Bojovnická tradice: překonání strachu

Čhögjam Trungpa rinpočhe

Tento článek se zakládá na semináři Čhögjama Trungpy rinpočheho pro učitele šambhalového výcviku o meditaci a bojovnictví v roce 1979. Tento seminář byl o nebojácnosti a o tom, jak rozeznat a přemoci skutečné nepřátele ve vnějším světě. Takový materiál byl ve své době kontroverzní a úplný záznam semináře nebyl nikdy přepsán. Byl příliš šokující.

Čhögjam Trungpa měl dalekosáhlou znalost historie, stejně jako hluboký závazek přinést dharmu do západní společnosti. Když učil, neobracel se jenom k aktuálním posluchačům. Svůj život věnoval pomoci druhým – a někteří z těch druhých, jak věděl, budou žít v nastávajících obtížných časech, kdy budou potřebovat učení, které jim bude oporou. Myslím, že předával učení, o kterém věděl, že bude zapotřebí později, i když se v té době zdálo poněkud extrémní. Neprezentoval pobuřující materiál, jenom aby šokoval lidi, či že by si v tom liboval. Věděl, že svět je mnohem obtížnější místo, než byla většina z nás, v Severní Americe ve dvacátém století, ochotna připustit.

Zažil destrukci tibetské kultury a nástup komunistické Číny. Když Číňané obsadili Tibet, vyplenili kláštery, zničili nesmírné kulturní bohatství a uvěznili, mučili a zabili desítky tisíc jeho krajanů. Se zkušeností této genocidy nemohl ignorovat extrémy, které realita přináší.

Oprášila jsem záznamy hovorů o nebojácnosti z roku 1979 a zjistila jsem, že jsou plné pronikavých a užitečných rad. Stále jsou provokující a nekonvenční. Ve světle posledních světových událostí jsou ale také soucitné a probouzejí nás k tomu, abychom našli zdravý a přímý způsob jak pracovat se strachem.

— Carolyn Rose Gimian

 

Překonání strachu: základ

Srovnáním prastarých duchovních tradic západu a východu, nalezneme jejich společný bod – tradici bojovnictví, kterou lze zakoušet a realizovat. Koncept bojovnictví je aplikovatelný na nejzákladnější situace v našem životě – na fundamentální situaci, která existuje, ještě než se vůbec objeví pojem dobra a zla. Označení „bojovník“ odpovídá základní situaci lidského bytí. Jádrem tohoto bojovnictví je základní vědomí či základní dobro. Toto nebojácné dobro je bez pochybností a překonává jakékoliv zvrácené postoje k realitě.

První překážkou nebojácnosti, kterou je třeba překonat, je pochybnost. Nemluvím o potlačování pochybnosti o nějaké určité věci. Nemluvím o pochybnostech o přistoupení k nějaké organizaci, či o něčem takovém. Hovořím o překonání mnohem základnější pochybnosti, která je v podstatě nedůvěrou k sobě samým, a pocitem, že máme jako lidé nějaké nedostatky. Nemyslíme si, že máme synchronizované tělo a mysl a že dobře spolupracují. Máme pocit, že jsme v životě neustále nějak šizeni.

Když jste vyrůstali, tak jste někdy ve velmi raném věku, tak asi okolo dvou let, museli slyšet matku nebo otce říkat vám ne. Říkali „nedělej tohle,“ nebo „nech už toho,“ či „buď už zticha, uklidni se“. Když jste to slyšeli, snažili jste se možná tomu ne vyhovět a být hodní. Nebo jste naopak reagovali obráceně, vzpírali se svým rodičům a jejich ne a pokračovali ve svém „zlobení“. Pokušení k nezbednosti i snaha poslouchat se vyskytuje brzy v životě. Když nám rodiče říkají ne, máme divný pocit, který je projevem strachu.

Na druhou stranu máme ještě jedno Ne, které je velmi pozitivní. Toto základní Ne jsme nikdy pořádně neslyšeli: Ne strachu a pochybnostem. Místo toho, i když děláme v životě to nejlepší, máme stále pocit, že nežijeme zcela tak, jak bychom měli. Cítíme, že nejednáme docela správně, že by s námi rodiče či někdo jiný nesouhlasil. Máme nějaký fundamentální strach a pochybnost, zda můžeme skutečně něčeho dosáhnout.

Pochybnosti se objevují ve vztahu k autoritě, disciplíně a časovému rozvrhu v našem životě. Když si své pochyby nepřiznáme, projevují se jako odpor anebo zlost. Takový odpor se vždy objevuje k meditační praxi vsedě. Pocítíme jej ve chvíli, kdy zazní gong oznamující začátek praxe. To je ale příliš pozdě. Sedíme už na polštáři a tak obvykle pokračujeme v praxi.

Odpor v každodenním životě nám nicméně dovoluje mnoha způsoby manipulovat se situací. Když se objeví něco náročného, radši se od toho odvrátíme, než bychom tomu čelili. Máme všelijaké výmluvy, abychom se vyhnuli požadavkům, které cítíme, že jsou na nás kladeny.

Základní Ne je na druhou stranu přijímání disciplíny v životě bez předsudků. Slovo „disciplína“ vyvolává obvykle smíšené pocity. Jako když řeknete „kaše“. Někteří ji mají rádi a jiní ji nenávidí. Kaše nicméně zůstává kaší. Je to jasná věc. Podobné pocity máme z disciplíny a z Ne. Někdy je to špatné Ne: reprezentuje skličující omezení, které nechceme akceptovat. Nebo to může být také dobré Ne, které nás povzbuzuje k něčemu zdravému. Když ale slyšíme pouhé Ne, jsou naše pocity smíšené.  

Nebojácnost je překročení tohoto omezeného náhledu. Hovoří se o tom v Sútře srdce. Překročení, gate, je základní Ne. Sútra říká, že není žádné oko, ucho, zvuk, pach – to všechno. Zážitek bezegovosti narušuje pocit pevnosti našeho života. Může být skličující anebo inspirující ve smyslu šúnjaty, buddhistického učení o prázdnotě. To je, jednoduše řečeno, základní Ne. Je to skutečné vyjádření nebojácnosti. Bezegovost je podle buddhistického náhledu primární, mimo naše předsudky. V bezegovém stavu je všechno jednoduché a jasné. Když se snažíme obohatit jas tohoto stavu přidáním mnoha dalších věcí, zatemní tyto věci jeho jas a stanou se závoji a překážkami.

V bojovnické tradici je posvátný náhled brilantním prostředím, vyvolaný základním dobrem. Když se ale od základního dobra odvracíme a odmítáme mít s tímto stavem bytí jakýkoliv kontakt, objevuje se falešná víra. Přicházíme znovu a znovu se spoustou důvodů, abychom nemuseli čelit životní realitě.

Neustále se vyhýbáme plnému zapojení do věcí, i v očividně nepatrných záležitostech. Nechceme-li hned po jídle mýt nádobí, namlouváme si, že potřebuje odmočit. Fakticky ale doufáme, že to za nás někdo udělá. Na jiné úrovni se můžeme cítit, filozoficky řečeno, úplně naladěni na bojovnický svět. Z tohoto pohledu pak docela snadno řekneme: „Jednou bojovník, vždycky bojovník.“ Zní to dobře, ale z hlediska skutečné praxe bojovnictví je to problematické. „Jednou bojovník“ nemusí být vždy bojovník, když ignorujeme krásu fenomenálního světa. Radši si nasazujeme sluneční brýle, než se dívat do jasného slunce, klobouk a rukavice, ze strachu abychom se nespálili. Pestrost vztahů, domácí povinnosti, obchodní záležitosti a náš život vůbec, jsou příliš iritující věci. Stále hledáme nějaké vycpávky, abychom nenaráželi na ostré hrany světa. To je podstata mylné víry a překážka ve vidění moudrosti Velkého východního slunce, které je větší vizí mimo náš umrněný svět.

Základem nebojácnosti a bází k překonání pochybností a mylné víry je odstoupení. Odstoupení tady znamená překonat tvrdou, neoblomnou a agresivní mentalitu, která je na stráži před jakoukoliv laskavostí, která by nám mohla vstoupit do srdce. Strach nedovolí, aby do nás vstoupila základní citlivost. Když nám do srdce vstoupí něha šmrncnutá smutkem, víme, že jsme v kontaktu s realitou. Cítíme to. Je to opravdový, čerstvý a nefalšovaný kontakt. Tato citlivost je základní zkušeností bojovnictví a je klíčem pro budování nebojácného odstoupení.

Lidé někdy zjišťují, že být jemný a nefalšovaný je ohrožuje a zdánlivě vyčerpává. Otevřenost je náročná a energeticky pohlcující, takže radši své jemné srdce zakryjí. Ze své zranitelnosti jsme někdy nervózní. Být skutečný je tak nepříjemné, že se chceme radši otupit. Hledáme nějaká anestetika, cokoliv, co nám přinese zábavu a dovolí zapomenout na nepohodlí reality. Lidé nechtějí být otevření ani na chvíli. Když říkají, že se nudí, často to znamená, že nechtějí pociťovat prázdnotu, která je také vyjádřením otevřenosti a zranitelnosti. Uchopí tedy noviny či začnou číst cokoliv je po ruce, třeba jen složení potravin na krabici, jen aby se zabavili. Hledání zábavy k zaplašení nudy se označuje za lenost. Taková lenost ale vyžaduje dost úsilí. Musíte neustále hledat jak se zabavit, abyste zahnali nudu a mohli se oddávat lenosti.

Opakem takového přístupu je pro bojovníka nebojácnost. Nebojácnost je otázkou naučit se jak být. Být stále přítomný. Ve světě zapadajícího slunce je to docela náročné, ve světě neurotického komfortu, kde používáme všechno, jen abychom vyplnili prostor. Používáme dokonce i své emoce, jen abychom se zabavili. Můžete být na zlomek sekundy opravdu naštvaní, natáhnete to ale na pětadvacet minut. Pak vyrukujete s něčím jiným a zlobíte se dalších dvacet minut. Někdy, když rozpoutáte opravdu velikou zlost, může trvat dny a dny. Ve světě zapadajícího slunce je to ale jen další způsob jak se zabavit.

Lékem na tento přístup je odstoupení. Podle buddhistického učení je odstoupení spojené se znechucením zmateným světem a bolestí sansáry. Pro bojovníka je odstoupení něco trochu jiného. Je to opuštění zábavy pro zábavu. Vypakujeme jakékoliv zaměstnávání se, kterým se ve fenomenálním světě opečováváme.

Odstoupení je nakonec ochota pracovat ve světě se skutečně agresivními situacemi. Když vám někdo naruší svět agresivním útokem, musíte na to nějak reagovat. Nelze jinak. Odstoupení je ochota čelit takové situaci a nesnažit se ji zakrýt. Lidé se o tom bojí mluvit. Nesluší se to ani zmínit. Musíme se nicméně naučit zacházet s těmito aspekty světa. Nikdy jsme na útok nijak nereagovali – ať už jen ústní anebo skutečný, fyzický. Lidé se toho tématu bojí, ačkoliv na to máme odpověď v naší bojovnické disciplíně, úsilí a manifestaci.

V bojovnické tradici je nebojácnost spojená s vyšší vizí, kterou nazýváme Velké východní slunce. Abyste tuto obrovskou vizi mohli zažívat, potřebujete skutečné spojení se základním dobrem. Klíčem k tomu je překonávání pochybnosti a mylné víry. Pochybnost je váš interní problém, se kterým musíte pracovat. Mimoto zde ale může být nepřítel, výzva, která je mimo vás. Nelze jen předstírat, že takové hrozby vůbec neexistují. Lenost byste mohli sice označit také za nepřítele, to ale není skutečný nepřítel, snad jenom překážka.

Jak budeme reagovat na skutečný odpor, který se ve světě objevuje? Jak budete jako bojovník jednat? Nepotřebujete na to stranickou instrukci či seznam pokynů. Fakticky by to ani nepomohlo. Podle mé zkušenosti jak se studenti staví ke konfliktu, jsem zjistil, že mají tendenci zatuhnout, když je k nim někdo velmi kritický. Nekomunikují a to situaci nepomáhá. Jako bojovníci bychom neměli být škrobení a nekomunikativní. Když s námi někdo souhlasí, je snadné projevovat základní dobro. I když souhlasí jen napůl, můžeme s ním mluvit a cítíme se dobře. Je‑li ale někdo kousavý a negativní, zatuhneme, jsme v úzkých a začneme útočit. To jsme ale chytli za špatný konec. Nezabíjíme nepřítele, dokud se jím nestane. Rozsekáme jej, jenom když je stoprocentním nepřítelem a stoprocentní hrozbou. Chce-li vás někdo milovat, milujete jej, ale neznásilňujete. Počkáte, až se vyjádří. S nepřítelem pracujeme zrovna tak.

Musí-li bojovník zabít nepřítele, má velmi měkké srdce. Dívá se nepříteli rovnou do tváře. Svůj meč držíte pevně a potom, s jemným srdcem, rozseknete nepřítele ve dví. Sražení nepřítele je v tomto bodě ekvivalentní milování. Silný a mocný úder je současně i soucitný. Takový nebojácný úder je hrozivý, že? Rádi bychom se té možnosti vyhnuli.

Protože jsme ale ve styku se základním dobrem, jednáme vždy se světem přímo, bez ohledu na to, zda situace vyžaduje konstruktivní či destruktivní odezvu. Ideou odstoupení je jednat se vším, co se vyskytne, jemně a s pocitem smutku. Odmítáme agresivní mentalitu tvrdého pouličního rváče. Neurotická vřava, kterou vytvářejí konfliktní emoce, kléši, povstává z ignorance, avidja. Ignorance je velmi krutá, drží se ráda své vlastní verze věcí a cítí se v právu. Překonat ji, je podstatou odstoupení: nemáme žádné pevné hrany.

Bojovnictví je velmi jemné, bez pokožky, tkáně, nahé a nefalšované. Měkké a laskavé. Odmítáte další vrstvu brnění. Odmítáte silnou a tvrdou kůži a jste naopak ochotni vystavit světu své obnažené maso, kosti a morek.

Celá tato diskuse není jenom metaforická. Mluvíme o tom, co opravdu uděláte, když musíte zabít nepřítele, jste-li v bitvě či šermujete-li s někým, jak to znáte z japonských samurajských filmů. Neměli bychom být příliš zbabělí. Boj s meči je stejně tak reálný, jako se milovat s jinou lidskou bytostí. Mluvíme o přímé zkušenosti a nic zde nepsychologizujeme. Než zabijete nepřítele, podívejte se mu do očí a pociťte něhu. Pak udeřte. Až jej zabijete, bude vaše soucitné srdce dvakrát tak veliké. Nafoukne se a bude velikým srdcem, a můžete proto zabít nepřítele. S malým srdcem to dobře nedokážete.

Samozřejmě, že zvítězit nad nepřítelem často nemusí znamenat rozseknout jej v půli. Stačí jej obrátit vzhůru nohama. Musíte být ale ochotni té možnosti čelit.

Je-li bojovník opravdu nefalšovaný, není prostor pro manipulaci se situací. Jdete vpřed a nebojácně prezentujete pravdu. Jste jednoznačně tím, čím jste. Jemnost přináší jednoduchost a přirozenost, skoro na úrovni prostomyslnosti.

Nechceme být mazanými bojovníky se všemi těmi triky s rukávy a způsoby jak zpochybňovat lidi když s nimi nesouhlasíme. V tom není žádná kultivovanost na naší ani na druhé straně. Jakmile to nastane, zničí to všechny možnosti osvícené společnosti. Žádná společnost už fakticky nebude, jen pár poflakujících se lidí. Nebojácní šambhaloví bojovníci jsou místo toho velmi obyčejní – prostí bojovníci. To je základem budování skutečné odvahy.

Cesta

Výchozím bodem na cestě k nebojácnosti je přiznání strachu. Jsme poděšení, bojíme se a koprníme strachem z okolností. Tato všudypřítomná nervozita je dobrým počátkem k překročení strachu. Musíme zcela rozhodně překročit hranici od zbabělosti ke statečnosti. Když to uděláme, je na druhé straně zbabělosti statečnost.

Nemusíme hned ale najít odvahu. Místo toho nalezneme za naší nervozitou nesmělou citlivost. Stále se sice třeseme, ale je to spíš kvůli jemnosti než kvůli zmatku. Naše rozechvělá zranitelnost obsahuje element smutku, ne ale kvůli nám, nebo že bychom se cítili deprimovaní. Máme spíš přirozený pocit plnosti, který je jemný a smutný.

Je to stejný pocit, jako když začínáte plakat. Cítíte se bohatě, protože máte oči plné slz, a když mrknete, slzy se vám valí po tváři. Je v tom také prvek osamění, ale znovu, není to kvůli depresi, pocitu nedostatečnosti nebo odmítnutí, ale cítíte, že sám rozumíte své osamělosti, která je docela důstojná a soběstačná. Cítíte se opuštěně, máte plné srdce, ale nejste kvůli tomu nešťastní. Je to jako ostrov uprostřed jezera. Ostrov si vystačí sám a vypadá proto opuštěně uprostřed vody. Příležitostně vozí nějaká loď pasanty z břehu na ostrov, to ale nic neznamená. Fakticky to ještě víc zdůrazňuje opuštěnost ostrova.

Objevování těchto stránek nebojácnosti je přípravou pro postup po cestě bojovníka. Pokud se bojovník necítí osaměle a smutně, lze jej velmi lehce zkazit. Fakticky někdo takový nemůže být vůbec bojovníkem. Dobrý bojovník se musí cítit smutně a osaměle, ale současně bohatě a schopně, a je proto citlivý ke všem aspektům jevů: ke světlům, pachům, zvukům, a pocitům. Bojovník je v tomto smyslu také umělcem a oceňuje všechno, co se ve světě odehrává. Všechno je extrémně živé. Rezavění vašeho brnění či zvuk kapek, padajících na kabát, je velmi hlasitý. Protože jste velice citliví, je i příležitostné třepetání motýlů téměř ohrožující.

Takto citlivý bojovník může dále postupovat po cestě nebojácnosti. Na své cestě používá tři nástroje. Prvním je disciplína, v sanskrtu šíla, kterou reprezentuje slunce. Slunce je vše pronikající. Svítí na celou zemi a nic nevynechá. Odvádí dokonalou práci. Podobně ani bojovník nikdy neopouští svoji disciplínu.

Nemám na mysli vojenskou přísnost, ale že svým vlastním stylem, v každém aspektu chování, zůstáváte otevření k prostředí. Neustále se zabýváte věcmi okolo vás. Nejste naprosto líní, a i když to, co vidíte, slyšíte nebo vnímáte je obtížné a náročné, bojovník to nikdy nevzdá, nestahuje se a neopouští situaci. Zůstáváte beze strachu věrni a spojeni s ostatními a můžete tak pracovat s druhými bytostmi, které jsou uvězněné ve zmateném světě se svou bolestí. Uvědomujete si fakticky, že je to vaše povinnost. Cítíte vřelost, soucit, a dokonce vášeň k druhým. Nejprve tedy vyvinete své vlastní dobré chování a pak se můžete nebojácně zabývat ostatními. To je koncept slunce.

Druhý nástroj na bojovníkově cestě reprezentuje echo, které je spojené s meditačním pohroužením, čili samádhi. Pokusíte-li si dát pohov od svého bojovnictví, opustit svoji disciplínu a bezmyšlenkovitě se něčím zabývat, vyvolá vaše činnost echo. Je to jako ozvěna v kaňonu, která se vrací a vyvolává další ozvěny, a ty se odrážejí jedna od druhé. Dochází k tomu neustále, a věnujeme-li tomu pozornost, jsou trvalou připomínkou probuzení. První připomínka může být nedůrazná, ale druhá, třetí a čtvrtá je už mnohem hlasitější. Vrací vás do přítomnosti. Nemůžete ale jen čekat na ozvěnu, aby vás probudila, ale musíte svoji pozornost věnovat situaci. Bdělost vyžaduje vaše úsilí.

Stát se bojovníkem znamená, že budujete svět, který není degradovaným světem zapadajícího slunce, kdy se jen potácíte ve svém zmatku. Občas se vyskytuje pokušení k návratu do tohoto zbabělého světa. Chtěli byste s sebou žuchnout a zapomenout na echo vaší pozornosti. Vypadá to jako veliká úleva, nemuset tak tvrdě pracovat. Pak ale objevíte, že je tento svět příliš mrtvý. Rádi se vrátíte do světa bojovnictví, který je mnohem živější.

Třetím bojovníkovým nástrojem je zbraň. Reprezentuje ji luk a šíp, což je spojené s vývojem moudrosti, prádžni, a šikovných prostředků, upáji. Mluvíme v tomto případě o moudrosti rozlišující pozornosti, která je vnímáním ostrosti senzorických vjemů a vývojem psychologické přesnosti. Tato ostrost se neobjeví, dokud nemáte v mysli určitou zkušenost bezegovosti. Vaše mysl bude jinak zahlcena a plná vlastního ega. Když ale máte spojení se základním dobrem, můžete pracovat s obojím, s ostrostí šípu a se šikovnými prostředky, které reprezentuje luk. Luk vám dovoluje využívat ostrost vašich vjemů.

Moudrost rozlišující pozornosti vám také dovolí přesně detekovat nepřítele. Skutečným nepřítelem je ten, kdo šíří a podporuje nejvyšší sobectví, ego. Takový nepřítel šíří základní špatnost a ne základní dobro. Snaží se svést ostatní do své říše. Pokušení jde od cukrátka až po milión peněz.

V šambhalové tradici bojovnictví říkáme, že byste měli nepřítele zabít jen jednou za tisíc let. Myslíme tím skutečného nepřítele, princip rudry, který je personifikací egovství, zdivočelého ega. S ostatními nepřáteli můžete pracovat tak, že si je podmaníte, mluvíte k nim, koupíte si je anebo svedete. Podle tradice je ale skutečné zabití nepřítele jednou za tisíc let nutné. Jde o někoho, na kterého jsou všechny ostatní prostředky krátké. Použijete meč nebo šíp, nebo cokoliv máte, abyste jej porazili, až jeho ego úplně splaskne. Takové zabití musí být velmi přímé a osobní. Není to jako házet na lidi bomby. Když zmáčkneme nepřítele, a jenom tehdy, může být schopen se spojit se svým základním dobrem a uvědomit si svůj gigantický omyl. Je to jako zkažené zuby v ústech. Časem o ně přijdete a musíte je nahradit protézou. Teprve pak začnete oceňovat, o co jste přišli.

Všechny tyto tři principy – slunce, echo a luk a šíp – jsou spojené s přirozeným procesem čili cestou, prací s naší základní inteligencí. Zobrazují mimo to základní dekorum a slušnost bojovníkovy existence. Bojovník by měl být schopen šikovně vést svůj život v každé činnosti, od pití čaje a po vládnutí zemi. Naučit se zacházet se strachem a využívat svůj i ostatních je to, co nám dovoluje uvařit nebojácnost. Všechny situace strachu a pochybností dát do veliké kádě a fermentovat je.

Cesta nebojácnosti se týká toho, co děláme tady a teď – dnes, a není to nic teoretického, ani k tomu nepotřebujeme odněkud žádný signál. Výchozí premisou bojovnictví je, že základní dobro je v každém. Všichni jsme v podstatě dobří a máme ve svém těle svoji vlastní bojovnickou společnost. Máme na cestu všechno, co potřebujeme.

 

Výsledek

Výchozím bodem nebojácnosti je disciplína, a pak je zde cesta a výsledek. Nebojácnost je jako Velké východní slunce: vychází, vyzařuje světlo, které prospívá lidem tím, že rozptyluje temnotu a umožňuje ovoci zrát a květům kvést.

Ovoce nebojácnosti lze vyjádřit třemi analogiemi. První je, že nebojácnost je jako rezervoár důvěry. Důvěra se objevuje ze zkušenosti základního dobra, o kterém jsme už mluvili. Když se cítíme v podstatě dobře a ne mrzce či odsouzeně, jsme velmi zvědaví na každou situaci a zkoumáme ji. Neklameme se pouhým spoléháním na víru, ale chceme svoje vlastní osobní spojení s realitou.

To je velmi jasná a jednoduchá idea. Když přijmeme výzvu a podnikneme určité kroky, abychom něčeho dosáhli, bude to mít výsledek – úspěch nebo selhání. Zasadíte-li semeno nebo pěstujete-li strom, semeno vyklíčí a strom poroste anebo zajde. Podobně důvěra zvědavého bojovníka znamená, že víme, že naše činy budou mít jasnou odezvu v realitě a že o tom dostaneme zprávu. Selhání nám obvykle sděluje, že náš čin byl určitým způsobem nedisciplinovaný a nepřesný a proto selhal. Dokonale disciplinovaný čin je obvykle naplněn a máme úspěch. Ať už je ale odezva jakákoliv, nepovažujeme ji za trest ani za gratulaci.

Důvěra je ochota chopit se šance, vědět, jak se říká, že co roste, musí též upadat. Má-li bojovník tuto důvěru v odezvy fenomenálního světa, může pak také věřit svému osobnímu objevu dobra. Výsledkem komunikace je někdy úspěch a jindy neúspěch. Nebojácný bojovník takto jedná se světem: neschovává se v samotě, skrytý a v bezpečí, ale je trvale vystaven fenomenálnímu světu a vždy ochoten chytit se šance.

Rezervoár důvěry je bankou bohatosti, ze které si bojovník může vždy udělat úsudek. Začneme cítit, že pracujeme s bohatým světem, kterému nikdy nedojdou poselství. Jediný problém nastane, když se pokusíme manipulovat se situací ve svůj prospěch. V rezervoáru se neloví ani neplave. Musí zůstat bezpodmínečně čistý. Nevkládáte do něj svoji jednostrannost, zaujetí či podmíněnost, to by mohl vyschnout.

Důvěra normálně znamená, že svůj svět považujeme za důvěryhodný. Myslíme si, že bude produkovat dobré výsledky, úspěch. V tomto případě máme na mysli ale kontinuální vztah s fenomenálním světem, který není založen na dobrém anebo špatném výsledku. Ovoce našeho činu nám vždy přinese nějakou zprávu. Taková důvěra v rezervoár nám brání v přílišné aroganci nebo nesmělosti. Jste-li nadmíru arogantní, narazíte na strop. Jste-li příliš plachý, budete zatlačen nahoru. To je, zhruba řečeno, koncept rezervoáru.

Starodávná čínská Kniha proměn, I-ťing, často říká, že prohra je úspěch a úspěch je prohra. Úspěch seje semena budoucí porážky a porážka může vyvolat budoucí úspěch. Je to vždy dynamický proces. Nebojácnost bojovníka neznamená, že se povzbuzujeme tím, že stojíme hlavně na správné straně hlavně, že jsme úspěšní. Ani že budeme potrestáni, když selžeme. Úspěch a prohra znamená v obou případech to samé.

To nás přivádí k další analogii, kterou je hudba. Hudba je spojená se stavem trvalé radosti. Zpětná vazba, čili výsledek, který přináší bojovníkova praxe, není nikdy mrtvý, ale reprezentuje další cestu. Stále je kam jít, dopředu. Takže čin má svůj výsledek a ten je základem další cesty. Ta tak pokračuje v cyklu úspěchu a prohry, cesty a výsledku, stejně tak, jako se střídají čtyři roční období. Stále je zde pocit tvořivosti, radost z cesty a z výsledku.

Proč jste tak radostní? Cestou vás provází disciplína slunce, echo, luk a šíp. Sami jste dokladem svého základního dobra a máte radost z toho, že není na čem lpět. Realizovali jste základní Ne. Nemáte pochybnosti a máte zkušenost odstoupení. Ať už tedy situace přináší úspěch anebo prohru, vede k nepodmíněně jasnému porozumění. Vaše mysl a tělo jsou proto neustále synchronizovány; ani v těle ani v mysli není žádný deficit. Vaše zkušenost je jako hudba, která má svůj rytmus a melodii, co se neustále rozrůstá a obrozuje. Slavnostní pocit je tedy stálý, inherentní, navzdory vzestupům a pádům v osobním životě. To je kontinuální radost.

S vybudovanou důvěrou a oceněním nakonec ovládnete strach, což je spojené s analogií sedla. V buddhistickém učení mluvíme o vývoji takového pocitu mentální rovnováhy, že když jste nedbalí, vrátí vás vaše pozornost automaticky zase zpět, podobně jako když na ledě ztratíte balanc a tělo to samo vyrovná, abyste neupadli. Dokud máte dobrou pozici a jste pevně v sedle, vyrovnáte všechny nečekané pohyby vašeho koně. Ideou sedla je tedy dobrý posed i v životě.

Vaše reakce na situace by neměly být nadměrně přehnané a nepřiměřené. Máte důvěru, jste radostní a nelze vás proto polekat. Neznamená to, že je váš život monotónní, ale že máte své místo v životě. Patříte sem. Jste jedním z bojovníků tohoto světa, takže i když se objeví malé neočekávané věci, dobré či špatné, správné anebo mylné, nezveličujete je. Nabudete znovu rovnováhu v sedle a udržujete si v situaci svoji pozici.

Bojovníka nikdy nic nezaskočí. Řekne-li někdo: „V tomto okamžení tě zabiji,“ neohromí vás to. Řekne‑li, že vám dá milión dolarů, řeknete si: „No a co?“ Svojí pevnou pozicí v sedle jste nedobytní v pozitivním smyslu.

Je to také zaujmutí vaší pozice na zemi. Jakmile máte dobrou pozici na zemi, nepotřebujete, aby vás někdo potvrzoval. Jednou se někdo zeptal Buddhy: „Jak víme, že jsi osvícený?“ Buddha se dotkl země a řekl: „Země je mým svědkem.“ Je to stejný koncept jako sedět pevně v sedle. Někdo by se mohl zeptat: „Jak víme, že to nepřeženeš?“ A vy řeknete: „Podívej se na mě, jak sedím.“

Nebojácnost v tradici bojovnictví není nácvik dokonalé paranoie, ale je založena na výcviku naprosté spořádanosti – což je základní dobro. Musíte se učit být králem. Důvěra je jako být dobrým občanem, oslavovat cestu je jako být dobrým ministrem vlády, ale sedět pevně v sedle je přijetím vlády. Učíme se být králem či královnou.

Ovládnutí strachu neblokuje naši citlivost. Jinak bychom byli němým a hluchým králem, ňoumou. Jízda na koni vyžaduje rovnováhu, a jak si ji osvojíte v sedle, jste si víc vědomi koně. Když pak jedete na vrtkavém koni, jste zcela nekrytí a slabí. S agresivitou dobře nesedíte. Pravděpodobně s ní ani nepojedete na koni. Nemluvím o imitaci herky, musíte sedlat skutečného koně.

Jet na koni je jako jet na něčí mysli, vyžaduje to úplné spojení. V buddhismu tomu říkáme soucit či práce s druhými. Jste zcela vystaveni situaci. Jinak byste byli jako středověký rytíř v brnění. Byl tak těžký, že jej na koně museli zvedat. Pak odjel do bitvy a obvykle spadl. S takovou technikou je něco v nepořádku.

Když nám někdo říká, abychom se nebáli, myslíme si často, že to znamená, abychom neměli obavy, a že všechno bude v pořádku. Nepodmíněná nebojácnost je ale založena jednoduše na naší probuzenosti. Jakmile máte situaci na povel, je vaše nebojácnost nepodmíněná, protože nejste ani na straně úspěchu, ani na straně prohry. Úspěch i prohra jsou vaší cestou.

Nicméně, někdy jste na své cestě strachy bez sebe tak, že vám drkotají zuby a celí se třesete. Sotva sedíte v sedle a strachem se skoro vznášíte. I to je ale projevem nebojácnosti když máte základní spojení se zemí základního dobra, což je nepodmíněné dobro.

Shambhala Sun, březen 2002.