Stručné dějiny husitství I (1415 – 1436)

03.12.2016 08:27

 

Chceme-li stručně (což je velice relativní pojem) popsat dějiny husitství, musíme se nejprve zmínit o osobnosti, podle níž byl tento významný úsek našich národních dějin nazván. Jan Hus, vycházeje z díla anglického myslitele Johna Wyclifa, jeho učení tvůrčím způsobem dále rozvinul, ale především se ho důsledně snažil uplatnit v praxi. Právě tímto cíleným zaměřením na praxi se Hus nejvíce odlišil od anglického myslitele. Základem radikální reformy církve v Husově pojetí bylo odejmutí světského panování církvi a její návrat k apoštolské chudobě prvotního křesťanského společenství. Toto Husovo nezměrné úsilí s důsledně christocentrickým výkladem církve muselo nutně skončit nesmiřitelným střetem s všemocnou katolickou církví, která za hlavu církve pozemské považuje papeže. Toto fatální střetnutí vyvrcholilo Husovým vyobcováním z církve, označením za kacíře, odsouzením na kostnickém koncilu a jeho smrtí na hranici 6. července 1415. Tento den byl po právu začleněn mezi významné dny a státní svátky České republiky.

Za necelý rok, 30. května 1416, hořela hranice v Kostnici podruhé. Na ní ukončil svůj život věrný Husův přítel Jeroným Pražský, který se vypravil do města na břehu Bodamského jezera Husa obhajovat, ale i on zde nalezl potupnou smrt.

Tyto tragické události nemohly v tehdejších Čechách zůstat bez odezvy. Tři roky se však nedělo téměř nic. Král Václav IV. s vypětím všech sil udržoval zdání, že má vládu pevně ve svých rukou. Tato prodleva je někdy vykládána jako jakási strnulost provázená neschopností husitsky naladěné společnosti bezprostředně reagovat na kostnické události. Pravda je to pouze částečná, neboť se jednalo spíše o dusný klid před bouří. V tomto období docházelo k vyhánění katolických kněží z far a jejich nahrazováním duchovními podobojí. Šlechta začala sekularizovat (převádět do světských rukou) církevní zboží, avšak postupně ztrácela vedoucí roli v nastupující revoluci, protože přestala nebo spíše nechtěla stačit dynamice a radikalizaci vývoje. Na venkově byly organizovány pouti na hory s biblickými jmény Tábor, Oreb, Beránek ap. Venkovští potulní kněží vyvolávaly představy, že zbožní věřící budou spaseni právě na těchto horách a v pěti vyvolených městech (Plzeň, Klatovy, Žatec, Louny a Slaný).

Polnice svaté války poprvé halasně zazněla v neděli 30. července 1419, kdy při pražské defenestraci byli shozeni z oken radnice na Novém Městě pražském její konšelé i s purkmistrem. Akce, pro niž nalezli pražští radikálové v čele s Želivským inspiraci v příběhu starozákonní Jezábel z 2. knihy královské, byla předem připravená a v čele davu, který si k radnici přišel pro své uvězněné bratry, je připomínán kromě kazatele od Panny Marie Sněžné i Jan Žižka. První pražská defenestrace se stala signálem k zahájení revoluce.

16. srpna 1419 zemřel král Václav IV., který ještě před smrtí potvrdil ustavené konšely na Novém Městě pražském. Revoluční nasazení bylo stupňováno a radikálové začali útočit na fary a kláštery, což bylo doprovázeno prvními primitivními projevy ikonoklasmu (obrazoborectví). V září se v Praze objevili venkovští husité, ale po dohodě museli počátkem října město opustit. To umožnilo Čeňkovi z Vartenberka obsadit Pražský hrad, sídlo arcibiskupa a klášter sv. Tomáše; novoměstští stoupenci Želivského s Žižkou a Mikulášem z Husi obsadili Vyšehrad. Venkovští husité přišli na pomoc Praze, a tak 4. listopadu padlo do rukou husitů i Menší Město pražské (Malá Strana). Husitské strany zatím bez sjednocujícího programu ještě neovládly celou Prahu, v listopadu bylo sjednáno příměří a venkovští husité opustili Prahu podruhé. Pro Zikmunda to byla příležitost k zahájení přípravy k odvetnému úderu proti kacířům.

Husité z Prahy odešli do Plzně, kam se s nimi vydal i Žižka, jiní přišli do Žatce, Loun, Klatov, Slaného, tedy do vyvolených měst, a do Písku. V okolí Sezimova Ústí se někteří museli skrývat v lesích. Koncem roku zástupci šlechty i konšelé na Novém Městě pražském vážně začali uvažovat o podmínkách Zikmundova nástupnictví.

V únoru 1420 skupina skrývající se v lesích u Sezimova Ústí se tohoto města zmocnila. Nakonec s nově přišlými husity z jiných oblastí město v březnu vypálili a společně založili na ostrohu nad Lužnicí opevněnou osadu Tábor, kde se nakrátko vytvořila první spotřební komuna bratří a sester v dějinách podle biblických imperativů a doporučení. Mezitím husité v čele s Žižkou opustili Plzeň a vydali se směrem na Tábor. Po cestě svedl Žižka a jeho nepočetný houfec 25. března vítěznou bitvu u Sudoměře, kde porazil přesilu katolických pánů. Po příchodu Žižky na Tábor byli ustanoveni čtyři hejtmani, kterými se stali Mikuláš z Husi, Zbyněk z Buchova, Chval z Machovic a Jan Žižka.

17. března byla ve Vratislavi vyhlášena první křížová výprava proti kacířským Čechům. Husitská šlechta na to reagovala odmítnutím Zikmundova nároku na český trůn, což bylo něco naprosto nevídaného, protože se jednalo o akt odporující veškerým platným konvencím.

V květnu předal Vartenberk, signatář manifestu sesazujícího Zikmunda z trůnu a korouhvička točící se po větru, Pražský hrad Zikmundovým ozbrojencům. Praha zažádala o pomoc venkovské husity, tábory i orebity, východočeské bratrstvo, které se pod vedením kněze Ambrože vyprofilovalo ve východních Čechách a nazvalo se podle kopce Oreb u Třebechovic. Po příchodu táborů do Prahy museli protihusitsky zaměření němečtí měšťané Prahu opustit a jejich majetek byl zkonfiskován. 27. května byl přijat program, který celé hnutí zastřešil a stal se nakonec významným prvkem, který sjednocoval i různé ideologické a konfesijní proudy revoluce. Tímto programem se staly slavné čtyři pražské artikuly: svobodné hlásání slova božího, přijímání pod obojí způsobou i pro laiky, zákaz světského panování církve a stavění a potírání veřejných hříchů. Čtvero artikulů v různých textových mutacích se táhne jako červená nit celou revolucí až do přijetí jihlavských kompaktát v roce 1436.

14. července 1420 se příboj první kruciáty roztříštil o dva sruby postavené brilantním stratégem Žižkou na Vítkově. Zikmund Lucemburský, dědic otcova trůnu sledující průběh bitvy z levobřežní Prahy, polykal hořké slzy. Tato rozsahem nevelká bitva jasně Zikmundovi poprvé ukázala, jak hluboce mylným kalkulem bylo to, že Husa v Kostnici obětuje jako pěšáka na politické šachovnici s tím, že Čechy zpacifikuje později. Ještě před porážkou na Vítkově přišel Zikmund o Hradec Králové a jeho spojenci z jižních Čech Oldřichovi z Rožmberka spolu s Albrechtem Habsburským se nepodařilo dobýt Tábor. Koncem července si Zikmund vynutil korunovaci, kterou uznali pouze jemu věrní představitelé české a moravské šlechty. Další, ještě těžší porážka čekala na Zikmunda 1. listopadu od spojených husitských vojsk pod Vyšehradem. Bilance roku 1420 byla pro Zikmunda horší než neradostná.

Tyto události odstartovaly mocenský vzestup Prahy. Objevil se nový významný hráč na vojensko-politické scéně. Na jaře roku 1421 zahájili pražané velkou a úspěšnou ofenzívu do středních a východních Čech, kde důležitou roli začal sehrávat rod Mrzáků z Miletínka, jehož nejznámější postavou je bezesporu Diviš Bořek, pozdější slavný vítěz od Lipan. Ale nepředbíhejme.

Významnou událostí roku 1421 byl červnový husitský sněm v Čáslavi. Jeho závěry fascinují pokrokovostí myšlenek nemajících v kontinentální Evropě obdoby. Sněm můžeme směle nazvat prvním národním shromážděním, protože vyhlásil čtyři artikuly za zemský zákon a bezprecedentním odmítnutím Zikmunda za krále se povýšil nad panovníka. Vším tím vytvořil jakýsi předobraz parlamentní demokracie. Ustanovil dvacetičlennou prozatímní zemskou vládu, v níž křesla obsadilo osm měšťanů, z toho čtyři zástupci Prahy, sedm zástupců nižší šlechty a pět zástupců vysoké šlechty. Na první pohled byla patrná převaha měšťansko-rytířského stavu. A to bylo příznačné i v dalším průběhu revoluce.

Na počátku r. 1421 došlo také k rozmachu táborského sektářství vzniknuvšího z ideového základu chiliasmu (řecké chilioi = tisíc), který hlásal nastolení tisícileté boží pozemské říše po druhém Kristově příchodu. Na Táboře musel mocensky, nekompromisně a ve shodě s ustanoveným táborským biskupem Mikulášem z Pelhřimova zasáhnout samotný Žižka. Potřením táborského sektářství zanikla v husitství radikální levice.

Na podzim vpadla do Čech 2. křížová výprava, jejíž oddíly 2. října v panice před blížícími se husity opustily hořící ležení u Žatce. Ještě hůř dopadla druhá fáze této kruciáty, tažení do Čech v čele se Zikmundem. V prosinci se Žižkovi neuvěřitelným způsobem podařilo uniknout z obklíčení u Kutné Hory, kterou Zikmund následně obsadil díky svým příznivcům ve městě. Mylně se pak domníval, že tažení vítězně dovršil nebo alespoň započal. Jaké bylo jeho zděšení, když nic nechápajícímu Zikmundovi ohlásily hlídky, že se 6. ledna 1422 objevilo doplněné a svěží vojsko pražanů a táborů před Kutnou Horou. Dílo zkázy Zikmundova tažení bylo záležitostí několika málo dnů. Vítězstvím husitů u Haber a posléze 10. ledna ještě u Německého (dnešního Havlíčkova) Brodu král Zikmund obdržel lekci, která ho navždy odradila od úmyslu vrátit se v čele vojska do Čech. Omezil se potom pouze na diplomatické protihusitské aktivity.

V Praze mezitím Jan Želivský, ohnivý kazatel od Panny Marie Sněžné, ztratil schopnost ovládat svoji obrovskou popularitu mezi pražskou chudinou a s podporou hejtmana Jana Hvězdy z Vícemilic nastolil diktaturu směřující k teokratické městské republice s centrem v pražském dvouměstí. Návrat vítězů od Německého Brodu do Prahy učinil přítrž tomuto pro mnohé nepřijatelnému vývoji, zavánějícímu na sto honů světským panováním kléru, proti němuž byl namířen jeden ze čtyř artikulů. Události vyvrcholily vypsáním nových voleb, v nichž Želivského strana utrpěla zdrcující porážku. Nakonec byl sám radikální kazatel, kterého tolik obdivovaly pražské ženy, popraven a s ním devět jeho stoupenců. Krvavá exekuce proběhla 9. března na Staroměstské radnici, kam byli všichni zrádně vylákáni.

V květnu 1422 se v Praze objevil litevský kníže Zikmund Korybutovič, synovec velkoknížete Vitolda Alexandra, jako zemský správce. Jeho několikanásobné přerušované mise byly téměř bezvýznamné, a to jak z hlediska politického tak i vojenského.

Ještě v květnu pražské vojsko oblehlo katolickou baštu ve středních Čechách hrad Karlštejn, jehož obranu zajišťovala posádka purkrabího Zdeslava Tluksy z Buřenic a bývalého podkomořího Jana z Lestkova. Obléhání Karlštejna se stalo jedním z klasických modelů obléhatelského umění husitů, byť tentokrát neúspěšného. Protahovalo na dlouhou dobu a Korybut přijel obléhatele podpořit na konci září. Obléhání skončilo až 8. listopadu uzavřením ročního příměří mezi karlštejnským purkrabím a Korybutovými zástupci.

Koncem roku 1422 se Žižka rozešel s Táborem, s nímž však nepřestal politicky ani vojensky spolupracovat, a ve východních Čechách založil Nový Tábor, jehož fundamentem se stalo východočeské bratrstvo orebitů. Nové polní bratrstvo se řídilo Žižkovým vojenským řádem, v jehož preambuli jsou citovány čtyři „spasitelné kusy“ v orebském znění, které bylo Žižkovi bližší. Na jeho stranu se postupně přidala velká většina východočeských měst i příslušníků šlechtických rodů, mezi nimiž byli např. Jan Roháč z Dubé a bratři Hynek i Viktorin z Kunštátu a na Poděbradech (Viktorin byl otcem pozdějšího krále Jiřího). Žižkovo elitní bratrstvo, jehož jádrem bylo stálé polní vojsko čítající kolem 2000 vojáků, dokázalo nepochybně zabránit předčasným Lipanům (viz dále). Léta 1423 a 1424 byla ve znamení Žižkovy převahy a upevňování pozic uvnitř země. Bylo to období vrcholící defenzivní fáze revoluce.

V dubnu 1423 Žižka zvítězil u Hořic nad východočeskými pány v čele s Čeňkem z Vartenberka, kteří se snažili zastavit Žižkovy východočeské aktivity v samém počátku. V červenci se Žižka ve spojení s knězem Ambrožem zmocnil Hradce Králové, kde byl hejtmanem Diviš Bořek z Miletínka. Hradecký hejtman se v té době účastnil výpravy na Moravu. Tuto událost musel Miletínek nutně vnímat jako neodpustitelnou zradu vrchního hejtmana, po jehož boku bojoval u Hořic. Hodnocení této epizody současnou historiografií je rozpačité z důvodu chybějících pramenů. Proto nelze jednoduše konstatovat, že slepý vojevůdce s lapkovskou minulostí nectil rytířský způsob boje a pouze ze strategického hlediska pragmaticky využil situace.

Diviš Bořek se urychleně vrátil z Moravy a spojil se s hejtmany jmenovanými Prahou, Janem Puškou z Kunštátu a Hynkem Krušinou z Lichtenburka. K rozhodující bitvě, kdy šla „archa proti arše“, jak píše letopisec, došlo v srpnu u Strauchova dvora (dnešní předměstí Kukleny Hradce Králové). Žižka svého spojence od Hořic porazil a ten musel uprchnout na svůj hrad na Kunětické hoře.

Následovalo další upevňování Žižkových pozic v tomto regionu. Praha, která zde přišla o mnoho posádek, k tomu nehodlala nečinně přihlížet. Na svatohavelském sněmu svolaném v říjnu 1423 byly projednány principy konsolidace země s jasným zaměřením proti Žižkovi, i když v usnesení z 1. listopadu nebyl výslovně jmenován. Pražští konzervativci, katolická šlechta i představitelé umírněných kališníků se sdružili v koaliční tzv. první „panskou“ jednotu.

Rok 1424 začal Žižka v zimním období bez ohledu na vojenské konvence (v zimě se většinou neválčilo) vítězstvím 6. ledna u České Skalice, kde porazil východočeské katolické pány vedené Půtou z Častolovic a Janem Městeckým z Opočna.

Počátkem května podnikl Žižka výpravu do jihozápadních Čech a města Klatovy a Sušice připojil ke svému svazu. K Žižkovi se rovněž přidal kromě jiných Přibík z Klenové. Pod tlakem plzeňského landfrýdu Žižka výpravu ukončil – také proto, že se pomalu schylovalo k důležitému střetnutí s první „panskou“ jednotou, tj. vojskem svatohavelské koalice. Tábor, který dospěl pod vedením Chvala Řepického z Machovic a Zbyňka z Buchova k mocenskému útlumu, zachoval v nastávajícím konfliktu neutralitu. K rozhodující krvavé bitvě došlo 7. června u Malešova, kde byly koaliční šiky na hlavu poraženy. Tímto vítězstvím Jan Žižka zabránil předčasným Lipanům.

Rozhořčený vítěz od Malešova se záhy objevil před Prahou, kterou chtěl snad i dobýt, aby ji ztrestal. Díky Janu z Rokycan došlo k jednáním na Špitálském poli (dnešní Karlín) a ve Zdicích, na nichž byla dohodnuta velká výprava na Moravu. Na této výpravě pod obleženou Přibyslaví 11. října 1424 Žižka zemřel.

Jan Žižka patří k nejvýraznějším postavám dějin husitské revoluce. Byl neporaženým husitským vojevůdcem, jehož řemeslem se stala válka. S odstupem času se nám může jevit jako nemilosrdný válečník, ale Žižku je třeba posuzovat prizmatem doby prosycené brutalitou. Pak poznáme, že se v ničem nelišil od svých nepřátel, se kterými válčil a nad nimiž vítězil. Snažil se prosadit čtyři pražské artikuly v celém království a v duchu tohoto husitského programu sjednotit celou zemi. Husitský program reprezentovaný pražskými články se pro Žižku stal esencí víry, životním názorem a cestou ke spáce. Kdo tento program, zejména kalich, nechtěl přijmout, tak proti takovému bylo třeba rázně zakročil bez náznaku jakýchkoli rozpaků. Jan Žižka ubránil revoluci před vnitřím i zahraničním nepřítelem, upevnil pozice utrakvizmu na území Čech a částečně i Moravy a připravil výchozí pozici pro ofenzivní fázi revoluce.

Výprava na Moravu, která byla zaměřena hlavně proti Albrechtu Habsburskému, pokračovala. Tažení se v čele pražanů rovněž zúčastnil znovu se v Čechách objevivší Zikmund Korybut. Husité dobyli několik pevností a klášterů a koncem listopadu se jednotlivé oddíly postupně začaly vracet do Čech.

Příslušníci východočeského svazu se po smrti svého vrchního hejtmana začali nazývat sirotci. Nejbližší Žižkův spolubojovník Jan Roháč z Dubé se poté snažil spojit tábory a sirotky, což se mu však nemohlo podařit.

V jistém smyslu přelomovým se stal rok 1425, jež byl provázen různými šarvátkami, které na čas ukončil mír ze 17. října dohodnutý ve Vršovicích u Prahy. Na Táboře byl ustanoven duchovním vůdcem Prokop Holý. Prokop, zahraničím nazývaný Veliký, se stal hlavním architektem politiky, jejímž základem byl přechod od defenzívy k razantnímu ofenzivnímu směřování revoluce. Touto novou dimenzí zejména zahraniční politiky Prokop vtiskl zcela novou tvář revoluci, s jejímiž ideály se ztotožnil, a předčil v tomto ohledu Žižku, který byl v prvé řadě vojákem a pak teprve politikem zaměřeným jen na vnitřní záležitosti. Duchovním představitelem sirotků se stal Prokop Malý řečený Prokůpek.

Prvního velkého vítězství dosáhla spojená husitská vojska 16. června 1426 pod vedením Prokopa Holého v krvavé bitvě u Ústí nad Labem, kde utrpělo zdrcující porážku vojsko sestavené ze sborů Saska, Durynska, Míšně a Horní Lužice.

Po odražení nepřítele porážkou jeho velké intervenční armády došlo jako obvykle opět k rozmíškám mezi husitskými stranami. Tyto spory však byly včas ukončeny, neboť porážka u Ústí přiměla katolickou Evropu k urychlení příprav třetí křížové výpravy.

Intervenční armáda této kruciáty marně obléhající Stříbro uprchla v srpnu 1427 směrem k Tachovu před spojenými husitskými vojsky.

Rok 1427 byl z pohledu vnitřních poměrů státu završením toho, oč šlo i Žižkovi. Hustá síť měst s jejich ekonomickým potenciálem se stala oporou a zázemím polních bratrstev a katolická strana tak byla s výjimkou plzeňského landfrýdu zcela paralyzována. Pražský svaz byl v mocenském útlumu a táboři se sirotky, kteří se stali významnými vojensko-politickými subjekty, ovládali převážnou část východních, jižních a západních Čech. Významným spojencem táborsko-sirotčího konglomerátu byl i městský svaz Jakoubka z Vřesovic v severozápadních Čechách s centrem v Žatci. Tak byly rozdány karty pro následující období posledních let této dekády.

Prokop Holý započal s realizací své vize přechodu revoluce k široce pojaté ofenzívě. Nedílnou součástí tohoto záměru bylo přenesení válečných operací do vedlejších i sousedních zemí Koruny české v ještě větší míře. Tyto výpravy zvané rejsy („spanilé jízdy“ je poněkud zavádějící označení a z dnešního pohledu se jedná o eufemizmus) započaly v podstatě rokem 1425. Jednalo se o vpády do Rakous, na území úhlavního nepřítele husitů Albrechta Habsburského. Nutným předpokladem pro realizaci zahraničních výprav bylo ovládnutí rozhodujících komunikací jako spojnic mezi Čechami, Moravou a sousedním územím. Poté následovalo budování strategických opěrných center. U sirotků to byly především posádky v Horní Lužici, táboři se zaměřili na Slezsko a ve spolupráci s husitskou Moravou i na Horní Uhry (dnešní Slovensko). Tím husitské svazy dávaly nepokrytě najevo, že v žádném případě nepřipustí odtržení vedlejších zemí, jež byly součástí Koruny. Druhým, neméně závažným úkolem bylo prosadit v těchto zemích husitský program. Cílem těchto výprav bylo také přenesení hospodářské zátěže a nákladů na vedení války do sousedních zemí, a to především do míst potenciálních seřadišť nepřítele. Dalšími důvody bylo rovněž získání finančních prostředků, zásobení proviantem, uchvácení kořisti, a proto byl velký důraz při těchto výpravách kladen na trén, tj. zásobovací oddíly. V neposlední řadě se jednalo i o propagaci principů a ideálů revoluce. Je třeba objektivně připustit, že se jednalo o vojensky zaštítěný „vývoz revoluce“. Polní vojska v době, o níž je řeč, čítala okolo 12000 vojáků, což bylo na tehdejší dobu obrovské množství, a na vydržování takovéto armády ekonomika tak malé země prostě nemohla stačit. Vedení nákladné války pochopitelně značně vyčerpávalo ekonomický potenciál státu, a také proto docházelo k těmto zahraničním výpravám.

Mezi velké zahraniční výpravy nepochybně patřila např. ta z přelomu let 1429/1430, která směřovala do Saska, Míšeňska, Frank a Horní Falce, a zúčastnilo se jí patnáct až dvacet tisíc mužů. Jednou z největších rejs byla též úspěšná sirotčí výprava pod vedením sirotčího hejtmana Jana Čapka ze Sán na pomoc polskému králi proti řádu německých rytířů. Čapek byl na tomto tažení vrchním velitelem i přidružených polských oddílů a v září 1433 dospěl až k Baltickému moři.

14. srpna 1431 byla u Domažlic rozdrcena 4. křížová výprava proti nepoddajným kacířům a papežská kurie dospěla se skřípěním zubů a sebezapřením k závěru, že s husity bude nutné zahájit jednání. Proto iniciátor poslední kruciáty kardinál Julián Cesarini svolal v roce 1431 v úzké součinnosti a za spolupráce Zikmunda Lucemburského do Basileje koncil, kde mělo dojít konečně k nějakému narovnání s husity. Jedním z bodů rokování na koncilu bylo i projednání čtyř pražských artikulů. Předběžná jednání mezi zástupci koncilu a husitskou reprezentací proběhla v květnu 1432 v Chebu. Na těchto jednáních byl přijat tzv. Chebský soudce. Tato písemná dohoda, na jejímž znění se podíleli i Jan Rokycana a Martin Lupáč z Chrudimi, ustanovila, že jediným arbitrem při učených polemikách mezi husity a představiteli koncilu, probíhajících na principu vzájemné rovnosti obou zúčastněných stran, bude především Písmo svaté. Toto ustanovení představovalo jedno z největších vítězství, kterého dosáhla husitská revoluce nad všemocnou katolickou církví. Avšak cena, jakou toto vítězství bylo vykoupeno, byla nezměrná, protože byla zaplacena více jak třináct let trvajícími válečnými útrapami země.

Do Basileje se vypravila delegace v čele s Prokopem Holým, Janem Rokycanou (hájil artikul o přijímání podobojí i pro laiky), Oldřichem ze Znojma (artikul o svobodném hlásání slova božího), Petrem Paynem zvaným Engliš (artikul o zákazu světského panování církve), Mikulášem z Pelhřimova (artikul o potírání veřejných hříchů), Martinem Lupáčem (který se do Basileje ještě několikrát vrátil s diplomatickým posláním) a dalšími. Na jednání koncilu v prvním kvartálu roku 1433 za účasti představitelů táborů, sirotků i pražanů se ukázaly propastné názorové rozdíly zúčastněných stran. Husité začali chápat, že svůj program v celé Evropě neprosadí a budou mít problémy i s jeho prosazením doma. Rozhovory však měly přesto i nadále pokračovat. Překážkou k nastolení míru a přijatelnému řešení byla snaha husitských radikálních svazů prosadit čtyři pražské artikuly pro všechny obyvatele Čech i Moravy, a to včetně katolického obyvatelstva.

To byl jeden z důvodů, proč byla v červenci 1433 obležena Plzeň, poslední významná bašta katolíků. Radikální svazy se nehodlaly vzdát svých mocenských pozic bez ohledu na to, že drtivá většina země si toužebně přála mír. Obležení Plzně se však protahovalo, nebylo úspěšné a v zemi pod vlivem přesvědčovací taktiky vyslanců koncilu došlo k přeskupování sil. Pražané v čele se Starým Městem pražským, umírnění kališníci a dočasně i někteří představitelé katolíků v čele s Oldřichem z Rožmberka vytvořili druhou „panskou“ jednotu. Do čela koaliční armády byl jmenován hejtman Diviš Bořek z Miletínka, zkušený válečník. 30. května 1434 došlo k osudové bitvě u Lipan, kde se mezi koaliční armádou objevil i čtrnáctiletý Jiří z Poděbrad. Diviš zde takticky brilantně zvládnutým a do nejmenších detailů propracovaným manévrem naznačujícím útěk z bojiště vylákal bojovníky polních bratrstev z vozové hradby, aby je vzápětí utopil v krvavé lázni. Starší literatura se zmiňuje o údajné zradě vrchního hejtmana sirotků Jana Čapka ze Sán, který s částí jízdy předčasně opustil lipanské bojiště, a přispěl tak k porážce radikálů. V bitvě padli Prokop Holý i Prokůpek. Tato porážka znamenala rozpad polního vojska sirotků, pro tábory to však ještě definitivní konec nebyl.

Lipany zdaleka nekončí éra husitství, jak se lze přesvědčit z dalšího našeho vyprávění. Je však možné konstatovat, že po bitvě u Lipan přestala být polní vojska radikálů rozhodujícími nejen vojenskými ale i politickými subjekty.

Jednání mezi husity a koncilem pokračovala i po Lipanech ještě další dva roky a přes mnohé spory bylo dosaženo kompromisu v podobě jihlavských kompaktát, vyhlášených 5. července 1436, v předvečer 21. výročí Husova upálení, v městě, podle něhož jsou nazvána.

Na území Království českého a Markrabství moravského bylo povoleno přijímání z kalicha i pro laiky a tím zároveň umožněno dvojvěří v jedné zemi.

Jihlavská kompaktáta uzavřela vrcholnou fázi husitské revoluce a zároveň otevřela prostor pro  další etapu, jejím cílem byla konsolidace země po husitských válkách a uvedení dědictví revoluce do praktického života. V hospodářsky rozvrácené a nábožensky rozdělené zemi to nebyly vůbec snadné úkoly. Je třeba si také uvědomit, že platnost kompaktát se vztahovala pouze na Čechy a na Moravu, kde však husitství nemělo tak pevný fundament jako v Čechách, takže jejich význam zde nebyl tolik přeceňován. Přesto se kompaktáta měla stát jakousi platformou pro nekonfliktní soužití katolíků a utrakvistů. Jak z dalšího vyprávění vyplyne, byla to víceméně iluze.

 

Zdroj: http://husitstvi.cz