Corpus hermeticum

Rozjitřený adept hermetismu bývá zklamán tím, že historik filosofie spisy tohoto souboru nejprve pojednává v rámci běžné podkapitoly „Středoplatónská filosofie" - a pak se o nich vyjádří jako o nepříliš filosofických. Např. (Radek Chlup):
„Hermetismus přejímá od Platóna a jeho následovníků větší část témat i rozvinutého pojmosloví, svou metodou filosofování se však vrací hluboko před něj. Pojmové myšlení, logos, tu nehraje zdaleka tak výsostnou roli a slouží spíše jako jednoúčelový, situační prostředek, jehož prostřednictvím se lze dotknout něčeho hlubšího. Sám filosofický jazyk hermetik je takříkajíc na půl cesty mezi mýtem a logem, přestože své výrazové prostředky čerpá z platónské terminologie paradoxně v době, kdy již dosáhla značné preciznosti."

Jsme tedy opravdu v okrajové oblasti dějin řecké filosofie? Z jistého hlediska ano - jenže některé okraje bývají zajímavé a důležité! Co je z jednoho hlediska okrajem, může být z jiného hlediska centrem - a naopak. Z hlediska pojmové myšlenkové práce jsou spisy hermetického souboru okrajové: Nanejvýš několik středoplatónských školních cvičení (snad CH VI až VIII), jinak jakási „mystika" (CH IV, V, X, XI), gnóstická identifikace s božstvem (CH XIII); dokonce podivná gnóstická apokalyptika Poimandra (CH I) s erotickým výkladem vzniku světa - nebo zase transponovaná kosmogonie hebrejské Genese (CH III); nemluvě o bizarní kosmologii CH XVI a konfúzní dikci závěrečných spisů. Historik filosofie zde nenajde mnoho zajímavého pro techniku myšlení: Pouze konstatuje, že některé pojmy se tady užívají jinak, což komplikuje překlad, - a že cíl toho všeho je nejspíš někde jinde než ve filosofii samotné, ta že je k tomu jenom nářadím, často poněkud svévolně používaným. Když ale perspektivu obrátíme, tak se nestačíme divit, k čemu všemu se dá pojmosloví pozdně antické filosofie použít, jak nečekané významové kontexty mohou vyvstat. To se ovšem dá jen v malé míře nějak naukově referovat, protože to spočívá ve zvláštním dobrodružství. Tím je projasňování čtenářovy vlastní zkušenosti, ať už jde o zkušenost přírody, náboženskou, se sebou samým, s vlastními touhami i s myšlením. V tom obrácení perspektivy tušíme filutu Herma, Průvodce duší a syna Maiina, i když obvyklejší identifikace je jiná: „Hermés Trismegositos", „Tříkráte Veliký", prostě Největší a Trojitý.

Hermés, zvaný Trismegistos, je autorem většiny spisů souboru. Napsal je snad vlastnoručně? No, asi bude autorem v podobném smyslu slova, v jakém je v podobné době chápán třeba Mojžíš jako autor Pentatechu - „Pěti knih Mojžíšových" - jejichž text vznikal řadu staletí po jeho smrti. Je však - podobně jako Mojžíš - aspoň kandidátem na historickou postavu? Není, protože je to bůh!

Autor Hermés, ale který a jak?

Většina spisů je formálně dialogem mezi Hermem a Tatem. Hermés Trismegistos promlouvá, zasvěcuje a poučuje. Tata oslovuje „synu", ten jeho „otče" - a zdá se, že to můžeme chápat taky i doslovně. Tat je v roli neofyty, adepta; tazatele a posluchače. Obvyklá identifikace je Tat = Thovt. Thovt je staroegyptský bůh, moudrý písař a znalec všech věcí. Řekové jeho jméno nejčastěji píšou „Theuth" - a chápou jej jako velikého boha, dárce moudrosti a mnoha praktických, myšlenkových i neobvyklých umění. Platón nechává v dilaogu Faidros (274c) promluvat Sókrata takto (př. F. Novotného):
„Slyšel jsem tedy, že v okolí Naukratidy v Egyptě (řecké město v Deltě od 6. st. BC) žil kterýsi z tamních starých bohů, jemuž je také zasvěcen pták, kterému říkají ibis. Jméno toho boha prý bylo Theuth. Ten prý vynalezl nejprve nauku o číslech a počtářství i geometrii, dále pak hru s kaménky a v kostky a zejména také písmo."

Ta souvislost nevážné a vážné hry je motiv, který najdeme už v archaické době - a který je pozdní antikou rozvíjen právě narážkami na toto místo Platónova textu. Souvisí s Osudem, povahou světa a s možností myšlení i hermetických akcí. (Viz komentář ke zlomku B 52 v Délském Potápěči k Hérakleitově řeči.) V Řecku je tento motiv typicky hermovský, v běžném smyslu Herma, syna Maiina. V řeckém pochopení egyptského náboženství je tedy Thovt tím bohem, který je podobný Hermovi, akorát snad v jakési slušnější podobě: Bez zlodějny Apollónových krav, podfuků - a možná i s méně výraznou sexuální souvislostí. Podobně jako Hermés je ovšem taky Thovt tím, kdo pečuje o duši v podsvětí. Ostatně i řecký Hermés má dimenzi moudrého starce a ne pouze roli rozverného mladíka.

Jakto, že ale v hermetických spisech nepoučuje rovnou Tat, když je to snad Thovt? Že by se jeden z nejváženějších bohů staré éry nechával někým poučovat? Asi ne jen tak někým. Vynechám teď privátní grekocentrickou škodolibost vůči všem egyptomanům, totiž možnost, že by se egyptský bůh zasvěcoval u Kyllénského Herma. Toho bychom jako autora a inspirátora stejně neusvědčili, protože by klidně přísahal při čemkoliv, že je pouhý posel - nebo dokonce jenom roztomilé neviňátko nemluvňátko - a skryl by se ve své jeskyni. Musíme tedy předpokládat ještě původnější náboženskou autoritu. Tat (Thovt) je starší než běžný řecký Hermés. Ale to, o co v obou jde a co si skrze jejich obrazy našlo cesty, je původnější: Hermés Trismegisos.

V některých spisech je v roli posluchače (ale jindy i učitele) zase Asklépios, syn Apollónův, tolik oblíbený v hellénistické lidové zbožnosti. Jindy je posluchačem sám egyptský Ammón, který má proslulou věštírnu v oáze Siva.