v letech 1905 - 1908, 1910 a 1922 - 1924)[22], Lucifer (1913 - 1914), Zasvěcení (1914) a Pentagram (1919 -1920), zakladatelem přerovské martinisticlé lóže (r. 1905), novognostické společnosti a především Svobodné školy věd hermetických (ediční družiny, která připravovala překlady a vydání textů ze všech oborů okultismu)[23], dále pak spisovatelem, zakladatelem a mecenášem Ústředního nakladatelství okkultních děl v Přerově a zakladatelem Bratrstva Bílé lóže, zasvěcujícího do českého iluminátství.V neposlední řadě byl i zakladatelem bratrstva Neznámých samaritánů „jdoucích ve šlépějích Mistra Nazaretského“. V době, kdy Griese pobýval v Praze v Táborské ulici č. 13 (r. 1907), se z jeho bytu stalo centrum národního hermetického hnutí. Z děl, které sám napsal, připomeňme Mumiální hermetickou léčbu - příspěvek k tajné medicině starých (Praha 1908), Problém očarování (Praha cca 1908), Astrologie (Přerov 1911), Kosmoskop - jeho význam a užití v okultní praxi (Přerov 1920). Významný je jeho překlad Sefer Jeciry - knihy o utváření (Přerov 1921). Svým příkladným životem dal podnět i k pozdějšímu formování Universalie-společnosti českých hermetiků.[24]

Posledním významnějším hermetikem přelomu XIX. a XX. století byl překladatel, autor románů a básní s okultní tématikou (Háj Satyrů, Bitva stínů, Bílá paní, Křišťálový pohár, Oživlé mramory, Propasti a plameny, Bratrstvo smutného zálivu, Hudba Acherontu, Bohové na zemi, atp.), přispěvatel do časopisu Proč žijeme (1906 – 1909), člen literární společnosti Sursum a pozdější významný činovník ve sférách skautingu, dr. Josef Šimánek (1883 - 1959). Šimánek byl též spoluzakladatelem pražské martinistické lóže Simeon s lóžovým jménem Satornilos (od r. 1910 do r. 1918 působila v Praze ještě jedna velká martinistická lóže, Slavia, v jejímž čele stanul placený konfident pražské tajné státní policie Jan Maštalíř, který v Praze r. 1910 založil navíc ještě Řád Templářů). Vedle Grieseho přerovské martinistické lóže je na Moravě zřízena ještě lóže olomoucká, posléze přenesená do Brna. Vede jí František Šídlo.Všichni tehdejší martinisté byli současně svobodnými zednáři. Později se však čeští martinisté od zednářství odloučili, neboť zednáři se stále více začínali orientovat na politickou činnost.

V této zajímavé době se na celém našem území zformovalo množství nenápadných esoterických spolků, které do námi sledované historie sice příliš nezasáhly, avšak byla by škoda na ně v budoucnosti zapomenout. Připomeňme tedy alespoň pražský spolek okultistů Flammarion, činný prokazatelně ještě v r. 1903.

Jak vidno z předcházejícího, je nasnadě, že české hermetické hnutí, vyznačující se především silným organizačním a edičním úsilím, aktuálně zareagovalo na atmosféru doby a že do nového století vstoupilo již s pevně zapuštěným kořenem znovuobnovené esoterické tradice, jež se v českém národě uchovává od nepaměti.



ZAČÁTEK 20. STOLETÍ A PRVNÍ REPUBLIKA


Na samém počátku XX. století se v České kotlině (tzv. českém magickém kotlíku, jak se dnes mezi našimi hermetiky říká) a krajích přilehlých, zrodilo hned několik, pro budoucnost národa významných osobností-hermetiků, z jejichž literárního odkazu bylo a je čerpáno dodnes. Obdobím tohoto zatím posledního zlatého věku českého hermetismu (konec 19. stol. - r. 1938) se ve svém knize Novodobý český hermetismus („vyšlo“ nejprve jako samizdat ve třech rukopisných exemplářích r. 1974 a později péčí nakladatelství Vodnář r. 1995) s velkou pečlivostí zabýval doc. PhDr. Milan Nakonečný (*1932). Dílo samozřejmě vypovídá i o době válečné a poválečné, neboť se vždy snaží zmapovat celý život jednotlivých osobností české hermetické scény. Badatelé se zájmem o toto období by těžko hledali lepší pramen ke svému studiu.

Z veličin českého hermetismu je třeba vyzdvihnout trojici nejvýznamnějších aktivistů. Byli jimi: PETR KOHOUT alias Pierre de Lasenic (17. 5. 1900 - 23. 6. 1944), dynamická osobnost, která vtiskla novodobému českému hermetismu jedinečnou pečeť, experimentální magik a spagyrik (praktikant v oblasti rostlinné alchymie), velký znalec esoteriky starého Egypta, cestovatel, vůdce Volného sdružení pracovníků okkultních[25] (vznikalo v rozmezí let 1920-1921 a po odchodu P. Kohouta do ciziny ho vedl ing. Robert /někdy uváděn jako Karel/ Mach), v letech 1926 - 1927 člen pražské martinistické lóže Simeon (s lóžovým jménem Milan), člen společností New Eulis a Societé egiptienne secréte (esoterně se tento řád nazývá Hakasutech - Město Setovo, /Lasenic se r. 1925 neúspěšně pokoušel o založení její pražské pobočky/), v r. 1932 zakladatel pařížské lóže Universalia (pobočky pražské Universalie, ve které Lasenic při svých pobytech v Čechách působil), zakladatel hermetického sdružení Horev-klub (vzniklo r. 1938, rok poté co Lasenic vystoupil z pražské Universalie a předcházel mu neúspěšný pokus o založení českého Eulis-klubu, zaměřeného na oblast sexuálních mystérií).[26]

Programem Horev-klubu, který nikdy neměl více než dvacet členů[27], bylo studium staroegyptského esoterismu. Měl povahu esoterní lóže, ve které se konaly rozpravy na nejrůznější esoterická témata, alchymické, spagyrické a magické práce, mimo jiné i s pozorováním a „fotografováním“ živlových bytostí. Koncem třicátých let převzal Lasenic po dr. Eliášovi vedení druhé pražské martinistické lóže, kterou nazval Paragava[28] (tiskovým orgánem klubu i lóže byl časopis Horev /1938/, členská základna byla v podstatě totožná). Lasenic přispíval do časopisů Logos (1934 - 40) a Herold (jeho jediné číslo vyšlo v lednu 1933), byl redaktorem v periodiku Medium[29], ale především autorem stěžejních českých hermetických spisů Universalismus (Praha 1933), Sexuální magie (Praha 1933)[30], Egyptské hieroglyfy a jejich filosofie (Praha 1935), Alchymie - její teorie a prakse (Praha 1936), Hermes Trismegistos a jeho zasvěcení (Praha 1936), Hermetická iniciace Universalismu na základě rhodostaurotickém (Praha 1937), Tarot - klíč k iniciaci (Praha 1938) a dalších. Z jeho nezvěstnýh děl sepsaných ve francouzštině připomeňme filosofii dějin esoterismu (L´histoire de l´Esotérisme) a monografii o okultním významu šperků (Symbolisme et lesparures occultes, Paříž 1930).

Vídeňský Čech FRANTIŠEK JINDŘICH KABELÁK (8. 11. 1902 - 13. 8. 1969), vynikající magik, theurg a kabalista renesančního typu, pohybující se mezi knihami, laboratoří a magickými kruhy, člen vídeňského kroužku Magikon (ten vedl praktický magik a spisovatel Karl Kraus /28. 4. 1874 – 12. 7. 1936/), přední činovník pražské Universalie (zasloužil se o vybudování a vybavení její alchymické laboratoře, přednášel a psal), redaktor časopisu Medium, autor řady hermetických překladů a spisů.

Knižně vyšlo - Kabbalistické zasvěcení (edice Eulis 1940), překlad Magia innaturalis (Eulis 1940), Pantakly a charaktery Luny (Eulis 1940), Kniha tajemství velikého šemu[31] (Eulis 1940), Praktická spagirie (Eulis 1940), Magia Nigrae (Eulis 1940), Herbarium spirituale siderum[32] (Eulis 1940), nedokončená Indická astrologie[33] (soukromý tisk 1941), v rukopisech - Kniha o jógu (1945), Magia Divina, Psychurgie všeobecná a speciální, Učení mistrů, Merkabští jezdci a málo známé Hvězdné letočty (Praha 1943-44). Po válce se stáhnul mimo Prahu do Bečova nad Teplou, kde pokračoval ve svých magických studiích a experimentech. Kabelák měl, stejně jako Kefer, velkou snahu syntetizovat své vědění. Z poznámek v jeho denících je patrné, že pracoval na monumentálním hermetickém díle. V jeho sepsání mu však bránily tvrdé životní podmínky. V šedesátých letech dojížděl do Prahy za malým kroužkem zájemců o hermetismus, a pomáhal tak zachovávat kontinuitu českého hermetického hnutí.

PhDr. JAN KEFER (31. 1.1906 - 3. 12. 1941), svérázný, neúnavný a obětavý činitel společnosti českých hermetiků Universalia, která byla organizačním vrcholem vývoje českého hermetismu (r. 1927 se z hrstky zájemců o hermetismus /od r. 1920 existuje Universalia jako soukromý studijní kroužek/ ustavuje volné sdružení Universalia, které se 4. května 1930 stává úředně uznanou společností, která nejprve vydává hektografované učební texty, jenž mají vyplnit citelný nedostatek hermetické literatury na českém knižním trhu. V letech 1932 - 1940 vydává obsáhlou lístkovou Encyklopedii okultismu, do které přispívali především Kefer s Lasenicem). Základní myšlenka universalismu je v encyklopedii charakterizována slovy: „Universalismus jde za jedním hlavním cílem, Prapříčinou nebo Bohem, k němuž cílí všechno bytí po různých individuálně vhodných cestách“. Pro Lasenica byl universalismus syntézou esoterismu veškerých kultur světa.

Kefer se stává vedoucím duchem společnosti, která buduje nejrůznější sekce (např. astrologickou), regionální odbočky a r. 1937 dokonce laboratoř (vynikajícím znalcem alchymie zde byl doc. RNDr. Ferdinand Prantl píšící pod šifrou Lögell). Rozsáhlá je i její přednášková (kromě Prahy, Kladna, Hradce Králové i v Brně /tuto regionální odbočku vede Václav Leitleb/, Plzni, Německém Brodě, Třinci, Bratislavě, Novém Městě nad Váhem a Liptovském Mikuláši) a ediční činnost. Vycházejí zde díla z pera Paracelsa (10. 11. 1493 - 24. 9. 1541), E. Léviho (1810 - 1875), S. de Guaity (1861 - 1897), Kefera, Lasenica, Kabeláka, mystické spisy J. Š. Kmínka (prvního předsedy Universalie), V. Holého a řady dalších domácích i zahraničních autorů, dokonce i Tibetská Kniha mrtvých.[34] Významná je edice „přísně soukromých tisků“ Eulis, ve které vyšly např. i překlady některých magických grimoárů. V r. 1938 se Kefer v Logosu zmiňuje o tom, že v naší vlasti se nalézá na 700 stoupenců hermetismu, „zatímco před pár lety jich tu bylo asi jen deset“. Na těchto číslech je jasně patrný obrovský vliv Universalie - společnosti českých hermetiků[35], která byla nemilosrdně zrušena v den zatčení dr. Kefera gestapem, 9. června 1941 (tohoto osudného rána byla pozatýkána většina významných českých okultistů). Jan Kefer byl i hlavním redaktorem časopisu společnosti - Logos (publikoval i v italských hermetických časopisech), skautským činovníkem (mezi svými skauty si vybíral budoucí hermetiky)[36], komponistou, knihovníkem Národního muzea[37], lektorem Svobodné školy věd hermetických (jako pokračování Grieseho školy zahájila svou činnost r. 1936), překladatelem, novodobým představitel astromagie - nauky boje proti osudu a všestranným praktikem hermetických umění - především však theurgie. K indickému esoterismu se stavěl rezervovaně, zato si však velmi cenil katolictví, jako jediného „magického křesťanství“. Na rozdíl od Lasenica, který byl zastáncem lóžového hermetismu, usiloval Kefer o jeho veřejné šíření. Toužil po tom, aby se Praha stala jakýmsi centrem hermetického hnutí a dělal pro to maximum. Věřil ve významnou roli Slovanů - zejména Čechů. Kvůli svému vlastenectví byl později trnem v oku nacistům (prováděl např. i magické operace zaměřené proti Hitlerovi), kteří ho nakonec umučili v koncentračním táboře Flossenbürg. Duchovním mistrem byl Janu Keferovi francouzský hermetik Éliphas Lévi, jehož spisy překládal do češtiny. Jeho literární dílo je složeno ze Syntetické magie (ve 30 sešitech vycházejících v Praze od r. 1935, nedokončeno), Theurgie (soukromý tisk, Praha 1935), Theurgie magické evokace (lóžový tisk, Praha 1937), Praktické astrologie aneb umění předvídání a boje proti osudu (Praha 1939), Encyklopedie zapomenutého vědění (Praha 1940, nedokončeno) a Astrologické diagnostiky (Praha 1940, nedokončeno).

Z dalších významnějších hermetiků této doby jmenujme ještě alespoň JUDr. Oldřicha Eliáše (24. 9. 1895 - 8. 11. 1941), vynikajícího teoretického kabalistu (pokoušel se i o vytvoření jakési národní kabaly), znalce magie, aktivního chiromanta a spiritistu (jeho matka byla údajně spiritistické médium) činného ve Společnosti pro psychická studia[38] (někdy uváděna jako Společnost pro psychická bádání /později Česká metapsychická společnost/, která vznikla r. 1922 a v jejímž představenstvu figuroval mimo jiných ing. Viktor Mikuška[39] a pozdější člen Universalie MUDr. Jan Šimsa[40]), publicistu (psal do Zmatlíkovy pražské Revue šťastných lidí, která vycházela v letech 1929-33), redaktora časopisu Stopy duše (zanikl r. 1925), zakládajícího člena a lektora Svobodné školy věd hermetických při Universalii, zakládajícího člena pražské martinistické lóže Simeon s lóžovým jménem Etana, posléze člena martinistické lóže Gedeon, řádu iluminátů a naposled člena martinistické lóže Paragava a Lasenicova Horev-klubu.

Eliáš se stýkal s tehdejšími zahraničními parapsychology, okultisty - především z německého řádu O.T.O. (Ordo Templi Orientis)[41] a osobně se dokonce v Brémách setkal s Therionem = Aleistrem Crowleyem[42] (12. 10. 1875 – 1. 12. 1947). V časopisech publikoval pod pseudonymy Echad a Etelot. Jeho hermetickým literárním přínosem jsou díla: Magie a démonologie ve staré Babylónii (Praha 1923), Golem - historická studie na podkladě okultním (Praha 1924), Úvod do magie (Praha 1935), Kabbala - pojem, dějiny a prameny (Praha 1938). Podobně jako dr. Kefer byl i dr. Eliáš zatčen gestapem a umučen v koncentračním táboře v Osvětimi.

Z dalších pražských znalců kabaly, kteří se zasloužili o překlady některých významných děl židovské mystiky, jmenujme ještě alespoň smíchovského rabína dr. Samuela Arje (Pojednání o židovské mystice – Kabbala J.K. Agrippy z Nettesheimu), pražského Němce a „tichého člena“ Universalie - prof. Julia Nestlera (+ 1933) a dr. J. Eisenberga (Sefer Raziel Hamalach, Kabbala – židovská mystika).

Velkou ztrátou pro českou hermetickou scénu byl předčasný skon Tabrise = Aloise Františka Maye (1882 – 18. 3. 1915), autora výborného díla Okkultismus (1910), který padl v 1. světové válce u Gorlice v Haliči. May vydával v letech 1910 - 1914 časopis Nové rozhledy - revue pro souborné studium věd okultních (navazoval 5. ročníkem na periodikum Proč žijeme), který byl orgánem Neodvislé skupiny přátel filosofie a vědy. Titulní list nesl emblém martinistického řádu a samotné periodikum bylo obsahově zaměřeno především na francouzský hermetismus. Celá rodina Mayů byla silně esotericky orientována. MUDr. Karel May byl kupříkladu předním českým astrologem.

Z dalších prvorepublikových astrologů jen třeba zmínit Vojtěcha Roučku[43] (*19. 4. 1893), který sepsal trojdílný, dodnes vyhledávaný Kurs astrologie a zajímavé dílko Siderické kyvadélko, významného člena Universalie, prof. M. Boleslavského (vlastním jménem Miroslav Krum /*2. 10. 1910/) a jeho ceněné dílo Vědecká astrologie, Jana Poláka z Brna a Václava Sadovského z Moravské Ostravy.

Nepravidelně je v Praze vydávána astrologicko-spiritualistická ročenka Pohledy do budoucna.

Okultní a astrologická společnost pro vědecká bádání a pro studia národohospodářská vznikla ve Stonavě až v r. 1935. Po pěti letech své činnosti byla zrušena nacisty.

Nelze zapomenout ani na velkého znalce gnóze Jaroslava Matouška (1872 – 1946), který byl vůdčí osobností Kroužku přátel filosofie ustanoveného v Praze r. 1923. Toto uskupení nebylo ničím jiným než starognostickou společností. V letech 1924 – 1928 přednášel Matoušek o hermetismu v kavárně Opera na Smíchově. Kromě překladů Jamblicha (250? - 330?) a Porfiria (234? - 305), sepsal Matoušek ještě stěžejní dílo Gnose a zajímavou studii Upíři čili mrtví ssající krev ze živých. Vedle řady dalších martinistů, byl i Matoušek jedním ze zakládajících členů pražské lóže Simeon s lóžovým jménem Kolarbatos.

Dalším, leckdy zavrhovaným okultistou byl Jaroslav Hojka (6. 11. 1896 - 9. 1. 1971), chemicko-technologický odborník a především svérázný badatel na poli magie a okultní chemie (nezaměňovat s alchymií). Ve třicátých a čtyřicátých letech přispíval do časopisu Medium. Jeho úspěšné literární dílo zabývající se hermetickým lékařstvím Herbář Klotyldy Hopeové, následoval spis Přírodní kosmetické prostředky (1924), který byl doplněn poznámkami o tattvických hodinách. Dalším byla studie O původu a pravděpodobnosti pohádek dle okultních nauk. Ze spisků, které zůstaly pouze ve strojopisné formě, uveďme alespoň: Dvanáctková vesmírová jóga (Galaktická jóga. Klíče k vesmírové pravdě) a Tajemství neexistuje.[44]

Bylo by chybou opomenout novodobého pražského Fausta - JUDr. a PhDr. Jiřího Arvéda Smíchovského /později se psal Smichowski/ (1. 5. 1897 /uváděn je ale i rok 1898/ - 22. 1. 1951), který českému hermetismu sice nepřispěl žádným větším literárním dílem (přeložil jen několik textů pro revui Psyche a Logos), ale v jeho formování sehrál zvláštní úlohu.

Smíchovský se vystřídal ve všemožných životních rolích. Byl špiónem, fašistou, zednářem (působil v pražské zednářské lóži Drei Ringen), theurgem, jezuitou, satanistou, kabalistou i magikem, přednášel pro Universalii, publikoval v Logosu a Psyche, ovládal řadu jazyků. Přátelil se s F. Kabelákem (ten ho považoval za nejzkušenějšího mága), astrologem a členem Universalie Pravoslavem Lexou (*1904), který byl krátký čas i tajemníkem Weinfurterova spolku Psyche (v této funkci ho pak nahradil právě Smíchovský), magikem a spisovatelem okultních románů (Černý mág, Ve spárech démonů, Cagliostro, Velmistr svobodných zednářů, Jeho tajemství, Zahrada sfingy, Parfumy zla, atd.) de la Cámarou (3. 11. 1894 /někdy je uváděno 8. 11. 1897/ - 8. 5. 1945), ukrajinským malířem žijícím v Čechách Jiřím Wowkem, který některé Cámarovy romány ilustroval (např. Královské potěšení Isis /1943/) a s bývalým carským námořním kapitánem a znalým magikem v jedné osobě Muchinem.

Přítelem mu po jistou dobu byl i K. Weinfurter, kterého však později zradil.[45]

Josef Louda - Theophanus Urešomo Abba (14. 12. 1901 - 22. 12. 1975), obchodník textilem, soukromý učitel francouzštiny, chemik, úspěšně praktikující alchymista klasického typu (pracoval tzv. suchou cestou), příznivec mystiky, znalec Tarotu, Apokalypsy a stěžejního kabalistického díla Zohar.

Jako člen Universalie publikoval v Logosu, přispíval do lístkové Encyklopedie okultismu a od r. 1930 vydával v Praze u nakladatele a úspěšného léčitele v jedné osobě Bedřicha Kočího (1869 – 1955), který sám r. 1947 sepsal a vydal dílko O duchovní léčbě[46], svou hermetickou trilogii Z odkazu proroků. První díl nesl název Transmutace fysická (tajemství alchymické přeměny prvků ve světle chemie současné, druhý díl Výklad zjevení Jana Theologa. Třetí díl věnovaný Tarotu se mu vzhledem k německé okupaci vydat nepodařilo. Abba spatřoval v Tarotu syntézu hermetického učení a s pomocí svého duchovního učitele Paracelsa, s nímž byl v psychurgickém kontaktu, sepsal v letech 1947 - 1964 vynikající obsáhlou studii Dopisy Paracelsovi - XXII arkán Tarotu (finální strojopisná verze bez obrázků čítá 513 stran). Rukopisná pozůstalost, kterou Abba odkázal M. Nakonečnému, obsahuje tato díla: Praktická mystika, Mystika - Autopsychoterapie (1964-67), Homunculus (1966), Vznik všemu živému jen voda dala - esoterismus v umění (1968), Duše světa (1969), Kabbala (1970), Esoterická /Hermetická/ miscelanea I- II. (1974). Existují však i další jeho spisy: Dynamická botanika rostlin (1974) a Vademecum praktického alchymisty (1975). Podobně jako F. Kabelák, zajížděl i J. Louda v sedmdesátých letech do Prahy, kde se stýkal s kroužkem zájemců o hermetismus.[47]

František Bardon (1. 12. 1909 - 10. 6. 1958), žák Wilhelma Quintschera[48] (Rah-Omir, Chacum Kabbalit a jiné pseudonymy), všestranný hermetik, jasnovidec, grafolog, fabulátor a varietní umělec vystupující pod uměleckou šifrou Frabato (stejné jméno nese i jeho „autobiografický“ okultní román).

V zahraničí je pokládán za jednoho z nejvýznamnějších představitelů moderní magie, hlavně kvůli svému literárnímu dílu: Brána k opravdovému zasvěcení, Praxe magické evokace a Klíč k opravdové kabale. Jeho pokus o proniknutí do vnitřního kruhu Universalie narazil na odpor Kefera i Kmínka (byl považován za černého mága). V Praze později vedl kroužek zájemců o okultismus, pro které napsal řadu učebních textů (většinou pod šifrou Arion): Runová magie, Učebnice vysoké magie I. a II. atd. Dle jednoho z jeho žáků (dr. M. K.) vlastnil přímý návod na výrobu kamene mudrců. Jako jeden z mála českých hermetiků přežil věznění v nacistickém koncentračním táboře, ze kterého se mu podařilo uprchnout. Svou spagyrickou léčitelskou praxí, kterou provozoval v Opavě, pomáhal obyčejným lidem, ale i významným osobnostem kulturního a politického života z domova i zahraničí. Pro svou výlučnost se posléze znelíbil komunistům, kteří ho několikrát zatkli a nakonec nechali zahynout ve vězení.

Další zajímavou osobností byl „táborský Faust“ - PhDr. Rafael Maria Boušek (20. 6. 1892 - 27. 1. 1969), středoškolský profesor biologie a experimentální magik (žák Grieseho), inklinující k démonologii a satanismu.[49] Boušek se hlásil k podivnému bratrstvu Ordo Militae Templi, ve které měl hodnost Velkého Preceptora.[50]

V pozůstalosti uložené v táborském městském muzeu se nalézá (pod označením „heraldická studie“) jeho kniha Armoriale super ordinis militiae templi, popsaná zvláštním tajným písmem, s barevnými obrázky s rytířskou tématikou, ve které měl zjevnou zálibu. Josef Veselý, který se tímto dílem podrobně zabýval, soudí že jde o zašifrovaný magický grimoár.[51]

V souvislosti s Universalií byl zmíněn Josef Štěpán Kmínek (1887 - 1953), zvaný „Čaroděj“ nebo též „čaroděj Kmín“. Hluboce nábožensky založený, zakládající člen Universalie, který ji krátce také vedl, se v mládí věnoval magii (měl schopnost přímého nahlížení do astrálu). Později se přeorientoval na mystiku v níž zdůrazňoval vzor života Ježíše Krista. Stal se členem starokatolické i pravoslavné církve a spoluzakladatelem církve československé. Dílo: Cesta světla, Cesta práce (universalismus), Cesta lásky křesťanství, Správný život, Universalismus jako náboženství budoucnosti (vyšly nákladem Universalie).

Mystik Petr Klíma – Toušek (1901 – 1976), prodělal složitý duchovní vývoj, ve kterém do Čech uváděl rosekruciánství (přeložil a v Plzni r. 1938 vydal Tajné figury rosikruciánů ze XVI. a XVII. století) i tím, že se podílel na založení českobudějovického rosekruciánského kroužku (později ho vedl p. Reitinger).

V mládí se věnoval evokační magii, józe, překladatelství (Poimandres, taoistické texty, atp.), publikoval ve Weinfurterově Psyche, Psychické revui (vydávána v Radvanicích u Ostravy do r. 1949) a ve Spiritistické revui (Radvanice u Ostravy 1920-37, v posledním devatenáctém ročníku z let 1937/38 změna názvu na Československá revue psychická). Za svůj život sepsal asi třicet velice zajímavých prací (např. Světlo na západě – teorie a praxe křesťanské mystiky v minulosti a do dnešních dob /Vídeň 1931/, Hermes Trismegistos, atd.), sám však vydal pouze mystického průvodce: Cesta do nitra duše – středověká praxe mystická (1947). Klíma figuroval i ve výboru poválečného spolku Kruh duchovního bratrstva. Později se stal jedním z pražských vůdců mystické školy orientované na Maharišiho, jehož jediným českým žákem prý byl. Měl několik následovníků (byli jimi např. František Malina a Václav Hokův /1932 – 1986/, který se zabýval východním mysticizmem, kabalou, psal mystickou poesii a zajímavé eseje s názvem Curyšská mandala).

Marie Kubištová /roz. Formánková/ (2.11.1887 - 29.7.1956), známá spíše pod svým duchovním jménem Alma Excelsior, byla jasnovidná od svých čtyř let. Osobní zasvěcení prožila mezi roky 1922 - 1927 a díky němu začala psát knihy tzv. třetí cesty, obsahující nauky pro šestou árijskou kulturu, tj. kulturu filadelfickou, slovanskou. Svůj nelehký život i duchovní vývoj popsala ve vícedílné autobiografii Cesta ohně (1935 a 1937). Obsah její nauky tvoří poznatky z neosobních zkušeností, nabytých v duchovních světech, které přenesla do malířského a obsáhlého literárního odkazu. Z velkého množství studií, které tvoří tzv. Zodiakální školu, zmiňme alespoň: Kabbala Archanděla Samuela – Marsu (1932), Kabbala archanděla Rafaela (1932), Kabbala hierarchických bytostí domu Býka (1933, 1936), Vánoční mystérium (1934), Kabbala Měsíce – o silách říše astrální (1935), Kabbala hierarchických bytostí Měsíce(1936), Kabbala archanděla Uriela (1937), Kabbala Jáhve Bachura (1938), Kabbala dvaceti čtyř Jáhve (1938), Imaginace ze sedmi úrovní říše Kedeš (1938), Skrytý zákon Saturna (1938). Jádrem nauky je poučení, že cesta Lásky je i cestou proměňování bolesti v Lásku a zla v dobro. „Čím výše se má člověk vyvinouti, s tím větším zlem musí zápasiti, neboť jen tak nabude síly k jeho přeměnění a přemožení. Jako Kristus přinesl sílu mužství, aby se stalo vykupitelem duší, tak ženský princip přináší sílu vykoupeným duším vykoupiti fyzické tělo, aby se stalo chrámem těla Božího.“ Marie Kubištová žila na Moravě, převážně v Brně a v Boskovicích. Její učení mělo a má množství přívrženců, ale i odpůrců.

František Drtikol /Christoforos/ (3. 3. 1883 - 13. 1. 1961), světoznámý fotograf, malíř, člen Theosofické společnosti, Weinfurterovy Psyche, později buddhista[52], údajně sexuální magik. Od r. 1945 člen KSČ.

Stavu Poznání prý dosáhl na přelomu let 1928/29, po dlouholetém studiu staroindických véd, upanišad, Buddhových textů, taoismu a esoterního výkladu evangelií. Za druhé světové války se jeho spořilovské sídlo stalo centrem duchovního výcviku a zrání pro řadu lidí, kterým zde pomáhal odbourávat jejich mentální zábrany. „Drtil kola osudu i žádostí a přání, která nás zotročují“. Mezi jeho první žáky, kterým předával komplexní buddhistické učení, patřili J. Hešík, František Hein (1914 – 1984) a Evžen Štekl (1921 – 2001), který dosáhl Poznání v r. 1959. Drtikol přeložil řadu stěžejních děl filosofií Východu: Bardo Thedol, Dharma teorie (původně Problémy buddhistické teorie), Význam buddhistické nirvány, Mádhajámika šástra, Astasahásrika pradžňápáramita, Vadžračchédika pradžňápáramita, Jóga a tajná učení Tibetu (II. a III. kniha), Milarepa – velký tibetský jógi, Dechová cvičení, Kniha Chudoby, Buddhistická mystéria (neboli Diamantové pravidlo), Upanišády. Sám napsal několik kratších pojednání. Za všechny jmenujme alespoň dílko Od pudu k intuici. Vše se později šířilo samizdatem. Svými názory a činy ovlivnil řadu hledačů duchovních pravd, později mimo jiných i RNDr. Mílu (24. 9. 1920 - 12. 5. 2001) a JUDr. Eduarda (25. 11. 1908 - 26. 5. 2002) Tomášovy.[53]



DRUHÁ SVĚTOVÁ VÁLKA A NOVÁ DOBA TEMNA


Druhá světová válka se nesmazatelně podepsala i v řadách českých okultistů. Esoterické spolky a společnosti byly jako „Říši nebezpečné“ zrušeny hned po okupaci v březnu 1939. I zednářů se Mnichov a jeho důsledky dotkly nesmírně bolestivě („uspání“, tj. dobrovolné ukončení činnosti a formální zánik lóží, proběhlo již na podzim 1938). Téměř všichni významnější aktivisté na poli esoteriky byli za své předválečné aktivity stíháni gestapem. Některým, jako např. dr. Janu Keferovi, byla nabídnuta spolupráce s nacisty ovládanými okultistickými společnostmi. V tomto případě se jednalo o lóži Paracelsia a snad i pověstný řád Thule. Kefer, známý svým vlastenectvím, spolupráci přirozeně odmítl. Později byli Kefer i Eliáš umučeni v koncentračních táborech.[54] Svůj tragický konec oba předpovídali. Český hermetismus byl v troskách, národní esoterická scéna rozptýlena, mnozí z bývalých kolegů o sobě ani nevěděli. Zatýkání okultistů se nevyhnulo ani ženám. V koncentračním táboře tak skončila a posléze i zemřela známá pražská chiromantka Anna Doubková, družka již zmíněného astrologa a vyznavače indických duchovních směrů Pravoslava Lexy. V souvislosti se zatčením dr. Kefera je gestapem zabaven archiv Universalie[55] (ten byl deponován v Keferově bytě), zničena je i hermetická laboratoř společnosti. Stejně tak se děje i s laboratoří a archivem Horev-klubu. Knihovny jsou pak zabaveny téměř všem universalistům. Veškerá esoterická literatura je nacisty cíleně likvidována. Kromě zabavování soukromých knihoven, jsou knihy s touto tématikou vyřazovány i z veřejných knihoven, zbytky nákladů jdou do stoupy. V jedné ze „základen“ Horev-klubu v Káraném u Prahy, je gestapem zatčen Lasenic. Měsíc ho pak vězní na Pankráci, kde za jeho propuštění u gestapáka Kiesewettera[56], pověřeného stíháním českých okultistů, usiluje dr. Arvéd Smíchovský. Lasenic se navíc velice obratně hájí, což nakonec vede k jeho propuštění. Pobyt ve vězení mu však na jeho, už tak chatrném zdraví, nepřidá. V červnu r. 1944 umírá v prudkém záchvatu chrlení krve[57]. Jeho plíce nevydržely důsledky těžké dehydratace, již si přivodil v písečné bouři na jedné ze svých cest (v tomto případě do egyptského Údolí králů). V nejtěžší chvíli je mu po boku Alois Sedláček - mecenáš Horev-klubu, který se po Lasenicově smrti snaží spolu s dalšími členy udržet tradici této společnosti. Z trojice nejvýznamnějších zůstává pouze Kabelák, kterého Lasenic nedlouho před svou smrtí žádá, aby se stal jeho nástupcem ve vedení Paragavy i Horev-klubu[58] (to Kabelák odmítá) a pokračoval v jeho studiu staroegyptské Cesty světla Horev. Kabelák se tohoto úkolu později zhostí v rukopisné studii o „filosofii ohně Horev“.

Válka končí, nastává však nová doba temna. Komunistická strana Československa se zmocňuje vedení státu a tvrdá totalita nemilosrdně potírá téměř veškeré snahy o jakýkoliv projev duchovna. Zakázány jsou veřejné přednášky, veřejná shromáždění, znovu jsou likvidovány knihy s okultní tématikou.[59]

Nostrodamovo proroctví, uveřejněné v Logosu z léta r. 1937, mluví o této době následovně: „V květnu 1945 bude uzavřen velký a dlouhý mír… Řády dosavadní se skloní před řády jednotlivců… Rus rozprostře svůj vliv na břehy moří… Začne velké panství Antikristovo…“

Začíná však i nová vývojová etapa československého esoterního proudu, který se až do Sametové revoluce drží v ilegalitě a který byl až doposud historiky opomíjen. Následující pasáž, jež se z kontextuálních důvodů nemůže a ani nechce zabývat pouze „čistým“ okultismem, je první sondou do této nezpracované a přece tak zajímavé etapy národních dějin, která měla zásadní vliv na formování české esoteriky po roce 1989.



OBDOBÍ MEZI ROKY 1945 – 1950


V průběhu pražského povstání 8. května 1945 je na Kampě skupinou lidí z „národní střelecké gardy“, s největší pravděpodobností, za živa upálen přední český fašista (jako agent německé bezpečnostní policie sepsal pro nacisty prohlášení o českých okultistech) a experimentální magik v jedné osobě - Felix Achil Karel - Josef Cámara hrabě Fourier d'Hincourt del Campo, Seigneur de Chéronval de Charny. Tento čin, hodný časů honů na čarodějnice, je jakýmsi symbolickým mezníkem doby právě končící a doby, která měla být snad ještě horší a především daleko delší.

15. května 1945 je na základě udání svého bývalého milence Pravoslava Lexy, který byl za války pro svou homosexualitu vězněn nacisty v Terezíně, vzat do vazby kontroverzní J. A. Smíchovský (ač aktivní člen sicherheitsdienstu – německé tajné politické policie /dělal zde expertízy na českou mafii, sokoly, svobodné zednáře a okultisty/, byl v průběhu války třikrát vězněn fašisty) a 3. května 1946 odsouzen za spolupráci s nacisty k doživotí. Ve vězení se stává nejprve udavačem, a později dokonce pomáhá budovat komunistickou StB. R. 1951 je patrně z vyššího příkazu nařízeno jeho zlikvidování ve věznici Leopoldov.

24. listopadu 1945 ing. Josef Danzer[60] (17. 8. 1907 - 1999) a právník dr. Otto Myslík[61] - členové astrologické sekce předválečné Universalie (v této se silně angažovala Keferova manželka Dagmar /+ 11. 7. 1942/, ing. Zdeněk Kašpárek a přednášel zde i Erik Hejna /Encyklopedie teoretické a praktické astrologie, Universalia 1939/), žádají o úřední povolení k rekonstrukci této společnosti. V žádosti jde o zpětné získání majetku Universalie, nebo alespoň o odškodnění, které by umožnilo vytvořit materiální základ pro navázání přerušené veřejné činnosti. Vše je zamítnuto, neboť „utvoření spolku by nebylo ve veřejném zájmu“.

Množství okultní, spiritistické a mystické literatury, kterou měli knihkupci před německými okupanty přes válku pečlivě schovanou, se nyní objevuje na pultech prodejců. Zásadní roli ve vydávání této literatury hraje známé nakladatelství Zmatlík a Palička, se sídlem na pražském Letenském náměstí.

Po válce se z Prahy stahuje jeden z našich posledních žijících Hermetiků František Kabelák a dává se na cestu osamělého badatele (přerušuje většinu svých starých styků, občas navštěvuje J. Wowka, dlouhodobě se přátelí s V. Rohlíčkem, koresponduje s J. Zavadilem). Usazuje se v pohraničí severozápadních Čech (Telnice, Vodná[62] a konečně Bečov nad Teplou), kde si v hlubokých lesích buduje svou magickou oratoř. V r. 1948 uvažuje o vystěhování se do Argentiny, kde má příbuzné, ale nakonec z toho sejde.

Do ústraní se stahuje i dr. Prantl-Lögell, ale nadále se zabývá alchymií. Později je za tyto své aktivity, kterým komunisté říkají protistátní činnost, řadu let vězněn.

Roku 1946 se do Prahy naopak stěhuje Klíma-Toušek, kterého v jeho bytečku na Žižkově navštěvuje hrstka žáků a zájemců o mystiku (nově příchozí zkouší z rosikruciánské symboliky). Téhož roku se k poválečné aktivitě „probouzejí“ i zednářské lóže (další „uspání“ je čeká již v dubnu 1951). V cyklostylované formě edice Kruh vychází Grieseho Mumiální hermetická léčba s doplňky R. A. Svobody. O rok později spatřuje světlo světa dílo Tarot - cesta k nesmrtelnosti od M. Vlasáka a Tarot od A. R. Svobody s originální sadou karet. Tentýž autor vydává o rok později dílo Astrologie I. (Kosmické vlivy a základy astrologie). Vycházejí i žádané spisy Paula Bruntona: Poustevník v Himalájích, Skrytá nauka za jogou I. a II. sv. (vše péčí vydavatele Petra Ježe). V. H. Matula sepisuje dílo Hledání kamene mudrců – podstata a smysl alchymie. Na Slovensku vychází r. 1946 práce universitního profesora a kněze Alexandra Spesze (1889 - 1967): Špiritizmus či parapsychológia a o dva roky později tu Zoltán Marečín vlastním nákladem vydává dílko: Astrálne motívy a tajné znamenia v Písme svätom. Spiritistický spolekBratrstvípokračuje v letech 1946-49 ve vydávání periodika Psychická revue, pod vedením odpovědného redaktora Jana Reznera v Ostravě-Radvanicích[63]. Zpravodaj obce československých spiritistů v Praze vychází ještě v září 1949.

J. Adamíra rediguje r. 1947 časopis Psychická knihovna. Vycházejí však jen dva svazky: Život duše a Septugesima- doba předpostní. Začátkem následujícího roku z příkazu úřadů periodikum zaniká. Ještě v této době se u Adamíry v bytě scházejí pražští okultisté ke spiritistickým seancím, ale i obřadům zasvěceným bohyni Isis, jejíž socha je centrálním bodem „mágovy“ oratoře. Podobně jako neúspěšné vzkříšení Universalie ztroskotá i pokus o obnovení martinistické lóže Paragava. Vladimír Rohlíček, tajemník Lasenicova Horev-klubu, se r. 1947 vydává do Paříže, kde na své jméno získává novou, narychlo vystavenou, chartu k rekonstrukci této společnosti. Přichází však „vítězný únor“ 1948 (téhož roku vstupuje do KSČ Lešehrad, kdežto Abba je nucen předat svůj obchod do národní správy a hledat si podřadné zaměstnání). S komunistickým převratem je spojeno i vyšetřování a varování hermetiků před další činností, takže členové lóže Paragava, ale i jiní, již nepracují skupinově a rituálně, scházejí se jen výběrově a nepravidelně. Za svou léčitelskou a uměleckou činnost je r. 1949 v Opavě odsouzen do tábora nucených prací Fr. Bardon. Díky úspěšnému předstírání záchvatů padoucnice je však po dvou měsících propuštěn. Do r. 1949 organizované hermetické hnutí v Čechách de facto zaniká. Kontinuita tradic a jejich udržování se později odráží v činnosti jednotlivců a malých tajných skupin, které dnes není jednoduché vystopovat.

Po Lasenicově smrti se vedení „Horev-klubu“ ujímá Mistrův nejoblíbenější žák Alois Sedláček (Lasenic mu sdělil přesný rituál k evokaci svého posmrtného fantomu). Členové se zabývají převážně astrologií a výkladem Tarotu, pietně uchovávají artefakty z pozůstalosti svého Gurua (jeho vlasy, dva rituální meče a prsten, meditační goblén, magický deník, ale i jiné písemnosti /chartu z Memfisu/, fotopotřeby k experimentálním pracím atp.) a pečují o jeho hrob. Navíc rozšiřují své řady o nové členy. Jedním z takových noviců byl i člen bývalé Universalie pan Ladislav Běhounek (Adonniram) /22. 8. 1920 – 24. 9. 2005/, který se do společnosti přihlásil r. 1945 (L. Běhounek byl jedním z asistentů Keferova rituálního útoku na Hitlera, který se odehrál v pražském Hloubětíně). Přijetí předcházela jakási morálně-duchovní prověrka, ve které A. Sedláček zadával novicům filosofická témata k písemnému zpracování (L. Běhounek dostal např. zpracovat téma BOLEST). Ve skupině se pak tato pojednání četla a rozebírala.[64] Po úspěšně složené přijímací zkoušce byl novic obřadně přijat do skupiny. Kromě výše jmenovaných členů byla poválečná skupina tvořena zcela jistě ještě Vladimírem Rohlíčkem (po Sedláčkově smrti se ujal „vedení klubu“ a schůzky se pak odehrávaly ve vršovickém bytě pí. Nebeské), Zdenou Sedláčkovou, ing. Jiřím Teyrovským (továrník největší chemické čistírny v Praze, ze kterého později komunistický režim udělal hrobaře), Julií Stejskalovou, Františkem Váhalou (nejprve byl členem martinistické lóže Paragava a později se, díky Lasenicovu vlivu, stal profesorem egyptologie na FFUK v Praze) a velice sečtělým Stanislavem Kulovaným, který později přešel do skupiny žáků jogína a mystika Květoslava Minaříka (21. 2. 1908 /někdy je uváděno 21. 8. 1908/ – 4. 7. 1974).

Český „Milarepa“ (1040 – 1123) Květoslav Minařík, se celoživotně zabýval mystickými naukami Východu v teorii i praxi. Sestavil originální duchovní nauku vycházející z psychologie a způsobu myšlení současného Evropana, kterou uložil do svých cca osmdesáti literárních prací různého rozsahu: Přímá stezka[65] (1939), Vnitřní smysl Nového Zákona (1945), Cesta k dokonalosti, Světlo géniů, Beseda bohů, Mahajána, Milarepa, Tajemství Tibetu, Spása, autobiografie Kéčara, atd. Z jeho žáků jmenujeme alespoň Kristu Ledrovou (17. 6. 1897 – 9. 6. 1975), Jiřího Viktoru (4. 3. 1908 – 19. 7. 1988), JUDr. M. Kováře (29. 4. 1910 – 13. 11. 1972) a současného guru Minaříkovy školy - Josefa Studeného (*1919).

Z činných astrologů, působících v této době, jmenujme alespoň fenomenálního lingvistu, pana prof. Emanuela Šimandla (*1899?), který mimo jiného experimentoval s horoskopem republiky sestaveným ke dni vyhlášení nové ústavy 9. 5. 1948. Podle tohoto horoskopu však „nic nevycházelo“. Předpověděl i uvěznění komunistického ministra vnitra Baráka, ke kterému později skutečně došlo. StB se snažila takto aktivní lidi zastrašovat, neboť předvídání politických zvratů bylo v rozporu s totalitními idejemi. Šimandl, byť roku 1948 vstoupil do komunistické strany, byl odsouzen k jednomu a půl roku vězení. Navštěvovat ho mohli jen dva přátelé z astrologických řad: Ing. Jindřich Šob (zanechal po sobě rozsáhlé, avšak nedokončené dílo o astrologii) a L. Běhounek (jeho doménou byly horoskopy významných persón světových dějin). Šimandlovi se také podařilo, v jednom rukopisném Koránu, objevit symbol Antimohameda v podobě srpu a kladiva. Traduje se o něm, že objevil astrologické pravidlo k určení přesné doby smrti z horoskopu zrodu. Vedle astrologie se Emanuel Šimandl zabýval taktéž „Weinfurterovskou“ mystikou. Páteční srazy okultistů z celé Prahy se odehrávaly právě u něho doma v Belgické ulici v letech 1946 – 48 (mimo jiných sem docházel i Petr Klíma). Šimandlovým význačným žákem se posléze stal aktivní člen Unitarie, akademický malíř Vratislav Jan Žižka a začínal u něj i pozdější mystik a spisovatel Jiří Vacek (*25. 5. 1931).

V čele jedné z poválečných „astrologických škol“ stál Antonín R. Svoboda, který r. 1947 „vydal“ rotaprintem rozmnožený kurs Astrologie. Ten však zdaleka nedosahoval úrovně předválečné české astrologické publicistiky.

Na Národní třídě se v kavárně Slávia scházejí někdejší významní pražští astrologové (jedním z nich je např. J. Danzer), jiní se usazují v kosmobiologické škole.

Roku 1946 se těžce nemocného předsedy ÚRO a pozdějšího presidenta ČSR Antonína Zápotockého (19. 12. 1884 – 13. 11. 1957), ujímá slavný léčitel Jan Mikolášek[66] (7. 4. 1889 – 29. 12. 1973). Zápotockému měla být amputována noha zachvácená snětí, pozůstatek z koncentračního tábora Sachsenhausen-Oranienburg. Pražský Sanopz považoval tento zákrok za jediné možné řešení. Díky zásahu léčitele, byl však pacient během tří týdnů uzdraven. Lidové léčitelství se tak u nás dostalo pod jakousi neoficiální „ochranu“ významného státníka, která trvala až do jeho smrti. Už v lednu r. 1959 je však Mikolášek odsouzen ve fingovaném procesu k pěti letům vězení. Jako mnoho jiných esoteriků, byl i tento veleúspěšný[67] bylinář za války sledován gestapem. Výše zmiňovaný gestapák Kiesewetter zorganizoval dokonce zkoušku Mikoláškových schopností před komisí nacistických lékařů, ve které léčitel stoprocentně uspěl. To mu však vyneslo nevítanou přízeň vysokých německých pohlavárů. Nakonec léčil i jednoho z vedoucích funkcionářů NSDAP Martina Bormanna (17. 6. 1900 – nezvěstný od 1. 5. 1945).

Antonín Zápotocký nebyl jediným prezidentem, který využíval umu našich léčitelů. Uznávanou bylinářku Boženu Kamenickou[68] (7. 8. 1898 – září 1996) navštěvoval další z našich prezidentů, Ludvík Svoboda (25. 11. 1895 – 20. 9. 1979).



POVÁLEČNÉ SPOLKY


V říjnu 1945 je Boženou Weinfurterovou (*13. 5. 1892) svolána do pracovny (v Šumavské ulici) jejího zesnulého muže a předsedy předválečného spolku Psyche, porada předních pracovníků českého mystického hnutí a ještě téhož podzimu je spolek obnoven (první schůze se koná 28. 11. 1945, a to na základě dekretu presidenta republiky, kterým se připouští obnovení činnosti okupanty rozpuštěných spolků).

Nově zvoleným předsedou se začátkem roku 1946 stává Weinfurterův věrný žák a přítel PhDr. Ing. JUDr. Otakar Čapek, který je důstojným pokračovatelem svého předchůdce a autorem zdařilých knih: Encyklopedie okultismu, mystiky a všech tajných nauk, Proč se znovuzrozujeme, Ježíš Kristus ve světle mystiky, Zlatá zrnka mystická, aj. S B. Weinfurterovou, která se stává jeho manželkou, obnovují přednáškovou činnost a vydávání časopisu Psyche. Jejich péčí znovu vycházejí nejžádanější Weinfurterovy knihy (Tajné síly přírody a člověka, Paměti okultisty aj.). Vše zaniká rokem 1948. Dr. O. Čapek je později za své veřejné duchovní snažení uvězněn komunisty, B. Weinfurterová umírá v bídě.

Po druhé světové válce navazuje aktivní dr. Karel J. Hašpl (26. 1. 1904 – 27. 12. 1964) na Společnost Svobodného bratrství (SSB)[69], založenou r. 1923 dr. Norbertem Fabiánem Čapkem (3. 6. 1870 - 30. 10. 1942 umučen v Dachau), pražskou Náboženskou společností unitářů československých (NSČU). Ta se zanedlouho stává platformou, kde se duchovní ideje necírkevního univerzálního náboženství přenášejí, mimo jiné i do poboček na různých místech Čech a Moravy (např. Jičín, Pardubice, Besednice). První poválečný sněm společnosti se koná už 13. listopadu 1945. Toto Náboženství Moudrosti studuje všechna náboženství minulosti, která lidstvo vytvořilo, aniž by preferovalo některé z nich, a duchovní nauky z nich vzešlé podává zájemcům současným jazykem. NSČU vydávala časopis Cesty světla (1945 – 1951), který navazoval na předválečný věstník SSB.

Z díla autorky knih o mystice Míly Tomášové - Za čas a prostor, vydaného nakladatelstvím Duha v Praze r. 1991, se můžeme dozvědět, že poté co tato přišla po válce do Prahy, setkala se zde s několika duchovně pracujícími lidmi na esoterních přednáškách, konaných tehdy v Lékařském domě. Tak se seznámila i s Bohuslavou Heranovou-Panchártkovou, vydavatelkou mystických spisů a čerstvou zakladatelkou Kruhu duchovního bratrstva (jeho členové nosili jako znamení příslušnosti stříbrný odznak). Členové Kruhu měli dle výpovědi pamětníka skupiny pana Cibulky, přímou vazbu na Weinfurterovu společnost Psyche, která se po příchodu nacistů rozštěpila na několik částí (již o něco dříve existovalo např. tzv. Bruntonovské[70] křídlo „vedené“ Josefem Hoznourkem[71]). Míla Tomášová se pak na čas stala jeho členkou. Zde je třeba poznamenat, že Bohuslava Heranová se v duchovních aktivitách angažovala prokazatelně již r. 1945. Tehdy vydala Diář týdenních meditací na celý rok a pravděpodobně o něco později sborníček Patero pramenů poznání.[72] Prvnotní výbor tohoto sdružení tvořili: prof. ing. Rudolf Janíček – známý překladatel indických textů Bhagavadgíta, Tattwam-asi a dalších, JUDr. Rudolf Fiedler (10. 11. 1879 – 13. 5. 1962) - píšící pod šifrou Rolf Fremont, Hugo Kalista (*1882), ing. Roman Vinopal, spisovatelka Marie Radoňová-Šárecká (1890 – 1958), Petr Klíma-Toušek a přirozeně Bohuslava Heranová. Později přibyli František Roman Jirman[73] (28. 12. 1895 – 28. 12. 1971), ing. Jan Gregor, Bohumil Špale, Irena Kellnerová, Růžena Říhová, Marie Koděrová a Ervín Richter.

Dle M. Tomášové se Kruh duchovního bratrstva začal slibně rozvíjet v několika sekcích: matematické, fyzikální, mysticko-jogické a magické. Je zde tedy důkaz minimálně o jedné poválečné, hermeticky činné buňce. Jelikož však přicházel r. 1948, zůstalo jen u prvních přednášek. Činnost kruhu byla zakázána a členové i zájemci se stáhli do ústraní. Scházeli se pak na návštěvách v bytech svých známých, např. u sourozenců Říhových, kteří celý život zasvětili snaze o sebepoznání.

O činnosti KRUHU se nejvíce dozvídáme z věstníků a školících materiálů, které společnost vydávala a rozesílala svým členům. Veřejně začala působit již na konci r. 1947 tím, že pořádala přednášky, a na počátku r. 1948 začala vydávat Věstník Kruhu Duchovního Bratrství.

V  novoročním pozdravení předsedy Fr. Romana Jirmana[74] se mimo jiné dozvídáme toto:

Doufajíce na prahu nového roku ve zřízení království Božího na zemi, sdružili jsme se v KRUH, abychom jistěji a pevněji šli věčností a nekonečností pro plnění Božího díla…

Tajemství Boží se projevuje nejen ve slávě Boží, ale i faktem naší jsoucnosti a KRUH duchovního bratrstva nechť se stane zjevovatelem této pravdy. Zde tkví mystické poslání KRUHU a jeho universální ideje: Zasvěcovat lidi v život, v Bytí v Bohu…

A je-li v našem státním znaku heslo: Pravda vítězí, připojujeme ještě dodatek:

Z Československa vzejde Světlo s přáním, aby toto světlo prospívalo nejen členům Kruhu, ale i českému národu a jím celému lidstvu.

Jak vidno, předúnorové ambice české esoterní scény nebyly malé. Bohužel měly rychle skončit. Vliv komunistické propagandy se projevil již na konci r. 1948, kdy předsednictvo a výbor KRUHU vyhlásili heslo a členský pozdrav do Nového roku 1949: MÍR a ZDAR. Politické tlaky pak sílily celý rok a vyvrcholily v dubnu 1950, kdy B. Heranová rozeslala už jen sama za sebe poslední „věstník“ společnosti, nazvaný tentokráte - Korespondence Bohuslavy Heranové. V něm mimo jiného píše:

Děkuji Vám, drahé sestry a vážení bratři, za projevy lásky a oddanosti vůči idei KRUHU, kterému budeme i nadále a obětavě sloužit. Je samozřejmé, že zůstaneme trvale v písemném styku, vždyť mnozí se známe již dlouhou řadu let a abyste nevyšli ze cviku, budu Vám místo dosavadních Věstníků posílat lekce duševní hygieny (Písemný kurz duševní hygieny) s krátkým průvodním vysvětlením…Tyto lekce jsou jakýmsi uceleným závěrem našich dosavadních písemných kursů…Tato korespondence jest určena pouze mým osobním přátelům a prosím, aby nebyla veřejně rozšiřována. Mír a zdar.

Na samém konci tohoto „věstníku“ je ocitován příznačný text dopisu jednoho z členů KRUHU:

„V indických puránách je prorokováno, že až Země bude spoutána řetězy, až lidé budou spolu mluvit přes dálky a prostory a hmotařství zavládne Zemi, vtělí se Višnu naposledy do Káliho Zabíječe a Ochránce, zničí království obchodu a nastolí šudru - bratrství pracovníků. Je to vůle Boží a budoucí společnost lidská bude na základech komunismu, který je zevní stránkou duchovní nauky…“

Kruh Duchovního Bratrstva se angažoval zejména v přednáškové a editorské činnosti. Vedle Věstníku Kruhu Duchovního Bratrstva, který v r. 1948 změnil název na Kruh Duchovního Bratrstva a v r. 1949 na Kruh světového bratrství, vydával ještě řadu vedlejších písemných materiálů, převážně s duchovně vzdělávací tematikou.

Vedle již zmíněného Písemného kursu duševní hygieny to byly především sborníčky přednášek nazvané Unity Škola duchovní jednoty (první číslo vyšlo r. 1948) a pravděpodobně bulletiny jednotlivých sekcí KRUHU.

Literární sekce byla kromě přednášek velice aktivní i ve své vydavatelské činnosti. Vydala např. Meditace a duchovní cvičení na každý den, práce JUDr. Lubomíra Kukly[75] - Člověk a vesmír I. a II. (biologická filosofie), Vývojová cesta lidstva (1949) a rozsáhlejší dílo ve třech sešitech - Vesmírné zákony a jejich důvody. Jako díla ryze hermetická se dají posuzovat spisky výkonného předsedy společnosti MUDr. Miroslava Vlasáka - O soustavě mikrokosmu t. j. lidské bytosti a rozsáhlejší Tarot, cesta k nesmrtelnosti.[76] Některé další literární počiny sekce: Dr. Karel Seidenstucker - Spásná nauka Buddhova (1947), Vladimír NovickýParamhansa Jogananda (1949 sv. III.), O. Griese + R. A. Svoboda – Mumiální hermetické léčení (1949 sv. IV.), Jaroslav Kočí – Náboženství, mystika, filosofie (1949 sv. VI.).[77]

Jaroslav Kočí (1908 – 8. 6. 1989) byl významný ostravský mystik, který dle Jirmanových slov, byť povoláním dělník, vypracoval se k vnitřnímu prožívání i poznávání toho, čemu se říká tajemství, aniž by opustil logické cesty, přísné zkoumání a zříkal se konkrétního, pozemského života.[78]

Mimo literární sekci vyšlo např. dílo Znovuzrození - skutečný vnitřní život - jak člověk dosáhne blaženosti.

KRUH měl i svoje Desatero.

Oproti informacím M. Tomášové, ze sborníků KRUHU, které má DCČH spolu s dalšími materiály k dispozici, je zřejmé, že na začátku r. 1948 zde existovaly tři základní sekce: mystická, filosofická a literární a zároveň kurzy: mystiky a mystické filosofie (vedl je akad. malíř B. Hradečný), astrologie - kosmobiologie, psychomantrie a grafické psychoanalýzy. Tyto byly buď přednáškové a písemné, nebo jen písemné. Hermetismus zde měl tedy zastoupení alespoň v oboru astrologickém. Členové se scházeli na tzv. Klubových pondělcích KRUHU, nebo na Duchovní akademii KRUHU, konané na pražském Slovanském ostrově. Zde se uskutečňovaly veřejné přednášky, na kterých se předvedly i kapacity zvučných jmen, jako např. Josef Adamíra, Dagmar Vítězná, či Bedřich Schick (přednášel astrologická témata).

Zástupci KRUHU (konkrétně Bohuslava Heranová a Irena Kellnerová /a dokonce prý i M. Tomáš/) byly 17. září 1948 osobně přítomni u návštěvy Dr. Paula Bruntona v Praze, kde tento předal KRUHU své poselství tkvící v požadavku na zušlechtění vlastního charakteru. Kellnerová byla první česká Bruntonova žačka a jeho filosofii pro KRUH i přednášela. Odbočky KRUHU byly zřízeny v Plzni, Brně, Olomouci a Pardubicích.

B. Heranová byla významnou spojkou mezi hledajícími a duchovními učiteli. M. Tomášové poskytla např. kontakt na Květoslava Minaříka. Taktéž jí doporučila laskavého staršího pána, dr. Jana Koláře - křesťanského mystika, naprosto oddaného své duchovní práci, ale hlavně svému Mistru, o kterém před paní Tomášovou mluvil tajemně a vždy s úctou. Tento záhadný pan H. (spekulovalo se o jménech Havlík a Höfert, ale jediným správným je jméno Bedřich Hejhal /25. 9. 1895 – 3. 9. 1960/), byl „předsedajícím“ velmi uzavřeného a dodnes utajovaného kroužku „duchoborců“. Zajímavou zprávou paní Tomášové je sdělení, že pan H. své poznání zprvu získával u Františka Drtikola.[79] Poté se vydal svou cestou a založil i vlastní školu. Sestavil nauku egyptského, křesťanského a východního učení, kterou pak předával svým žákům. Pan H. měl značné astrologické a matematické znalosti. Taktéž exceloval ve výkladu tarotových karet a v určitých psychických schopnostech. Jistou praktikou dovedl například Pohledět do svých následovníků a rozpoznat tak stupeň jejich vnitřního pokroku. Těchto žáků a žákyň bylo přibližně kolem stovky. Někteří z nich dodnes učí jeho nauky. Nejlepším žákem byl prý pan Miloš Cafourek[80] (1901 - 16. 5. 1973). Dalším byl úspěšný léčitel František Vrba (4. 12. 1877 - 19. 4. 1973). M. Tomášová ve svých dílech píše, že byla později taktéž přijata za žačku (s tím ovšem přímí pamětníci nesouhlasí). Z výpovědí dr. Koláře víme, že k tajemnému panu H. mohli jeho žáci chodit pouze jednou měsíčně, přičemž museli dodržovat přísná pravidla utajení, vše bylo hlídáno StB.



PADESÁTÁ LÉTA


Roku 1956 je definitivně rozpuštěn zbytek Kruhu duchovního bratrstva. Aktivisté Roman Jirman, Lubomír Kukla a Eduard Mašek jsou zatčeni a rok drženi bez soudu v pankráckém vězení. Bohuslava Heranová o tom informuje všechny členy a nařizuje spálit veškeré jejich seznamy. Před soudem pak vypovídá, že všechny k náboženskému fanatismu navedla sama. Je prohlášena za duševně chorou a zadržení jsou osvobozeni (zaplatí „pouze“ soudní výdaje). Jirman je posléze vyloučen ze Svazu spisovatelů a stává se pasákem krav u Nového Bydžova. V nedaleké chatě se schází s kroužkem věrných ke společným meditacím. Heranová mu pomáhá množit a distribuovat jeho literární úvahy. Někteří „členové“ přestupují k Unitářům.

Ten samý rok umírá náš první psycho-etiko-terapeut MUDr. Ctibor Bezděk (10. 3. 1872 – 22. 2. 1956) o jehož dílo[81] projevil svého času zájem i první československý president Tomáš Garrigue Masaryk (7. 3. 1850 - 14. 9. 1937), který se dle některých pramenů v mládí sám zabýval spiritismem[82] a hypnósou.

MUDr. Eugen Jonáš (* 11. 11. 1928 /někdy je uváděno 6. 11. 1928/) zahajuje na Slovensku výzkum astrologie v souvislosti s tématem lidského početí, což po dvanácti letech vede k založení oficiálního výzkumného střediska Astra v Nitře.

V této pohnuté době je komunisty kontaktován, stejně jako před tím nacisty, náš přední parapsycholog Břetislav Kafka (14. 5. 1891 – 27. 8. 1967).

Požadavek je jasný. Jeho jasnovidci mají pomáhat sovětským vědcům při pokusech s atomovou bombou. Kafka je známý především díky svým úspěšným knihám: Nové základy experimentální psychologie, Svítání v duši, Kultura rozumu a vůle a Člověk zítřka. Jeho žákem se v r. 1951 stává budoucí doktor psychologie a posléze i vedoucí Výzkumného pracoviště pro psychotroniku a juvenologii PhDr. Zdeněk Rejdák (7. 11. 1934 - 24. 12. 2006), člen Řádu maltézských rytířů, autor více než 150 statí o psychotronice a několika knih: Telepatie a jasnovidnost (1970), Průvodce po psychotronice, Perspektivy telepatie, atd.

Od padesátých let působí na československé esoterní scéně mystička Božena Cibulková (6. 7. 1920 - 2. 12. 1995), která vyrostala bez vzdělání v chudém prostředí severomoravské vísky Svébohov nedaleko Zábřehu.

Od šestadvaceti let prožívá extatické stavy v drtivých náporech duchovních sil, které jí nezřídka způsobují tělesné obtíže jdoucí až na hranici mezi životem a smrtí. Na Hromnice r. 1950 (již v Boskovicích /zde krátkou dobu navštěvuje skupinu Marie Kubištové - Alma Excelsior[83]/ provdána za Františka Cibulku, ) prožije nečekané sedmidenní mysterium zjevení Krista, který ji vyzve, aby vydávala svědectví o jeho práci pro člověka, Zemi a vesmír, aby podávala svědectví též o práci andělů a nebeských hierarchiích. V plném vědomí pak vstupuje do nepřetržitého kontaktu s duchovními učiteli, andělskými, archandělskými a vyššími bytostmi i se samotným Kristem, aby na jejich přání informovala alespoň úzký okruh lidí, kteří jí uvěří a budou schopni s ní spolupracovat na záchranných akcích pro Člověka i Universum. Dialog tohoto vesmírného Loga byl pak Boženkou (jak jí říkali její přívrženci) zachycen na více jak 10 000 stranách textů modliteb, ód a hymnů oslavujících Boha, promluv člověka za sebe, přírodu, vesmír, za hmotu i silová pole, ve zvláštních textech osobního, národního a všelidského pokání, v textech služeb osobních i universálních. Její dílo (Slovo Kristovo, Vnitřní obroda, Kniha Boží, Logos, Kniha modliteb, Kniha soudu i milosti, Vánoce, Velikonoce, Svatodušní, Cesta duše, Kniha žalmů a mnoho dalších, většinou drobných, textů) se začíná šířit samizdatem. Boženčino poslední veřejné vystoupení proběhlo ve Vamberku 30. 9. 1995. Celý život Boženy Cibulkové byl poznamenán na jedné straně obrovskými obtížemi, k nimž přispěli také novodobí farizejové a zákoníci, avšak na druhé straně též nezvyklou milostí. O tzv. chtěných kontaktech, uměle navozených magickými praktikami, se Boženka vyjadřovala jako o Božím řádem zapovězených pro účast temných sil. Považovala je za pochybné, nespolehlivé a nebezpečné experimenty, při nichž je v sázce ztráta duševní svobody člověka tím, že jeho vůle bude ovládnuta negativní inteligencí. Zdálo by se tedy, že Božena Cibulková měla ve svých sděleních o určitých praktikách hermetismu jistou pochybnost. Nevyhýbala se však zákonitostem cyklů, tématům reinkarnace, popisům trestných procesů lidí po smrti a upozorňovala dokonce na skutečnost sféry padlých andělů. Ať tak či tak, Božena Cibulková hrála za dob komunistické totality důležitou národně-esoterní roli a její dílo je i pro dnešní esoteriky cenným zdrojem témat k rozjímání.

Dalším významným praktikantem a jedinečným vykladačem křesťanské mystiky je profesor obchodní akademie Ing. Karel Makoň (12. 12. 1912 - 1993), působící v Plzni. Prozření došel v německém koncentračním táboře, kam byl jako vysokoškolák deportován po 17. listopadu 1939. Své duchovní poznání šířil později samizdatem a zároveň přednášel úzkému kruhu svých nadšených posluchačů. Jeho nejagilnějším žákem je dodnes Stanislav Kalibán. Z rozsáhlého literárního odkazu K. Makoně připomeňme alespoň: Utrpení a láska (1936), Umění následovat Krista (1971), Blahoslavení (1973), Mystická koncentrace a příprava k ní (1977), Světlo na cestu - výňatky (1976-1982).

V padesátých letech se v Praze, pro nevelký kroužek zájemců o hermetismus, angažuje

Fr. Bardon (učil mimo jiného práci s kyvadlem, astrální psaní, kontaktu s osobním strážcem a zemřelými). Dojíždí sem z Opavy, kde je jako známý léčitel vyhledáván nemocnými lidmi z širokého okolí. V Praze přebývá u Otylky Votavové (své „sekretářky“)[84], kde se také schází jeho žactvo (jedním z žáků byl i Antonín Zadák, který později napsal stať o prvních třech stupních na duchovní cestě pod názvem Vážení a milí). Žáci mu, mimo jiného, pomáhají překreslovat obrázky a grafy k jeho literárním dílům. Ty signuje jednotlivými tarotovými arkány. Má v úmyslu sepsat i knihu páté tarotové karty, pojednávající o alchymii. To však již nestihne. Bardonovo poslední zatčení (26. 3. 1958) je předpovězeno vizí jednoho z jeho žáků. Je obviněn z nedovolené výroby a nezdaněného držení alkoholu (ten užíval k přípravě léků) i z vlastizrady. Těžce nemocný umírá téhož roku v brněnském vězení.

Umírají (nikoliv však ve vězení) i další prvorepublikoví aktivisté: Řebík, Adamíra, Lešehrad, Sedláček, Kopp a Šimánek.

Na Slovensku působí svérázný magik a malíř prof. Ján /někdy uváděno Jaroslav/ Okruhlica, člen předválečné Universalie a osobní přítel dr. Kefera. Svou magickou oratoř má v Plaveckém Podhradí u Malacek. Abba praktikuje v Kutné Hoře mentální výcvik duševní koncentrace, kterým dosahuje nejvyšších poznatků. V Turnově žije Lasenicův nejpokročilejší žák a přítel Vladislav Kužel (16. 3. 1898 – 1965), který byl nejprve universalistou a pak jakýmsi externistou Horev-klubu (v letech 1938-39 se podílel na tvorbě karet Lasenicova Tarotu).

V padesátých letech dával soukromé hermetické přednášky sochaři Janu Solovjevovi (*1922). Díky oběma zmiňovaným existuje dnes kniha Hovory s Lasenicem (Trigon 1993). Kužel je autorem celé řady filosoficko-hermetických Úvah o životě.

Někdy v této době se na českém esoterním poli angažují také theosofové, manželé Ráčkovi, z jejichž skupiny se později rekrutuje tántrik Robert Nový[85] (*1964), píšící některá svá díla pod pseudonymem Jájánanda. Z jeho pozdější samizdatové tvorby připomeňme alespoň díla: Cesta do starověkého Egypta, Cesta do Indie, Tři mušketýři jejich cesta do Indie (1982), Inspirativní evangelium (1983), Výroky pána Ježíše - z apokryfních evangelií (1984), Lakulíša Tantra: Pránájáma a ásána (1984), Džapajóga (1984), Náda a Mantra jóga (1985), O světech-lókas (1985), Upanišady Rgvédu (1985), Sámavédu (1985, 1988-90), Bílého Jádžurvédu (1986), Černého Jádžurvédu (1986), Atharvavédu: Védántu (1986), Sanjásy (1989) a řada dalších. Jasnovidná Kamila Ráčková (věštila např. z kávové sedliny, věnovala se i numerologii) sepisuje na začátku šedesátých let knihu Cesta sedmi vesmíry.[86] Skupina nadšenců se začíná vytvářet i kolem „žáků“ Fr. Drtikola manželů Tomášových, zabývajících se mystikou Východu. Ze spisů Eduarda Tomáše jmenujme alespoň: 108 meditací, Milarepa, 999 otázek a odpovědí na cestě Poznání, Metafyzické příběhy, Jóga pozornosti, Úvod do integrální jógy, aj.

Zajímavé pojednání o praktické astrologii sepisuje ing. Otakar Solnař (12. 9. 1909 – 20. 9. 1999), který je v přímém napojení na prvorepublikovou esoterní školu Anny Wirlové (1896 - 1968), která začala veřejně působit již r. 1926.



LÉTA ŠEDESÁTÁ


Šedesátá léta začínají smutným úmrtím „zapomenutého“ génia Fráni Drtikola. Jeho buddhistické učení však žije dál v Mistrových následovnících (jedním z posledních byl Rostislav Obšnajdr). I tito mají posléze své žáky.[87] František Hein předává osobní duchovní zkušenost Karlu Mikšovskému (1914 – 1977), zdatnému překladateli[88] Zdeňku Jarošovi[89] (*1932) a Jiřímu Scheuflerovi (viz níže). Heinovy myšlenky jsou uloženy v jeho literárním samizdatovém odkazu: Vůně Nebes[90], Zlomky poznání (1946), Rozsevač světla (1948), Evangelium svobody (1951), Světélka v temnotách (1952), Otec všech (1953)[91], Nástin Barda, Strohost Pravdy = Hrubý šat (1947 – 1956), Záře skrytého (1956), Jiskřivost (1957), Zbožnění Nezměrného, Velebnost Ticha, Světlo Pravdy, Poučky a dopisy (1961 – 1965), K Boží svobodě I (1961 – 1971), K Boží svobodě II (1972 – 1976), Z tajemství Janova Evangelia (1968), František Drtikol – Osobnost a dílo.

Za Evženem Šteklem dochází Karel Vostatek, později Karel Funk (*1948). Šteklovo skromné literární dílo spočívá ve spisu: Vzpomínky na velkého Arhata[92], které se rovněž šíří samizdatem.

Narůstající samizdatová činnost nejrůznějších undergroundových skupin včetně „duchaborců“, dělá komunistům vážné starosti. Snaží se proti ní bojovat i vydáváním „osvětové“ četby, která témata týkající se duchovna, degraduje většinou do sféry šarlatánství. Jednou z klasických ukázek, takovéto propagandistické literatury, je kolektivní dílko: O zázracích a nadpřirozených silách, vydané nakladatelstvím Orbis v Praze 1961. Kniha je literárním zpracováním aktivit Československého rozhlasu, který v rámci pořadu Rozhlasová universita, odvysílal dané téma na jaře r. 1959. Jeho hlavním posláním bylo „naučit posluchače správnému, objektivnímu způsobu myšlení…“. Pořad byl koncipován natolik „dobře“, že se do něj aktivně zapojilo asi dva tisíce posluchačů, kteří v rámci Rozhlasové university vypracovávaly „seminární práce“ o svých osobních zkušenostech s nejrůznějšími projevy duchovních sfér. Z těch pak redaktoři vybírali „nejpeprnější“ případy k prezentaci veřejnosti, jako např. proroctví jednoho anonymního pisatele z 25. 5. 1959, ve kterém se říká, že první lidská posádka přistane na Měsíci 2. srpna 1974 a úplné vyrovnání sociálních rozdílů mezi lidmi nastane na Zemi v r. 2006. Jiný věštec ve svém proroctví předpovídal, že komunismus na celém světě definitivně zvítězí v r. 1975.

V tomto prapodivném duchovním presu se kolem doposud utajovaného Fr. Kabeláka vytváří kroužek asi dvaceti zájemců o hermetismus. Účast je podmíněna aktivním bádáním v této oblasti. Skupina se schází na katedře filosofické fakulty Univerzity Karlovy v pražské Celetné ulici, kde v té době pracuje prof. M. Nakonečný (taktéž často perzekuovaný ze strany StB).

Z dalších členů jmenujme alespoň dívky Mášu a Ašu Janátovou (v jejím bytě zorganizoval M. Nakonečný kroužek zájemců o hermetismus, kde přednášel i Abba), slečnu W. Š., V. Rohlíčka, M. Čepelku (*1936) a PhDr. Zdeňka Rejdáka (ten, vzhledem ke svému vysokému stranickému postu /jako agent StB je znám pod šifrou Homér/, zařizuje prof. Nakonečnému potvrzení o tom, že studuje vliv sekt a extrémních náboženských hnutí na společenské vědomí, což mu umožňuje volný přístup do všech archivů). Kabelák zde na fakultě, v době tvrdého komunistického režimu, paradoxně přednáší o kabale, magii a dalších hermetických naukách[93], které měly být průpravou pro pozdější praktické experimenty (existoval jejich přesný plán). Užší kroužek nadšenců se po těchto setkáních přesouval do bytu jednoho z členů skupiny, kde besedy s Kabelákem pokračovaly (snad to bylo u Z. Rejdáka, kde Kabelák při svých pobytech v Praze přespával). V r. 1970 vychází v edici Klubu Mladé poezie Kabelákův překlad Faustovy (1480? – 1540?) Magie innaturalis. Toho se však Kabelák nedočká. Umírá v srpnu 1969 (téhož roku umírá také R. M. Boušek). StB se několikrát pokouší proniknout i do zmiňované skupiny. Kromě výše uvedených žáků zasvěcoval Kabelák do svých nauk (převážně dopisovou formou) ing. Josefa Zavadila, ing. Josefa Straku – slovenského hermetika, který později emigroval do Austrálie a pár dalších zájemců.

Další skupinka zájemců o hermetismus, která se vytvořila kolem Milana Nakonečného, se scházela na elektrotechnické fakultě proti UMPRUM.

Roku 1967 (M. Nakonečný uvádí však i r. 1966, jinde r. 1971 a jinde zas 1972) dochází v Praze, z podnětu neúnavného V. Rohlíčka, k opětovnému pokusu o rekonstrukci martinistické lóže, za osobní účasti tehdejšího francouzského velmistra řádu Irene Ségureta (členka kroužku byla také z Paříže dojíždějící martinistka Milada Libanská /Adalim/). Pokus však končí typicky českými spory, intrikami, ale i pro nedostatek zájmu.

Kolem osobnosti Theophana Abby se také utváří kroužek zájemců o hermetismus.[94] Jsou to Andrej Dragomirecký (*1932), Pavel Turnovský[95] (*19. 7. 1950), Martin Stejskal[96] (*1944), který pro Abbu kreslí Tarotové karty dle jeho pokynů (vyšly pak v pražské samizdatové edici Auroboros pod názvem 22 tarotových arkán Theophana Abby). OBR. ABBůV TAROT

Abba se v Mnichově Hradišti, společně s přítelem – bývalým Universalistou Josefem Pánkem (1902 - 1969) a vynikajícím médiem Boženou Ferklovou[97] (Beatrice), zabývají experimentální magií a dalšími zvědnými obory hermetismu.

Atmosféru Husákovského „utahování šroubů“ povolil až osmašedesátý rok.[98] Během „uvolnění“ v době kolem Pražského jara uveřejňuje, doposud režimem tvrdě pronásledovaný K. Minařík, sérii článků o józe v Lidové demokracii.

Jógu v Čechách praktikuje několik aktivních kroužků sdružujících zájemce o staroindické odkazy filosofie a její praxe. Jde většinou o hloubavé typy lidí, kteří hledají odpovědi na své životní otázky v oblasti psychologie, teologie a mystiky.

Na jaře r. 1967 je v Praze ustanovena Koordinační skupina pro výzkum otázek psychotronoky, které předsedá MUDr. Jaroslav Stuchlík[99] (1890 - 1967). Jejími členy jsou dr. Z. Rejdák, doc. J. Krmešský, MUDr. Teodor Rosinský a řada dalších. Intenzivní činnost zdatných výzkumníků vede nakonec k uspořádání prvního Mezinárodního kongresu psychotroniků, který se koná v Praze r. 1973. Zde je pak založena Mezinárodní společnost pro psychotronický výzkum (International Association for Psychotronic Research /IAPR/), jejímž prezidentem nemůže být nikdo jiný než PhDr. Zdeněk Rejdák.

Po r. 1968 znovu ožívají aktivity Unitarie, do které v tuto dobu vstupuje mnoho hledajících. Katolicizmus poněkud „vyčpěl“, zato Indie se stává velikou módou. Mnoho lidí se shromažďuje kolem orientalisty PhDr. Borise Merhauta[100] (*6. 1. 1924). V kursu je především jóga, islám a tibetská mystika. Jedním z nejagilnějších kazatelů této společnosti je bezpochyby Jiří Scheufler (27. 7. 1911 - 1996), profesionální pěvec, malíř, překladatel, autor celé řady samizdatů (Křesťanská mystika, Mystická praxe, Indická filosofie, Návrat ke Gnosi, Kámen mudrců, Méně známé aspekty Hathajogy a tantrická cesta, Nagardžunova filosofie, Invalidé a možnosti jejich duchovního vývoje a řady dalších).[101]

Zájem o esoteriku ožívá jako takový - zakázané ovoce je velice lákavé a vyhledávané. Pátrá se po zajímavých lidech, mimo jiné po astrolozích[102] (jedním z nich je např. autor Kabalistické astrologieJan Iglauer, jiným zase Vladimír Sládeček (*1930) z Ostravy, píšící pod pseudonymem Uno Malgrando), léčitelích (nejznámějšími se stali Jiří Janča /*1924/ a jasnovidný římsko-katolický kněz František Ferda /31. 3. 1915 – 1991/, který svými dovednostmi udivoval i vědce z Moskvy) a bylinářích (existuje např. skupina Para-Panacea, kterou vede astrolog a bylinář Josef Sucharda z Benešova). V pátracích akcích se angažuje hlavně dr. Z. Rejdák, který spolupracuje např. s MUDr. Bohumilem Vlkem, užívajícím k efektivní léčbě rakoviny svůj preparát, připravovaný mimo jiného i ze zvířecí plazmy. Z. Rejdák se však zabývá především psychotronikou (parapsychologií), kterou rozděluje do tří hlavních odvětví: telepatie, telegnoze (jasnovidnost) a telekineze. Roku 1973 se pak v Praze koná 1. mezinárodní psychotronický kongres, kterému předsedá.

1. července 1968 zakládá redakce Hlasu ľudu výzkumné středisko Astra, které se pod vedením dr. E. Jonáše zabývá praktickým výzkumem plánovaného početí v přímé souvislosti s astrologickými vlivy! Na tyto aktivity navazuje konference „Astrológia v službách moderného človeka“, uspořádaná střediskem Astra 18. – 21. listopadu téhož roku v Nitře. V této souvislosti vychází r. 1969 brožura: Kapitoly z vedeckej astrologie.

Po úmrtí Anny Wirlové se její duchovní školy mystického zasvěcení, ujímá ing. Otakar Solnař.

Od zemřelých předchůdců dostává pokyn k sestavení jejich nauky, díky čemuž vzniká originální dílo Nové poselství z Prahy (Trigon, Praha 1991). Školu, ve které se angažuje i známý léčitel Josef Zezulka[103] (1912 - 1992) /Tomáš Pfeiffer (*1953) byl jeho žákem/ a psycholožka PhDr. Marta Foučková (*1937), vede až do své smrti. Dle výpovědí pamětníků šlo o tajné, ale o to intenzivnější, centrum duchovní vzdělanosti. Do Solanřova bytu na Letné docházely desítky žáků, kteří byli často sledováni agenty StB. Jasnozřivý a navíc geniální astrolog Solnař však vždy zavčas rozpoznal hrozící nebezpečí, čímž chránil sebe i celou skupinu. Z této „dílny“ později vzešla střední a vysoká cesta mystická. Ing. Otakar Solnař byl zasvěcencem I. řádu, dokonale jasnovidným, spojeným s nejvyššími duchovními světy. Znal magii, ale vyhýbal se jejímu využití, uznával pouze mystiku. Z jeho astrologických samizdatových překladů jmenujme alespoň: Výpisky z díla W. Ruckerta „Die Geburtsastrologie“ (Praha 1975), Alfred Witte: Pravidla pro planetární obrazy (výpisky z knihy, Praha 1984).



LÉTA SEDMDESÁTÁ


V sedmdesátých letech je asi nejvíce viditelná činnost Unitarie (v r. 1977 vychází např. spisek Bohdany Čapkové – Hašplové Stavitelé chrámů), která do svých řad integrovala mimo jiných i Eduarda Tomáše (stejně jako K. Minaříkovi se i E. Tomášovi říká český Milarepa). Ten se stává hvězdou dopoledních přednášek konaných v hlavním stanu společnosti v pražské Karlově ulici (přednáškové cykly E. Tomáše z let 1964 - 71: Umění klidu mysli, Jóga velikého symbolu, Tajné nauky Tibetu). Mezi konzultanty, kteří za Tomášem přednášejícím o tibetské józe docházejí, je i publikující mystička a členka předválečné společnosti Psyche Ludmila Macešková (22. 3. 1898 - 3. 5. 1974), alias Jan Kameník. Z její tvorby připomeňme spisy: Malá suita pro flétnu, Neviditelný let, Okna s anděly, Pubertální Henoch, Učitelka hudby, Zápisky v noci, nepublikovaná díla David a Paralipomena a Mystické deníky.

Jógu provozující kroužky se množí čím dál rychleji. Jde o poměrně silné hnutí, které musí být společností bráno v úvahu. Ideologický dozor komunistů je přísný, ale přesto se daří najít štěrbiny, které skýtají šanci k jejímu ještě většímu rozšíření. Nakonec se jóga stává součástí jednotné organizace tělovýchovy. Oficiálně se smí cvičit jen hathajóga, lidé však situaci využívají k možnosti „filosofování v tělocvičnách“. To přitahuje ještě větší množství zájemců, což se příznivě odráží v rostoucích číslech členů žádoucích ve statistikách ČSTV. Najednou je zapotřebí nových cvičitelů z řad dobrovolných pracovníků, které zaškolují „staří“ jógoví praktici. Nováčci se tak stávají nositeli myšlenek nápravy obecné morálky – neubližováním, nelhaním, nekradením, nehromaděním a nenáruživým konáním – tedy Patandžalího prvním stupněm radžajógy. V rozvoji a náplni obsahu a metodiky českých jógových aktivit hraje významnou roli akademik Ctibor Dostálek[104] (*3. 11. 1928). Je to právě on, kdo zve do naší republiky desítky významných osobností z oblasti jógy. Převážně indičtí specialisté pak pomáhají přímo při dotváření našich jógových aktivit. V rámci těchto snah zajíždí do Brna i přední český orientalista DrSc. Dušan Zbavitel[105] (*7. 5. 1925). Zde, před zaplněnými tělocvičnami, vyučuje pololegálně sanskrt. Jóga se tak praktikuje jako filosofie žití, jako etická opozice socialistické realitě a jako pomoc duševně i tělesně strádajícím. Toto období charakterizuje velké nadšení a obětavost, projevované v těžkých podmínkách existenčních rizik.[106]

Další skupinou, která se zabývala studiem hermetických nauk, byla hrstka lidí scházejících se v sedmdesátých letech v bytě Vladimíra Rohlíčka (ani on se nevyhnul domovním prohlídkám StB). Rohlíček praktikoval dle instrukcí, které si pamatoval přímo od Lasenica. Měl hluboké znalosti spagyrie, uměl pracovat s magickými pantakly a z deníků Horev-klubu vyřezával žiletkou všechna místa obsahující nebezpečné magické formule. Do skupiny patřil MUDr. Ryšánek (zabývající se alchymií), MUDr. Bláha a slečna W. Š., která se po Rohlíčkově smrti (kterou si dle její výpovědi přivodil dobrovolným čtyřicetidenním půstem) v r. 1974 postarala o Lasenicovy ostatky, zaplatila dluhy za jeho hrob a 2. 3. 1978 zabezpečila jejich exhumaci (i tyto pietní aktivity StB pečlivě sleduje). Někteří hermetikové její čin odsuzují, skupina se pomalu rozpadá.

V této době se Theophanus Abba chystá k „malé“ alchymické práci. R. 1975 chce u jednoho ze svých přátel – dr. Z. Rejdáka v Chaloupkách – vybudovat alchymickou laboratoř pro fyzické transmutace a výrobu spagyrických esencí. Smrt je však, tentokrát i v případě alchymisty, rychlejší.

Z dalších významnějších osobností umírají v tomto desetiletí V. Rohlíček, F. Váhala, dr. H. Mattern, P. Klíma-Toušek a pozdější tajemník bývalé Universalie a hlavní distributor edice Eulis - Vojtěch Kempfer (1919 – 1972).

Alchymickou laboratoř se tedy vybudovat nepodařilo. Zato se však v Praze na Vysoké škole chemicko-technologické „potichu“ uvádí do provozu Psychoenergetická laboratoř[107] pro výzkum paranormálních jevů. Od r. 1978 až do r. 1986 ji vede bývalý ministr školství, matematik Prof. RNDr. a PaedDr. František Kahuda CSc. (3. 1. 1911 – 12. 2. 1987), který se zde s dalšími vědci snaží dokázat, že mentální energie může mít vliv na růst živých organismů a že jejím prostřednictvím lze diagnostikovat a léčit. Laboratoří prošlo za dobu její existence velké množství skutečně pozoruhodných jedinců ze všech koutů naší vlasti. Jedním z nich byl např. velice úspěšný gynekolog a léčitel MUDr. Václav Vydra (*1. 10. 1941), jiným zas lidový léčitel Karel Kožíšek[108] (8. 1. 1921 – 20. 7. 1995), který spolupracoval s její moravskou pobočkou. Tu vedl primář nemocnice v Hustopečích, MUDr. Lubomír Oliva. Laboratoř posléze převzal Ing. Svatopluk Valent, CSc. a posledním jejím ředitelem se stal vynikající senzibilní diagnostik a léčitel Ing. Valdemar Grešík (*1962). Aniž si to většina léčitelů v dobách vlády KSČ uvědomovala, kryla Psychoenergetická laboratoř jejich činnost už svou pouhou existencí. Přirozeně i v tomto případě vše sleduje StB.

V r. 1978 (v době vlády astrologického znamení Lva) se dle proroctví vyšlého z duchovního rodu Kmínků (J. Š. Kmínek - jeden ze zakladatelů Universalie a jeho syn dr. Štěpán Kmínek), měl narodit Antikrist z katolického biskupa a židovky. Až tento dovrší třiceti dvou let (r. 2010), má vypuknout velká válka. Sever Evropy se má potopit a její zbytek mají obsadit Arabové a Afričani. Patrně se vynoří Atlantida. Při této změně společnosti by měly zahynout 2/3 lidstva a ze zbylé třetiny by měla přežít pouze polovina lidí. Ti budou odvezeni na jiné planety.

Seznámení Josefa Veselého (*1953) s dr. M. Nakonečným v r. 1980 dalo impuls ke zrodu budoucího předního českého magika. Ani on neunikl pronásledování StB a jako signatář Charty 77 byl v rámci tzv. akce Asanace vystěhován do Rakouska. Nuceného exilu využil ke studiu judaistiky a starosemitské filologie na universitě ve Vídni. Publikovat začal po svém návratu do Čech v r. 1991.

Někdy v tomto období se také již formovala tzv. skupina Mladých (hermetiků), do které patřili: astrolog Pavel Turnovský, kabalista Ladislav Moučka a slečna W. Š., která se zabývá některými tureckými magickými systémy. Vrstevníkem je jim litovelský hermetik J. Š. Skupina Mladých se mimo jiné angažuje ve vydávání Dvaadvaceti dopisů Paracelsovi (cyklostyl), řady astrologických a alchymických studií a dalších zajímavých děl (Mimozemské v dějinách, hermetické sborníky, přepisy děl F. Kabeláka, Nakonečného samizdat o dějinách českého hermetismu).

Samizdatovou ediční činnost rozjíždí také parta lidí kolem Vladislava Zadrobílka (*1932).

Skupina s krycí šifrou T.F.C. (Tres faciunt collegium), se nejprve angažuje v překladu Fulcanelliho spisu o alchymii Tajemství katedrál, který r. 1979 vychází v počtu padesáti a v r. 1980 dokonce šedesáti výtisků.



OBDOBÍ PŘED SAMETOVOU REVOLUCÍ


Velký zájem o výše zmíněný titul přivádí V. Zadrobílka k myšlence založení specializované řady hermetických spisů. Vznikají tak edice TREZOR HERMETISMU: Hermes Trismegistos sv. 1. a 2. (1985), Abeceda hermetismu (1985), Pět traktátů (1986), Abeceda hermetismu (1986), Novum lumen chemicum (1987), Skrytá stavba sv. 1. a 2.(1987), Donum Dei (1988), EDICE DOKUMENT: Pýthagoras ze Samu (1987), Hermetický triumf (1987), John Dee (1988), Physiologus (1988), Zlato času, SYMBOLIKA HERMETISMU: Obrazový atlas hermetismu (1987), O Kamenu mudrců (1989) a MIMO EDICE: Nový hermetický cestopis: Napříč říší královského umění (1988), Čtyři stručné kapitoly o Umění královském (1989), Splendor solis (1987). Veškerá tato díla jsou signovaná specifickou značkou zjednodušených písmen ABGD.

V osmdesátých letech se kolem Drtikolova následovníka Evžena Štekla[109] vytváří skupinka přátel, kteří se s ním pravidelně radí o své duchovní Cestě. Je to Božena Jančarová, Stanislav Doležal, Aleš Adámek, V. Petřina a Ivo Chocholatý, který jako první dosahuje záblesků osvícení. Dosažení Nirvány a praxe osvobozování se zaživa (džívanmukti), bylo náplní Drtikolových a posléze Šteklových instrukcí žákům.

Mezi Psychoenergetickou laboratoří prof. Kahudy sídlící v Komsomolské ulici na pražské Letné a Výzkumným pracovištěm pro psychotroniku a juvenologii[110] dr. Rejdáka, se sídlem ve Šlikově ulici na pražském Břevnově, panuje v této době zvláštní rivalita. Obě pracoviště jsou „oficiálně kryta“ Dejvickou VŠCHT. Kahudovo pracoviště experimentuje s velkým množstvím našich léčitelů, Rejdák se soustřeďuje na několik mimořádně disponovaných jedinců. Jmenovitě to byli již zmíněný páter František Ferda ze Sušice, uznávaný léčitel Milan Toušek ze Zámrsku a Robert Pavlita z Lázní-Bělohrad. Výsledky laboratoří byly prezentované ve výzkumných zprávách a nízkonákladových sbornících, určených však pouze pro interní potřebu. Z Rejdákových výzkumů existují dokonce filmové záznamy.

Ani na Slovensku nezůstává psychotrnický výzkum pozadu. R. 1984 zde vzniká Komise psychotroniky Gerontologickej společnosti Slovenskej lekárskej společnosti (KP GS SLS), pod vedením MUDr. Gustáva Solára. Ještě týž rok se z iniciativy společnosti koná v Bratislavě první symposium Psychotronika a zdravie. Každoročně se pak opakuje až do r. 1990. Protože však KP GS SLS není schopná obsáhnout celé spektrum psychotronických fenoménů, ustavuje se r. 1987 ještě Komise Slovenskej rady Československej vedecko-technickej společnosti pre psychotroniku (KSR ČSVTS PP), jejímž předsedou se stává opět dr. G. Solár. Obě Komise pak úzce spolupracují.[111] V té samé době vyhlašuje KSR ČSVTS PP oficiální program pro metodické vedení léčitelů na Slovensku a od r. 1988 organizuje v půlročních intervalech víkendové Diskusné semináre o biodiagnostike a bioterapii. Setkání se účastní i Češi.

Jakýmsi pokračovatelem koncepce pražského psychotronického pracoviště dr. Rejdáka se na Slovensku stává Pracovisko experimentálnej psychotroniky při Výskumnom ústave živočišnej výroby v Nitře, pod vedením Ing. Andreje Šándora.

Ještě v r. 1984 je dr. Nakonečný vyšetřovaný StB. V polovině osmdesátých let však výslechy končí. V časopisech se začínají objevovat články s tematikou některých hermetických disciplín.[112] V. Zadrobílek se r. 1987 v Kroměříži seznamuje s MUDr. Jiřím Ryšánkem (8. 1. 1926 – 27. 5. 1988), znalcem hermetické symboliky a překladatelem mnoha alchymických traktátů, který se pak stává výraznou posilou jeho ediční činnosti. R. 1988 iniciuje dr. M. Nakonečný založení pražské martinistické lóže Lasenic (později vzniká stejnojmenná lóže zednářská). Připravena je však již celá řada dalších spolků. M. Nakonečný, V. Zadrobílek, P. Turnovský, L. Moučka a dr. Blahoslav Janeš (*8. 1. 1926) chystají v létě r. 1989 obnovu Universalie, z jejíchž předválečných aktivistů doposud žije ing. Josef Danzer (člen astrologické sekce) a Ladislav Málek, kronikář a zapisovatel Keferových přednášek, díky němuž se podařilo zachránit něco z literatury a obsahově bohaté dokumentace universalistického hnutí u nás.

Čas revoluce se nezadržitelně blíží i pro české esoteriky…



PRAMENY


Stěžejní prameny:

L. Bardon + M. K., Vzpomínky na Františka Bardona, ASU, Třebíč 1995
D. Ž. Bor, Bdělost toť vše, Trigon, Praha 2002
D. Ž. Bor, Nevědět nic, moci vše, Trigon, 2003
J. Čechurová, Čeští svobodní zednáři, Libri, Praha 2002
F. Drtikol, Duchovní cesta, Svět, Praha 2004
K. Funk, Mystik a učitel František Drtikol, 1993
P. Kalač, Odraz evropského hermetického hnutí konce 19. století v českém periodickém tisku, in: Fenomén smrti v české kultuře 19. století - sborník příspěvků z 20. roč. sympozia k problematice 19. stol. Plzeň, 9. - 11. března 2000, KLP, Praha 2001
J. Kameník, Mystické deníky, Trigon, Praha 1995
E. Lešehrad, Po stopách tajných společností, Praha 1935
M. Nakonečný, Novodobý český hermetismus, samizdat, 1974, později Vodnář, Praha 1995
M. Nakonečný, Martinismus, TOM 1991
J. Mikolášek, Vzpomínky přírodního léčitele, Kruh, Hradec Králové 1991
K. Minařík, Kéčara, Canopus, Praha 1997
M. Plecháč, Spiritismus v Podkrkonoší, YMCA, Praha 1931
Z. Rejdák, Páter František Ferda, Eminent, Praha 1999
J. Sanitrák, Dějiny české mystiky 1 - Legenda Karel Weinfurter, Eminent, Praha 2006
K. Sezemský, Památník půlstoleté činnosti ve spiritismu, Spirit, Nová Paka 1930
P. F. Sezima, Duchové spiritismu a okultismu, nakladatelství V. Kotrba, bez datace
J. Scheufler, Evoluce duchovních snah v Čechách, samizdat, pravděpodobně 1969
J. Scheufler, Mystický učitel Karel Weinfurter a jeho doba, PDN, Olomouc 1991
E. Štekl, Síla moudrosti, Dharmagaia, 1992
E. Tomáš, Paměti mystika I a II, Avatar, Praha 1998, 2000
M. Tomášová, Za čas a prostor, Duha, Praha 1991
Z. Trávníček, Leopold Procházka - první český buddhista, Masarykova universita, Brno 2002
J. Vacek, Jak jsem hledal Boha a nalezl sebe, vlastním nákladem, Praha 2001 -
J. Veselý, Učení mistrů, Vodnář, Praha 2005
Z. Vojtíšek, Encyklopedie náboženských směrů v České republice, Portál, Praha 2004
K. Weinfurter, Paměti mystika, A. Pohlodek, Brno 1999
O. Zachar, Z dějin spiritismu v minulosti, vlastním nákladem, Praha 1914
25 let československého unitářství 1923 – 1948, vydaly Náboženská spol. čs. unitářů a
Spol. Svobodného bratrství, Praha b. d.
Kapitoly z vedeckej astrológie, Pressfoto, Bratislava 1969
Mozaika mystického života Karla Makoně od Stanislava Kalibána, Onyx, Praha 2002
Nové poselství z Prahy, Trigon, Praha 1991
Okolo Květoslava Minaříka, Canopus, Praha
Paměti Josefa Váchala dřevorytce, Praha 1995
Analogon (Hermetismus - jazyk tradice) 10/I, Praha 1993
Logos – sborník pro esoterní chápání života a kultury, Trigon, Praha 1990 – 2006
Svět magie, I. Ž. Praha 1999 – 2001


Sekundární prameny:

Poznámky Martina Chejstovského
Údaje z řady periodik, archivů, samizdatu, internetu a předně osobních výpovědí pamětníků
Archiv Dokumentačního centra českého hermetismu





[1] Převážná část informací v prvním oddílu této studie, tedy zhruba do r. 1945, je ve zkrácené formě převzata z díla Milana Nakonečného, Novodobý český hermetismus, VODNÁŘ, Praha 1995. Stať je však mnohde doplněna o nové, dosud nepublikované, postřehy a fotografie.


[2] Zámek ve Stráži se později stal sídlem známé české pěvkyně Emy Destinové (26. 6. 1878 – 28. 1. 1930), které sféra okultismu rovněž nebyla cizí. O Leonhardim se zmiňuje ve svém románu Ve stínu modré růže (Leonhardiové měli modrou růži v rodovém erbu).


[3] Spiritismus byl, dle tvrzení E. Lešehrada (viz níže), v našich zemích pronásledován rakouskými úřady i katolickou církví až do r. 1918. Za první republiky byli pak „jasnovidci, kartáři a jim podobní“ zařazeni do tzv. třetího stupně sledování četnickými stanicemi.


[4] O esoterických časopisech byla r. 1998 autorem této studie uspořádána v Kabinetu knižní kultury Národního muzea výstava s názvem Hvězda záhrobní - hermetická bohemikální periodika, jejíž scénář lze nalézt na http://www.nm.cz/vystavy/hvezda/index.htm


[5] Mezi pražskými okultisty se v této době pohyboval i dřevorytec Josef Váchal (23. 9. 1884 – 10. 5. 1969), který se přátelil zejména s hermetikem Josefem Šimánkem (viz níže).


[6] Theosofická společnost byla založena 7. 9. 1875 v New Yorku, Helenou Petrovnou Blavatskou (12. 8. 1831 – 8. 5. 1891). Emanuel Lešehrad ve svých dílech podotýká, že v pozadí těchto aktivit prý stáli rosekruciáni.


[7] J. Zeyer zprvopočátku sympatizoval s pražskými theosofy (viz Naše věda 5. roč. 1923, str. 12)


[8] Později vystupovali naši martinisté veřejně pod názvem Československá společnost intelektuálů (ČSI).


[9] Viz Moderní revue 1894 - 1925, Praha 1995.


[10] Bylo by chybou se domnívat, že lóžové aktivity byly výhradní doménou mužů. Vedle výše uvedených i neuvedených členů pražské martinistické lóže Simeon, založené r. 1924, tvořily její členskou základnu např. i manželky některých zakládajících členů. Konkrétně šlo o paní Adamírovou, Eliášovou, Šimánkovou, Zmatlíkovou a další. Stejně tak již mnoho let předtím (konkrétně r. 1905), kdy byla zřízena martinistická lóže pro Rakousko a Bavorsko Walhala, byla její členkou druhá žena O. Grieseho - Luisa. Z mužských členů této lóže připomeňme alespoň J. Janouška, F. Šídla, J. Zmatlíka a přirozeně O. Grieseho (viz níže).


[11] J. Karásek zde publikoval pod šifrou J. Lvovský.


[12] Pravomoc ke zřizování neognostických církví uděloval pařížský patriarcha Synesius (Fabre de Escortes).


[13] Přesná doba vzniku novognostické církve se v pramenech různí. Někdy je uváděn již r. 1900, jindy zas až r. 1908.


[14] V posledním roce (1907) existence Sborníku pro filosofii, mystiku a okultismus, který v této době změnil název na Sborník pro mysticismus a okultismus a stal se orgánem novognostické církve, s redakcí spolupracovala známá publicistka, theosofka a členka martinistické lóže Simeon Pavla Moudrá (26. 1. 1861 – 19. 9. 1940). Později přispívala i do Okultní a spiritualistické revue. Z jejích prací připomeňme alespoň: Výhody duchovního života (1910), Na obranu spiritualismu – vědy duchovní (1913), Obroda duše (1919), Poslání ženy ve světle theosofie (1922), Můj odkaz světu (1925), atp.


[15] Spiritismus nebyl jen doménou českého území. Po vzniku republiky pronikl i na Slovensko, kde měl své první centrum ve Vrútkách. Zde ho propagovala baronka Adelma z Vay (1840 – 1925). Posléze následovala Bratislava, kde r. 1925 vznikl první spiritistický spolek Jiskra.


[16] O českých hermetických periodikách viz: Petr Kalač, Odraz evropského hermetického hnutí konce 19. století v českém periodickém tisku, in: Fenomén smrti v české kultuře 19. století - sborník příspěvků z 20. roč. sympozia k problematice 19. stol. Plzeň, 9. - 11. března 2000, KLP, Praha 2001 a dále: Pohled do minulosti, in: Posel záhrobní - Spiritistický časopis věnovaný záhadám duševním - redakce Karel Sezemský (27. 10. 1860 – 30. 11. 1936), Nová Paka 1. 5. 1931, roč. XXXI, č. 6, s. 81-83.


[17] Někdy je uváděn r. 1868.


[18] Ve společnosti Psyche byli bratři Arnošt (14. 7. 1898 - 13. 5. 1977) a Otakar Čapkové, vedle Weinfurtera, stěžejními osobnostmi.


[19] Maixner byl navíc zapřísáhlý antisemita a slavjanofil, což později vedlo k tomu, že se rozhádal s téměř celou elitou české okultní scény a výrazně tím přispěl k jejímu rozkolu na přelomu XIX. a XX. století.


[20] Myšlence národního, hermeticky orientovaného zednářství byl Lešehrad velice oddán.


[21] V r. 1925 se však několik dosavadních členů martinistické (nyní již) velelóže Simeon oddělilo a založilo lóži Gedeon. Z počátku jí vedl spisovatel Josef Šimánek a pak doc. MUDr. Vladimír Bergauer (1898 – 1942), který se později, i se svou manželkou Grétou, která byla rovněž členkou lóže, stali obětí nacistů a zemřeli v koncentračním táboře. Z cca 15 členů Gedeonu jmenujme ještě alespoň RNDr. Františka Prantla, PhDr. Rudolfa Vodičku, JUDr. Huberta Matterna (+1975) - později člen Universalie, který zde přednášel na téma „praxe středověkých čarodějů“ - a nakonec člen Horev-klubu a Františka Holuba (29. 1. 1898 – 3. 3. 1942? v Osvětimi).


[22] U posledního 6. ročníku vyšlo prokazatelně pouze jediné číslo.


[23] Grieseho úzkou spolupracovnicí byla i blízká přítelkyně básníka Otokara Březiny (13. 9. 1868 – 25. 3. 1929), svérázná teosofka a feministka Anna Pamrová (29. 6. 1860 – 19. 9. 1945). Její myšlenky jsou zachyceny např. ve spisech: Alfa, O mateřství a pamateřství, Cestou k zářnému cíli, Zápisky nečitelné, Odezva z lůna stvoření, Mé vzpomínky na Otokara Březinu a četné korespondenci.


[24] Griese na sklonku svého života, který prožil v chudobě, redigoval přerovský časopis Maják (1924 - 26). Vyšlo v něm i několik jeho článků.


[25] V této době vznikalo více takovýchto okultních společností. Za všechny jmenujme alespoň Společnost pro objektivní a experimentální okkultismus založenou v Praze r. 1922, vedenou E. Knoppem a Alchymickou společnost československou založenou v Praze r. 1925 a posléze přenesenou do Plzně, kterou vedl V. Žikeš a jež byla pod patronací samotné Société alchimique de France.


[26] Eulis-klub měl své středisko v Praze Na Příkopech č. 14/IV. Veřejnou činnost nevyvíjel, nicméně vydal leták obsahující základní teze Eulidy. Před Lasenicem byl do těchto mystérií zasvěcen snad jen O. Griese.


[27] Členskou základnu Horev-klubu vedle Lasenica prokazatelně tvořili: Oldřich Eliáš (Meir), Eliášova přítelkyně zvaná Anika (Iris), Mojmír Eliáš (Marada?), Alois Sedláček (Milota), Zdena Sedláčková (Viola), tajemník klubu Vladimír Rohlíček (Timaios), František Váhala (Dachiel) /29. 11. 1911 - 29. 12. 1974/, paní Váchalová, bývalá členka výboru Universalie Julie Stejskalová (Amiai ?), Hubert Mattern, Stanislav Kulovaný (10. 10. 1910 - 8. 9. 1998), Jiří Teyrovský, Rudolf Libra, Josef Zavadil, později vyloučený František Sýkora, pan Čulda a slečna Šmídová. Jakýmsi externistou byl z Turnova dojíždějící Vladislav Kužel (Mariel) /16. 3. 1898 – 1965/.


[28] Chartu k založení „vlastní“ martinistické lóže v Čechách vystavil Lasenicovi na přelomu let 1937/38 sám velmistr C. Chevillon (+ 1944). Lasenic se při svých pobytech ve Francii přátelil i s jeho předchůdcem J. Bricaudem (+ 1934).


[29] Vedle Media (1933 – 40), měsíčníku věnovanému okultismu, spiritismu, magii, mystice, astrologii a

praktickým naukám psychickým (zprvu ho vydával A. Kodyn, u kterého r. 1937 vyšel též známý hektografovaný spis Hrozný a mocný žaltář krále Šalamouna, později O. Janáček, který výrazně pozvedl jeho kvalitu) a dalších okultně zaměřených periodik, vycházel v Praze od r. 1930 ještě časopis Úl – čtrnáctidenník pro popularizaci okultismu, mystiky, spiritualismu, magie, psychiky a mantik. Vydával ho Quido Langhans, ale vyšla jen čtyři čísla.


[30] Lasenicova Sexuelní magie byla z francouzštiny do češtiny přeložena opravdovým znalcem praktické magie - Antonínem R. Hoznourkem.


[31] Vedle tohoto díla, které vycházelo z Quintscherova Adonistisch Denurische Kabbalistik, sem patřily již zmíněné Pantakly a charaktery Luny, Charaktery a géniové dní a Magické charaktery zvířetníku. Vznikl tak soubor s pracovním názvem Knihy kabbbalistických schémat, který přináležel ke Kabbalistickému zasvěcení.


[32] V edici Eulis vyšly tři díly Herbaria, avšak Kabelák do budoucna počítal s dílem devítidílným, které nakonec (v rukopisech) téměř dokončil. V šedesátých letech k dílu připojil ještě tzv. Herbář hermetikův.


[33] Kabelákova Indická astrologie je překladem díla: Vahara MihiraBrihat Jataka.


[34] Tibeským okultismem se v Universalii zabýval K. Trčka. Ten zde r. 1938 vydal zmíněnou knihu Bardo Thedol, drobně upravený překlad Fr. Drtikola (viz níže), který byl rovněž členem Universalie. Drtikol v této společnosti vydal některé své překlady textů tibetského buddhismu: Jóga Velkého symbolu (Mahamudra) a Jóga prázdnoty.


[35] Vliv Universalie přetrval 2. světovou válku, komunistickou totalitu a je jasně patrný i na začátku XXI. století.


[36] Členem skautské skupiny vedené Keferem byl i pozdější spisovatel Václav Čtvrtek (4. 4. 1911 – 6. 1. 1976).


[37] K místu knihovníka v Národním muzeu dopomohli Keferovi příznivci okultismu dr. Čeněk Zíbrt (12. 10. 1864 – 14. 2. 1932) a zednář (zároveň přední zednářský historik), od r. 1928 ředitel Knihovny Národního muzea, dr. Josef Volf (8. 2. 1878 – 12. 5. 1937).


[38] Společnost, která se ke svým přednáškám scházela v pražském Kaulichově universitním domě, se zabývala parapsychologií a studovala též projevy téměř všech tehdejších slavných evropských médií. Jejím předním pracovníkem se později stal JUDr. Karel Kuchynka (1902 – 1984). Dalším významnějším členem byl MUDr. Rudolf W. Hynek (8. 6. 1883 - 28. 6. 1952), plodný to publicista na poli esoteriky. Z jeho tvorby připomeňme alespoň dílo V hlubiny života se nořím (Praha 1926).


[39] Na přelomu padesátých a šedesátých let se objevují první oficiální zprávy o intenzivních experimentech na poli parapsychologie, které konají právě V. Mykuška a K. Kuchynka. Na Slovensku jim zdatně sekunduje fyzik doc. Július Krmešský CSc. (10. 4. 1900 - 20. 9. 1984), který se od r. 1959 zaobírá parafyzikálním výzkumem hypotetického kvazimagnetického pole. Experimenty by přirozeně nebyly možné, kdyby v podobném oboru již dříve nezačali pracovat Rusové.


[40] J. Šimsa je autorem knihy Přírodní léčba a domácí lékař (b. d.).


[41] Na O. T. O. roku 1917 ideově navázala švýcarská lóže Libertas et Fraternitas, na jejímž vedení se podílel i český tanečník Rudolf de Laban (15. 12. 1879 – 1. 7. 1958).


[42] Českým členem anglického hermetického řádu Golden Dawn, ve kterém Crowley později působil, byl od r. 1892 hrabě František Otto z Bubna.


[43] V. Roučka žil v Chrástu u Chrudimi. Do stejného místa se po svatbě s Jarmilou Skrčenou (ta se též zajímala o okultismus) r. 1924 odstěhoval na čas i Lasenic.


[44] Viz archiv Dokumentačního centra českého hermetismu /dále jen DCČH/, www.dcch.grimoar.cz). Osobností J. Hojky se, v periodiku Svět magie č. 5/2000 a v knize Učení mistrů, podrobně zabýval Josef Veselý.


[45] Smíchovského pohnutý životní osud, příznačný člověku provádějícímu démonologickou praxi, přiblížil zájemcům, v díle o novodobém českém hermetismu, prof. Milan Nakonečný. Dalšími zajímavými informacemi ho doplnil ve Světě magie č. 11 (5/2001) Aleš Česal.


[46] B. Kočí uzdravil svým léčitelským uměním prokazatelně několik tisíc lidí.


[47] Viz Petr Kalač, Herold - Zpravodaj Univeresalie, společnosti českých hermetiků, roč. III/1996, č. 4 a Svět Magie č. 6/2000.


[48] F. Bardon byl blízkým přítelem W. Quintschera v době, kdy byli společně vězněni nacisty.


[49] Vedle hermetiků, mystiků a dalších aktivistů v Čechách působili přirozeně také satanisté, kteří např. v Praze provozovali magickou evokační praxi. Deník o jejich činnosti se dochoval až do konce 60. let, kdy byl zničen. Českou satanistickou scénou se u nás nejpodrobněji zabýval Josef Veselý ve svém díle Satanismus, Vodnář, Praha 2003.


[50] Zkratku P. M. O. M. T., tj. Praeceptorus magnus ordinis militae templi, která tento titul vyjadřovala, používal při podpisech a měl ji i na osobním razítku. S největší pravděpodobností se však jednalo o společnost fiktivní.


[51] Viz Svět magie č. 8(2/2001) a 9(3/2001) a dále dílo Učení Mistrů od téhož autora.

 


[52] Jedním z prvních českých buddhistů byl dr. Leopold Procházka (1879 - 29. 3. 1944), autor několika zasvěcených knih o Buddhově učení (např. Buddha a jeho učení, 1926). L. Procházka se chtěl stát buddhistickým mnichem na Cejlonu, nebo alespoň vybudovat první buddhistické centrum v Československu. Za války byl však uvězněn nacisty, což mu podlomilo zdraví natolik, že své plány nemohl uskutečnit. Zcela vyrovnán zemřel krátce po propuštění z vězení.


[53] Drtikolův život popisuje dílo Mystik a učitel František Drtikol (Gemma 89, Praha 1993), dále výjimečná kniha Duchovní cesta (Svět, 2004), nebo např. článek Jaroslava Bláhovce ve Světě magie č. 3/2000.


[54] Dr. Kefer je, společně s dalšími pracovníky Národního muzea popravenými nacisty, zapsán zlatým písmem na pamětní desce hlavní budovy této instituce.


[55] Archiv Universalie byl obohacen řadou darů, např. sbírkou magických drog a mandragor, kterou věnoval E. Lešehrad. DCČH se snaží na tuto archivní činnost navázat. Dnes se v jeho depozitáři nalézá již řada cenných předmětů, dokládajících stálou solidní životaschopnost českého esoterismu.


[56] Fritz Kiesewetter (22. 10. 1902 – popraven v Praze 3. 3. 1947), referent pražského gestapa pro církevní záležitosti, byl pověstný svou krutostí.


[57] Rod Kohoutů trpěl tuberkulózou, kterou měl i Lasenic.


[58] F. Kabelák se celý život považoval za Lasenicova žáka. Na počátku čtyřicátých let dokonce pro Horev-klub zpracoval textovou část Quintscherových materiálů, týkajících se 72 géniů merkurské sféry.


[59] RNDr. Milan Rýzl, později světově uznávaný parapsycholog žijící od r. 1967 v USA, vydává soukromým nákladem několik brožur o okultismu, čímž se snaží udržet zájem lidí o toto téma. Jeho stěžejní dílo: Základní kniha parapsychologie u nás vychází až po Sametové revoluci.


[60] Ing. Danzer, jeden z našich nejuznávanějších astrologů, se r. 1962 stává agentem StB. s krycím jménem Chmel. Z jeho osobní složky vyplývá, že se ho však StBákům nepodařilo ani „napravit“, ani zastrašit. To byl u člověka, trpícího od dvou let deformovanou – liliputí postavou, pozoruhodný výkon. V letech 1970 – 90, byl Danzerovým intenzivním žákem v oboru astrologie pozdější ministr obrany Doc. Ing. Antonín Baudyš (*9. 9. 1946).


[61] Myslík, krátce po nástupu komunistů k moci, popřel svou hermetickou orientaci a snažil se rychle přizpůsobit novým poměrům.


[62] Roku 1950 zde znovu v pěti exemplářích „vydal“ 72 geniů a protigeniů Merkurské sféry (separát Knihy tajemství Velikého Šému). F. Kabelák se v této době stýkal s živnostníkem J. Zajíčkem, kterému plně důvěřoval a který měl údajně kompletní sbírku Kabelkových spisů. StB však později celou Zajíčkovu knihovnu zabavila a tato skončila ve sběrných surovinách, jako mnohé další okultní knihovny.


[63] Vedle Radvanického spolku Bratrství existuje v této době ještě spiritistický spolek Život v Uherském Ostrohu. Na Moravě a ve Slezsku jsou pak ještě čtyři další spolky spiritistů. Na pražském sjezdu československých spiritistů, který se konal v červnu r. 1933, bylo přítomno sedmnáct spiritistických spolků, avšak v celé republice jich bylo celkem sedmadvacet. Počet našich spiritistů je v této době odhadován Augustem Jakubičkou (spolupracovník St. J. Bělohradského), na osm set tisíc.


[64] V archivu DCČH se nacházejí jejich rukopisné záznamy.


[65] V Přímé stezce se Minařík velice fundovaně vyjadřuje např. i k tématu magie, jinde pak k tématu astrologie.


[66] Do léčitelské praxe zasvětila J. Mikoláška bylinářka Josefa Mühlbacherová (29. 11. 1859 – 24. 11. 1923) z Velduch u Rokycan.


[67] Za dobu Mikoláškovy léčitelské praxe prošlo jeho rukama cca pět miliónů lidí.


[68] B. Kamenická začala svou léčitelskou dráhu r. 1926, přičemž diagnózu pacienta stanovovala z jeho moči.


[69] Vedle rozsáhlé přednáškové činnosti, vydávala společnost i svůj časopis Cesty a cíle (1922 - 1938), který se stal orgánem nového hnutí a hlasatelem jeho myšlenek. Dále to byly osvětové brožury (např. Nová brázda) a knihy (např. Nálada a její vědomé tvoření, Rytmus tvůrčího života, Manželství). Rychlý rozvoj společnosti vedl až k uspořádání světového kongresu svobodných náboženských společností r. 1927 v Praze. R. 1930 se společnost rozdělila a její druhá odnož byla nazvána Náboženská společnost unitářů československých. Dne 26. června 1943 byla SSB bez likvidace rozpuštěna nacisty, NSČU omezeně působila přes celou válku.


[70] Dr. Paul Brunton (1898 – 27. 7. 1981) navštívil Prahu poprvé na podzim r. 1937. Jeho zdejší pobyt však Hoznourkovci před ostatními členy Psyche dovedně utajili, což později vedlo k velkým nepříjemnostem v celé Weinfurterově společnosti.


[71] J. Hoznourek se literárně angažoval na přelomu třicátých a čtyřicátých let. Vlastním nákladem vydával např. Sborník Vedanta (1940-41), kterého však vyšly pouhé tři čísla. Po r. 1948 zprostředkovával J. Hoznourek kontakty mezi P. Bruntonem a českými následovníky jeho učení.


[72] Uložen v archivu DCČH.


[73] F. R. Jirman později propadl alkoholu a jeho soužití s B. Heranovou nebylo šťastné. Podrýval její autoritu u ostatních členů Kruhu (bylo jí neprávem vytýkáno, že se chce ediční činností obohacovat), což způsobilo, že aktivita spolku vázla. Jirman své publikace vydával vlastním nákladem anebo v různých okrajových nakladatelstvích. Prostřednictvím žurnalistiky usiloval o realizaci vlastních projektů směřujících ke zušlechtění lidstva. Z jeho díla připomeňme alespoň: Klerikalismus a militarismus (1922), Ježíš Kristus – retrospektiva, rozbor filosoficko-metafyzický a nástin evoluční perspektivy (1927), Hierarchický řád světa (1934), Zeměkoule v nebi (1943), atd.


[74] Pozor na záměnu se jménem Jiří Jirman (*1901), zakládající to člen martinistické lóže Simeon s lóžovým jménem Marsanes.


[75] Paradoxně je možné, že šlo o prvního vedoucího, nechvalně proslulého, politického klubu Vlajka, kterému byli úhlavními nepřáteli právě Židé a svobodní zednáři.


[76] Vlasákovo velice zajímavé a originální dílo o tarotu se nese v duchu mystického výkladu jednotlivých arkán.


[77] V druhé části této brožury publikoval Fr. Heina (pod pseudonymem Bratr František) výbor ze svých básní.


[78] J. Kočí se nejprve angažoval ve Weinfurterově spolku Psyche, pak se stýkal s F. Drtikolem. Po válce přednášel v ostravské odbočce Psyche, až do rozpuštění celé společnosti v r. 1951. Později měl několik žáků.


[79] Předtím Bedřich Hejhal zastával funkci pokladníka ve Weinfurterově společnosti Psyche.


[80] Někdy chybně uváděný jako Macourek.


[81] C. Bezděk: Etikoterapie – léčení mravností (Záhada nemoci a smrti).


[82] T. G. Masaryk v r. 1925 odhadoval počet československých spiritistů na dvě stě až tři sta tisíc (odhad M. Plecháče byl deset tisíc skutečně aktivních) a dokonce prý přispěl částkou 3000 Kč slezským spiritistům na stavbu jejich spolkového domu v Radvancích u Ostravy.


[83] Božena Cibulková sepsala drobný spis o svém působení v této skupině, viz archiv DCČH.


[84] Z této doby existuje několik krátkých textů podepsaných F. Bardon & O. Votavová: Hermetická věda, Zasvěcení, Živlové analogie a pravděpodobně další.


[85] R. Nový vstoupil do skupiny manželů Ráčkových r. 1983.


[86] Toto médijně přijaté dílo, pojednávající o návratu Zlatého věku, později vyšlo pod titulem OAI tantra, za přispění R. Nového.


[87] Linie Drtikolova učení se udržela dodnes.


[88] Z překladů, které se díky Zdeňku Jarošovi dostali mezi hledající uveďme: Bhagavadgíta, Džnánajóga, Bhaktijóga, Sonatanadharma – Univerzální náboženství, Sebepoznání, Mahá jóg, Astasahásrika pradžňápáramitá, Jóga Prázdnoty, Čínské příběhy, atp.


[89] Z. Jaroš byl zároveň žákem Petra Klímy-Touška a přátelil se i s theosofem, jogínem, indologem a žákem Krišnamurtio, profesorem Miroslavem Lžičkou (1907 – 2006).


[90] Později zahrnuto do knih K boží svobodě I a II a Hrubý šat.


[91] Dílo se z velké části zabývá kabalou.


[92] V r. 1992 vychází rozšířená verze tohoto díla pod názvem Síla Moudrosti. Poprvé je v ní u nás zveřejněn klíč k tajným naukám buddhismu.


[93] Dle svědectví pamětníků se jednalo o zcela základní úvod do magie.


[94] Častější schůzky pražských posluchačů T. Abby se však konají až od r. 1973.


[95] P. Turnovský byl nejprve malířem surrealistické orientace. S astrologií, kterou se zabývá dodnes, se setkal právě díky svým surrealistickým aktivitám na jaře r. 1968. Jeho zájem si v této době získala i alchymie a kabala.


[96] M. Stejskal se od r. 1968 účastnil aktivit Surrealistické skupiny, ve které se taktéž manifestovala činnost našich hermetiků.


[97] B. Ferklová se později stala Pánkovou manželkou.


[98] Kulturní klub nejmenovaného zemědělského družstva z jižních Čech vydává v této době dokonce sborník o magii.


[99] V bytě J. Stuchlíka se již dříve konala organizovaná střetnutí vysokoškolsky vzdělaných zájemců o psychotroniku. Dílo: Neofatické polyglotie psychotiků, Triton 2006


[100] Čeští indologové, manželé Eliška (*28. 9. 1922) a Boris Merhautovi, zpřístupnili zájemcům řadu významných literárních děl Orientu. Společně pracovali např. na překladu knihy Prorok Chalíla Džibrána (1883 – 10. 4. 1931).


[101] Po r. 1989 vyšly Scheuflerovy, dříve v samizdatu uveřejněné, spisy: Mysteria tajných společností a rosikruciánská alchymie a Filosofie dálného východu – Zen.


[102] Velice výstižně o této době mluví disident-písničkář Jaroslav Hutka (*21. 4. 1947): „Zájem o astrologii a mystéria měl kořeny v ruské okupaci. Čechami prošly dějiny a kolektivní vědomí vykolejilo. Lidi se dostali do chaosu. Najednou se stalo něco, na co každodenní život nenabízel odpověď. A tak se otevřela stavidla. Viditelné věci zradily a tak se lidé obrátili k neviditelným. V roce osmdesát devět to bylo podobné. Čechami zase prošly dějiny a znovu změnily a přeházely náš život. Proto ta vlna jasnovidců, astrologů a léčitelů.“ Hutka byl jistý čas i praktikující spiritista (duchy úspěšně vyvolával s kolegou-hudebníkem Radimem Hladíkem /*13. 12. 1946/) a přirozeně astrolog. Vzpomíná, že astrologií se v této době, z mystického hlediska, zabýval i budoucí pražský rabín Karol Efraim Sidon (*9. 8. 1942).


[103] J. Zezulka své výjimečné schopnosti získal náhle o Velikonocích r. 1945. Léčil pohledem, myšlenkou a přikládáním rukou. Své umění nazval biotronikou. V letech 1981 – 82 byly jeho léčitelské dispozice experimentálně zkoumány vimperskou nemocnicí. Zezulkova osobitá duchovní nauka byla jím samotným označována jako filosofie Bytí. Spisy: Bytí, 4 doby, Životní rytmus, Vývoj, atd.


[104] Dostálek se zabývá především výzkumem mechanismu adaptačních schopností v souvstažnosti se studiem východního lékařství a filosofie. Dlouhodobě se věnuje výzkumu indické hathajógy z hlediska novodobé medicíny.


[105] D. Zbavitel byl r. 2004 poctěn Státní cenou za celoživotní překladatelské dílo. Z bengálštiny, sanskrtu, páli, angličtiny a němčiny přeložil přes sto dvacet knih.


[106] Podrobněji o historii jógy v Čechách pojednává stať Vladimíra Zemana: Zavzpomínání, které nemá obecnou platnost (subjektivní poznámky k vývoji hnutí jógy u nás) uveřejněná ve sborníku Sdružení přátel Indie a Českého svazu jógy, vydaného u příležitosti konference konané 20. listopadu 1999.


[107] V sedmdesátých letech fungovala Psychoenergetická laboratoř při Elektrotechnické fakultě ČVUT. R. 1981 přešla pod zkratkou PEL pod VŠCHT.


[108] K. Kožíšek uložil svůj odkaz do díla: Kniha, která léčí, Eminent, Praha 1992


[109] Šteklova pozůstalost je v současnosti spravována Pavlem Šolcem.


[110] Výzkumné pracoviště pro psychotroniku a juvenologii bylo založeno r. 1980, po IV. kongresu IAPR, který se konal v Monte Carlu. V. ročník se uskutečnil v Bratislavě r. 1983.


[111] Komise pořádají společné semináře (např. Psychotronika v medicíně, Magnetoterapeutické dni, atp.), vydávají sborníky.


[112] Např. Říše hvězd r. 69/1988, Jan Tomsa - Astrologie a věda

 

Zdroj: http://dcch.grimoar.cz