Biblické svátky

Biblické svátky jsou mimo Izrael zdvojené. Výjimkou je Jom kipur, který je i mimo Izrael jen jednodenním svátkem, a Roš ha-šana, který je i v Izraeli dvoudenní. Důvodem je zajímavá vlastnost původního židovského kalendáře, ve kterém jednotlivé měsíce začínaly až po příchodu svědků do jeruzalémského Chrámu vyhlášením novoluní, hebrejsky Roš chodeš. Teprve po vyhlášení Novoluní mohli poslové informovat jednotlivé židovské komunity. Největší starověká exilová komunita byla od zničení Šalomounova chrámu v Babylonii. Se stupňující se perzekucí Římanů vůči Židům v Izraeli se zhroutil původní důmyslný systém ohňových signálů a babylonští Židé nevěděli, kdy začal nový měsíc. Protože z logiky židovského kalendáře připadaly do úvahy jen dvě možnosti, rozhodli se babylonští Židé slavit obě dvě. To je dodnes zvykem všech Židů žijících mimo Izrael. Svátek Roš ha-šana je podle kalendáře zároveň novoluním, a proto se výše uvedený problém projevoval i v Izraeli. Řešení bylo podobné a Roš ha-šana je i v Izraeli dvoudenním svátkem. Biblické svátky dále dělíme na svátky vysoké, poutní a postní dny.

Šabat

Nejdůležitější svátek, zmíněný jako jedno z přikázání v Desateru. Slaví se každou sobotu, respektive od pátečního do sobotního soumraku. V tento den se nesmí vykonávat žádná práce ani cestovat či provádět obchodní transakce. Je to svátek, při němž se schází přátelé a celá rodina pohromadě. Šabat je nejdůležitějším svátkem judaismu.

Začíná v pátek před západem slunce obřadem kabalat šabat (přijetí šabatu), po němž se koná večerní modlitba a slavnostní večeře. Od této doby jsou zakázány určité druhy práce a věřící se má věnovat odpočinku a studiu. V sobotu ráno se v synagoze koná ranní bohoslužba s přídavnou modlitbou (musaf). K šabatu se také vztahuje zvyk svátečního „třetího jídla“ (se'uda šlišit) podávaného po odpolední modlitbě. Šabat končí po západu slunce obřadem nazývaným havdala.

Roš chodeš

Roš chodeš – Nový měsíc – zahajuje každý židovský měsíc. První den měsíce nisan, čtrnáct dní před východem z Egypta, přikázal Bůh Mojžíšovi, aby vyhlásil novoluní. Od této chvíle se datuje tradice slavení novoluní, která nepřerušena trvá do dnešních dnů. Přestože dnes nemá Roš chodeš takový význam jako v historii, je připomínán jako polosvátek, kdy je sice povolena práce, ale vkládají se určité změny do liturgie.