(2010) Náboženství jako element demokratické změny?

Moderátor: Anna Teresa Arco

Účastníci: Gilles Kepel, José Luis García Paneque, Shirin Ebadi, Tomáš Halík

 

12. října 2010, Akademie věd

 

 

Panel se věnoval otázce, jak může být náboženství prospěšné demokracii. Moderátorka diskuze Anna Teresa Arco, novinářka z britského The Catholic Herald, zahájila konverzaci poznámkou, že ani v islámských zemích nemusí náboženství stát v opozici vůči demokratickému režimu. Panelistům adresovala otázku, zda je náboženství organickou součástí demokratického uspořádání společnosti.

 

Shirin Ebadi, íránská právnička a držitelka Nobelovy ceny míru za rok 2003, ve svém příspěvku vycházela z vlastní životní zkušenosti a věnovala se kompatibilitě islámu a demokracie. Podivila se nad tím, jak běžně si klademe podobné otázky ohledně islámu, přičemž nad křesťanstvím nebo judaismem takto nepochybujeme. Ebadi s lítostí uznala, že k islamofobii dal podnět součastný islámský radikalismus. Připomněla ovšem, že v rámci jakéhokoli náboženství existují různé proudy, bylo by proto chybou spojovat chování malé skupiny se všemi vyznavači islámu. „Nesmíme je vnímat jako jednolitý celek. Pokud máme vyslovovat spravedlivé soudy, potřebujeme se vzájemně mnohem lépe chápat,“ dodala Ebadi.

 

Nezávislý kubánský novinář José Luis García Paneque poté pokračoval krátkým náčrtem historie katolické církve na Kubě. Všiml si jejího strádání po dobu revoluce a jenom mírného zlepšení jejího postavení při návštěvě papeže v roce 1998. I když ke svému přežití stále potřebuje obranu a podporu ze zahraničí, „církev může v budoucnosti sehrát klíčovou roli na cestě k demokracii,“ věří Paneque.

 

Francouzský sociolog Gilles Kepel navázal na Shirin Ebadi, když zdůraznil váhu interpretace a roli mluvčích v rámci náboženství. Navrhl rovněž pracovní definici islamofobie: „Chápeme-li islamofobii jako diskriminaci muslimů, potom bezpochyby nemá místo v demokratické společnosti.“ Jestli se ale nejedná o diskriminaci, je nezbytná schopnost kriticky se podívat na islám a náboženství tak, jak se umíme kriticky dívat na jakýkoliv jiný společenský fenomén, vyzval Kepel.

 

Prezident České křesťanské akademie Tomáš Halík připojil zkušenost z působení v církvi za totalitního zřízení v Československu pozdních osmdesátých let. Církev předtím trpěla stalinistickým experimentem s totální ateizací země. Halík zdůraznil prorockou roli církve ve společnosti, kde se uplatňuje její schopnost desakralizovat státní moc, a tím způsobem předcházet totalitarismu, nebo jej alespoň oslabovat. Pojmenoval také měnící se úlohu katolické církve v západní společnosti, kde je spíš hlasem než silou. Halík závěrem svého projevu vzpomněl Masarykův citát o demokracii, která je především dialogem, a vyslovil myšlenku, že „by církev do této diskuze měla vstupovat jako kompetentní hlas.“

 

V závěrečné živé diskusi Shirin Ebadi upozornila na západní státní sekularismus, nebo dokonce ateismus, jako potenciální zdroj nové ideologie. Halík reagoval přesvědčením o potřebě „zdravého sekularismu“, díky kterému můžeme věřit, že sekularismus a náboženství mohou v demokratickém státě fungovat současně a není nutný jejich konflikt. Gilles Kepel vyjádřil přesvědčení, že demokracie nevychází z křesťanské tradice, jelikož existovala dlouho před křesťanstvím. Halík oponoval odkazem na roli křesťanského universalismu Pavlových listů ve formování moderního chápání společnosti.