Svátek Cyrila a Metoděje: Příležitost pro církve i společnost

06.07.2014 10:59

Slovanští věrozvěstové, kteří k nám přinesli křesťanskou víru, se snažili, aby jim druzí porozuměli. To by mohlo vést k zamyšlení nad významem náboženství, ať se považujeme za věřící, hledající či nevěřící. Chceme porozumět, hledat a ptát se?


Cyril a Metoděj, slovanští věrozvěstové, jejichž svátek dnes 5. června slavíme a kteří v roce 863 přišli na Velkou Moravu, přinesli jejím tehdejším obyvatelům křesťanskou víru ve srozumitelném jazyce. Vytvořili písmo hlaholici a prosadili staroslověnštinu jako bohoslužebný jazyk. Dnes bychom o této jejich misi mohli říct, že soluňští bratři respektovali kontext, do kterého přišli.

Cyril a Metoděj své poselství vyložili způsobem, který byl dobovému lidu přístupný a zároveň neubíral na vážnosti zvěsti, již Slovanům nesli. Soluňští bratři se snažili, aby jim druzí porozuměli. Kreativní naroubování křesťanství na slovanskou kulturu Velké Moravy, se kterou se český národ rád vidí v jednoznačné kontinuitě, je třeba považovat za jednu z hlavních zásluh našich věrozvěstů.

 

Klíčové je porozumění

Pokud přemýšlíme o náboženství v současné české společnosti, pak se zdá otázka porozumění klíčová. Česká republika je často dávána za příklad jedné z nejvíce sekularizovaných, tedy nejméně náboženských evropských zemí. Češi však nejsou naprostými nepřáteli náboženství. Převládá u nich náboženský analfabetismus a neochota porozumět.

Možná za tuto tristní situaci mohou samotní náboženští představitelé a příslušníci církví (zůstaneme-li u křesťanství, které se odvolává na cyrilometodějskou tradici). Ono je vždy snazší obestavět náboženskou komunitu nepropustnou zdí, přes kterou není vidět do okolního světa, anebo minimálně plotem, jenž vytváří uzavřený, ale bezpečný prostor.

Možná za současnou situaci mohou zjednodušující populistické debaty (nejen) o takzvaných církevních restitucích, které jsou založené na dědictví programově šířené averze k náboženství z doby totalitního režimu komunistické zvůle. Svátek slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje proto může být příležitostí k bilancování.

Církve, náboženští představitelé, teologové a věřící mohou přemýšlet, zda poselství, které na naše území přišlo z Byzantské říše, stále zní srozumitelně. Ti mimo náboženství pak o tom, zda existuje vůle porozumět a neochuzuje-li česká apatie v náboženských otázkách společnost o jeden z důležitých rozměrů lidské existence. Vzpomínka na Cyrila a Metoděje nemusí být jen ohlédnutím do minulosti, ale i aktuální příležitostí k zamyšlení nad významem náboženství v české společnosti a jejím vztahem k němu.

 

Teologický obrat

Moderní snahy o definitivní překonání náboženství nebyly úspěšné. Ideologie sekularismu – programového vytlačení náboženství z veřejného prostoru – selhala. Sekularismus je totiž založen na nesprávném předpokladu, že sekulární, tedy náboženstvím neovlivněná perspektiva, je výchozím bodem k pozorování světa okolo nás. Tato moderní liberální ideologie neutrality se ale ukázala neplatnou. Interpretace světa z pozice náboženské, protináboženské nebo nenáboženské je vždy z konkrétní perspektivy. Žádná však není objektivnější.

Protináboženskou agresí se vyznačovaly především totalitní režimy. Po zkušenostech s ideologií oficiálního „vědeckého názoru“ je evidentní, že záměrné vytlačení náboženského rozměru ze společnosti končí tragicky, protože se vyhýbá kritickému myšlení. Radikální programový sekularismus vytlačující náboženství z veřejného prostoru, který ústí do totalitního pokusu o úplné vymazaní náboženského rozměru lidské existence, vyvolal ve druhé polovině 20. století reakci, jež se označuje „obrat k náboženství“, respektive „teologický obrat současného myšlení“.

Náboženství se tím dostalo do středu pozornosti těch, od kterých bychom to nečekali. Postmoderní filosofové, kteří se často považují za přesvědčené ateisty, (znovu)objevili náboženství jako inspiraci pro lidské myšlení.

 

V protikladu k totalitním politickým i vědeckým pokusům o vytvoření velkých všeobsáhlých systémů praktické i teoretické kontroly se náboženství jeví jako antivirus proti jakékoliv formě totality. Společnost, která nebere náboženství vážně a jež o něm nepřemýšlí, je totiž snadněji manipulovatelná. Vertikální rozměr lidského bytí, který poskytuje náboženství, představuje zdravý kritický protipól k výlučně horizontální reflexi světa.

 

Zpochybnění daného stavu

Náboženské myšlení pracuje s kategorií jiného. To není třeba chápat pouze povrchně jako spekulaci o „něčem, co nás přesahuje“, což je mimochodem často první a poslední pokus o myšlenku týkající se náboženství, se kterou se v českém kontextu setkáme. Náboženské myšlení o jiném spíše zakládá metodu kontinuálního tázání, která narušuje všechny předpokládané jistoty. Otvírá také nové horizonty pro kritickou reflexi a zvyšuje porozumění světu a lidské existenci.

Náboženství, které zpochybňuje status quo, je z politického hlediska nepohodlným prvkem ve společnosti, proto se nelze divit, že je vyvíjeno mnoho snah ho upozadit nebo aspoň banalizovat zjednodušujícími tvrzeními a přiživováním dějinných stereotypů. Právě v tom však lze objevit souvislost se svátkem slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje. Soluňští bratři totiž svou přítomností a prací rovněž zásadně narušili politický i náboženský řád tehdejší Velké Moravy.

Mluvíme-li tedy v souvislosti s tímto svátkem o obratu k náboženství, o jeho významu pro společnost, nejde o jednostrannou obhajobu církví, či církví proti občanské společnosti, ale spíše o zamyšlení nad étosem, který tradice náboženského myšlení obsahuje. Jak už bylo zmíněno, svátek slovanských věrozvěstů je pro církve i společnost příležitostí k bilancování.

 

Neustálé kladení otázek

Kladení otázek je základní vlastností člověka. A náboženství tuto konstantu bytí rozvíjí. Lidé, kteří se považují za sekularizované či ateisty, zakládají často svůj nezájem o náboženství na mylném přesvědčení, že náboženské systémy jsou uzavřené a hotové a že poskytují odpovědi na všechny otázky.

Tuto představu často prosazují ti, kdo se považují za nábožensky věřící a hlasitě toto své přesvědčení deklarují. Autentické náboženství však nezná jednoduché odpovědi na složité životní otázky. Jádrem náboženské myšlení je udržovat konflikt a zvyšovat porozumění, což však vždy přináší nové, a mnohdy ještě závažnější otázky.

Svátek Cyrila a Metoděje, kteří přinesli na naše území křesťanskou víru, nemusí být jen ohlédnutím do minulosti. Může to být příležitost k zamyšlení nad významem náboženství pro společnost, ať se považujeme za věřící, hledající či nevěřící. Otázka zní, zda chceme porozumět, hledat a ptát se.

 

Zdroj: http://ceskapozice.lidovky.cz/svatek-cyrila-a-metodeje-prilezitost-pro-cirkve-i-spolecnost-pug-/tema.aspx?c=A140703_173220_pozice-tema_lube