Bytosti

Bytost je jedinec jevící známky života a vlastního myšlení. Je to původně teologický a filosofický pojem označující jednotlivé a oživené jsoucí. Pojem vznikl ze slova být patrně jako ekvivalent lat. ens, ale na rozdíl od jiného českého ekvivalentu, totiž jsoucna, má užší význam a označuje se jím obvykle člověk nebo duch. V tomto významu se vyskytuje i ve starší literatuře, v současné češtině jde o výraz spíše knižní, užívá se však stále pro bytosti člověku podobné a přitom netělesné, případně i pohádkové.

Ve filosofii se užívá přídavné jméno bytostný, které znamená podstatný, charakteristický, něčemu vlastní.

Jsoucno je obecné filosofické označení pro cokoliv, co jest, nejčastěji pro jednotlivé věci, které se kolem nás vyskytují. Jsoucna se tedy vyznačují tím, že jsou, že se účastní bytí; nicméně nelze říci, že by bytí bylo jejich vlastností (atributem): bez něho by totiž vůbec nebyla. Naopak s bytím dělá člověk zkušenost zpravidla na různých jsoucnech či entitách. 

Existence (z latinského existentia < ex-sistere spočívat vně, vyskytovat se) je ontologický pojem, který popisuje, že něco skutečně je ve fyzickém světě. Pojem lze do češtiny přeložit též jako „výskyt“, „vnější projev“. Často se však slova existence užívá jen jako synonyma pojmu bytí.

Scholastická filozofie přiřazuje existenci význam toho, co náleží k vnějšímu světu, tedy světu skutečnému či reálnému. Pojem je tedy spojován s objektivitou a realitou jako něco, co nenáleží pouze do světa fantazie:
Non potest autem efficax sumi testimonium veritatis per ea quae non in rei existentia sed solum in apparentia sunt. (Nelze brát svědectví o pravdě z těch věcí, které neexistují skutečně, ale pouze se jeví)
Středověká filosofie rozvinula protiklad existence jako aktuálního bytí zde a podstaty, esence, jako ideálního a obecného určení bytosti či jsoucna. Tento strom zde je jednotlivou existence (moderně řečeno výskytem) esence stromu. I v Hegelově filosofii je existence zvnějšněním podstaty ducha.