Biotelekineze

Biotelekineze je schopnost živého organismu vyvolat v sobě a ve vnějším prostředí energetické a informační změny, které se mohou projevovat změnou hybnosti soustavy a případně i strukturální změnou této soustavy. Nejznámějším fenomenem biotelekineze je psychokineze, telekineze.

Pro biotelekinezi se v literatuře používá termínů: psychokineze, Schpuk fenomen, Poltergeist, PK jev. V západní a starší literatuřeje termín PK jev chápán jako označení pro fyzikální manifestace. Proto se fenomény dělily na ESP nefyzikální a PK jevy – fyzikální. Dnes víme, že všechny ze zkoumaných jevů mají také svůj fyzikální projev.

Při biotelekinezi dochází většinou k interakci mezi člověkem a neživou hmotou v prostředí, zřídka mezi člověkem a živou hmotou v prostředí.

Biotelekineze má spontánní charakter, cílený charakter nebo experimentální charakter.

Biotelekineze většinou mívá spontánní charakter, vázaný na déle trvající stresový stav, obvykle v dětském nebo pubertálním věku. Volní složka (vlastnost psychiky spojená s vůlí člověka) se v tomto případě jeví jako zcela druhořadá. Při experimentální biotelekinezi je třeba mentálním úsilím uvést organismus do příslušného stavu, aby byl schopen biotelekineze. Měřitelné fyziologické parametry při experimentální biotelekinezi odpovídají parametrům při stresu, třebaže se pokusná osoba psychicky nenachází ve stresovém stavu a projevuje dokonce spontánní radost nad zdařilým experimentem. U N. S. Kulaginové, která bez dotyku pohybuje různými předměty, dochází ke spasmatickým stavům, změně srdeční činnosti, snížení hladiny cukru v krvi, úbytku na váze apod. Energii, zodpovědnou za pohyb předmětů, lze volním úsilím směrovat, např. ze dvou kompasů položených vedle sebe pokusná osoba dokáže roztočit střelku vylosovaného kompasu, přičemž střelka druhého kompasu zůstává bez pohybu.

Kromě standardních biotelekinetických experimentů, prováděných za pomoci výjimečného jedince, probíhají od poloviny 19. století experimenty s tzv. minipsychokinezí, která má převážně laboratorní charakter. Experimentátor usiluje o přímé působení na lehce pohyblivé soustavy (zavěšené, pohybující se na vodní hladině apod.) se snahou vyloučit známé fyzikální vlivy, jako jsou teplo, vzdušné proudy, elektrostatika atd. (H. Baraduc, E. K. Miiller, A. Wendler, J. Krmešský). Proti těmto experimentům je však vznášeno mnoho námitek, které zatím spíše potvrzují, jak je člověk z energetického hlediska dosud neznámý.

Fyzikální vysvětlení jevu biotelekineze zůstává otevřené. Vědci v Německu (F. Karger, J. Petzold) vyslovují obecnou hypotézu o další páté fyzikální interakci, stojící vedle čtyř známých: elektromagnetické, gravitační, silné a slabé nukleárni, k níž by mělo docházet mezi hmotou a člověkem. Jiní vědci dávají zatím přednost fyzikálním měřením známých energetických forem. Těchto poznatků se snaží využít pro modelování experimentů. Např. elektronik prof. W. Peschke se začal zabývat tzv. kinetobarickým efektem. Když generoval elektromagnetické vlny, v oblasti 1,5 – 2 GHz zjistil, že se lehce pohyblivá soustava uvedla do pohybu. Po skončení generování elektromagnetických vln se pohyb zastavil. Jestliže provedl totéž generování za zády pokusné osoby (vždy po dobu 2 minut), nastal tentýž efekt, avšak s tím rozdílem, že se lehce pohyblivá soustava nezastavila a pohyb přetrvával 2 až 4 hodiny, u některých jedinců i déle. Uměle generovaná energetická forma zřejmě vyvolala změnu v energetice organismu, protože bez tohoto generování žádná z vybraných pokusných osob soustavu do pohybu neuvedla.

Příklad biotelekineze:

Měl jsem to štěstí, že jsem mohl experimentovat v Leningradě v létech 1967 až 1968 s Ninou Sergejevnou Kulaginovou (N. S. K.) za přítomnosti prof. G. A. Sergejeva – tedy v době jejích vrcholných experimentů, ale také v době soustředěných útoků proti ní, protože její schopnosti a jejich interpretace nebyly v souladu s vládnoucí ideologií.

Než jsem ji navštívil, hovořil jsem s pracovníky leningradského metrologického ústavu, kteří o ní prohlásili, že používá skrytých magnetů na těle. Na položenou otázku, zda nějaké našli, mi odpověděli, že nikoliv, ale že naměřili v okolí jejího organismu vyšší magnetické pole než lze naměřit u jiných lidí. Vyšel jsem z tohoto předpokladu a před započetím experimentu jsme provedli detekci kolem jejího těla pomocí kompasu. Neprojevil sebemenší reakci. Přesto předměty určené k pokusům byly z takových materiálů, na které magnetické pole nereaguje, a byly mnou přivezeny z Prahy. Pokus proběhl s tradičním náběhovým, rozcvikovým experimentem: roztáčením střelky kompasu. Pak došlo dokonce k pohybu samotného kompasu; jednalo se o lehký kompas z umělé hmoty. Poté jsem dal doprostřed kulatého stolu průměru 120 cm, pokrytého hrubým ubrusem, zlatý snubní prsten. Zvednutím ruky asi 10 až 15 cm nad prstenem, což byla přibližně vždy stejná vzdálenost od předmětů, se kterými N. S. K. pohybovala, se prsten rychle sesmykl k okraji stolu, kde se zastavil. I při jiných experimentech bylo konstatováno, že zlaté předměty se pohybovaly vždy nejrychleji, zejména směrem k tělu N. S. K. Poté jsem doprostřed stolu postavil ve vertikální poloze hliníkový obal od kubánského doutníku. Jedna z námitek totiž byla, že si experimentátoři asi nevšimli, že N. S. K. hodí „neviditelnou“ nitku, pomocí které se předměty pohybují směrem k ní, což by bylo s lehkým hliníkovým obalem ve vertikální poloze, třeba i s viditelnou nitkou, po povrchu ubrusu s hrubou strukturou velmi obtížné. Pohyb obalu byl pomalejší než u zlatého prstenu, avšak přesto značně rychlý a plynulý. Když obal dosáhl kraje stolu, začal na něm balancovat, ale nespadl, i když se nám subjektivně zdálo, že výchylky byly až mimo jeho těžiště. Přestože si to Kulagina vždy usilovně přála, nikdy se jí nepodařilo, aby některý z předmětů spadl ze stolu. Zafixovanou psychickou bariéru – dej pozor, ať to nespadne ze stolu, dej pozor, ať ten talíř nerozbiješ, nebylo zřejmě možno překonat.

Další experiment sledoval cí1 směrování energie N. S. K. Z osmi sirek jsem vytvořil paprsky sluníčka. přes střed byly vnitřní konce sirek vzdáleny asi 5 cm. Na jednu sirku jsme ukázali jako na cílovou a požádali jsme N. S. K., aby ji vysunula, aniž se ostatní sirky pohnou. Vybrali jsme záměrně sirku z horní poloviny, od těla N. S. K., takže ji musela vysouvat směrem od sebe. Takovéto experimenty pro ni znamenaly vždy větší námahu, než když se předměty měly pohybovat směrem k ní. Po krátkém soustředění tento úkol zvládla. Nejtěžším předmětem, se kterým N. S. K. pohnula, byl skleněný popelník o váze 380 g. Některé provedené experimenty měly spíše zábavný charakter. Jeden z přísedících nafoukal třeba do 5 litrové skleněné nádoby cigaretový kouř, sklenice se uzavřela a N. S. K. pohyby rukou vně skleněné nádoby dávala uvnitř rozprostřenému cigaretovému kouři, různé podoby, jak je sama před tím navrhla. Např. stlačila jej k jedné stěně skleněné nádoby, poté ke druhé, nebo vytvořila z kouře vertikální plochu uprostřed skleněné nádoby a pak ji uvedla do vlnivého pohybu. Do téže skleněné nádoby jsme nalili vodu a ponořili do ní dvě vajíčka, bílé a hnědé. Opět jsme ji uzavřeli a N. S. K. stejným způsobem, tentokrát na naše přání: pohybujte bílým nebo hnědým, vajíčka v uzavřené nádobě přemísťovala. Po hodině experimentování se u N. S. K. projevila znatelná vyčerpanost, spíše fyzická, protože jinak měla radost, že se experimenty dařily. Jako obvykle po takovéto délce experimentování došlo u ní k úbytku váhy blížící se 2 kg.