Atlantida

Řešíme-li otázku reálnosti čí smyšlenosti vyprávění o Atlantidě, stojíme hned na počátku před zásadním problémem. Totiž jestli sám Platón mínil svoje vyprávění vážně, nebo jako pouhé podobenství, kterým chtěl podpořit svoji vizi dokonalého uspořádání obce, předestřenou v dialogu Ústava. A vlastně narážíme na všeobecnou otázku posuzování pravdivosti v Antice. Naše dnešní měřítka jsou totiž důsledkem dlouhého vývoje, jehož základy byly v Platónově době teprve pokládány. Má se za to, že se posluchači mytických vyprávění vůbec neptali po jejich pravdivosti, protože mýty prostě existovaly, aby dávaly odpověď na určité otázky, a nebyly poměřovány z hlediska doslovné pravdivosti, a nemusely být ani vnitřně rozumově konzistentní, aniž by to škodilo jejich věrohodnosti. Tuto slabinu si ovšem myslitelé uvědomili už dlouho před Platónem a pravidla logického myšlení se postupně prosazovala, ačkoliv byla poprvé kodifikována až v díle Platónova žáka Aristotela Organon, a sám Platón se těmito zásadami řídil. Můžeme snad proto logicky rozebírat text dialogů, aniž bychom se dopustili úplné myšlenkové mimoběžnosti. Jakožto východisko pro zkoumání zvolme si i faktickou důvěru v popsanou historii, abychom tak mohli bez omezení diskutovat o jednotlivých částech dialogů. Platónův postoj k faktům se pak projeví jako výsledek rozboru, neboť se ukáže, zda jím popisovaná historie odpovídá faktům, která můžeme dnes posoudit, nebo mělo jeho vyprávění pouze filosofický rozměr, bez doslovné vazby na realitu. Ostatně sám autor čtenáře nabádá Sokratovými ústy k důvěře, neboť "jest jistě velmi důležito, že to není smyšlená báje, nýbrž pravdivé vypravování"

Jak již bylo řečeno, legenda o Atlantidě má původ ve dvou Platónových dialozích, Timaios a Kritias. Ty měly být součástí tetralogie, jež měla korunovat Platónovo pozdní dílo. První částí je dialog Politeia - Ústava, v níž je podána Platónova představa o státním zřízení ideální obce. Další dialogy nesly jména účastníků diskuse, ovšem vyjma tradičního průvodce Platónovými dialogy, Sokrata: Timaios, nedokončený Kritias a nikdy nerealizovaný Hermokratés.
Timaios začíná Kritiovým vyprávěním o Atlantidě, jeho hlavním obsahem je však rozsáhlý výklad o podstatě přírody. Líčení Atlantidy je jen velmi stručné, neboť jeden z účastníků rozpravy, Kritias, jen nastiňuje vyprávění o Atlantidě, aby mohli ostatní besedníci posoudit, zda jim příběh vůbec stojí za vyslechnutí v podrobnější podobě při příští schůzce, rozuměj v dialogu Kritias. Dozvídáme se, jak se příběh k vypravěči dostal, kde se Atlantida nacházela, o její moci, o válečné výpravě proti "zbytku světa", o hrdinném boji osamocené Athénské obce, a o záhubě Atlantidy i Athénských vojsk. To vše na pěti stránkách tradičního stránkování.
Dialog Kritias je celý věnován líčení Atlantidy, končí však doslova uprostřed věty. Na patnácti stránkách se Platón dostal, ovšem po absolvování povinných úvodních zdvořilostí, pouze k popisu dělení zemí mezi jednotlivé olympské bohy po vzniku světa, pojednává o skvělosti tehdejší Athénské obce i o jejím zřízení, o založení Atlantidy z krve Poseidonovy, o přírodních podmínkách, velkoleposti staveb a společenském uspořádání.
Pátráme-li po Atlantidě, je nutno si nejprve ujasnit, co vlastně hledáme, jinými slovy, co nám o Atlantidě vlastně Platón říká.

Základní a klíčový úsek pochází z dialogu Timaios, kde se praví doslova: ... vypravují totiž písma, jak vaše obec zastavila kdysi velikou moc zpupně se valící od Atlantického moře na veškerou Evropu i Asii. Tenkráte totiž bylo lze se dostati přes ono moře, neboť mělo před svým ústím, které vy dnes jmenujete ve své řeči Heraklovými sloupy, ostrov; ten ostrov byl větší než Libye a Asie dohromady a tehdejší cestovatelé mohli se z něho dostati na ostatní ostrovy a z těch ostrovů zase na celou protější pevninu, prostírající se kolem onoho pravého moře. Neboť toto naše moře, které leží uvnitř řečeného ústí, jeví se jako záliv se zcela úzkým vchodem; ale tam to jest vskutku moře, a zemi, která je úplně obklopuje, vším právem by bylo lze zváti pevninou v pravém smyslu slova. ... (IV, 24 e). Národ zde zrozený byl .. panující nad celým tím ostrovem i nad mnoha jinými ostrovy a částmi pevniny. Mimo to pak ještě na této straně k nám vládli nad Libyí až po Egypt a nad Evropou až po Tyrhénii. ... (IV, 25 a)
Tato pasáž nám především říká, že Atlantida byla ostrov "větší než Libye a Asie dohromady". Libyí se v Antice běžně rozuměla oblast severní Afriky, Asií potom dnešní Malá Asie. Je tedy nutno pátrat po ostrově s velikosti v řádu statisíců čtverečních kilometrů, tedy minimálně velikosti Velké Británie, ale spíše Bornea ap. Zároveň se dozvídáme, že Atlantida ležela za Heraklovými sloupy v moři větším než "toto naše", za ní ležely další ostrovy a nakonec i protější pevnina, která ono velké moře obklopovala. Ostrov je potřeba hledat přímo proti ústí onoho malého našeho moře do velkého, není tedy možno při hledání od sebe tato dvě místa oddělit.
"Ono moře" bylo možno překročit, a jelikož je známá řecká nechuť k otevřeným pláním, která se vztahovala nejen na vnitrozemí, ale i na moře, a jejich svět se proto omezoval na pruh pobřeží a pobřežních vod a na širé moře se pouštěli jen s nejkrajnějším odporem, musela být cesta od Heraklových sloupů přes Atlantidu a další ostrovy až na protější pevninu lemována ostrovy na dohled od sebe vzdálenými. Geometricky vzato, činí taková vzdálenost při jednokilometrové výšce ostrova 100 km, při třech kilometrech pak 200 km. Nebylo-li tomu tak, pak se těžko dají předpokládat kontakty jiné než jen velmi sporadické.

... Ale v pozdějším čase nastala jednou neobyčejná zemětřesení a povodně; přišel jeden osudný den a noc a tu propadlo se u Vás všechno mužstvo schopné zbraně do země a právě tak ostrov Atlantis se propadl do země a zmizel. Proto až dosud je moře na oné straně nepřístupno plavbě i zkoumání, neboť překáží v cestě vysoko k povrchu nakupené bahno, které zůstavil klesající ostrov. ... (IV, 25 d). Tento úryvek je jedinou konkrétní zmínkou o způsobu zániku Atlantidy právě kolem něj se rozvíjejí rozhodující diskuse. Vyplývá z něj, že Atlantida zmizela během přírodní katastrofy, kdy se po sérii zemětřesení a povodní či zaplavujících vln ponořila během velmi krátké doby do moře, ovšem nehluboko, protože na jejím místě zůstala mělčina, znemožňující mořeplavbu.
Athénské vojsko postihla stejná katastrofa, země samotná se ovšem nepropadla. Zde ovšem narážíme na nejednoznačnost překladu Františka Novotného: máme brát výraz "propadlo se u Vás všechno mužstvo schopné zbraně do země" doslovně a šlo skutečně o pokles pevniny i s vojskem, či jde jen o obrazné vyjádření faktu, že bylo po vojsku veta (ať již vznikla nejasnost při překladu, či je obsažena již v originálním textu)? Není také jasné, zda se neštěstí týkalo vojáků "v činné službě", kteří byli ve chvíli katastrofy mimo Athény, či se jednalo o neštěstí, které postihlo veškerý lid Athén. Mimochodem, v Kritiovi se praví, že "tehdy bylo válečné zaměstnání společné ženám i mužům" (IV, 110 b).

Veledůležité je i vyprávění Kritiovo, kterak se k příběhu dostal. Vyprávění pochází od Egyptských kněží bohyně Amasis ve městě Sais. Bylo popsáno v osm tisíc let starých posvátných písmech jako historie, která se odehrála ještě o tisíc let dříve. Kněží vyprávěli o válce Athéňanů s Atlantiďany mudrci Solónovi, od něj slyšel historii Kritiův děd, a ten ji vyprávěl vnukovi. Sečteme-li časové údaje se stářím dialogů, zjistíme, že Atlantidu musíme hledat v době před 11 500 lety. Ve stejné době musíme hledat i slavnou athénskou obec, která byla schopna vojensky překonat Atlantidu.

Dialog Kritias je na údaje o Atlantidě mnohem bohatší, jak už bylo zmíněno. Nejedná se jen o zběžný nástin zajímavé historky, ale o velmi podrobné líčení. Úvod leží v rovině jednoznačně mytické, vyprávění totiž začíná dělením veškeré země losováním mezi bohy, přičemž Athéna a Héfaistos dostali do své moci "tuto naši zemi" (míněno oblast středomoří, tedy nikoliv Atlantidu), stvořili obyvatele a "vložili jim do mysli řád ústavy" (IV, 109 b). Prvotní historie a hrdinské činy Řeků se nedochovaly, neboť byly během mnoha populačních katastrof zapomenuty. Je však naznačeno státní uspořádání onoho prvotního státu, a doslovně řečeno, že odpovídá modelu popsanému v dřívějších dialozích jako ideální, jmenovitě v Ústavě. A samozřejmě, správcové Athén ...byli po vší Evropě i Asii vyhlášeni a měli ze všech tehdejších lidí nejslavnější jméno jak pro svou tělesnou krásu, tak pro všelikou výtečnost duší... (IV. 112 e) Země Athénská, jíž jsou Solónovy Athény jen zbytek a jejíž rozloha je přesně popsána, byla tehdy mnohem bohatší a úrodnější. O tomto aspektu se ještě zmíníme později, neboť má svůj význam, ale Atlantidy přímo se netýká.

Atlantidu dostal při prvotním rozdělování v úděl Poseidón, bůh nejen moří, ale i zemětřesení. Od moře ke středu celého ostrova prostírala se rovina, která prý byla ze všech rovin nejkrásnější a dostatečně úrodná, s tou rovinou pak se stýkala uprostřed ostrova ve vzdálenosti asi padesáti stadií hora, na všech stranách mírně vystupující (IV, 113 c). Tuto horu opevnil tím, že vytvořil ...vzájemně se objímající menší a větší kruhy střídavě moře a země, a to dva země, moře pak tři, jako by je vyráběl na soustruhu, maje střed ostrova osou ...(IV, 114 d) a zavedl tam pitnou vodu. Víme tedy, že ostrov byl rovinatý, přibližně kruhový s poloměrem asi 9 km, tedy o ploše kolem 250 km čtverečních. Centrum Atlantidy pak můžeme identifikovat podle tří soustředných příkopů, oddělených valy.

Genealogické detaily deseti vládnoucích Atlantských rodů odvozujících svůj původ od Poseidónových synů jsou pro hledání nepodstatné, kromě jména nejstaršího syna Atlas a zmínce o území daném druhému synovi: úděl na okraji ostrova (Atlantidy) k Herakleovým sloupům až tam, kde se prostírá kraj nyní zvaný Gadeirský (IV, 114 b). Gadeira neboli Gades byla fénická osada na místě dnešního Cádizu, tedy v jižním Španělsku asi 90 km severozápadně od Gibraltaru. Její vznik je kladen do doby 1100 př. Kr. Jestliže tedy byl Gades znám pod svým jménem Platónovi, potažmo Kritiovi a spol., a nemáme důvodu o tom pochybovat, pak je vyřešena otázka donekonečna rozebíraná v atlantologické literatuře, totiž kterou úžinu mínil autor Heraklovými sloupy: jsou totožné s Gibraltarskou úžinou, a Atlantidu musíme hledat v její blízkosti v Atlantiku, neboť by nemělo smysl spojovat v jedno panství území od sebe příliš vzdálená.

Další popis zaujme především svou pohádkovostí: Bohatství, jaké se nikdy dříve nevyskytlo (jaké dříve!?), a ani v budoucnu asi nebude, pevné i tavitelné hmoty, cín, stříbro, zlato, železo, měď, hojnost všeho zvířectva i rostlinstva, lesy pro stavitele, dostatek krmení pro zvířectvo, velmi mnoho slonů, ... všeliké vonné kořeny byliny, dřeva i kapalné šťávy, květy a plody, co jen jich země nyní chová ... jedlé plody takové i onaké, a to vše v nesčíslném množství. Na ostrově byly roviny i hory, močály i řeky, sklizeň dvakrát do roka, velmi mnoho slonů, postříbřený chrám Poseidonův se zlatými akroterii, zlaté sochy bohů... Asi bychom těžko hledali něco, čím ostrov neoplýval, navíc ...ústí pak a největší přístav se hemžily loďmi a kupci, přicházejícími ze všech stran... (IV, 117 e), takže si Atlantida neodpírala ani čilé obchodní kontakty se "zbytkem světa".

Uspořádání ostrova je také věnována velká pozornost. Mezi Poseidonovými kanály kolem hlavního města prokopali kanály a sklenuli nad nimi mosty. Centrální kruh pevniny měl v průměru pět stadií, příkopy od centra k okraji pak šířku jedno, dvě a tři stadia, pruhy země dvě a tři stadia, přičemž jedno stadion činí přibližně 190 m. Vnější pruh měl potom podél vnějšího břehu průměr dvacet sedm stadií, tedy cirka pět kilometrů. Přitom ...hradbu kolem vnějšího pásu obložili po veškerém obvodě mědí jakoby nátěrem, hradbu pak vnitřního polili cínem a kruh kolem samé akropole mosazí s ohnivým leskem. (IV, 115 d). Při tloušťce desek 1 mm a výši hradeb 2m tak jen na vnější val potřebovali asi 30 tun mědi, a takové množství by jistě nemohli získat bez znalosti zpracování rud. Stejnou úvahu pak můžeme provést i pro ostatní kovy. Kruhové příkopy kolem centra Atlantské civilizace byly propojeny s mořem kanálem padesát stadií dlouhým (9 km), tři sta stop širokým (90 m) a sto stop hlubokým (30 m). Zcela jasně z toho plyne, že město leželo v úrovni moře asi 10 km od břehu. Velikost a tvar ostrova jsou zjevné z následujícího úryvku: ... zdvihal se ostrov z moře velmi vysoko a příkře, ale krajina kolem města byla úplná rovina; objímala město a sama byla kolem dokola objímána horami, svažujícími se až k moři, holá a rovná, podoby obdélné, prostírající se na jedné i druhé straně tři tisíce stadií a na šířku majíc od moře vzhůru středem dva tisíce. Tato pak část celého ostrova byla obrácena k jihu, chráněna proti straně severní. Hory kolem ní tehdy prý vynikaly množstvím i velikostí nade všechny nynější ... (IV, 118 a). Centrální rovina tedy měřila 2000 krát 3000 stadií, po našem 380 krát 570 kilometrů, což činí 217 tisíc kilometrů čtverečních. Připočteme-li ještě obvodové hory, je rozloha ostrova minimálně 300 tisíc čtverečních kilometrů. Podle popisu se dá soudit, že se jedná o ostrov se skalnatým pobřežím a velkou náhorní plošinou, obklopenou horami. kolem planiny byl vykopám zavlažovací příkop sto stop hluboký (30 m), stadion široký (190 m) a deset tisíc stadií dlouhý (1900 km). Tuto na první pohled nesmyslnou hodnotu zpochybňuje sám autor, ... ale je třeba říci, co jsme slyšeli...(IV, 118 d).

Branná moc byla na hlavním ostrově organizována podle statků. Každý ze 60 000 statků, které hospodařily každý na výměře 100 čtverečních stadií (360 ha) a zároveň pod každý spadalo v branné povinnosti určité území v horských oblastech, musel poskytnout vůdce, 2 jezdce, bojovníka a otěžníka na vůz, 2 těžkooděnce, 2 lučištníky, 2 prakovníky, 3 lehkooděnce, 3 kopiníky a 4 lodníky, celkem tedy 21 duší, což činí dohromady brannou moc 1 260 000 vojáků, k tomu 10 000 vozů, 1 200 lodí. A to je jen hlavní ostrov!

Text je ukončen na shromáždění bohů, neboť se Atlantiďané po mnoha generacích, kdy jejich smýšlení bylo "pravdivé a veskrze ušlechtilé" a pomíjeli "vše mimo mravní a tělesnou dokonalost " poněkud zvrhli a "kazili se a ohyzdnými se jevili" zvláště protože "se plnili nespravedlivou zištností a mocí". Proto si "bůh bohů Zeus ... toto všechno vidoucí" své podřízené svolal "a shromáždiv je pravil: ". Ovšem co jim pravil, to už se nikdy nedovíme.