Astrologie ve středověku

 
V období kulturního úpadku po rozpadu Říše západořímské se astrologii příliš nedařilo. O nic lepší situace nebyla ani v Byzantském císařství. Avšak díky byzantským klášterním knihovnám se hlavní astronomická a astrologická díla dostala do islámského světa.
Obecně arabská věda vytvořila most mezi antickou vzdělaností a pozdější kulturní úrovní středověké Evropy. Hlavními centry islámské vědy se tehdy stal Bagdád a později Káhira. Stalo se tak na sklonku 2.století, za muslimské éry Hidžry.
Zejména nová dynastie Abbásovců (od poloviny 8.stol.) začala financovat překlady cizích textů do arabštiny. Tak byla přeložena nejvýznamnější antická díla včetně Galéna, Aristotela, Eukleida, Archimeda a Ptolemaia. Za kálifa Al-Mamuna byla zřízena akademie, zvaná Dům moudrosti, v jejímž čele stanul nestorián Hunayn ibn Ishaq al-Ibadi, vynikající znalec řečtiny. Hlavním překladatelem matematických a astronomických děl se stal Thabit ibn Querra, který napsal více než stovku vědeckých prací včetně komentáře k dílu Almagestum. Do arabštiny byla přeložena také nejlepší díla indická a perská.
Jedním z dvorních astrologů byl Mašalláh, který napsal řadu úvah o různých aspektech astrologie. Spisy Abú Ma'šara zabývající se astrologií a výkladem působení Měsíce se ve středověkých latinských překladech později rozšířily po celé Evropě.
Astronom al-Battaní mimo jiné opravil podle svých pozorování řadu Ptolemaiových údajů ve své Knize o hvězdokupě a perský astronom Abd-ar-Rahman as-Sufi se zasloužil o to, že řadu arabských názvů hvězd najdeme na mapách hvězdné oblohy dodnes.
V 9.století přeložil knihy Tetrabiblos Ar-Rází (zvaný též Rhazes), později je znovu přeložil Abul Vefa, astronom a matematik perského původu. Mimořádný význam mělo dílo Gawani (Elementu) Ahmada al-Farghaniho, které v první polovině 12.stol. bylo přeloženo do kastilštiny a poté do latiny v Toledu Janem ze Sevilly. Tetrabiblos se vrátil do Evropy v podobě upraveného překladu s komentáři od Haly Aben-rudiana Hebeny (zvaného též Rodan) a to prostřednictvím Maurů na Pyrenejském poloostrově.
Ve Španělsku, kde byl vliv arabských Maurů nejsilnější, vznikla také první střediska vědy v Evropě, která v té době již prakticky ztratila celý antický odkaz. V roce 961 byla v Cordóbě založena arabská vysoká škola, na níž se také přednášela matematika, astronomie a astrologie. Odtud se pak šířily arabské znalosti do celé Evropy.
Ve druhé polovině 12.stol. působil Gherardo z Cremony, jeden z nejvýznamnějších překladatelů vědeckých arabských traktátů do latiny. Překlad Almagestu Jana ze Sevilly se stal základem díla O sféře (Sphaera mundi) Johannese de Saccrobosco z počátku 13.stol., které se stalo základní evropskou učebnicí astronomie po několik staletí. Do 17.století se dočkala více než dvou set vydání.
Alfons X. Kastilský svou velkorysou podporou vědy a zejména astronomie umožnil přeložení mnoha význačných děl z arabštiny. Mezi překlady patřilo také Rodanovo zpracování díla Tetrabiblos. Rukopis zhotovený Egidiem de Tebaldisem se později stal součástí knihovny českého krále Václava IV. Tzv. Alfonsinské tabulky, sestavené podle tabulek astronoma Al Zarkálího (zvaného Arzachel), sloužily prakticky až do dob Keplerových pro výpočty předpovědí poloh (efemerid) planet.
Ve 13.stol. měla Evropa již své vlastní přírodovědce, astronomy i astrology. Biskup Albertus Magnus byl autorem několika spisů, také o astrologii. Dominikáni rychle rozšířili jeho díla, která nezůstala bez vlivu na jeho řádového bratra Koldu, spoluautora tzv. Pasionálu abatyše Kunhuty.
Díky Dantově Božské komedii se stali populárními Michael Scottus a Quido Bonatti, působící na dvoře císaře Friedricha II. Scottus ve své třídílné encyklopedii navázal na dnes již nedochovaná díla krátkého období karolínské renesance (8.stol.), která neprošla arabskou transformací.  

  převzato z časopisu Natura Plus (https://natura.baf.cz)