Arabská alchymie

Arabská alchymie byla určena především íránským vlivem. Tam se také v prvních staletích našeho letopočtu uchovaly vedle řecké a křesťanské nestoriánské tradice také tradice zarathuštrovské a manichejské. Kombinace těchto vlivů učinila z arabské alchymie širokou esoterickou iniciační gnózi. Pro celý evropský středověk se stala hlavním inspiračním zdrojem zásluhou tzv. džabírovského korpusu (Abú Abdalláh Džabír Ibn Hajján al-Súfí (730–804), latinsky zvaný Geber).

Arabská alchymie fixuje novoplatónskou koncepci čísel jako idejí. Klíčové je esoterické pravidlo rovnováhy, které říká, že s každou genezí (zrodem) koresponduje exegeze (výklad). To má dalekosáhlý důsledek pro poznávání smyslu jako transmutace světa. Exegetická alchymistická operace se snažila opakovat genezi matérie vysvětlením jejího smyslu a především druhým zrozením, to ovšem nelze provést bez náležitého obratu duše k sobě samé. Běžná metalurgická procedura zušlechtění kovu, který je ve svém přirozeném stavu je nečistý, byla chápána jako znovuzrození. Kámen mudrců je z tohoto hlediska dokonalým poznáním Přírody, lze jej najít v principech kovů, které může učinit dokonalejší, a proto je univerzálním lékem. Praktická stránka bádání přivedla na svět lučavku královskou, sírany a soli. Muhammad ibn Zakarijá al-Ghází (latinsky zvaný Rhazes) definoval ve svých dílech alchymii jako pozemskou astronomii.