DÍL I. - Vyznání neboli symbol víry

 

26. Co je náboženská víra?

Náboženská víra je pevné přesvědčení, že jest Bůh, a že jsme povinni žít podle jeho svatého zákona.

27. Je náboženská víra potřebná?

Náboženská víra je nevyhnutelně potřebná, neboť

1. Pán Ježíš prohlásil, že kdo neuvěří, bude odsouzen (Mar. 16, 16),

2. v listě svatého apoštola Pavla k Židům se praví, že bez víry není možno líbit se Bohu. (Žid. 11, 6.)

28. Stačí věřit v Boha jen ve svém srdci?

Nestačí věřit v Boha jen ve svém srdci, nýbrž je třeba víru také vyznávat.

29. Komu by se podobal člověk, který by v Boha věřil, ale víru by nevyznával?

Člověk, který by v Boha věřil, ale víru by nevyznával, podobal by se synu nebo dceři, kteří by sice své rodiče znali, ale k nim se nehlásili, před lidmi je zapírali a styděli se za ně.

* 30. Jak vyznáváme víru?

Víru vyznáváme:

1. modlitbou,

2. účastí na službách božích a náboženských průvodech,

3. životem podle víry, hlavně dobrými skutky,

4. obhajobou víry proti jejím odpůrcům,

5. též ústním vyznáním víry.

Poznámky:

* 1. Svatý apoštol Pavel napsal: „Srdcem se zajisté věří ke spravedlnosti a ústy vyznání se děje ke spasení.“ (Řím. 10, 10.)

* 2. Nejkrásnější příklad vyznávání víry zanechali nám svatí mučedníci, kteří raději snesli mučení a násilnou smrt, nežli by víru zapřeli.

31. Jak zní pravoslavné vyznání víry? Pravoslavné vyznání víry zní:

1. Věřím v jednoho Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země, všeho viditelného i neviditelného. (1.Mojž. 1, 1; Kol. 1, 16.)

2. I v jednoho Pána Ježíše Krista, Syna Božího, jednorozeného a z Otce narozeného přede všemi věky; Světlo ze Světla, Boha pravého od Boha pravého, rozeného, nestvořeného, jedné bytosti s Otcem; skrze něhož vše učiněno jest (Jan 3, 16-18; 1.Jan 5, 1; Jan 17, 5; Jan 17, 24; 1.Jan 1, 5; Jan 8, 12; 1.Jan 5, 20; Jan 10, 30; Jan 1, 3);

3. jenž pro nás lidi a pro naše spasení sestoupil s nebe, vtělil se z Ducha svatého a Marie Panny a člověkem se stal (Jan 3, 17; Jan 6, 38; Luk. 1, 35; Jan 1, 14; 1.Tim. 2, 5-6);

4. jenž za nás ukřižován jest pod Pontským Pilátem, trpěl i pohřben jest (Mat. hl. 27);

5. a třetího dne vstal z mrtvých podle Písem (Luk. hl. 24; Mar. 16, 6; Jan 20 a 21);

6. vstoupil na nebesa, sedí na pravici Otce (Luk. 24, 51; Jan 3, 13; Žid. 10, 12);

7. a zase přijde se slávou soudit živých i mrtvých, jehož království nebude konce. (Mat. 16, 27; Mat. 25, 31-46).

8. I v Ducha svatého, Pána, oživujícího, jenž od Otce pochází a s Otcem i Synem stejně ctěn a slaven jest a mluvil skrze proroky. (Jan 15, 26; Ž. 104, 30; Tit. 5, 5-6; 2.Pet. 1, 21.)

9. I v jednu, svatou, obecnou a apoštolskou církev. (Ef. 5, 23; Ef. 5, 25-27.)

10. Vyznávám jeden křest na odpuštění hříchů. (Mat. 28, 19; Mar. 16, 16.)

11. Očekávám z mrtvých vzkříšení (Jan 6, 54);

12. a život věku budoucího. Amen. (Jan 5, 24.)

32. Jak se ještě nazývá vyznání víry?

Vyznání víry se nazývá ještě také symbolem víry neboli stručným souhrnem víry.

33. Jak se dělí symbol víry?

Symbol víry se dělí na dvanáct článků.

Poznámky:

* I. Pravoslavné vyznání bylo sestaveno a prohlášeno na prvním a na druhém všeobecném sněmu církevním. Na prvním sněmu všeobecném, který byl konán v r. 325 ve městě Nicei, byly prohlášeny I., II., III., IV., V., VI., VII. článek a první polovina VIII. článku; na druhém všeobecném sněmu církevním, který byl konán v r. 381 v Cařihradě, byla prohlášena druhá polovina VIII. článku a články IX., X., XI. a XII. Proto se toto vyznání víry nazývá také vyznáním nicejsko-cařihradským. Vyznání toto bylo sestaveno na základě všeobecné tradice a Písma svatého.

* II. Článek víry nazývá se řecky „dogma“, to jest „učení církve .

První článek symbolu víry.

34. Jak zní první článek symbolu víry?

První článek symbolu víry zní: „Věřím v jednoho Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země, všeho viditelného i neviditelného.“

35. Co vyznáváme prvním článkem symbolu víry?

Prvním článkem symbolu víry vyznáváme, že jest jeden Bůh, který jest původcem všeho.

a) O Bohu a jeho vlastnostech.

36. Kdo jest Bůh?

Bůh je Stvořitel a Pán nebe i země.

37. Můžeme Boha vidět?

Boha nemůžeme vidět, neboť jest duch a tělo nemá.

Poznámka:

Pán Ježíš řekl: „Bůh duch jest, a ti, kteří se jemu modlí, v duchu a v pravdě musejí se modlit.“ (Jan 4, 24.)

38. Které vlastnosti boží máme si kromě neviditelnosti ještě pamatovat?

Kromě neviditelnosti máme si pamatovat ještě hlavně tyto vlastnosti boží, že jest:

1. věčný a nekonečně dokonalý,

2. všudypřítomný a vševědoucí,

3. nejvýš moudrý a všemohoucí,

4. nejvýš svatý a spravedlivý,

5. nejvýš dobrotivý a milostivý.

39. Co znamená: Bůh je věčný?

Bůh je věčný znamená, že Bůh byl vždy, jest a bude vždy. (Ž. 90, 2.)

40. Co znamená: Bůh je nekonečně dokonalý?

Bůh je nekonečně dokonalý znamená, že má všechny dobré vlastnosti v míře nekonečné, a nikdo mu není roven; (Ž. 145, 3.)

41. Proč říkáme: Bůh je všudypřítomný?

Říkáme: Bůh je všudypřítomný, protože je všude, na nebi i na zemi a na každém místě. (Ž. 139, 7-11.)

42. Proč říkáme: Bůh je vševědoucí?

Říkáme: Bůh je vševědoucí, protože ví všechno, co bylo, jest a bude, a zná též všecky naše i nejtajnější myšlenky. (Ž. 139, 1-6; Jer. 23, 24; Žid. 4, 13.)

43. Proč říkáme: Bůh je nejvýš moudrý?

Říkáme: Bůh je nejvýš moudrý, protože všecko nejlépe řídí. (Řím. 11, 33.)

44. Proč říkáme: Bůh je všemohoucí?

Říkáme: Bůh je všemohoucí, protože může učinit vše, co chce. (1.Mojž. 17, 1; Luk. 1, 37.)

45. Proč říkáme: Bůh je nejvýš svatý?

Říkáme: Bůh je nejvýš svatý, protože chce a činí jen to, co je dobré. (3.Mojž. 11, 44; 1.Sam. 2, 2.)

46. Proč říkáme: Bůh je spravedlivý?

Říkáme: Bůh je spravedlivý, protože odměňuje dobré a trestá zlé podle zásluhy. (Ž. 9, 9; Ž. 119, 142: Př. 24, 12; Řím. 2, 6-11.)

47. Proč říkáme: Bůh je nejvýš dobrotivý?

Říkáme: Bůh je nejvýš dobrotivý, protože je pln lásky ke svým tvorům. (Jan 3, 16.)

48. Proč říkáme: Bůh je milostivý?

Říkáme: Bůh je milostivý, protože rád odpouští hříchy každému, kdo činí upřímné pokání. (Ž. 145, 8-9.)

Poznámky:

I. Nic na světě nemůže vzniknout samo od sebe, ani lavice, ani dům, ani klíč, ani cokoliv jiného; tím méně mohl vzniknout od sebe celý svět. Lavice je zhotovena od stolaře, dům od stavitele, klíč od zámečníka; svět pak je stvořen od Boha. Jako z krásy a účelnosti domu činíme si úsudek o vzdělání a dovednosti stavitele, tak ze stvoření božího můžeme poznávat moudrost a všemohoucnost boží, třebas jeho samého nevidíme. Právem je řečeno v žalmu 14, 1: „Říká blázen v srdci svém: Není Boha.“

* II. Samu podstatu boží člověk poznat nedovede, neboť rozum lidský na to nestačí. Apoštol Pavel praví, že Bůh přebývá ve světle nepřístupném. (1.Tim. 6, 16.)

III. V Písmě svatém se někdy mluví o srdci božím, o jeho očích, uších, rukou, ústech, příchodu, odchodu a podobně. To však nesmíme chápat doslova hmotně, nýbrž obrazně a duchovně. Srdcem božím je míněna jeho láska, očima a ušima jeho vševědoucnost a vyslýchání našich modliteb, rukama jeho tvořící síla a činnost, příchodem jeho mimořádné zapůsobení na určitém místě nebo u určitých lidí.

IV. Čiň dobře a varuj se zlého i tehdy, když tě lidé nevidí, neboť Bůh ví o všem.

V. Nezoufej v neštěstí, ale doufej, že ti Bůh pomůže, neboť zná tvé utrpení.

VI. Opravdově krásně a před Bohem hodnotně žije jen ten, kdo pevně věří v Boha a jedná podle víry. Apoštol Pavel praví: „Spravedlivý pak živ z víry bude.“ (Řím. 1, 17.)

VII. Boha nazýváme též Pánem neboli Hospodinem.

b) O nejsvětější Trojici.

49. Je více než jeden Bůh?

Bůh je jenom jeden.

50. Kolik je v Bohu osob?

V Bohu jsou tři osoby: Otec, Syn a svatý Duch.

51. Je každá osoba v Bohu pravý Bůh?

Každá osoba v Bohu je pravý Bůh, neboť každá z nich má všechny vlastnosti boží.

52. Jsou tři božské osoby tři bohové?

Tři božské osoby nejsou tři bohové, ale všechny tři pospolu jsou jeden Bůh.

*** 53. Lze lidským rozumem pochopit, že Bůh Otec a Bůh Syn a Bůh svatý Duch mohou být společně jen jeden Bůh?

Ano, lze to pochopit, neboť Bůh Otec je nekonečně dokonalý, Bůh Syn je nekonečně dokonalý, a Bůh svatý Duch je nekonečně dokonalý; a jako v počtech tři nekonečná čísla tvoří spolu jedno nekonečné číslo, tak i Bůh Otec, Bůh Syn a Bůh svatý Duch jsou jeden Bůh.

* 54. Může člověk pochopit vnitřní život tří božských osob?

Člověk nemůže pochopit vnitřní život tří božských osob, neboť lidské poznání jest ohraničeno, zatím co Bůh je nekonečný a nemůže být obsáhnut lidským rozumem.

* 55. Odkud víme, že jsou tři božské osoby: Otec, Syn a svatý Duch?

Že jsou tři božské osoby: Otec, Syn a svatý Duch, víme ze zjevení božího, obsaženého v Písmě svatém. Ve Starém Zákoně jsou tři božské osoby jenom naznačeny, v Novém Zákoně pak jsou přímo jmenovány.

* 56. Jak je jsoucnost tří božských osob ve Starém Zákoně naznačena?

Ve Starém Zákoně je jsoucnost tří božských osob naznačena takto:

1. V knize Stvoření (Gen. 1, 26) se vypravuje, že Bůh, chtěje stvořit člověka, pravil v množném čísle: „Učiňme člověka k obrazu našemu a podle podobenství našeho“;

2. prorok Izaiáš zaznamenává píseň andělů: „Svatý, svatý, svatý Hospodin zástupů.“ (Iz. 6, 3.)

* 57. Která jsou hlavní svědectví Nového Zákona o třech božských osobách?

Hlavní svědectví Nového Zákona o třech božských osobách jsou tato:

1. při křtu Pána Ježíše Bůh Otec vydal svědectví o Synu slovy: „Ty jsi Syn můj milý,“ a Duch svatý se zjevil v podobě holubice, čímž se nám dostalo zjevení o trojosobnosti boží (Mar. 1, 11; Luk. 3, 21-22);

2. v evangeliu svatého Matouše jsou uvedena slova, jež Pán Ježíš řekl apoštolům: „Jdouce, učte všecky národy, křtíce je ve jméno Otce i Syna i svatého Ducha“ (Mat. 28, 19);

3. v první epištole svatého Jana se praví: „Tři jsou, kteří vydávají svědectví na nebi: Otec, Slovo a svatý Duch, a tito tři jedno jsou.“ (1.Jan. 5, 7.)

Poznámka:

* Druhá božská osoba, to jest Bůh Syn, nazývá se v Písmě svatém často Slovo: „Na počátku bylo Slovo, a to Slovo bylo u Boha, a to Slovo byl Bůh.“ (Jan 1, 1.) Nebo: „A Slovo to tělo učiněno jest a přebývalo mezi námi.“ (Jan 1, 14.)

58. Jak jmenujeme tři božské osoby společným jménem?

Tři božské osoby jmenujeme společným jménem „nejsvětější Trojice“ nebo ,„trojjediný Bůh“.

* 59. Je víra ve tři božské osoby potřebná?

Víra ve tři božské osoby je nevyhnutelně potřebná, neboť kdyby nebyla potřebná, nebyla by byla zjevena, protože Bůh zjevuje jen to, co je ke spasení potřebné, a ne to, co je zbytečné.

* 60. Kdo učí víře v Boha, ale ne ve tři božské osoby?

Víře v Boha, ale ne ve tři božské osoby učí židé a mohamedáni (muslimové).

* 61. Může být křesťanem, kdo nevěří ve tři božské osoby?

Kdo nevěří ve tři božské osoby, nemůže být křesťanem.

Poznámky:

*** I. Rozum lidský nechápe mnohých věcí ani v přírodě a ve vesmíru, a Bůh, který stvořil vesmír a přírodu, jest ještě více, a to nekonečně, povznesen nad rozum lidský Apoštol Pavel napsal ve svém listě k Římanům: Ó hlubokosti bohatství i moudrosti i umění božího! Jak jsou nevyzpytatelní soudové jeho. a nevystižitelné cesty jeho! Nebo kdo poznal mysl Páně? (Řím. 11, 33-34.)

II. Trojjedinost boží můžeme si do jisté míry a nedokonale znázornit zjevem, který představuje slunce: kruh okem viditelný, zdroj světla a tepla; dále trojím projevem vody, která se nám jeví ve skupenství tekutém, pevném (led) a plynném (pára).

III. Nejsvětější Trojici oslavujeme a sebe zároveň posvěcujeme, když děláme kříž.

c) O světě neviditelném a viditelném.

62. Kdo stvořil nebe i zemi?

Nebe i zemi stvořil Bůh, a proto ho nazýváme Stvořitelem.

63. Z čeho stvořil Bůh nebe i zemi?

Bůh stvořil nebe i zemi z ničeho.

64. Jak nazýváme to, co Bůh stvořil?

To, co Bůh stvořil, nazýváme stvořením.

65. Jak nazýváme krátce nebe i zemi a všecko, co je na nebi i na zemi?

Nebe i zemi a všecko, co je na nebi i na zemi, nazýváme krátce světem čili vesmírem.

66. Jaký svět rozeznáváme?

Rozeznáváme svět neviditelný čili duchovní, který nepomíjí, a svět viditelný čili hmotný, který pomíjí.

67. Proč Bůh stvořil svět?

Bůh stvořil svět, aby vše, co je na světě, ho oslavovalo a jeho vůli plnilo.

68. Jak pečuje Bůh o svět?

Bůh pečuje o svět tím, že jej udržuje a řídí.

69. Jak nazýváme péči boží o svět?

Péči boží o svět nazýváme Prozřetelností Boží.

Poznámky:

I. O stvoření světa hovoří hned první věta Písma svatého: „Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi.“ (Stv. 1, 1.)

II. Spoléhejme na boží Prozřetelnost; podle slov apoštola Pavla Bůh není daleko od nás, neboť jím živi jsme, hýbeme se a trváme. (Sk 17, 27-28.)

III. „Uval na Hospodina cestu svou a slož v něj naději, onť zajisté všecko spraví.“ (Ž. 37, 5.)

IV. Víra v Prozřetelnost boží má nás nabádat, abychom své povinnosti rádi a věrně plnili. Hřešil by, kdo by se v důsledku Prozřetelnosti boží oddal nečinnosti a lenosti. Jsme povinni spolupracovat s Prozřetelností boží.

d) O andělích.

70. Kteří jsou nejpřednější tvorové boží?

Nejpřednější tvorové boží jsou andělé, neboť mají rozum a svobodnou vůli, ale ne tělo, a jsou tedy bytostmi duchovními a nesmrtelnými.

71. Jací byli andělé, když je Bůh stvořil?

Andělé byli dobří, když je Bůh stvořil.

72. Zůstali všichni andělé dobrými?

Všichni andělé nezůstali dobrými; mnozí zhřešili tím, že zpyšněli a nechtěli Boha poslouchat. (Job 15, 15; Izaiáš 14, 12-15.)

73. Jak potrestal Bůh zlé anděly?

Zlé anděly potrestal Bůh tím, že je navždy zavrhl. (Luk. 10, 18.)

74. Jak Bůh odměnil anděly, kteří zůstali dobrými?

Anděly, kteří zůstali dobrými, odměnil Bůh věčnou blažeností.

75. Jak se k nám chovají dobří andělé?

Dobří andělé nás chrání od zlého, nabádají nás svými vnuknutími k dobru a modlí se za nás. (Stv. 19, 1 a násl.; Zach. 1, 12-13; Luk. 1, 8-17; Sk. 5, 18-21; Zjev. 8, 2-4.)

76. Kteří andělé zvláště o nás pečují?

Zvláště o nás pečují andělé strážní čili andělé ochránci. (Ž. 91, 11; Mat. 18, 10.)

77. Jak se k nám chovají andělé zlí?

Andělé zlí působí nám zlo a svádějí nás svými lstivými vnuknutími ke hříchu. (Stv. 3, 1-6; Mat. 4, 3-11; Mat. 13, 25; Mat. 13, 39.)

78. Z čeho povstalo a co znamená slovo anděl?

Slovo anděl povstalo z řeckého slova angelos a znamená tolik, co zvěstovatel čili posel.

79. Jak nazýváme zlé anděly?

Zlé anděly nazýváme ďábly (démony).

80. Z čeho pochází a co znamená slovo ďábel?

Slovo ďábel pochází z řeckého slova diabolos a znamená tolik, co obelstitel, lhář nebo svůdce.

Poznámky:

I. Andělé patří ke světu neviditelnému. Jako ve světě viditelném jest určité pořadí, například nerosty, rostliny a živočichové různých stupňů, tak jsou i mezi anděly určité stupně. Andělé vyššího stupně se nazývají v Písmu svatém archanděly (1.Sol. 4, 16), z nichž někteří jsou uváděni i jménem, jako Michael, Rafael a Gabriel. Nejvyššími anděly jsou cherubíni a serafíni. (Iz. 6, 2; Iz. 37, 16.) Andělům říkáme též síly nebo mocnosti nebeské.

II. O úkolu andělů se praví: „Andělům svým přikázal o tobě, aby tě chránili na všech cestách tvých.“ (Ž. 91, 11.)

III. Každý člověk má svého anděla strážce. Pán Ježíš řekl: „Hleďte, abyste nepotupovali žádného z maličkých těchto, neboť pravím vám, že andělé jejich v nebi stále hledí na tvář Otce mého, jenž jest v nebesích.“ (Mat. 18, 10.) – Poroučejme se proto do ochrany svého anděla strážce a jednejme podle jeho vnuknutí.

IV. Ďábly nazýváme též zlými duchy. Oni odpadli od Boha i od boží pravdy a jsou plni lži a hříchu. Když lidé milují lež a činí zlo, spojují se s ďáblem a stávají se tím v jistém smyslu jeho dětmi. O tom jasně hovoří Pán Ježíš k farizeům: „Vy z otce ďábla jste a žádosti otce svého chcete činiti. On byl vražedník od počátku a v pravdě nestál; nebo pravdy v něm není; když mluví lež, ze svého vlastního mluví; neboť lhář jest a otec lži.“ (Jan 8, 44.) – Varujme se ďábelských svodů, abychom se nestali otroky hříchu. V pokušení se modleme. Největšímu z ďáblů říká se satan nebo belzebub. (Luk, 10, 18; Mat. 12, 24.)

e) O člověku.

81. Koho stvořil Bůh naposled?

Naposled stvořil Bůh člověka: muže Adama a ženu Evu, kteří jsou našimi prarodiči.

82. Z čeho se skládá člověk:

Člověk se skládá z těla a z nesmrtelné duše.

83. Z čeho stvořil Bůh tělo člověka?

Bůh stvořil tělo člověka z prachu země, to jest z látek obsažených v zemi. (Stv. 2, 7.)

84. Čím bylo oživeno tělo člověka?

Tělo člověka bylo oživeno duší, to jest dechnutím božím. (Stv. 2, 7.)

Poznámka:

V okamžiku smrti duše opouští tělo.

85. Podle čeho Bůh stvořil člověka?

Bůh stvořil člověka podle obrazu svého a podoby své. (Stv. 1, 26-27.)

* 86. V čem spočívá obraz boží v člověku?

Obraz boží v člověku spočívá v tom, že duše lidská jest duch, jest nesmrtelná a má rozum, svobodnou vůli i svědomí.

* 87. V čem tkví podoba boží v člověku?

Podoba boží v člověku tkví v tom, že člověk může a má ve svém životě se snažit stát se Bohu podobným.

* 88. Jak se může člověk stát Bohu podobným?

Člověk se může stát Bohu podobným:

1. Když usilovně touží po boží dokonalosti, zvláště po svatosti, spravedlnosti a pravdě.

2. když dobře užívá svých schopností.

89. Čím obdařil Bůh první lidi?

Bůh obdařil první lidi nesmrtelností, svatostí a svou pomocí, aby byli nevinní a moudří a žili blaženě v ráji.

90. Zachovali si první lidé tyto dary?

První lidé si tyto dary nezachovali, nýbrž jich pozbyli, protože zhřešili neposlušností.

91. Čím se dopustili první lidé neposlušnosti?

První lidé se dopustili neposlušnosti tím, že jedli ovoce se stromu, s něhož jíst jim Bůh zakázal, a tím Boha nesmírně urazili a od něho se vzdálili.

92. Měl tento první hřích Adama a Evy zlé následky jen pro ně samy?

Tento první hřích Adama a Evy měl zlé následky nejen pro ně samy, nýbrž i pro všecky lidi.

93. Proč měl první hřích Adama a Evy zlé následky pro všecky lidi?

První hřích Adama a Evy měl zlé následky pro všecky lidi proto, že Adam a Eva byli kořenem, z něhož vyrostl strom veškerého lidstva, a když kořen se zkazil, zkažen je celý strom i všecky jeho ratolesti.

* 94. Které jsou následky prvního hříchu našich prarodičů Adama a Evy?

Následky prvního hříchu našich prarodičů Adama a Evy jsou:

1. vypuzení z ráje,

2. ztráta věčné blaženosti,

3. vláda smrti čili ztráta nesmrtelnosti tělesné,

4. zeslabení smyslu pro chápání Boha a božích věcí,

5. náklonnost ke zlému,

6. mnohá utrpení duševní i fyzická.

95. Jak nazýváme první hřích našich prarodičů?

První hřích našich prarodičů nazýváme jednak hříchem dědičným, jednak hříchem prvorodným.

* 96. Proč nazýváme první hřích našich prarodičů prvorodným?

První hřích našich prarodičů nazýváme prvorodným, protože to byl vůbec první hřích lidí, a protože se z něho jako z pramene zrodily všechny další hříchy.

* 97. Proč nazýváme první hřích našich prarodičů dědičným?

První hřích našich prarodičů nazýváme dědičným, protože jeho následky přecházejí jako zlé dědictví na všechny potomky Adama a Evy, tedy na všecky lidi.

98. Zavrhl Bůh lidi po prvním hříchu navždy?

Bůh nezavrhl lidi po prvním hříchu navždy, nýbrž slíbil jim Spasitele, který je ze hříchu vysvobodí a dobude jim znova království božího a věčné blaženosti.

99. Kdo je zaslíbený Spasitel neboli Vykupitel?

Zaslíbený Spasitel neboli Vykupitel je Pán Ježíš Kristus.

100. Kdy přišel zaslíbený Spasitel?

Zaslíbený Spasitel přišel, až se naplnil čas, to jest, až lidé byli na jeho příchod připraveni.

Poznámky:

* I. Poněvadž člověk je stvořen k obrazu a podobě boží, touží každá věřící duše lidská po Bohu a jest nepokojná, dokud nespočine v Bohu.

* II. Jestliže se člověk snaží užívat svých schopností k dobrému, připodobňuje se Bohu, a Bůh mu při tom pomáhá; jestliže však jich užívá ke zlému, připodobňuje se ďáblu.

*** III. Jsou lidé, kteří nevěří, že člověk pozůstává z těla a nesmrtelné duše, a domnívají se, že jsou jen vyvinutějším zvířetem. To je však názor zcela pochybený. Mezi zvířaty a lidmi je sice podobnost, pokud bereme v úvahu tělesnou stránku, ale po stránce duševní je tu podstatný rozdíl. Zvířata mají poznávací činnost pouze smyslovou a jsou schopna dojmů jen smyslových, které pocházejí buď od vnějších předmětů nebo od vnitřního pudu, vztahujícího se k jejich životním potřebám. Ona nemají žádného ideálního nadsmyslného životního cíle a nestarají se o nic jiného, než o to, co slouží k zachování života a k ukojení životních pudů; ona nejsou schopna zabývat se na příklad řešením početních otázek, čtením, psaním, hvězdářstvím, zeměpisem, dějepisem, básnictvím, filosofií, výzkumy vědeckými, kulturním pokrokem, mravností, náboženstvím a neuvažují o smyslu a cíli života. Člověk však na základě toho, co poznává zrakem, sluchem, čichem a hmatem, tvoří si o všem pojmy a úsudky, čte, píše, počítá, váží, srovnává, je činný vědecky, má smysl pro uměleckou krásu i tvorbu; společny má se zvířaty tělesné životní pudy, ale nad to má svobodnou vůli, kterou své pudy může ovládat; rozeznává dobro a zlo, touží po pokroku, má schopnost zabývat se náboženstvím, dovede si volit povolání, zasvětit se určité myšlence a pro vytknutý ideál obětovat i život; tato činnost není tělesně smyslová, nýbrž vychází přímo z duše, která sice s tělem je spojena, ale podstatně od něho odlišná. Tělo je z hmoty, duše je duch; tělo se nakonec rozpadá, duše však neumírá. Právem praví Písmo svaté v knize Kazatel: „A navrátí se prach (čímž jest míněno tělo) do země, jakož byl, duch pak navrátí se k Bohu, kterýž jej dal“ (Kaz. 12, 7); Pán Ježíš pravil: „Nebojte se těch, kteří zabíjejí tělo, ale duši nemohou zabíti.“ (Mat. 10, 28.)

* IV. Každý člověk je náchylný ke hříchu, a tato náchylnost projevuje se již u dětí, neboť samy od sebe, aniž by je tomu kdo učil, dovedou zalhat, něco ukrást, zlobit se, zarputile vzdorovat, mučit zvířátka a též jiným způsobem hřešit. Svatý apoštol Pavel nazývá tuto náklonnost ke zlému „zákonem hříchu“. Praví o tom: „Zalíbení mám v zákoně božím podle vnitřního člověka; ale vidím jiný zákon v údech svých, kterýž odporuje zákonu mysli mé a jímá mne pod zákon hříchu, jenž jest v údech mých.“ (Řím. 7, 22-23.)

*** V. Je známo, že potomci dědívají po svých rodičích schopnosti, ale též vady a sklony k určitým vášním; je proto pochopitelno, že první hřích našich prarodičů, první jejich odboj proti Bohu má tak dalekosáhlé a osudné dědičné následky.

VI. Spasitel byl přislíben hned po prvním hříchu lidí, když Bůh prohlásil, že přijde někdo, kdo potře hlavu ďábla, to jest, že přemůže ďábla, který svedl první ženu Evu. (Stvoř. 3, 15.) Toto zaslíbení bylo učiněno znovu též patriarchovi Abrahamu, jemuž bylo řečeno, že v jednom z potomků jeho požehnáni budou všichni národové. (Stvoř. 22, 18.) Svatý Pavel pak prohlásil, že zaslíbení toto bylo splněno v Kristu. (Gal. 3, 16-19.) Pro lidstvo bylo nutně potřeba Spasitele, neboť člověk dovede hřešit, ale nedovede sám od hříchu se osvobodit.

*** VII. Obě součásti, z nichž se skládá člověk, to jest tělo i duše se všemi schopnostmi tělesnými i duševními, jsou hřivnami, jež Bůh podle své svaté vůle dává ve větší nebo menší míře každému člověku. Za hospodaření s těmito hřivnami jsme Bohu zodpovědní. Je naší povinností starat se o tělo i o duši, při čemž však máme vždy dávat přednost duši, neboť je nesmrtelná. V nemoci je třeba pečovat o léčení, vyhledat lékaře a především důvěřovat v Boha. Také je v zájmu zdraví záhodno, abychom dbali čistoty a tělo otužovali různým způsobem, hlavně tělesnou prací. O zdraví duše pečujeme učením, to jest cvičením rozumu a paměti, zvláště však zbožnou sebekázní, to jest náboženským životem a cvičením vůle, abychom si s pomocí boží udrželi čistotu srdce, smysl pro pravdu a čest, varovali se hříchu, zachovávali zákon boží a konali dobro.

Druhý článek symbolu víry.

O Bohu Synu, Ježíši Kristu.

101. Jak zní druhý článek symbolu víry?

Druhý článek symbolu víry zní:

„I v jednoho Pána Ježíše Krista, Syna božího, jednorozeného, a z Otce narozeného přede všemi věky; Světlo ze Světla, Boha pravého od Boha pravého, rozeného, nestvořeného, jedné bytosti s Otcem; skrze něhož vše učiněno jest.“

102. Co znamená slovo Ježíš?

Slovo Ježíš znamená: Spasitel neboli Vykupitel.

103. Co znamená slovo Kristus?

Slovo Kristus znamená: (svatým olejem) pomazaný.

104. Kteří lidé bývali ve Starém Zákoně svatým olejem pomazáni?

Ve Starém Zákoně bývali svatým olejem pomazáni proroci, veleknězi a králové.

105. Proč byl též Spasitel nazván „svatým olejem pomazaný“?

Spasitel byl nazván „svatým olejem pomazaný“, protože v sobě soustředil povolání proroka, velekněze i krále.

* 106. Jak konal Pán Ježíš povolání proroka?

Pán Ježíš konal povolání proroka svými kázáními a proroctvími.

* 107. Co prorokoval Pán Ježíš?

Pán Ježíš prorokoval mnohé věci, mimo jiné na příklad:

1. Své utrpení, smrt na kříži a zmrtvýchvstání (Mat. 16, 21; Mat. 17, 22-23; Mat. 20, 18-19);

2. zničení města Jerusalema. (Luk. 19, 42-44.)

* 108. Jak konal Pán Ježíš povolání velekněze?

Pán Ježíš konal povolání velekněze tím, že ustanovil svaté tajiny a že sám jsa svatý, sebe sama přinesl Otci nebeskému v oběť za spásu lidí.

* 109. Jak konal Pán Ježíš povolání krále?

Pán Ježíš konal povolání krále tím, že ze své svrchované moci vyhlásil Nový Zákon.

* 110. Jakým králem byl Pán Ježíš?

Pán Ježíš byl králem duchovním a ne světským, neboť pravil: „Království mé není z tohoto světa.“ (Jan 18, 36.)

* 111. Co vyznáváme slovy „i v jednoho Pána Ježíše Krista“?

Slovy: „I v jednoho Pána Ježíše Krista“ vyznáváme, že Ježíš Kristus je náš Pán, to jest pravý Bůh.

*** 112. Co vyznáváme slovy: „Syna božího, jednorozeného a z Otce narozeného přede všemi věky“?

Slovy: „Syna božího, jednorozeného a z Otce narozeného přede všemi věky“ vyznáváme:

1. že Pán Ježíš Kristus jest jediným a pravým Synem božím,

2. že jest narozen z Boha Otce od věčnosti před stvořením světa,

3. že jest stejně věčný, jako Bůh Otec.

*** 113. Co vyznáváme slovy: „Světlo ze Světla“?

Slovy: „Světlo ze Světla“ vyznáváme, že Syn boží je zrozen z Boha Otce, jako se sluneční světlo rodí ze slunce.

*** 114. Co vyznáváme slovy: „Boha pravého od Boha pravého, rozeného, nestvořeného“?

Slovy: „Boha pravého od Boha pravého, rozeného, nestvořeného“ vyznáváme, že Syn Boží po své božské stránce nenáleží mezi stvoření boží, nýbrž je pravý Bůh, zrozený z Boha Otce.

*** 115. Co vyznáváme slovy: „jedné bytosti s Otcem“?

Slovy: „jedné bytosti s Otcem“ vyznáváme.,

1. že Syn boží je s Bohem Otcem jedna bytost,

2. že jakožto Bůh Syn je druhou osobou nejsvětější Trojice.

*** 116. Co vyznáváme slovy: „skrze něhož vše učiněno jest“?

Slovy: „skrze něhož vše učiněno jest“ vyznáváme, že Bůh Otec všecko stvořil skrze svého Syna.

*** 117. Bylo božství Spasitele předpověděno již ve Starém Zákoně?

Božství Spasitele bylo předpověděno již ve Starém Zákoně, a to prorokem Izaiášem, který Spasitele nazval „Bohem silným“. (Iz. 9, 6.)

Poznámky:

*** I. Že Bůh Otec stvořil svět skrze svého Syna, který nazýván je též Slovem božím, vysvítá z evangelia sv. Jana, kde se praví: „Všecky věci skrze Ně (to jest Slovo boží) učiněny jsou, a bez něho nic není učiněno, což učiněno jest.“ (Jan 1, 3.)

* II. Slovy: „Království mé není z tohoto světa,“ chtěl Pán Ježíš upozornit, že jeho moc královská není toho rázu, jako moc světských panovníků, nýbrž je povahy duchovní.

* III. Slovo Kristus je řecký překlad židovského slova Mesiáš.

Třetí článek symbolu víry.

a) Jak se Syn boží stal člověkem.

118. Jak zní třetí článek symbolu víry?

Třetí článek symbolu víry zní: „Jenž pro nás lidi a pro naše spasení sestoupil s nebe, vtělil se z Ducha svatého a Marie Panny a člověkem se stal.“

119. O kom se v symbolu víry praví, že sestoupil s nebe?

Praví se to o Synu božím, to jest o Bohu Synu.

120. Odkud víme, že Syn boží sestoupil s nebe?

Že Syn boží sestoupil s nebe, víme z vlastních slov Pána Ježíše, neboť pravil: „Sestoupil jsem s nebe.“ (Jan 6, 38.)

121. Jak sestoupil Syn boží s nebe, když jakožto Bůh je všudypřítomný?

Syn boží jakožto Bůh je všudypřítomný a tedy jest na nebi i na zemi; předtím však na zemi byl neviditelný a pak zjevil se na ní v těle lidském, což vyjadřujeme slovy: „sestoupil s nebe“.

122. Co vyznáváme slovy: „vtělil se z Ducha svatého a Marie Panny“?

Slovy: „vtělil se z Ducha svatého a Marie Panny“ vyznáváme,

1. že Syn boží přijal lidské tělo od Panny Marie působením Ducha svatého,

2. že přijímaje lidské tělo, byl počat a narodil se bez hříchu dědičného.

* 123. Co vyznáváme slovy: „člověkem se stal“?

Slovy: „člověkem se stal“ vyznáváme, že Syn boží přijal ne zdánlivou, nýbrž opravdovou lidskou přirozenost se všemi jejími vlastnostmi, kromě hříchu.

124. Zůstal Syn boží Bohem, i když se stal člověkem?

Syn boží zůstal Bohem, i když se stal člověkem; proto ho nazýváme Bohočlověkem, neboť byl Bůh a zároveň člověk.

* 125. Proč se stal Syn boží člověkem?

Syn boží se stal člověkem, aby lidskou přirozenost, která prvorodným hříchem byla porušena, opět obnovil, s Bohem spojil, posvětil a spasil.

126. Kdo jest ten Bohočlověk?

Ten Bohočlověk jest Pán Ježíš Kristus.

* 127. Bylo snad již ve Starém Zákoně předpověděno, že Spasitel se narodí nadpřirozeným způsobem z Panny?

Již ve Starém Zákoně bylo předpověděno, že Spasitel se narodí nadpřirozeným způsobem z Panny, neboť prorok Izaiáš prohlásil, že se stane znamení od Hospodina neboli zázrak, a to tak, že Panna počne a porodí Syna a nazve jméno jeho Emanuel. (Iz. 7, 14.)

* 128. Co znamená slovo Emanuel?

Slovo Emanuel znamená tolik, co „Bůh s námi“.

* 129. Proč tato slova proroka Izaiáše vztahujeme na Pána Ježíše?

Tato slova proroka Izaiáše vztahujeme na Pána Ježíše, protože mohou být jedině na něho vztahována, neboť jedině o něm, jakožto o Bohočlověku, možno říci, že přišel Bůh k nám a byl s námi.

130. Kde se narodil Pán Ježíš?

Pán Ježíš se narodil v městečku Betlémě, a to v jeskyni, které pastýři v době nepohody používali jako útočiště pro sebe i svá stáda.

131. Bylo snad již ve Starém Zákoně předpověděno, že Spasitel se narodí v Betlémě?

Již ve Starém Zákoně bylo předpověděno, že Spasitel se narodí v Betlémě.

* 132. Který prorok předpověděl, že Spasitel se narodí v Betlémě?

Že Spasitel se narodí v Betlémě, předpověděl prorok Micheáš, který prohlásil, že z Betléma vyjde ten, jehož východ jest ode dnů věčných. (Mich. 5, 2.)

* 133. Týká se skutečně tato předpověď Pána Ježíše?

Tato předpověď týká se skutečně Pána Ježíše, neboť jen on jako Syn boží trvá ode dnů věčných, to jest od věčnosti, a nikdo jiný.

*** 134. Vztahovali také Židé tuto předpověď proroka Micheáše na zaslíbeného Spasitele Krista?

Také Židé vztahovali tuto předpověď proroka Micheáše na zaslíbeného Spasitele Krista, neboť když král Herodes se tázal židovských kněží a zákoníků, kde se má Kristus narodit, odpověděli mu, že se má narodit v Betlémě, a na doklad uvedli toto proroctví Micheášovo. (Mat. 2, 5-6; Jan 7, 42.)

b) Mládí a působení Pána Ježíše.

135. Co víme z dětství Pána Ježíše?

Z dětství Pána Ježíše víme:

1. že pastýři ho po jeho narození v jeskyni navštívili a z něho se radovali (Luk. 2, 8-18);

2. že osmého dne po svém narození byl podle zákona židovského obřezán a nazván Ježíš, jak archanděl Gabriel přikázal (Luk. 2, 21);

3. že čtyřicátého dne po svém narození byl ve chrámě jerusalemském obětován, při čemž bohabojný stařec Simeon vzal ho na lokty své a velebil Boha (Luk. 2, 22-32);

4. že přišli od východu mudrci, klaněli se Pánu Ježíši a obětovali mu dary: zlato, kadidlo a myrhu (Mat. 2, 11);

5. že Pán Ježíš musel být před ukrutným králem Herodesem, který ho chtěl zavraždit, odnesen do Egypta, odkud se do vlasti vrátil až po smrti Herodesově (Mat. 2, 13-23);

6. že jako dítě prospíval moudrostí a milostí u Boha i u lidí (Luk. 2, 40).

136. Kde žil Pán Ježíš po návratu z Egypta?

Po návratu z Egypta žil Pán Ježíš ve městečku Nazaretě.

137. Co víme o Pánu Ježíši, když mu bylo dvanáct let?

Když bylo Pánu Ježíši dvanáct let, víme o něm, že vykonal o velikonočních židovských svátcích s rodiči svými, to jest se svou matkou Pannou Marií a s nevlastním otcem svatým Josefem první pouť do chrámu jerusalemského a tam udivoval zákoníky svou rozumností. (Luk. 2, 47.)

138. Co činil Pán Ježíš, když povyrostl?

Když Pán Ježíš povyrostl, pracoval v dílně tesařské.

159. Kdy začal Pán Ježíš veřejně působit?

Pán Ježíš začal veřejně působit, když mu bylo třicet let. (Luk. 3, 23.)

140. Co učinil Pán Ježíš, než začal veřejně působit?

Než začal veřejně působit, odešel Pán Ježíš k řece Jordánu a dal se v ní od svatého Jana Křtitele pokřtít. (Mat. 3, 13.)

141. Kdo byl svatý Jan Křtitel?

Svatý Jan Křtitel byl synem kněze Zachariáše a manželky jeho Alžběty, kteří nemajíce dlouho dětí, vyprosili si ho ve stáří od Boha. (Luk. 1, 5-25.)

142. K čemu byl od Boha povolán svatý Jan?

Svatý Jan byl od Boha povolán k tomu, aby byl předchůdcem Pána Ježíše. (Luk. 1, 13-17.)

* 143. Jakým způsobem konal svatý Jan své poslání?

Svatý Jan konal své poslání takto:

1. odešel do samoty k řece Jordánu a žil tam velmi přísně jako poustevník;

2. lidem, kteří za ním přicházeli, kázal pokání a ty, kteří se káli a vyznávali své hříchy, křtil v řece Jordáně a proto byl nazýván Janem Křtitelem. (Mat. 3, 1-2; Mat. 3, 6.)

* 144. Jak smýšlel svatý Jan Křtitel o Pánu Ježíši?

Svatý Jan Křtitel smýšlel o Pánu Ježíši velmi uctivě a zbožně.

* 145. Kterými slovy projevil svatý Jan Křtitel svou zbožnou úctu k Pánu Ježíši?

Svatý Jan Křtitel projevil svou zbožnou úctu k Pánu Ježíši slovy, že není hoden ani rozvázat řeménky u obuvi jeho. (Jan 1, 27.)

* 146. Jak nazval svatý Jan Křtitel z vnuknutí božího Pána Ježíše, když za ním k Jordánu přišel?

Svatý Jan Křtitel nazval z vnuknutí božího Pána Ježíše, když za ním k Jordánu přišel, Beránkem božím, který snímá hříchy světa. (Jan 1, 29.)

* 147. Jak se zachoval svatý Jan Křtitel, když ho Pán Ježíš žádal o křest?

Svatý Jan Křtitel zdráhal se Pána Ježíše pokřtít, poněvadž Pán Ježíš byl bez hříchu a nepotřeboval pokání ani křtu. (Mat. 3, 14.)

* 148. Proč svatý Jan Křtitel přece Pána Ježíše pokřtil?

Svatý Jan Křtitel pokřtil Pána Ježíše z poslušnosti k němu. (Mat. 3, 15.)

149. Co se stalo při křtu Pána Ježíše?

Při křtu Pána Ježíše zjevil se Duch svatý v podobě holubice a byl slyšen hlas Boha Otce: „Tentoť jest ten můj milý Syn, v němž se mi dobře zalíbilo“. (Mat. 3, 16-17.)

150. Kam odešel Pán Ježíš, když byl pokřtěn?

Pán Ježíš, když byl pokřtěn, odešel do samoty na poušť a zůstal tam čtyřicet dní a čtyřicet nocí v přísném postu. (Mat. 4, 1-2.)

151. Co se stalo Pánu Ježíši po čtyřicetidenním postu?

Po čtyřicetidenním postu byl Pán Ježíš třikrát pokoušen od ďábla, ale pokaždé nad ďáblem zvítězil.

152. V čem spočívalo první pokušení, jež bylo připraveno Pánu Ježíši?

První pokušení, jež bylo připraveno Pánu Ježíši, spočívalo v tom, že ďábel mu řekl: „Jsi-li Syn boží, řekni, ať z kamení tohoto chleby jsou“. (Mat. 4, 3.)

153. Co odpověděl Pán Ježíš na toto první pokušení?

Pán Ježíš odpověděl na toto první pokušení: „Ne samým chlebem živ bude člověk, ale každým slovem vycházejícím z úst božích“. (Mat. 4, 4.)

154. V čem spočívalo druhé pokušení?

Druhé pokušení spočívalo v tom, že ďábel vyvedl Pána Ježíše na vrchol chrámu a pravil: „Jsi-li Syn boží, vrhni se odtud dolů, vždyť je psáno `andělům svým dá o tobě příkaz, aby tě ochránili, na ruce tě vezmou, abys nenarazil nohou svou na kámen´.“ (Luk. 4, 9-11.)

155. Co odpověděl Pán Ježíš na toto druhé pokušení?

Na toto druhé pokušení odpověděl Pán Ježíš: „Zase psáno jest: Nebudeš pokoušet Pána Boha svého“. (Mat. 4, 7.)

156. V čem tkvělo třetí pokušení?

Třetí pokušení tkvělo v tom, že ďábel ukázal Pánu Ježíši všecka království světa a slávu jejich a pravil mu: „Toto všecko tobě dám, jestliže padneš přede mnou a budeš se mi klaněti“. (Mat. 4, 8-9.)

*157. Co odpověděl Pán Ježíš na toto třetí pokušení?

Pán Ježíš odpověděl na toto třetí pokušení: „Odejdi, satane, neboť psáno jest: Pánu Bohu svému klanět se budeš a jemu samému sloužit budeš.“ (Mat. 4, 10.)

158. Co učinil Pán Ježíš po překonání trojího ďábelského pokušení?

Po překonání trojího ďábelského pokušení začal Pán Ježíš veřejně konat své poslání jako Spasitel světa.

*** 159. Mohl lidstvo od hříchu spasit některý člověk?

Žádný člověk nemohl lidstvo spasit od hříchu, neboť

1. všichni lidé rodí se ve hříchu dědičném a dopouštějí se i osobních hříchů,

2. kdo je sám ve hříchu, nemůže spasit ani sama sebe, tím méně celé lidstvo, i kdyby sebe více vynikal nad jiné lidi.

*** 160. Když žádný člověk není schopen spasit ani sebe, čeho bylo potřebí, mělo-li lidstvo, upadnuvší do kletby hříchu, být spaseno?

Mělo-li lidstvo, upadnuvší do kletby hříchu, být spaseno, bylo potřebí, aby sám Bůh se snížil k lidem a vykonal pro ně dílo spásy.

*** 161. Byl Pán Ježíš bez hříchu?

Pán Ježíš byl bez hříchu, neboť

1. pravil svým nepřátelům: „Kdo z vás může mne vinit z hříchu?“ (Jan 8, 46);

2. také nikdo ho právem z hříchu nevinil.

*** 162. Dosvědčují též apoštolé bezhříšnost Pána Ježíše?

Též apoštolé dosvědčují bezhříšnost Pána Ježíše, jako na příklad:

1. apoštol Petr pravil, že Kristus hříchu neučinil, a že v ústech jeho není nalezena lest (1.Petr 2, 22):

2. apoštol Jan napsal, že v Kristu není žádný hřích. (1.Jan 3, 5.)

163. Jak konal Pán Ježíš své vykupitelské poslání?

Pán Ježíš konal své vykupitelské poslání tím způsobem, že putoval po své vlasti a hlásal evangelium čili blahou zvěst Nového Zákona.

164. Čím dotvrzoval Pán Ježíš pravdu svého učení?

Pán Ježíš dotvrzoval pravdu svého učení tím, že žil bezhříšně a činil zázraky.

165. Co jsou zázraky neboli divy?

Zázraky čili divy jsou skutky, které jsou nad schopnost lidskou, a které může konat jen všemohoucí Bůh a ten, komu Bůh takovou moc dal.

c) Víra v Pána Ježíše.

166. Jak se nazývali lidé, kteří v Pána Ježíše uvěřili?

Lidé, kteří v Pána Ježíše uvěřili, nazývali se jeho učedníky.

* 167. Kteří byli první čtyři učedníci Pána Ježíše?

První čtyři učedníci Pána Ježíše byli:

1. Ondřej, který se nazývá „prvozvaný“, protože jeho prvního vyzval Pán Ježíš: „Pojď a viz“ (Jan 1, 40-41);

2. bratr Ondřejův Šimon, kterého Ondřej přivedl k Pánu Ježíši, a který od Pána Ježíše obdržel jméno Petr (Jan 1, 42-43);

3. Jakub, syn Zebedeův;

4. Jakubův bratr Jan, který byl později nazýván miláčkem Pána Ježíše. (Mar. 1, 19-20; Jan 13, 23.)

* 168. Čím byli původně tito první čtyři učedníci Pána Ježíše?

Tito první čtyři učedníci Pána Ježíše byli původně rybáři. (Mar. 1, 16-20.)

* 169. Jak nazval Pán Ježíš bratry Jakuba a Jana pro jejich horlivost?

Pán Ježíš nazval bratry Jakuba a Jana pro jejich horlivost „syny hromu“. (Mar. 3, 17.)

170. Co učinil Pán Ježíš, když počet jeho učedníků vzrostl?

Když počet jeho učedníků vzrostl, vyvolil si z nich Pán Ježíš dvanáct mužů, kteří byli jeho nejbližšími spolupracovníky, a nazval je „apoštoly“. (Luk. 6, 13-16.)

171. Co znamená slovo apoštol?

Slovo apoštol je řecké a znamená tolik, co vyslanec čili zplnomocněnec.

172. Co učinil Pán Ježíš, když jeho učedníci se ještě více rozmnožili?

Když jeho učedníci se ještě víte rozmnožili, vyvolil si z nich Pán Ježíš ještě dalších sedmdesát, které posílal po dvou do těch míst, kam chtěl sám po nich zavítat. (Luk. 10, 1-3.)

* 173. Jak se nazývali členové tohoto sedmdesátičlenného sboru?

Členové tohoto sedmdesátičlenného sboru nazývali se také apoštoly, avšak ne v plném slova smyslu, neboť neobdrželi od Pána Ježíše takovou plnou moc, jako prvních dvanáct apoštolů.

* 174. Jakou plnou moc udělil Pán Ježíš prvním dvanácti apoštolům?

Pán Ježíš udělil prvním dvanácti apoštolům tuto plnou moc:

1. aby hlásali slovo boží (Mat. 28, 18-19);

2. aby konali služby boží a svaté tajiny (Luk. 22, 19; Jan 20, 23);

3. aby vedli a spravovali věřící. (Mat. 18, 17.)

*** 175. Jak ještě nazval Pán Ježíš svaté apoštoly?

Pán Ježíš nazval ještě svaté apoštoly mimo jiné takto:

1. solí země, na znamení, že mají tak pracovat a dobrý příklad dávat, aby věřící se v duchovním ohledu nekazili, nýbrž se zdokonalovali;

2. světlem světa, aby lidi osvěcovali a vedli k pravdě boží.

* 176. Je v Písmě svatém zaznamenáno, že Pán Ježíš nazýval sám sebe Synem božím?

V Písmě svatém je zaznamenáno, že Pán Ježíš nazýval sám sebe Synem božím, a to:

1. když uzdravil člověka od narození slepého (Jan 9, 35-37),

2. před vzkříšením Lazara (Jan 11, 4),

3. když rozmlouval se židy, kteří ho obviňovali z rouhání, že se činí Bohem (Jan 10, 36),

4. když stál jako obžalovaný před nejvyšším knězem židovským. (Luk. 22, 70.)

* 177. Co řekl Pán Ježíš uzdravenému slepci?

Uzdravenému slepci řekl Pán Ježíš: „Věříš v Syna božího?“, a když uzdravený se otázal, kdo je Synem božím, prohlásil Pán Ježíš: „Vidíš ho; je to ten, kdo s tebou mluví,“ načež uzdravený řekl: „Věřím, Pane!“ a klaněl se Pánu Ježíši.

* 178. V jaké souvislosti nazval se Pán Ježíš Synem božím před nejvyšším knězem židovským?

Před nejvyšším knězem židovským nazval se Pán Ježíš Synem božím, když tam shromáždění přední kněží a starší lidu i zákoníci na něho vykřikli: „Tedy, jsi ty Syn boží?“ Na tuto otázku odpověděl Pán Ježíš:“ „Vy sami pravíte, že já jsem.“

* 179. Nazval Pán Ježíš sám sebe také jednorozeným Synem božím?

Pán Ježíš nazval sám sebe také jednorozeným Synem božím, a to v rozmluvě se zbožným farizejem Nikodémem. (Jan 3, 16-18.)

* 180. Co znamená název „jednorozený Syn boží“?

Název „jednorozený Syn boží“ znamená tolik, co jediný a pravý Syn boží, který má bytost božskou stejně, jako Bůh Otec.

*** 181. Prohlásil Pán Ježíš o sobě, že jest od věčnosti, to jest ještě předtím, než byl stvořen svět?

Pán Ježíš prohlásil o sobě, že jest od věčnosti, to jest ještě předtím, než byl stvořen svět, při poslední večeři, když pravil Otci nebeskému: „A nyní oslav ty mne, Otče, u sebe samého touž slávou, kterouž jsem měl u tebe, dříve nežli svět byl.“ (Jan 17, 5.)

*** 182. Kterými slovy ještě dal Pán Ježíš najevo, že jest od věčnosti?

Pán Ježíš dal ještě najevo, že jest od věčnosti, slovy: „Amen, amen, pravím vám, předtím nežli Abraham byl, já jsem.“ (Jan 8, 58.)

*** 183. Prohlásil Pán Ježíš, že má stejnou bytost jako Bůh Otec?

Pán Ježíš prohlásil, že má stejnou bytost jako Bůh Otec, když pravil: „Já a Otec jedno jsme.“ (Jan10, 30.)

*** 184. Stačí ctít Pána Ježíše tak, jako ctíme vynikající lidi?

Nestačí ctít Pána Ježíše tak, jako ctíme vynikající lidi, nýbrž je třeba:

1. v Pána Ježíše věřit, jakožto v jednorozeného Syna božího a pravého Boha,

2. v něho doufat,

3. jeho milovat,

4. jemu se klanět a k němu se modlit,

5. jeho vyznávat.

*** 185. Vyžaduje Pán Ježíš, abychom v něho věřili jako v Boha?

Pán Ježíš vyžaduje, abychom v něho věřili jako v Boha, neboť:

1. pravil, že života věčného dosáhne jen ten, kdo v něho věří jakožto v jednorozeného Syna božího (Jan 3, 16-18);

2. pravil: „Věříte v Boha, i ve mne věřte“ (Jan 14, 1);

3. pravil: „Kdo nectí Syna, nectí ani Otce.“ (Jan 5, 23.)

*** 186. Jakou tedy víru vyžaduje Pán Ježíš od nás?

Pán Ježíš vyžaduje od nás tutéž víru, kterou věříme v Boha, tedy víru náboženskou, a ne pouze takovou, jakou máme v lidi.

*** 187. Jakou úctu vyžaduje Pán Ježíš od nás?

Pán Ježíš vyžaduje od nás tutéž úctu, kterou ctíme Otce nebeského, tedy úctu božskou.

* 188. Vyžaduje Pán Ježíš, abychom v něho doufali?

Pán Ježíš vyžaduje, abychom v něho doufali, neboť pravil: „Doufejte, já jsem přemohl svět.“ (Jan 16, 33.)

* 189. Vyžaduje Pán Ježíš, abychom ho milovali?

Pán Ježíš vyžaduje, abychom ho milovali, a to více než kohokoli na světě, ba více než vlastního otce nebo matku. (Mat. 10, 37.)

*** 190. Dosvědčuje Písmo svaté, že se Pánu Ježíši klaněli učedníci jeho jako svému Pánu a Bohu?

Že se Pánu Ježíši klaněli učedníci jeho jako svému Pánu a Bohu, dosvědčuje Písmo svaté často, tak na příklad:

1. když utišil vítr na moři, klaněli se mu učedníci jeho se slovy: „Jistě Syn boží jsi“ (Mat. 14, 33);

2. když uzdravil člověka od narození slepého, člověk ten zvolal: „Věřím, Pane,“ a klaněl se jemu (Jan 9, 35-38);

3. když přišel po svém zmrtvýchvstání mezi apoštoly, svatý Tomáš zvolal: „Pán můj a Bůh můj!“ (Jan 20, 28.)

*** 191. Modlili se k Pánu Ježíši jeho učedníci?

K Pánu Ježíši modlili se jeho učedníci, na příklad:

1. při bouři mořské volali k němu: „Pane, zachovej nás, hyneme!“ (Mat 8, 25);

2. když mluvil o pohoršení a odpuštění, prosili ho učedníci: „Pane, přispoř nám víry,“ což jest tolik, jako „rozmnož naši víru“ (Luk. 17, 5);

3. jeden z lotrů, který uvěřil v Pána Ježíše, prosil ho: „Pane, rozpomeň se na mne, když přijdeš do království svého!“ (Luk. 23, 42);

4. svatý Štěpán při svém kamenování se modlil: „Pane Ježíši, přijmi ducha mého!“ (Skut. 7, 59.)

* 192. Byly tyto prosby modlitbami?

Tyto prosby byly modlitbami, neboť všichni, kdož je pronášeli, věděli, že zachránit tolik lidí ve hrozné bouři mořské bez spolupomocníků, rozmnožit víru, odpustit hříchy a přijmout duši umírajícího člověka nemůže žádný člověk, nýbrž jen Bůh, a prosba vysílaná k Bohu jest modlitbou.

* 193. Vyžaduje Pán Ježíš, abychom ho vyznávali?

Pán Ježíš vyžaduje, abychom ho vyznávali, neboť pravil: „Kdožkoliv vyzná mne před lidmi, toho vyznám i já před Otcem svým, kterýž je v nebesích; kdož by pak mne zapřel před lidmi, toho zapřu i já před Otcem svým, kterýž jest v nebesích. (Mat. 10, 32-33.)

***194. Jest učedníkem Kristovým, kdo ctí Pána Ježíše jen jako nejdokonalejšího člověka, poněvadž prý nejlépe poznal Boha, žil podle zákona božího a sjednotil se s Bohem jako svým Otcem?

Kdo ctí Pána Ježíše jen jako nejdokonalejšího člověka, poněvadž prý nejlépe poznal Boha, žil podle zákona božího a sjednotil se s Bohem jako se svým Otcem, není učedníkem Kristovým.

*** 195. Koho jest jen možno považovat za učedníka Kristova, to jest za křesťana?

Jen toho jest možno považovat za učedníka Kristova, to jest za křesťana, kdo věří a vyznává, že Pán Ježíš jest jednorozený Syn boží, který se stal člověkem, a kdo v Pána Ježíše doufá a se mu klaní, jako to činili první křesťané.

Poznámky:

* I. Pán Ježíš nazýval sám sebe jednak Synem božím, jednak Synem člověka. První název vztahuje se na jeho božství, druhý na jeho lidství: aby nám dal příklad skromnosti, nazýval se sám obyčejně Synem člověka.

*** II. I lidé jsou nazýváni syny a dcerami nebo dítkami božími, ale ne ve smyslu skutečném a podstatném, jako by byli z Boha zrozeni, nýbrž ve smyslu jiném, obrazném, to jest, že jsou od Boha stvořeni, a také v tom smyslu, že nám lidem, když činíme pokání, Bůh odpouští hříchy a přijímá nás na milost, jako byl přijat bludný neboli marnotratný syn od otce opět za syna, a že ve svatých tajinách býváme milostí boží duchovně znovuzrozeni. Kdyby se kterýkoliv člověk chtěl nazývat Synem božím v tom smyslu, jako je Synem božím Pán Ježíš, bylo by to rouhání.

* III. Apoštol Pavel praví, že v Pánu Ježíši přebývá všecka plnost božství. (Kol. 2, 9.)

*** IV. Apoštol Jan napsal: „A víme, že Syn boží přišel a dal nám mysl, abychom poznali toho Pravého; a my jsme v tom Pravém, v Synu jeho Ježíši Kristu. Onť jest ten pravý Bůh a život věčný.“ (1.Jan 5, 20.)

*** V. Pán Ježíš nechtěl bleskem svého božství lidi omračovat, nýbrž naopak mluvil a jednal tak, aby v jejich duších probouzel důvěru, úctu, víru a lásku. Chtěl, aby zatoužili vniknout v tajemství jeho osobnosti a aby pozorováním jeho života i činnosti, zvláště též jeho zázraků, jakož i prožíváním jeho slov pomocí jeho milosti sami pronikali k vědomí a poznání jeho božství. To byl postup nejsprávnější, opravdu vykupitelský a hodný i důstojný Bohočlověka - Spasitele.

*** VI. Hlavní zázraky Spasitelovy jsou: proměnění vody ve víno (Jan 2, 1-11); vzkříšení mrtvých, jako dcery Jairovy (Mat. 9, 25), syna vdovy naimské (Luk. 7, 11-17) a Lazara (Jan 11, 1-45); uzdravení těžce nemocných bez léků: slepců (Mat. 9, 27-33); Mar. 8, 22-25), slepého od narození (Jan 9, 1-8), hluchoněmého (Mar. 7, 32-37), ženy krvotoké (Mat. 9, 20-22), malomocných (Luk. 17, 12-19) a mnohých jiných; utišení mořské bouře (Mat. 8, 24-27), chůze po vodě (Mat. 14, 24-33), nasycení více než 5000 lidí pěti chleby a dvěma rybami (Mat. 14, 15-21), znalost lidských myšlenek a skutků (Mat. 9, 4; Mat. 12, 14-15; Mar. 14, 13-16; Jan 1, 48-49) a jiné.

*** VII. Do jedné řady s Pánem Ježíšem nelze stavět žádného, ani sebevíce vynikajícího člověka. Žádný filosof ani zakladatel jiných náboženství nemohl o sobě říci a ani neřekl: „Pojďtež ke mně všichni, kteříž pracujete a obtíženi jste, a já vám odpočinutí dám“ (Mat. 11, 28); „já jsem světlo světa, kdož mne následuje, nebude chodit ve tmě“ (Jan 8, 12); „já jsem vzkříšení i život; kdo věří ve mne, i kdyby umřel, živ bude“ (Jan 11, 25); „já jsem dveře. Kdo vejde skrze mne, spasen bude“ (Jan 10, 9); „doufej, synu, odpouštějí se tobě hříchy tvé“ (Mat. 9, 2). Žádný, umíraje, neřekl nikomu; „Amen, pravím tobě, dnes budeš se mnou v ráji.“ (Luk. 23, 43.) Žádný nevyžadoval od svých učedníků, aby ho milovali více než své vlastní rodiče. Žádný neodpouštěl hříchy. Žádný neřekl, že přijde soudit živé i mrtvé. S Pánem Ježíšem nelze srovnávat Konfucia, Buddhu, Mohameda. Kdo to činí rouhá se Pánu Ježíši a nemůže být nazýván křesťanem. Žádný neřekl: „Já jsem ta cesta i pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“ (Jan 14, 6.) Nelze k nebeskému Otci přijít skrze Konfucia, Budhu, Mohameda ani skrze kohokoliv jiného. Právem apoštol Petr pravil, že není v nikom jiném spásy, než v Pánu Ježíši Kristu. (Skut. 4, 12.) Objasnění osobnosti Pána Ježíše, která jest jediná a jedinečná v dějinách veškerého lidstva, zabývaly se I., III., IV., V. a VI. všeobecné sněmy církevní.

d) O přesvaté Bohorodici.

196. Kdo byla Panna Maria?

Panna Maria byla dcera svatých rodičů Jáchyma a Anny. Jáchym byl z rodu krále Davida, Anna pak z rodu Aronova.

197. Kde žila Panna Maria?

Panna Maria žila napřed u svých rodičů, nato v jerusalemském chrámu, v němž byla vychována, a pak v městečku Nazaretě, kde archanděl Gabriel jí zvěstoval, že se stane Matkou Syna božího.

198. Jak zvěstoval archanděl Gabriel Panně Marii toto poselství?

Archanděl Gabriel zvěstoval Panně Marii toto poselství takto:

1. Pozdravil ji slovy: „Zdráva buď, milostiplná (to jest milostí obdařená), Pán s tebou, požehnaná ty mezi ženami“ (Luk. 1, 28);

2. řekl jí: „Nalezla jsi milost u Boha, a aj, počneš v životě a porodíš syna a nazveš jméno jeho Ježíš; ten bude veliký a Synem Nejvyššího slouti bude“;

3. na otázku Panny Marie, kterak se to stane, když ona muže nepoznává, odpověděl jí archanděl Gabriel: „Duch svatý sestoupí na tě, a moc Nejvyššího zastíní tě; protož i to, což se z tebe svatého narodí, slouti bude Syn boží.“ (Luk. 1, 50-35.)

199. Co odpověděla Panna Maria archandělu Gabrieli?

Panna Maria odpověděla archandělu Gabrieli: „Ejhle, jsem služebnice Páně, staniž mi se podle slova tvého.“ (Luk. 1, 38.)

200. Koho navštívila Panna Maria po zvěstování andělském?

Poté, co jí anděl zvěstoval početí a narození Ježíše, navštívila Panna Maria svou příbuznou svatou Alžbětu, která bydlila v horách judských. (Luk. 1, 39-40.)

* 201. Co víme z Písma svatého o svaté Alžbětě?

O svaté Alžbětě víme,

1. že byla manželkou kněze Zachariáše,

2. že Pannu Marii při jejím příchodu pozdravila slovy: „Požehnaná ty mezi ženami, a požehnaný plod života tvého. A odkud mi to, aby přišla matka Pána mého ke mně?“ (Luk. 1, 36-43.)

* 202. Jak odpověděla Panna Maria na pozdrav svaté Alžběty?

Panna Maria odpověděla na pozdrav svaté Alžběty chvalozpěvem: „Velebí duše má Hospodina, a duch můj zaplesal v Bohu, Spasiteli mém.“ (Luk. 1, 46-47.)

Poznámka:

Svatá Alžběta, ačkoliv byla příbuznou Panny Marie, přece mluvila o Pánu Ježíši, tehdy ještě nenarozeném, jako o svém Pánu.

* 203. Jak se stalo, že Pán Ježíš se narodil v Betlémě, když Panna Maria bydlila v Nazaretě?

Že Pán Ježíš se narodil v Betlémě, stalo se tím, že Panna Maria kvůli sčítání lidu musila jít z Nazareta do Betléma, kam domovsky příslušela, a tam se Pán Ježíš narodil.

204. Kdo nařídil sčítání lidu?

Sčítání lidu nařídil římský císař Augustus. (Luk. 2, 1-3.)

205. Jak se stalo, že se Pán Ježíš narodil v jeskyni?

Že se Pán Ježíš narodil v jeskyni, stalo se tím, že v lidských příbytcích městečka Betléma nebylo místa, i uchýlila se Panna Maria do blízké jeskyně.

206. Kam uložila Panna Maria Pána Ježíše po jeho narození?

Panna Maria uložila Pána Ježíše po jeho narození do jeslí, které byly v jeskyni.

207. Šla Panna Maria z Nazareta sama do Betléma?

Panna Maria nešla z Nazareta sama do Betléma, nýbrž byla doprovázena svatým Josefem, který tam taktéž příslušel.

* 208. Proč Panna Maria i svatý Josef příslušeli do Betléma?

Panna Maria i svatý Josef příslušeli do Betléma, poněvadž oba pocházeli z rodu krále Davida, který se narodil v Betlémě. (1.Sam. 17, 12; 1.Sam. 17, 15.) Rodina ta byla však v době Pána Ježíše už zchudlá.

209. Kdo byl svatý Josef?

Svatý Josef byl starší zbožný vdovec, živící se tesařstvím.

210. Čím byl svatý Josef Panně Marii?

Svatý Josef byl Panně Marii vzdáleným příbuzným, jehož ochraně byla svěřena, když jí zemřeli rodiče.

*** 211. Jak došlo ke společnému bydlení Panny Marie se svatým Josefem?

Ke společnému bydlení se svatým Josefem došlo tím způsobem, že svatý Josef po svém ovdovění zasnoubil se s Pannou Marií a pojal ji za manželku, aby vychovávala jeho děti z prvního manželství a vedla mu domácnost.

*** 212. Jak se choval svatý Josef k Panně Marii?

Svatý Josef se choval k Panně Marii s největší úctou a byl jí oddán čistě a svatě jako její ochránce.

*** 213. Proč se svatý Josef choval k Panně Marii s největší úctou?

Svatý Josef se choval k Panně Marii s největší úctou,

1. protože po zasnoubení s Pannou Marií bylo mu zjeveno, že působením Ducha svatého počala a stala se matkou Syna božího, jehož narození očekávala;

2. protože zvláště též po narození Pána Ježíše viděl v ní ženu, jejíž duše i tělo jsou zrozením Syna božího posvěceny.

214. Čím byl svatý Josef Pánu Ježíši?

Svatý Josef byl Pánu Ježíši nevlastním otcem a zbožným i pečlivým pěstounem.

*** 215. Mluví Písmo svaté o bratrech Pána Ježíše?

Písmo svaté mluví o bratrech Pána Ježíše, ale to byli bratří nevlastní, totiž synové svatého Josefa z prvního manželství.

*** 216. Odkud víme, že osoby, nazývané v Písmě svatém bratřími Páně, byli dětmi svatého Josefa z prvního manželství?

Že osoby, nazývané v Písmě svatém bratřími Páně, byly dětmi svatého Josefa z prvního manželství, víme ze svatého ústního podání církve.

*** 217. Kdo zaznamenal ústní podání církve o synech svatého Josefa z prvního manželství?

Ústní podání církve o synech svatého Josefa z prvního manželství zaznamenal svatý Řehoř Bohoslov († 389) a svatý Cyril Alexandrijský († 444).

***218. Čím Písmo svaté naznačuje, že bratří Pána Ježíše nebyli syny Panny Marie?

Že bratři Pána Ježíše nebyli syny Panny Marie, naznačuje Písmo svaté zprávou, že Pán Ježíš před svou smrtí odporučil svou matku apoštolu Janovi, a že tento apoštol vzal přesvatou matku k sobě, což nasvědčuje, že Panna Maria kromě Pána Ježíše jiných vlastních dětí neměla. (Jan 19, 26-27.)

*** 219. Nelze tohoto odporučení Pána Ježíše vysvětlit tím, že snad už v té době všichni jeho bratří zemřeli?

Tohoto odporučení Pána Ježíše nelze vysvětlit tím, že snad v té době už všichni jeho bratři zemřeli, neboť

1. v Písmě svatém se vypravuje, že po nanebevstoupení Pána Ježíše bratři jeho byli v Jerusalemě a trvali na modlitbě společně s přesvatou Bohorodicí, s apoštoly a s některými ženami (Skut. 1, 14);

2. apoštol Pavel ve svém listě ke Galatským píše, že v době, kdy už působil jako apoštol, tedy několik let po smrti, zmrtvýchvstání a nanebevstoupení Pána Ježíše, navštívil Jerusalem a viděl tam Jakuba, bratra Páně. (Gal. 1, 19.)

*** 220. Proč se tedy nazývá Pán Ježíš v Písmě svatém (Luk. 2, 7) prvorozeným synem Panny Marie, když jiných vlastních synů neměla?

Třebas Panna Maria kromě Pána Ježíše jiných vlastních synů neměla, přece Pán Ježíš nazývá se zcela správně prvorozeným synem jejím, neboť podle předpisu židovského i jediný syn byl nazýván prvorozeným a musila za něho jakožto prvorozeného hned po jeho narození být přinesena oběť, třebas se nevědělo ještě, narodí-li se po něm druhý nebo další synové, a jméno „prvorozený“ mu zůstalo, i když zůstal jediný.

221. Jak nazývá pravoslavná církev Pannu Marii?

Pravoslavná církev nazývá Pannu Marií přesvatou Bohorodicí, protože od ní přijal lidskou přirozenost Syn boží, jenž jest pravý Bůh.

*** 222. Proč nazýváme přesvatou Bohorodici „vždycky Pannou“?

Přesvatou Bohorodici nazýváme „vždycky Pannou“ neboli ustavičnou Pannou, protože její panenství nebylo porušeno ani početím, ani zrozením Pána Ježíše, neboť obojí se stalo způsobem nadpřirozeným.

* 223. Jak uctívá pravoslavná církev přesvatou Bohorodici?

Pravoslavná církev uctívá přesvatou Bohorodici nade všecko tvorstvo, tedy nejen nad lidi, ale i nad anděly, a nazývá ji „nad cherubíny ctěnější a nad serafíny bez přirovnání slavnější“.

Poznámky:

*** I. Starokřesťanská tradice o vdovství svatého Josefa je nepřímo dosvědčována též nejstaršími ikonami, na nichž bývá zobrazován jako šedivý starší muž, kdežto Panna Maria jako mladá dívka.

*** II. Učení církve římské o ustavičném panenství přesvaté Bohorodice shoduje se s učením církve pravoslavné. V římské církvi je však také svatý Josef považován za ustavičného panice, a „bratří Páně“ jsou považováni za příbuzné, pravděpodobně bratrance Pána Ježíše; odůvodňuje se to tím, že slova „bratr“ nebo „sestra“ mají v Písmě svatém širší význam a znamenají vůbec blízké příbuzné, i když to nejsou přímo bratři nebo sestry. Účelem čtyř evangelií bylo zachytit podle vnuknutí božího hlavní události ze života Pána Ježíše, jakož i hlavní obsah jeho učení, ne však zabývat se popisem rodinného života svatého Josefa; proto evangelia neobsahují žádných zpráv, z nichž by bylo lze bezpečně stanovit, zdali svatý Josef byl ustavičným panicem anebo vdovcem. Nezbývá než přihlížet ke starému ústnímu podání, a to jej považuje za vdovce.

*** III. Bohorodicí byla Panna Maria nazývána záhy. Když někteří začali tvrdit, že by se měla nazývat Kristorodicí a ne Bohorodicí, a když z toho nastaly v církvi veliké spory, rozhodl v roce 431 třetí všeobecný sněm církevní, že název Bohorodice je správný, neboť Pán Ježíš Kristus, třebas se z Panny Marie narodil jen podle své lidské přirozenosti, jest jako osobnost Bohem, který se vtělil, a vtělením nepřestal být Bohem.

IV. Pravoslavná církev nazývá přesvatou Bohorodici také rychlou přímluvkyní, poněvadž se rychle přimluvila za novomanžele v Káně Galilejské, třebas nebyla od nich o to ani požádána, a my doufáme, že i za nás se tak ochotně a rychle přimlouvá.

Čtvrtý článek symbolu víry

O utrpení a smrti Pána Ježíše.

224. Jak zní čtvrtý článek symbolu víry?

Čtvrtý článek symbolu víry zní: „Jenž za nás ukřižován jest pod Pontským Pilátem, trpěl i pohřben jest.“

225. Trpěl Pán Ježíš dobrovolně a z lásky nebo z donucení?

Pán Ježíš trpěl dobrovolně a z lásky.

* 226. Odkud víme, že Pán Ježíš trpěl dobrovolně?

Že Pán Ježíš trpěl dobrovolně, víme z následujícího:

1. on sám řekl, že pokládá duši svou sám od sebe, to jest dobrovolně (Jan 10, 17-18);

2. ačkoli věděl, že bude ukřižován, a mohl se tomu vyhnout, neučinil toho, ale šel svému utrpení vstříc (Mat. 20, 18-19; Mat. 26, 2);

3. když služebníci velekněze přišli do zahrady getsemanské, aby ho zajali, sám se jich tázal, koho hledají, a po jejich odpovědi, že hledají Ježíše Nazaretského, řekl jim: „Já jsem to!“ a dal se zajmout (Jan 18, 3-8);

4. když apoštol Petr chtěl ho bránit mečem, přikázal mu, aby meč schoval do pochvy, a pravil: „Což nemám píti kalicha, kterýž mi dal Otec?“ (Jan 18, 11.)

* 227. Bylo dobrovolné sebeobětování a utrpení zaslíbeného Mesiáše již ve Starém Zákoně předpověděno?

Dobrovolné sebeobětování a utrpení zaslíbeného Mesiáše bylo již ve Starém Zákoně předpověděno, a to hlavně prorokem Izaiášem, který napsal:

1. že Mesiáš bude raněn pro přestoupení a nepravosti naše (Iz. 53, 5);

2. že neotevře úst svých, až bude veden jako beránek k zabití, to jest, že se obětuje, protože sám to bude chtít (Iz. 53, 7);

3. že položí duši svou v oběť za hřích (Iz. 53, 10).

* 228. Řekl Pán Ježíš o sobě, že je zaslíbeným Mesiášem?

Pán Ježíš řekl o sobě, že je zaslíbeným Mesiášem, a to v rozmluvě se ženou Samaritánkou. Tato žena pravila: „Vím, že Mesiáš přijde (kterýž slove Kristus)“; a Pán Ježíš jí odpověděl: „Já to jsem, kterýž mluvím s tebou.“ (Jan 4, 25-26.)

* 229. Řekl i sám Pán Ježíš, že utrpení jeho bylo předpověděno proroky?

I sám Pán Ježíš řekl, že utrpení jeho bylo předpověděno proroky, a to když naposled vstupoval do Jerusalema.

* 230. Kterými slovy to řekl Pán Ježíš?

Pán Ježíš to řekl těmito slovy: „Aj, vstupujeme do Jerusalema, a naplníť se všecko Synu člověka, což psáno jest skrze proroky. Nebo vydán bude pohanům a bude vysmíván a pohaněn i popliván. Budou ho bičovat, zabijí ho, ale třetího dne vstane z mrtvých.“ (Luk. 18, 31-33.)

* 231. Odkud víme, že Pán Ježíš se obětoval z lásky k nám?

Že Pán Ježíš se obětoval z lásky k nám, víme z jeho vlastních výroků, neboť

1. pravil: „Já jsem ten pastýř dobrý; dobrý pastýř duši svou pokládá za ovce“ (Jan 10, 11);

2. pravil: „Jakož miloval mne Otec, i já miloval jsem vás,“ a „většího milování nad to žádný nemá, než kdo by duši svou položil za přátele své“ (Jan 15, 9; Jan 15, 13);

3. též apoštol Jan se vyslovil o Pánu Ježíši: „Po tomto jsme poznali lásku, že on duši svou za nás položil.“ (1.Jan 3, 16.)

232. Kdo byl Pontský Pilát?

Pontský Pilát byl místodržitelem římského císaře v zemi judské neboli židovské, která tehdy byla přičleněna k říši římské.

233. Proč se děje v symbolu víry zmínka o Pontském Pilátovi?

V symbolu víry děje se zmínka o Pontském Pilátovi, protože on to byl, který odsoudil Pána Ježíše k smrti na kříži.

234. Proč Pontský Pilát odsoudil Pána Ježíše k smrti na kříži?

Pontský Pilát odsoudil Pána Ježíše k smrti ukřižováním na hrozby a naléhání židovských kněží a zákoníků, ačkoliv na něm, jak sám pravil, žádné viny nenalezl, a odsoudil ho tedy nespravedlivě. (Jan 18, 38.)

* 235. Proč zanevřeli židovští kněží a zákoníci na Pána Ježíše?

Židovští kněží a zákoníci zanevřeli na Pána Ježíše,

1. protože jim vytýkal, že nekonají svých povinností tak, aby to odpovídalo vůli boží (Mat. hl. 23):

2. protože lid se od nich odvracel a šel za Pánem Ježíšem. (Luk. 21, 38; Luk. 22, 2; Jan 11, 45-48: Jan 12,10-11.

* 236. Z čeho obviňovali židovští kněží a zákoníci Pána Ježíše?

Židovští kněží a zákoníci obviňovali Pána Ježíše hlavně z těchto věcí:

1. že se prohlašuje za Syna božího a činí se Bohem, v čemž viděli rouhání, ovšem neprávem, neboť on je skutečně Syn boží a pravý Bůh (Mat. 26, 63-65; Luk. 22, 70; Jan 10, 33; Jan 19, 7);

2. že se prohlašuje za krále židovského ve smyslu světského panovníka (Jan 18, 33; Jan 19, 12), což nebyla pravda, neboť Pán Ježíš pravil, že království jeho není z tohoto světa. (Jan 18, 36);

3. že brání platit římskému císaři daň (Luk. 23, 2), zatím co naopak Pán Ježíš s důrazem prohlásil: „Dávejtež, co jest císařovo, císaři, a co božího, Bohu.“ (Mat. 22, 16-21).

237. Jaké bylo utrpení Pána Ježíše?

Utrpení Pána Ježíše bylo tělesné i duševní.

* 238. Jak trpěl Pán Ježíš tělesně?

Pán Ježíš trpěl tělesně takto:

1. byl zajat a svázán (Jan 18, 12);

2. byl bit u židovského velekněze Annáše i v paláci Pontského Piláta (Luk. 22, 63; Mar. 15, 19-20; Jan 18, 22):

5. byl bičován a trním korunován (Mat. 27, 26-30; Mar. 15, 17; Jan 19, 2-3);

4. nesl těžký kříž na popraviště (Jan 19, 17);

5. byl hřeby přibit na kříž a měl až do okamžiku smrti strašné bolesti.

* 259. Jak trpěl Pan Ježíš duševně?

Pán Ježíš trpěl duševně takto:

1. byl zrazen od apoštola Jidáše (Luk. 22, 48);

2. byl zapřen od apoštola Petra (Luk. 22, 56-60);

3. byl opuštěn od většiny apoštolů a učedníků, kteří se rozprchli, podle slov: „Bíti budu pastýře a rozprchnou se ovce“ (Mat. 26, 31);

4. byl posmíván, když byl souzen, i když už visel na kříži (Luk. 22, 63; Mar. 15, 20; Luk. 23, 35);

5. byl připočten k lotrům, s nimiž byl ukřižován (Mar. 15, 27-28);

6. věděl, že mnozí zůstanou k němu lhostejni a na věky zahynou ve své nevíře a hříšnosti.

240. Kdo pomohl Pánu Ježíši nést kříž?

Kříž pomohl nést Pánu Ježíši Šimon Cyrenský. (Luk. 23, 26.)

241. Kdo plakal nad Pánem Ježíšem, když nesl kříž na popraviště?

Když Pán Ježíš nesl kříž na popraviště, plakaly nad ním mnohé ženy jerusalemské. (Luk. 23, 27.)

242. Co řekl Pán Ježíš ženám, které nad ním plakaly?

Ženám, které nad ním plakaly, řekl Pán Ježíš: „Dcery jerusalemské, neplačte nade mnou, ale samy nad sebou plačte a nad svými dětmi.“ (Luk. 23, 28.)

243. Kde a kterého dne v týdnu byl Pán Ježíš ukřižován?

Pán Ježíš byl ukřižován nedaleko od Jerusalema na Golgotě, kde bylo popraviště, a to v den páteční.

244. Co znamená slovo Golgota?

Slovo Golgota znamená tolik, co „místo lebek“.

* 245. Proč se to místo nazývalo místem lebek?

To místo se nazývalo místem lebek, protože na něm leželo mnoho lebek a kostí z popravených, neboť popravenci, pokud nebyli Židy, nebyli pohřbíváni, nýbrž jejich těla byla ponechávána na pospas divé zvěři.

246. Co činili nepřátelé Pána Ježíše, když ve velkých mukách visel na kříži?

Když Pán Ježíš ve velkých mukách visel na kříži, nepřátelé jeho se mu posmívali a rouhali.

247. Jak odpověděl ukřižovaný Spasitel na rouhání svých nepřátel?

Ukřižovaný Spasitel odpověděl na rouhání svých nepřátel tím, že se za ně modlil: „Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí.“ (Luk. 23, 34.)

248. Jak se zachovali lotři, kteří byli s Pánem Ježíšem ukřižováni?

Lotři, kteří byli s Pánem Ježíšem ukřižováni, zachovali se takto: lotr ukřižované po levici Kristově souhlasil s rouhači a také se Pánu Ježíši rouhal, avšak lotr ukřižovaný po pravici pokáral ho za to slovy: „Ani ty se Boha nebojíš?“ a nato prosil Pána Ježíše: „Pane, rozpomeň se na mne, když přijdeš do království svého.“ (Luk. 23, 39-42.)

249. Jak odpověděl Pán Ježíš na prosbu pravého lotra?

Na prosbu pravého lotra odpověděl Pán Ježíš: „Amen, pravím tobě, ještě dnes budeš se mnou v ráji.“ (Luk. 23, 43.)

250. Co se stalo v době, kdy Pán Ježíš na kříži umíral?

V době, kdy Pán Ježíš na kříži umíral, nastalo zatmění slunce a zemětřesení, a také opona, která ve chrámě jerusalemském visela mezi svatyní a velesvatyní, roztrhla se ve dví. (Luk. 23, 45 a Mat. 27, 51.)

251. Komu odporučil ukřižovaný Spasitel svou přesvatou matku?

Ukřižovaný Spasitel odporučil svou přesvatou Matku svému miláčku, svatému apoštolu Janovi; oba stáli pod křížem ještě s Marií Magdalenou a jinými zbožnými učednicemi Spasitelovými.

* 252. Kterými slovy odporučil Pán Ježíš svou přesvatou Matku svatému Janovi?

Pán Ježíš odporučil svou přesvatou Matku svatému Janovi slovy: „Hle, Matka tvá,“ jí pak řekl: „Hle, syn tvůj.“ A od té doby přijal ji svatý Jan k sobě. (Jan 19, 26-27.)

253. Co zvolal Pán Ježíš na kříži bezprostředně před svou smrtí?

Bezprostředně před svou smrtí zvolal Pán Ježíš na kříži hlasem velikým: „Dokonáno jest! Otče, v ruce tvé poroučím ducha svého.“ A nato skloniv hlavu, vypustil duši. (Luk. 23, 46 a Jan 19, 30.)

254. Co řekl o Pánu Ježíši setník, který velel vojákům při ukřižování?

Setník, který velel vojákům při ukřižování, řekl o Pánu Ježíši: „Jistě Syn boží byl tento!“ (Mat. 27, 54.)

* 255. Proč se v symbolu víry praví „trpěl i pohřben jest“?

V symbolu víry se praví „trpěl i pohřben jest“, aby se zdůraznilo, že Pán Ježíš trpěl a umřel skutečně a ne pouze zdánlivě, jak někteří bludaři říkají.

* 256. Čím je dotvrzena skutečná smrt Pána Ježíše?

Skutečná smrt Pána Ježíše je dotvrzena tím, že při probodnutí jeho boku kopím nevyšla z rány pouze krev, nýbrž krev i voda, což je důkazem, že nastala smrt.

257. Kdo pohřbil mrtvé tělo Pána Ježíše?

Mrtvé tělo Pána Ježíše pohřbili dva členové velerady židovské, Josef z Arimatie a Nikodém, kteří byli přítomni při ukřižování a uvěřili v Pána Ježíše. (Mat. 27, 57-58.)

258. Kam pohřbil Josef z Arimatie tělo Pána Ježíše?

Josef z Arimatie pohřbil tělo Pána Ježíše do svého vlastního, do skály vytesaného hrobu. (Mat. 27, 59-60.)

259. Co si vyžádali židovští kněží a zákoníci od Piláta po pohřbení Pána Ježíše?

Po pohřbení Pána Ježíše vyžádali si židovští kněží a zákoníci od Piláta, aby dal hrob zapečetit a obsadit vojenskou stráží. (Mat. 27, 62-66.)

*** 260. Proč Pán Ježíš položil dobrovolně život svůj za lidstvo?

Pán Ježíš položil dobrovolně život svůj za lidstvo:

1. aby za pýchu, poživačnost a neposlušnost, z nichž vzešel prvorodný hřích se všemi ostatními hříchy, přinesl sama sebe v pokornou oběť na odpuštění hříchů celého světa. (1.Jan 2, 2; 1.Jan 2, 12);

2. aby vzav na sebe hříchy všech lidí touto svatou obětí, usmířil lidstvo s Bohem (Řím. 5, 10);

3. aby obnovil v lidech obraz boží, který hříchem v sobě porušili (Kol. 3, 10);

4. aby nás tak zachránil od věčného zavržení a zajistil nám život věčný a spásu. (Jan 3, 15; Řím. 5, 9.)

*** 261. Je správné učení, že Pán Ježíš vydal svůj vezdejší život na smrt za pravdu boží a dobro svých bližních?

Učení, že Pán Ježíš vydal svůj vezdejší život na smrt za pravdu boží a dobro svých bližních, je sice částečně správné, ale naprosto nedostačuje.

*** 262. Proč naprosto nedostačuje učení, že Pán Ježíš vydal svůj vezdejší život na smrt za pravdu boží a dobro svých bližních?

Učení, že Pán Ježíš vydal svůj vezdejší život na smrt za pravdu boží a dobro svých bližních, naprosto nedostačuje, poněvadž se v něm nečiní žádné zmínky o usmíření s Bohem, o odpuštění hříchů a o věčné spáse, což bylo nejhlavnějším účelem jeho smrti.

263. Obětoval se Pán Ježíš za všechny lidi?

Pán Ježíš se obětoval za všechny lidi, neboť apoštol Pavel praví, že Pán Ježíš dal sebe samého na vykoupení za všechny. (1.Tim. 2, 6.)

* 264. Kdo má naději na věčné spasení, jež nám zajistil Pán Ježíš?

Na věčné spasení, jež nám zajistil Pán Ježíš, má naději:

1. kdo v Pána Ježíše celým srdcem věří a snaží se v jednotě s ním žít,

2. kdo v hodině smrti Pána Ježíše kajícně vzývá.

* 265. Jakým znamením byl kříž před smrtí Pána Ježíše?

Před smrtí Pána Ježíše byl kříž znamením potupy, neboť k ukřižování byli odsuzováni jenom největší zločinci.

* 266. Jakým znamením stal se kříž po smrti Pána Ježíše?

Po smrti Pána Ježíše stal se kříž znamením spásy a vítězství, neboť Pán Ježíš svou smrtí na kříži zjednal nám spásu a zvítězil nad ďáblem, který svedl první lidi ke hříchu.

Poznámky:

*** I. Za pravdu boží a dobro svých bližních umřelo již mnoho šlechetných a svatých lidí. Pan Ježíš však nebyl pouhým šlechetným a svatým člověkem, nýbrž je Synem božím v pravém slova smyslu. Žádný sebe dokonalejší člověk nemůže s nikoho sejmout hříchy a nemůže být nazván Beránkem božím, který snímá hříchy světa. Pán Ježíš však právem se tak nazývá.

* II. Pán Ježíš bývá nazýván druhým Adamem, neboť co Adam při stvoření obdržel, ale hříchem ztratil, to Pán Ježíš obnovil.

* III. Pán Ježíš trpěl jako člověk, neboť jednalo se o spásu lidí a o obnovení lidské přirozenosti, která vinou prarodičů upadla v otroctví hříchu. Proto musela u Pána Ježíše jako Bohočlověka být zúčastněna na utrpení jeho lidská a ne božská přirozenost, která nadto ani trpět nemůže a ani smrti není podrobena.

IV. Má-li být kdo zachráněn z nebezpečí utopení nebo upálení v hořícím domě, musí se najít někdo, kdo kvůli jeho záchraně se obětuje a skočí do vody nebo do hořícího domu. Bez oběti není záchrany. Nelze se proto divit, že také Pán Ježíš sebe obětoval za spásu lidstva.

* V. Svatý apoštol Pavel nás napomíná, abychom se snažili být účastníky utrpení Spasitelova. Kdo chce být Kristův, má podle slov tohoto apoštola ukřižovat, to jest přemáhat své tělo s vášněmi a s žádostmi (Gal. 5, 24), na příklad: jestli hněv nás pudí, abychom se mstili nepříteli, vzpomeňme si, jak Pán Ježíš na kříži se modlil za své nepřátele, a snažme se ho v tom následovat; tím způsobem ukřižujeme v sobě vášeň hněvu.

VI. Myšlenka na utrpení a smrt Pána Ježíše má nás ponoukat k citům lásky a vděčnosti i k polepšení života. Kdo se nechce polepšit a setrvává v hříšném životě, ten dává najevo, že je mu utrpení Pána Ježíše lhostejno. Apoštol Pavel praví o člověku, který znovu a znovu hřeší, že znovu křižuje Pána Ježíše v sobě. (Žid. 6, 6.)

*** VII. Kříž zvolili křesťané hned od začátku na znamení své víry a učinili jej předmětem své úcty. Žehnali se znamením kříže, okrašlovali jím své domy i chrámy a modlívali se před ním. Tím se hlásili ke své víře a vyznávali ji. Tak jsme povinni činit i my. Kdo se za kříž stydí, stydí se za Pána Ježíše, a kdo se ke kříži hlásí, hlásí se k Pánu Ježíši, je nepochopitelno, jak může být mezi křesťany směr, který projevuje odpor proti znamení kříže. Totoho odporu nelze odůvodnit ničím, ani tím, že znamení kříže bylo někdy zneužíváno k nekřesťanským činům. Kdyby zneužívání mělo být dostatečným důvodem k zamítnutí toho, čeho je zneužíváno, pak by nic neobstálo, neboť špatní lidé dovedou zneužívat všeho: víry, naděje, lásky, náboženství, národnosti i jiných nejcennějších hodnot. Šestý všeobecný sněm církevní zakázal v pravidle 73. malovat nebo mosaikovým způsobem znázorňovat kříž na podlaze, aby lidé po něm, třebas i jen náhodou, nešlapali.

*** VIII. Druhý, třetí a čtvrtý článek symbolu víry je souhrnně a přitom krátce i výstižně vyjádřen písní: „Jednorozený Synu a Slovo boží, nesmrtelný, jenž jsi ráčil pro spasení naše přijati na se tělo od svaté Bohorodice a vždycky Panny Marie i státi se bez proměny (to jest bez proměny svého božství) člověkem, jenž jsi ukřižován byl, Kriste Bože náš, a smrtí smrt jsi potřel, jeden jsoucí ze svaté Trojice, s Otcem i svatým Duchem spolu slavený, spasiž nás.“ Píseň ta se zpívá při svaté liturgii.

Pátý článek symbolu víry.

O zmrtvýchvstání Pána Ježíše Krista.

267. Jak zní pátý článek symbolu víry?

Pátý článek symbolu víry zní: „a třetího dne vstal z mrtvých podle Písem“.

268. Kterého dne vstal Pán Ježíš z mrtvých?

Pán Ježíš vstal z mrtvých třetího dne po své smrti na kříži, to jest v neděli časně zrána.

* 269. Odkud víme, že Pán Ježíš vstal z mrtvých v neděli?

Ze Pán Ježíš vstal z mrtvých v neděli, víme z Písma svatého, neboť ve všech čtyřech evangeliích se vypravuje, že zmrtvýchvstání Páně se stalo prvního dne po sobotě. (Mat. 28, 1 a násl.: Mar. 16, 2a násl.; Luk. 24, 1 a násl.; Jan 20, 1 a násl.)

* 270. Nad kým zvítězil Pán Ježíš svým zmrtvýchvstáním?

Svým zmrtvýchvstáním zvítězil Pán Ježíš nad smrtí, hříchem a ďáblem.

*** 271. Jak zvítězil Pán Ježíš svým zmrtvýchvstáním nad smrtí?

Pán Ježíš zvítězil svým zmrtvýchvstáním nad smrtí tím, že porazil její vládu nad svým mrtvým tělem, ale i její vládu nade všemi mrtvými těly lidí, neboť apoštol Pavel praví: „Jako v Adamovi všichni umírají, tak v Kristu oživeni budou.“ (1.Kor. 15, 22; 1.Kor. 15, 26.)

 

*** 272. Jak zvítězil Pán Ježíš svým zmrtvýchvstáním nad hříchem?

Pán Ježíš zvítězil svým zmrtvýchvstáním nad hříchem tím, že přemohl hříšnou zlobu svých nepřátel, ale i kletbu hříchu vůbec, neboť při jeho zmrtvýchvstání zazářilo nám z jeho hrobu odpuštění.

**273. Jak zvítězil Pán Ježíš svým zmrtvýchvstáním nad ďáblem?

Pán Ježíš zvítězil svým zmrtvýchvstáním nad ďáblem tím, že zlámal okovy hříchu, čímž přemožen byl i ďábel, který jest původcem hříchu.

274. Co je dokázáno zmrtvýchvstáním Pána Ježíše?

Zmrtvýchvstáním Pána Ježíše je dokázáno jeho božství i pravda jeho učení.

*** 275. Co znamenají slova „podle Písem“?

Slova „podle Písem“ znamenají, že Pán Ježíš vstal z mrtvých, jak to bylo naznačeno v Písmě svatém Starého Zákona.

*** 276. Ve kterých knihách Starého Zákona je zmrtvýchvstání Pána Ježíše naznačeno?

Zmrtvýchvstání Pána Ježíše je ve Starém Zákoně naznačeno :

1. v knize Žalmů, kde se praví: „Nenecháš duše mé v podsvětí, aniž dopustíš svatému svému viděti porušení“ (Ž. 16, 10);

2. v knize Jonáše proroka, v níž se vypravuje, jak Jonáš zůstal tři dny v útrobách veliké ryby a pak byl od ní vyvržen, což sám Pán Ježíš prohlásil za znamení svého zmrtvýchvstání. (Jon. 2, 1; Jon. 2, 11; Mat. 12, 38-40.)

277. Stýkal se Pán Ježíš po svém zmrtvýchvstání s apoštoly a učedníky svými?

Po svém zmrtvýchvstání stýkal se Pán Ježíš s apoštoly a učedníky svými.

278. Která setkání Pána Ježíše s apoštoly a učedníky po jeho zmrtvýchvstání jsou v Písmě svatém zaznamenána?

V Písmě svatém jsou zaznamenána tato setkání Pána Ježíše s apoštoly a učedníky po jeho zmrtvýchvstání:

1. s Marií Magdalenou (Jan 20, 11-18),

2. s jinými učednicemi (Mat. 28, 9),

3. se dvěma učedníky, jdoucími do městečka Emauz (Luk. 24, 13-33),

4. s apoštolem Šimonem-Petrem (Luk. 24, 34; 1.Kor. 15,5),

5. se shromážděním apoštolů a učedníků, když mezi nimi nebyl apoštol Tomáš (Jan 20, 19-24),

6. se shromážděním apoštolů a učedníků za přítomnosti apoštola Tomáše (Jan 20, 26-29),

7. s apoštoly a učedníky u moře tiberiadského neboli galilejského (Jan 21, 1-14),

8. se shromážděním pěti set učedníků (1.Kor. 15, 6),

9. s apoštolem Jakubem (1.Kor. 15, 7),

10. znovu se shromážděnými apoštoly a učedníky (Luk. 24, 36-49),

11. se shromážděním apoštolů při jeho nanebevstoupení (Luk. 24, 50-51).

*** 279. Nebyl to u apoštolů a učedníků Páně snad jen sebeklam, a snad se jen domnívali, že Pána Ježíše vidí?

U apoštolů a učedníků Páně nebyl to sebeklam, neboť

1. nebyli lehkověrní,

2. je vyloučeno, aby všichni měli stejné vidění, kdyby to vidění bylo klamné,

3. nejen ho viděli, ale s ním i mluvili a dotýkali se ho.

*** 280. Odkud víme, že apoštolé a učedníci Páně si nepočínali lehkověrně?

Že apoštolé a učedníci Páně si nepočínali lehkověrně, víme z Písma svatého, neboť se tam vypravuje,

1. že nevěřili Marii Magdaleně, když od ní slyšeli, že Pána Ježíše opět živého viděla, a uvěřili jí, až Pána Ježíše sami viděli (Mar. 16, 11);

2. apoštol Tomáš nevěřil ani celému sboru apoštolů a učedníků, když mu vypravovali, že Pán Ježíš byl mezi nimi, naopak pravil, že neuvěří, dokud Pána Ježíše sám neuvidí a dokud nevloží prst svůj v místo hřebů a ruku svou dokud nevloží v ránu jeho boku (Jan 20, 19-25).

*** 281. Přesvědčil se apoštol Tomáš, že ostatní apoštolé a učedníci mluvili pravdu o zmrtvýchvstání Pána Ježíše?

Apoštol Tomáš se přesvědčil, že ostatní apoštolé a učedníci mluvili pravdu o zmrtvýchvstání Pána Ježíše, neboť po osmi dnech nato spatřil ho i on sám společně s ostatními učedníky.

* 282. Co učinil apoštol Tomáš, když Pána Ježíše spatřil zmrtvýchvstalého?

Když apoštol Tomáš spatřil Pána Ježíše zmrtvýchvstalého, zvolal: „Pán můj a Bůh můj!“ (Jan 20, 28.)

* 283. Proč se Pán Ježíš po svém zmrtvýchvstání stýkal se svými apoštoly a učedníky?

Pán Ježíš se po svém zmrtvýchvstání stýkal se svými apoštoly a učedníky,

1. aby je ve víře utvrdil,

2. aby je ještě poučoval o tajemstvích království božího a též o tom, jak mají budovat jeho svatou církev. (Skut. 1, 3.)

* 284. Jest křesťanem, kdo nevěří ve zmrtvýchvstání Pána Ježíše?

Kdo nevěří ve zmrtvýchvstání Pána Ježíše, není křesťanem.

***285. Proč není křesťanem ten, kdo nevěří ve zmrtvýchvstání Pána Ježíše?

Kdo nevěří ve zmrtvýchvstání Pána Ježíše, není křesťanem proto, že tím současně popírá jeho božství; kdyby věřil v božství Pána Ježíše, nemohl by popírat jeho vzkříšení, neboť u Boha není nic nemožného.

*** 286. Stačí zmrtvýchvstání Pána Ježíše chápat jen tak, že je tím míněno vítězství jeho učení, ne však jeho tělesné zmrtvýchvstání?

Nestačí chápat zmrtvýchvstání Pána Ježíše jen tak, že je tím míněno vítězství jeho učení, ne však jeho tělesné zmrtvýchvstání, neboť kdyby nebyl Pán Ježíš tělesně z mrtvých vstal,

1. nebylo by jistoty, že nás skutečně spasil,

2. nebylo by ani jeho učení zvítězilo.

*** 287. Jak se vyslovil svatý apoštol Pavel o zmrtvýchvstání Pána Ježíše?

Svatý apoštol Pavel vyslovil se o zmrtvýchvstání Pána Ježíše v tom smyslu, že bez tohoto zmrtvýchvstání marné by bylo kázání apoštolů a marná by byla i víra křesťanů. (1.Kor. 15, 14.)

288. Jak dlouho zůstal Pán Ježíš po svém zmrtvýchvstání na zemi?

Po svém zmrtvýchvstání zůstal Pán Ježíš na zemi čtyřicet dní.

Poznámky:

*** I. Kdyby nebyl Pán Ježíš z mrtvých vstal, nebyla by se víra křesťanská ujala. Kdyby byl život jeho býval navždy ukončen na Golgotě a ve hrobě, do něhož jeho mrtvé tělo bylo položeno, bylo by tříleté jeho působení zůstalo jen pouhou pomíjející událostí, jak si toho přáli jeho odpůrci. Víra samých apoštolů byla by pominula. Zmrtvýchvstání Pána Ježíše však způsobilo, že strašné jejich velkopáteční zážitky změnily se v jásot, nadšení a odhodlání učinit vše pro rozšíření jeho učení mezi lidmi a obětovat i životy za pravdu tohoto učení. Sebeklam nebyl by býval s to, aby z něho povstalo něco tak velkolepého, jako je církev křesťanská.

* II. Pán Ježíš vyšel z hrobu v oslaveném těle a nesmrtelný. Jeho zmrtvýchvstání je hlavním základem pravoslavné víry. Proto Pascha, to jest svátek jeho vzkříšení, je největším svátkem a střediskem celého církevního roku. Tu služby boží jsou plny jásotu: „Vstal z mrtvých Kristus!“ Je to i svátek vzájemného odpuštění a usmíření. Stává se často, že k sobě přistupují a usmiřují se i největší nepřátelé, když slyší zpěv: „Jest vzkříšení den povznesme se slavností a druh druha obejměme! Říkejme „bratří“ také těm, kdož nás nenávidí, odpusťme vše pro vzkříšení a takto zvolejme: Vstal z mrtvých Kristus, smrtí smrt překonal a jsoucím ve hrobech život daroval.“

* III. Vzkříšení Pána Ježíše oslavujeme hlavně o svátcích velikonočních, a to celý týden; ale připomínáme si je též každou neděli. V ruském jazyku se proto nedělní den nazývá „voskresenie“, to jest vzkříšení.

Šestý článek symbolu víry.

O nanebevstoupení Pána Ježíše.

289. Jak zní šestý článek symbolu víry?

Šestý článek symbolu víry zní: „Vstoupil na nebesa, sedí na pravici Otce.“

290. Kdy vstoupil Pán Ježíš na nebesa?

Pán Ježíš vstoupil na nebesa čtyřicátého dne po svém zmrtvýchvstání. (Mar. 16, 19; Luk. 24, 51; Skut. 1, 2.)

* 291. Vstoupil Pán Ježíš na nebesa jakožto člověk?

Pán Ježíš vstoupil na nebesa jakožto člověk, neboť jakožto Bůh byl vždy a je vždy všude, i na nebesích.

* 292. Proč Pán Ježíš vstoupil na nebesa?

Pán Ježíš vstoupil na nebesa,

1. aby po vykonání vykupitelského díla byl oslaven,

2. aby nám připravil místo u Otce nebeského, budeme-li opravdovými křesťany.

* 293. Jak třeba rozumět slovům „sedí na pravici Otce“?

Slovům „sedí na pravici Otce“ třeba rozumět obrazně a duchovně, to jest, že Pán Ježíš vládne všemu světu společně s Bohem Otcem a se svatým Duchem.

Poznámky:

* I. „Takového máme nejvyššího kněze, kterýž se posadil na pravici trůnu velebnosti v nebesích.“ (Žid. 8, 1.)

* II. „Ten, kterýž sestoupil, onť jest, kterýž i vstoupil vysoko nade všecka nebesa, aby naplnil všecko.“ (Ef. 4, 10.)

* III. „V domě Otce mého příbytkové mnozí jsou... Jdu, abych vám připravil místo; a když odejdu a připravím vám místo, zase přijdu a poberu vás k sobě samému, abyste, kde jsem já, i vy byli.“ (Jan 14, 2-3.) – Tyto příbytky u Otce nebeského jest nutno chápat duchovně, ne hmotně.

Sedmý článek symbolu víry.

O druhém příchodu Pána Ježíše.

294. Jak zní sedmý článek symbolu víry?

Sedmý článek symbolu víry zní: „a zase přijde se slávou soudit živých i mrtvých, jehož království nebude konce.“

295. Kdy přijde Pán Ježíš soudit živých i mrtvých?

Pán Ježíš přijde soudit živých i mrtvých v poslední den, to jest při konci světa. (Mat. 13, 39.)

296. Jak přijde Pán Ježíš k poslednímu soudu?

Pán Ježíš přijde k poslednímu soudu slavně a jako nebeský král v průvodu andělů. (Mat. 25, 31.)

297. Jaký bude poslední soud Pána Ježíše?

Poslední soud Pána Ježíše bude spravedlivý a veřejný, tedy pro dobré radostný a pro hříšníky hrozný.

298. Bude Pán Ježíš v poslední den soudit všechny lidi?

Pán Ježíš bude v poslední den soudit všechny lidi bez výjimky. (Mat. 25, 32.)

299. Co bude Pán Ježíš soudit?

Pán Ježíš bude souditi

1. všecky skutky každého člověka, dobré i zlé, jež vykonal v celém svém pozemském životě (Mat. 16, 27),

2. všecka slova a tajné myšlenky i žádosti naše. (Mat. 12, 37; Mat. 12, 36; 1.Kor. 4, 5.)

300. Proč bude Pán Ježíš soudit všechny lidi?

Pán Ježíš bude soudit všechny lidi,

1. aby veškerému lidstvu ukázal své vítězství nad zlem a svou božskou moc i slávu,

2. aby každý člověk obdržel odplatu podle toho, k čemu používal svého pozemského života a všeho ostatního, co od Boha obdržel.

301. Co se stane s lidmi po posledním soudu?

Po posledním soudu stanou se spravedliví plně účastni věčné blaženosti a slávy, zatvrzelí hříšníci pak budou od Boha navždy zavrženi. (Mat. 25, 46.)

302. Víme, kdy bude konec světa?

Kdy bude konec světa, nevíme, neboť nám toho Pán Ježíš nezjevil; proto máme žít tak, abychom na poslední soud byli vždy připraveni. (Mat. 24, 37; Mat. 24, 36; Mat. 25, 13.)

* 303. Co znamenají slova „jehož království nebude konce“?

Slova „jehož království nebude konce“ znamenají, že moc i sláva Pána Ježíše bude trvat na věky. (1.Tim. 6, 15-16; Zjev. 17, 14.)

* 304. Soudí Bůh lidi i před koncem světa?

Bůh soudí lidi i před koncem světa, a to hned po smrti, každého zvlášť a soukromě. (Luk. 16, 19-31.)

305. Co se děje s člověkem po smrti?

Po smrti se tělo člověkovo rozkládá, a duše jeho odchází před soukromý soud boží.

* 306. Obdrží lidé úplnou odměnu nebo úplný trest hned po soukromém soudu?

Úplné odměny a úplného trestu neobdrží lidé hned po soukromém soudu, nýbrž až po soudu posledním, neboť na odměně a trestu má být podle spravedlnosti zúčastněna nejen duše, ale i tělo, a to se stane až po všeobecném vzkříšení.

Poznámky:

I. O svém druhém příchodu pravil Pán Ježíš: „Když pak přijde Syn člověka ve slávě své. a všichni svatí andělé s ním, tehdy se posadí na trůnu velebnosti své.“ (Mat. 25, 31.)

*** II. Také o posledním soudu hovořil Pán Ježíš, a jeho slova jsou i podrobně zaznamenána v evangeliu Matoušově (Mat. 25, 31-46). Při té příležitosti vyslovil se též o tom, že spravedliví přijdou podle jeho spravedlivého rozhodnutí do života věčného, nespravedliví pak do trápení věčného.

* III. Apoštol Pavel píše: „My všichni musíme se ukázati před soudnou stolicí Kristovou, aby každý obdržel to, co byl v těle vykonal, buď dobré nebo zlé.“ (2.Kor. 5, 10.) Dále praví apoštol Pavel, že Pán Ježíš, až přijde, osvítí věci, které byly skryty v temnosti. (1.Kor. 4, 5.)

IV. Po prvé přišel Pán Ježíš na svět jako chudé dítě; po druhé však přijde s velikou slávou a velebností.

*** V. Třebas Pán Ježíš nezjevil dobu konce světa, přece naznačil, co bude tomu konci předcházet: umenšení víry a lásky mezi lidmi, rozmnožení nepravosti a pohoršení, jakož i příchod člověka, který se bude vydávat za druhého Krista, ve skutečnosti však bude nepřítelem Kristovým čili Antikristem (Protikristem), začež vezme i odplatu svou a bude zničen jasem druhého příchodu Pána Ježíše. (2.Sol. 2, 3-8.) Nepřijde však konec světa dříve, dokud nebudou všechny národy světa obeznámeni s evangeliem Kristovým. (Mat. 24, 14.)

* VI. Království Kristovo je trojí:

1. celý vesmír,

2. věřící na zemi,

3. blažení v nebi.

Pán Ježíš je vládcem všech. Apoštol Pavel nazývá ho jediným mocnářem, králem nad králi a pánem nad pány, jemuž přísluší čest a kralování věčné. (1.Tim. 6, 15-16.)

*** VII. Budoucí příchod Pána Ježíše ke všeobecnému soudu bude vrcholným doplňkem jeho zmrtvýchvstání a nanebevstoupení a bude znamenat jeho úplné vítězství nad zlem i konečné vítězství dobra.

Osmý článek symbolu víry.

a) O Duchu svatém.

307. Jak zní osmý článek symbolu víry?

Osmý článek symbolu víry zní: „I v Ducha svatého, Pána, oživujícího, jenž od Otce pochází a s Otcem i Synem stejně ctěn a slaven jest a mluvil skrze proroky“.

308. Co je Duch svatý?

Duch svatý je třetí božská osoba.

*** 309. Je správné učení, že Duch svatý není třetí božskou osobou a pravým Bohem, nýbrž že je to jen duševní stav člověka zbožného?

Učení, že Duch svatý není třetí božskou osobou a není pravým Bohem, nýbrž že je to jen duševní stav člověka zbožného, není správné, neboť Pán Ježíš i apoštolé mluvili o Duchu svatém jako o skutečné osobě.

310. Jak nazývá Pán Ježíš Ducha svatého?

Pán Ježíš nazývá Ducha svatého Utěšitelem, který naučí apoštoly všemu: tak možno mluvit jen o skutečné osobě. (Jan 14, 26.)

*** 311. Ze kterých slov apoštolských vysvítá, že Duch svatý jest osoba?

Že Duch svatý jest osoba, vysvítá ze slov apoštola Pavla, který pravil biskupům shromážděným v Miletě: „Buďtež tedy sebe pilní i všeho stáda, v němž Duch svatý ustanovil vás biskupy, abyste pásli církev boží!“ Ustanovovat biskupy může jen živá osoba. (Sk. 20, 28.)

312. Proč nazýváme Ducha svatého Pánem?

Ducha svatého nazýváme Pánem, abychom vyznali, že jest pravý Bůh.

313. Proč nazýváme Ducha svatého oživujícím?

Ducha svatého nazýváme oživujícím, protože uděluje lidem duchovní život. (Ž. 104, 30; Řím. 8, 26; 1.Kor. 12, 3; 1.Kor. 12, 7-11.)

314. Co vyznáváme slovy „jenž od Otce pochází“?

Slovy „jenž od Otce pochází“ vyznáváme, že Duch svatý pochází od Boha Otce, a to od věčnosti.

315. Odkud víme, že Duch svatý pochází od Boha Otce?

Že Duch svatý pochází od Boha Otce, víme od Pána Ježíše, který pravil: „Když pak přijde ten Utěšitel, kteréhož já pošlu vám od Otce, Duch pravdy, kterýž od Otce pochází, ten svědectví bude vydávati o mně. (Jan 15, 26.)

316. Co vyznáváme slovy „s Otcem i Synem stejně ctěn a slaven jest“?

Slovy „s Otcem i Synem stejně ctěn a slaven jest“ vyznáváme, že Duch svatý jest roven Bohu Otci i Synu, a že mu přísluší stejná čest a sláva, jako první a druhé božské osobě.

317. Co vyznáváme slovy „mluvil skrze proroky“?

Slovy „mluvil skrze proroky“ vyznáváme, že Duch svatý svými vnuknutími zjevoval prorokům Starého Zákona, co mají mluvit, a že tedy ve slovech starozákonních proroků jest obsaženo zjevení boží. (2.Petr 1, 21.)

318. Kdy sestoupil Duch svatý na apoštoly?

Duch svatý sestoupil na apoštoly v padesátý den po zmrtvýchvstání Pána Ježíše, to jest ve svatou Padesátnici. (Skut. 2, 1-4.)

319. Na který den v týdnu připadla svatá Padesátnice?

Svatá Padesátnice připadla na neděli.

Poznámky:

I. Ve Skutcích svatých apoštolů (Sk. 5, 3-4) se vypravuje, že apoštol Petr vytkl Ananiáši: „Proč naplnit satan srdce tvé, abys lhal Duchu svatému..:? Nezalhal jsi lidem, ale Bohu.“

* II. V žalmu 104, v. 30 se praví: „Vysíláš Ducha svého ... a obnovuješ tvář země.“ – Apoštol Pavel napsal, že Duch jest pomocen našim mdlobám (Řím. 8, 26), dále že žádný nemůže říci „Pán Ježíš“, než jedině v Duchu svatém (1.Kor. 12, 3), a že Duch svatý uděluje různé dary, jako: dar moudrosti, proroctví a jiné. To všechno znamená, že Duch svatý nás duchovně oživuje. (1.Kor. 12, 7-11.)

*** III. Slova Pána Ježíše nikdo není oprávněn doplňovat nebo opravovat. Druhý všeobecný sněm církevní zabýval se důkladně učením o Duchu svatém a vzal v úvahu všechny výroky svatého ústního podání i bible o Duchu svatém; proto právě i trval na tom, že Duch svatý pochází od Otce (a ne též od Syna). Třetí všeobecný sněm církevní zakázal měnit nebo doplňovat vyznání víry. Přesto však ve velké části křesťanů vyznání bylo změněno doplňkem, že Duch svatý pochází i ze Syna. Pravoslavná církev trvá na slovech Pána Ježíše.

IV. Apoštolé Pavel i Petr napsali, že Duch svatý mluvil skrze proroka Izaiáše (Sk. 28, 25), a že proroctví nikdy nepocházelo z lidské vůle, nýbrž z puzení Ducha svatého. (2.Petr 1, 21.)

V. Duch svatý mluvil také skrze apoštoly. Symbol víry se v tomto článku o apoštolech nezmiňuje, neboť žádný křesťan nepochybuje o tom, že apoštolé mluvili z vnuknutí Ducha svatého, který na ně sestoupil.

b) O milosti boží.

* 320. Kterak Duch svatý uděluje lidem duchovní život?

Duch svatý uděluje lidem duchovní život tím, že jim dává milost boží.

* 321. Co je milost boží?

Milost boží je duchovní síla, která nám pomáhá dosáhnout spasení.

* 322. Jak se ještě jinak nazývá milost boží?

Milost boží se ještě jinak nazývá blahodať, to jest blahý dar.

* 323. Jest nám milost boží potřebná?

Milost boží jest nám nezbytně potřebná, neboť bez ní člověk v duchovním ohledu vadne a usychá, jako rostlina bez deště a bez rosy nebeské.

* 324. Kdy hlavně nabýváme milosti boží?

Milosti boží nabýváme hlavně, když se zbožně modlíme, zvláště pak když opravdově přijímáme svaté tajiny neboli svátosti.

* 325. Co máme činit, aby v nás stále přebývala milost boží?

Aby v nás stále přebývala milost boží, máme se varovat hříchu.

* 326. Jest možno opět milosti boží nabýt, když jsme byli tak nešťastni, že jsme jí těžkým hříchem pozbyli?

Když jsme byli tak nešťastni, že jsme milosti boží těžkým hříchem pozbyli, jest možno opět jí nabýt zbožným přijetím svaté tajiny pokání.

* 327. Kterou modlitbou má pravoslavný křesťan denně vzývat Ducha svatého?

Pravoslavný křesťan má denně vzývat Ducha svatého modlitbou: „Králi nebeský“.

Poznámky:

* I. Milost boží se v nás rozmnožuje přijetím kterékoli svaté tajiny, a též když zbožně a rozjímavě čteme Písmo svaté, ze srdce upřímného konáme skutky milosrdenství, zbožně se žehnáme a s věrou užíváme svěcených věcí.

* II. Apoštol Pavel pravil: „Nevíte-li, že jste chrámem božím a že Duch boží přebývá ve vás?“ (1.Kor. 3, 16.) – O sobě pak samém se vyjádřil v téže epištole: „Milostí boží jsem, co jsem, a milost jeho, kteráž se mně stala, nebyla nadarmo.“ (1.Kor. 15, 10.) Kéž bychom i my všichni mohli říci, že milost boží v nás nebyla marná, a kéž by každý z nás byl chrámem Ducha svatého!

* III. Duch svatý jest naším Posvětitelem a Utěšitelem, neboť jeho milost nás posvěcuje a naplňuje nás útěchou; Bůh Syn jest naším Vykupitelem, a Bůh Otec je Stvořitelem všeho.

Devátý článek symbolu víry.

a) O církvi vůbec.

328. Jak zní devátý článek symbolu víry?

Devátý článek symbolu víry zní: „(Věřím) i v jednu, svatou, obecnou a apoštolskou církev.“

329. Co vyznáváme devátým článkem symbolu víry?

Devátým článkem symbolu víry vyznáváme, že Pán Ježíš Kristus k posvěcení a k spáse lidí založil církev.

*** 330. Co je církev?

Církev je Bohem ustanovená společnost lidí, kteří:

1. věří, že Pán Ježíš Kristus jest jednorozený Syn boží, který na sebe vzal člověčenství, aby spasil lidi,

2. uznávají Pána Ježíše za svou společnou hlavu,

3. v jednotě s Pánem Ježíšem tvoří společenství víry, naděje, lásky a svatých tajin,

4. uznávají církevní řád, ustanovený od Pána Ježíše a chráněný řádně ustanovenými biskupy.

*** 331. Co znamená slovo církev?

Slovo „církev“ pochází od řeckého slova „kyriaké“ a znamená tolik, co společnost Páně, to jest společnost Pána a Boha našeho Ježíše Krista.

332. Jak se nazývají členové církve?

Členové církve se nazývají křesťané.

333. Co znamená slovo křesťan?

Slovo „křesťan“ pochází od slova „Kristus“ a znamená tolik, co učedník nebo vyznavač Kristův.

* 334. Kdy vznikl název „křesťan“?

Název „křesťan“ vznikl již za dob svatých apoštolů, a to ve městě Antiochii, kde ti, kdož věřili v Pána Ježíše, ponejprv začali se nazývat „křesťané“. (Sk. 11, 26.)

*** 335. Kdo přísluší k církvi pozemské a kdo k církvi nebeské?

K církvi pozemské příslušejí křesťané, kteří žijí na zemi, k církvi pak nebeské příslušejí andělé a ti křesťané, kteří zesnuli v milosti boží.

*** 336. Jest mezi církví pozemskou a nebeskou jednota a společenství?

Mezi církví pozemskou a nebeskou jest jednota a společenství, neboť jejich společnou hlavou jest Pán Ježíš.

*** 337. Jak se uskutečňuje společenství mezi církví pozemskou a nebeskou?

Společenství mezi církví pozemskou a nebeskou se uskutečňuje vzájemnou láskou a vzájemnými prosbami a modlitbami jedněch za druhé.

338. Jak nazýváme vzájemné modlitební společenství členů církve pozemské a nebeské?

Vzájemné modlitební společenství členů církve pozemské a nebeské nazýváme „obcování svatých“.

339. Kdo je pravoslavný křesťan?

Pravoslavný křesťan je ten, kdo je platně pokřtěn a věří správně, co Bůh zjevil, jak je to uchováno ve svatém ústním podání a v Písmě svatém.

* 340. Co jest úkolem církve?

Úkolem církve jest:

1. neporušeně zachovávat starokřesťanské ústní podání,

2. správně vykládat Písmo svaté a rozšiřovat je mezi všemi národy,

3. kázáním slova božího, službami božími, svatými tajinami a křesťanskou kázní vést lidi k duchovní dokonalosti a svatosti.

*** 341. Jak nazývá církev apoštol Pavel?

Apoštol Pavel nazývá církev tělem Kristovým, jednotlivé pak členy církve nazývá údy těla Kristova. (Ef. 1, 22-23; 1.Kor. 12, 27.)

342. Co znamená věřit v církev?

Věřit v církev znamená:

1. příslušet k ní,

2. mít ji ve zbožné úctě,

3. spravovat se jejími předpisy v pevném přesvědčení, že Pán Ježíš je s ní stále spojen jako její hlava.

b) Pán Ježíš jest jedinou hlavou církve.

*** 343. Může být člověk hlavou církve Kristovy?

Člověk nemůže být hlavou církve Kristovy, neboť Kristus je Bohočlověk a církev je tělem Bohočlověka, takže její hlavou nemůže být pouhý člověk.

* 344. Ustanovil Pán Ježíš některého apoštola představeným všech ostatních apoštolů?

Pán Ježíš neustanovil žádného apoštola představeným všech ostatních apoštolů, naopak napomenul je, aby žádný z nich nenazýval se mezi nimi mistrem čili představeným, poněvadž jeden jest Mistr jejich, to jest Kristus, oni pak mezi sebou jsou bratřími. (Mat. 23, 8-10.)

345. Čeho se dovolávají ti, kdož tvrdí, že Pán Ježíš ustanovil apoštola Petra hlavou všech apoštolů a celé církve?

Ti, kdož tvrdí, že Pán Ježíš ustanovil apoštola Petra hlavou všech křesťanů a celé církve, dovolávají se slov Pána Ježíše, řečených apoštolu Petrovi, a to:

1. „Blahoslavený jsi, Šimone, synu Jonášův. – I já pravím tobě, že ty jsi Petr, a na té skále zbuduji církev svou, a brány pekelné nepřemohou ji, a tobě dám klíče království nebeského, a cokoliv bys svázal na zemi, bude svázáno i na nebi, a cokoliv bys rozvázal na zemi, bude rozvázáno i na nebi.“ (Mat. 16, 17-19.)

2. „Jáť jsem prosil za tebe, aby nezhynula víra tvá; a ty až se obrátíš, utvrzuj bratří svých.“ (Luk. 22, 32.)

3. „Pasiž beránky mé ... pasiž ovce mé.“ (Jan 21, 15-17.)

*** 346. Jak přívrženci hlavenství apoštola Petra vysvětlují slova: „Ty jsi Petr, a na té skále vzdělám církev svou?“

Přívrženci hlavenství apoštola Petra vysvětlují slova: „Ty jsi Petr, a na té skále zbuduji církev svou“ tak, že Pán Ježíš nazval apoštola Šimona Petrem, to jest skalou, a že na té skále, to jest na apoštolu Petrovi, založil církev svou.

*** 347. Je správné učení, že Pán Ježíš založil církev svou na apoštolu Petrovi?

Učení, že Pán Ježíš založil církev svou na apoštolu Petrovi, není správné, neboť

1. Pán Ježíš nazval apoštola Šimona Petrem, poněvadž na jeho otázku, za koho jej apoštolově považují, odpověděl: „Ty jsi Kristus, Syn Boha živého,“ a tím projevil skálopevnou víru v božství Pána Ježíše, takže v této souvislosti slovo „Petr“ znamená „muže, který vyznal skálopevnou víru“;

2. skálou, na níž měla být zbudována církev Kristova, byla míněna ne osoba Petrova, nýbrž ona víra, že Pán Ježíš je Synem Boha živého.

348. Odkud víme, že Pán Ježíš skálou, na níž chtěl vzdělat církev svou, nemínil apoštola Petra, nýbrž víru ve své božství?

Že Pán Ježíš skálou, na níž chtěl zbudovat církev svou, nemínil apoštola Petra, nýbrž víru ve své božství, víme z Písma svatého i ze svatého ústního podání.

*** 349. Ve které knize Písma svatého mluví se o základu církve?

O základu církve mluví se v první epištole svatého Pavla ke Korintským, a to v tom smyslu, že nikdo nemůže položit základ jiný mimo ten, který položen jest, a tím jest Ježíš Kristus. (1.Kor. 3, 11.)

*** 350. Proč zdůraznil apoštol Pavel, že Pán Ježíš Kristus je základem církve?

Apoštol Pavel zdůraznil, že Pán Ježíš Kristus je základem církve, protože se církev v Korintu tehdy začala rozdělovat na přívržence Pavlovy, Petrovy a Apollovy, a svatý Pavel upozornil, že ani on sám, ani Petr, ani Apollo, který byl od svatého Pavla ustanoven biskupem v Korintu, není základem církve, nýbrž jest jím jedině Pán Ježíš a víra v jeho božství.

*** 351. Kteří svatí otcové zaznamenali ústní podání o základu církve?

Ústní podání o základu církve zaznamenali velmi mnozí svatí otcové, zvláště pak tito:

1. blažený Augustin vysvětluje ve své knize „O slovech božích“ slova Pána Ježíše o skále takto: „Na té skále, kterou jsi vyznal, řka: »Ty jsi Kristus, Syn Boha živého,« zbuduji církev svou, to jest na víře, kterou jsi vyznal“;

2. svatý Jan Zlatoústý v padesátém třetím kázání o evangeliu Markově praví: „Na té skále zbuduji církev svou, to jest na té víře apoštola Petra“;

3. svatý Ambrož ve svém výkladu epištoly k Efezským (hl. 2, v. 20; Ef. 2, 20) se vyjadřuje takto: „Na té skále zbuduji církev svou, to značí: na vyznání pravoslavné víry.“ – Tak učili všichni svatí otcové.

Poznámka:

Proto též při svěcení nového chrámu zpívá se píseň; „Ó Dobrotivý, jenž jsi svou církev zbudoval na skále víry, přijímej v tomto chrámě naše modlitby.“

352. Kdo jsou svatí otcové?

Svatí otcové v širším smyslu jsou všichni vůdcové, proroci a přední pracovníci církve starozákonní i novozákonní, v užším smyslu pak jsou to vynikající biskupové a kněží z prvních století křesťanských, kteří se velmi zasloužili o církev.

353. Proč Pán Ježíš nemohl zbudovat církev svou na osobě apoštola Petra?

Pán Ježíš nemohl zbudovat církev svou na osobě apoštola Petra, poněvadž

1. církev nelze budovat na žádném člověku, neboť lidé, i svatí, mohou chybovat;

2. Pán Ježíš hned po svých slovech o zbudování církve na skále řekl Petrovi: „Jdi pryč ode mne, satane, ku pohoršení jsi mi“ (Mat. 16, 23);

3. apoštol Petr Pána Ježíše třikrát zapřel. (Luk. 22, 56-60.)

*** 354. Jak máme rozumět slovům: „A tobě dám klíče království nebeského?“

Slovům: „A tobě dám klíče království nebeského“ máme rozumět obrazně; slova ta znamenají totéž, jako:

1. moc svazovat a rozvazovat, to jest odpouštět nebo zadržovat hříchy;

2. ukládat církevní tresty nebo případně je odpouštět.

*** 355. Dal Pán Ježíš moc svazovat a rozvazovat jenom Petrovi?

Pán Ježíš dal moc svazovat a rozvazovat nejen Petrovi, nýbrž všem apoštolům, když jim pravil: „Amen, pravím vám: cožkoli svážete na zemi, bude svázáno i na nebi, a cožkoli rozvážete na zemi, bude rozvázáno i na nebi“ (Mat. 18, 18); a při jiné příležitosti řekl taktéž všem apoštolům: „Přijměte Ducha svatého; kterýmžkoli odpustili byste hříchy, odpouštějí se jim, a kterýmžkoli zadrželi byste, zadrženy jsou.“ (Jan 20, 22-23.)

*** 356. Kdy řekl Pán Ježíš apoštolu Petrovi: „Já jsem prosil za tebe, aby nezhynula víra tvá, a ty až se obrátíš, utvrzuj bratří svých?“

Tato slova řekl Pán Ježíš ke konci poslední večeře, když se s apoštoly loučil a při tom předpověděl, že ho Petr třikrát zapře.

*** 357. Ustanovil Pán Ježíš těmito slovy Petra hlavou všech apoštolů a celé církve?

Pán Ježíš neustanovil těmito slovy Petra hlavou všech apoštolů a celé církve, nýbrž chtěl jimi říci, že Petr, když ho zapře, na rozdíl od Jidáše nepozbude víry, nýbrž se i obrátí a právě svým obrácením bude ve víře posilovat ostatní.

*** 358. Jsou v Písmě svatém uvedeny případy, že obrácený hříšník posiloval své bližní ve víře?

V Písmě svatém jsou uvedeny takové případy; na příklad: žena Samaritánka, která byla velikou hříšnicí a obrátila se, po svém obrácení přivedla k Pánu Ježíši a upevnila ve víře mnoho obyvatelů městečka Sycharu (Jan 4, 5-39); nebo apoštol Pavel, když přestal být nepřítelem Kristovým a obrátil se, získal pro Krista a utvrdil ve víře mnoho tisíc lidí na různých místech.

*** 359. Jest vůbec možno slova: „A ty až se obrátíš, utvrzuj bratří svých,“ chápat tak, že by Pán Ježíš byl měl úmysl ustanovit jimi apoštola Petra představeným celé církve?

Ta slova nelze tak chápat, neboť své bližní ve víře může utvrzovat každý, kdo se od hříchu k Bohu upřímně obrátí, ať jest představený nebo podřízený těch lidí nebo jim rovný.

*** 360. Kdy řekl Pán Ježíš Petrovi: „Pasiž beránky mé“ a „pasiž ovce mé“?

Pán Ježíš řekl Petrovi: „Pasiž beránky mé“ a „pasiž ovce mé“ v přítomnosti svých učedníků, když po svém zmrtvýchvstání mezi ně přišel; bylo to tedy až potom, co ho Petr byl předtím třikráte zapřel.

361. Řekl tehdy Pán Ježíš Petrovi pouze, aby pásl beránky a ovce jeho?

Pán Ježíš tehdy neřekl Petrovi pouze, aby pásl beránky a ovce jeho, nýbrž napřed se Petra třikráte tázal: „Šimoně Jonášův, miluješ mne?“ a když Petr na tyto otázky odpovídal, že Pána Ježíše miluje, tu mu Pán Ježíš po každé odpovědi řekl, aby pásl beránky, případně ovce jeho. (Jan 21, 15-17.)

*** 362. Proč Pán Ježíš třikráte se Petra tázal: „Miluješ mne?“

Pán Ježíš tázal se Petra třikráte: „Miluješ mne?“ poněvadž chtěl, aby Petr po trojím svém veřejném zapření projevil své obrácení trojím veřejným vyznáním lásky.

*** 363. Jak jest jedině možno rozumět slovům Pána Ježíše, aby Petr pásl beránky a ovce jeho?

Slovům Pána Ježíše, aby Petr pásl beránky a ovce jeho, jest možno rozumět jedině tak, že Petr trojím zapřením svého Mistra stal se nehodným úřadu apoštolského, avšak po trojím vyznání lásky Pán Ježíš opět prohlásil, že svatému Petrovi apoštolský úřad ponechává.

*** 364. Možno tedy ze slov Pána Ježíše, že Petr má pást beránky a ovce jeho, dokazovat hlavenství Petrovo nad ostatními apoštoly a celou církví?

Ze slov Pána Ježíše, že Petr má pást beránky a ovce jeho, nelze nikterak dokazovat hlavenství Petrovo nad ostatními apoštoly a celou církví, neboť pastýři duchovních beránků a ovcí Kristových byli bez rozdílu všichni apoštolé, a ne jen Petr.

* 365. Kdo jest nejvyšším pastýřem a Mistrem všech apoštolů i jejich nástupců a vůbec celé církve?

Nejvyšším pastýřem a Mistrem všech apoštolů i jejich nástupců a vůbec celé církve jest jedině sám Pán Ježíš Kristus, který řekl: „Já jsem ten dobrý pastýř a znám (ovce) své.“ (Jan 10, 14.)

* 366. Považoval apoštol Petr sebe za hlavu ostatních apoštolů?

Apoštol Petr nepovažoval sebe za hlavu ostatních apoštolů, neboť ve své první epištole nazývá sebe jen spolustarším čili spolupastýřem, ale Pána Ježíše nazývá knížetem pastýřů čili arcipastýřem, to jest hlavou pastýřů. (1.Petr 5, 1-4.)

*** 367. Považovali snad ostatní apoštolé a první křesťané apoštola Petra za hlavu celé církve?

Ani ostatní apoštolé a první křesťané nepovažovali apoštola Petra za hlavu celé církve, neboť z Písma svatého víme, že:

1. sbor apoštolů poslal Petra a Jana do Samaří (Skut. 8, 14);

2. když Petr pokřtil ve městě Cesarei pohanského setníka Kornelia, přeli se kvůli tomu s ním křesťané jerusalemští, a on byl nucen se obhajovat (Skut. 11, 1-4);

3. apoštol Pavel zjevně odpíral apoštolu Petrovi ve městě Antiochii, vytýkaje mu, že nejedná správně, když se straní pohanokřesťanů. (Gal. 2, 11-13.) Tak by se apoštolé a první křesťané k apoštolu Petrovi nebyli mohli chovat, kdyby ho byli považovali za hlavu celé církve.

*** 368. Komu podléhali jednotliví apoštolé po nanebevstoupení Pána Ježíše?

Po nanebevstoupení Pána Ježíše podléhali jednotliví apoštolé celému sboru čili sněmu apoštolů.

*** 369. Odkud víme, že jednotliví apoštolé podléhali celému sboru čili sněmu apoštolů?

Že jednotliví apoštolé podléhali celému sboru čili sněmu apoštolů, víme z toho, že:

1. Petr a Jan uposlechli, když byli od sboru apoštolů posláni do Samaří;

2. běželo-li o rozřešení zásadní otázky celocírkevní, žádný z apoštolů, ani Petr, nepovažoval se za oprávněného rozhodnout o ní závazně, nýbrž rozhodl o ní sněm všech apoštolů za přítomnosti presbyterů neboli kněží a věřících. (Skut. 15, 23-29.)

*** 370. Vypravuje Písmo svaté o shromážděních sboru apoštolského?

Písmo svaté vypravuje o shromážděních sboru apoštolského, a to ve Skutcích svatých apoštolů.

*** 371. O kterých důležitých shromážděních sboru apoštolského se vypravuje ve Skutcích svatých apoštolů?

Ve Skutcích svatých apoštolů vypravuje se o těchto důležitých shromážděních sboru apoštolského:

1. Když měl za zpronevěřilého Jidáše být zvolen nový apoštol (Skut. 1, 15-26);

2. když byl seslán Duch svatý (Skut. 2, 1-4);

3. když měli být ustanoveni diákoni (jáhnové) neboli pomocníci apoštolů (Skut. 6, 1-6);

4. když mělo být rozhodnuto o tom, zdali a jak mají být do církve přijímáni pohané, kteří v Pána Ježíše uvěřili. (Skut. 15, 1-35.)

*** 372. Jak se nazývá toto čtvrté shromáždění apoštolů?

Toto čtvrté shromáždění apoštolů nazývá se apoštolským sněmem, neboť na něm bylo rokováno a učiněno závazné rozhodnutí, jak se děje na sněmech.

*** 373. Nepožíval snad apoštol Petr, třebas nebyl hlavou církve, přece zvláštní úcty ve sboru apoštolů?

Apoštol Petr, třebas nebyl hlavou církve, požíval zvláštní úcty ve sboru apoštolů, a to pro své stáří a svou horlivost a pohotovost.

*** 374. Požívali vedle Petra snad ještě jiní apoštolé zvláštní úcty?

Vedle Petra požívali zvláštní úcty ještě apoštolé Jakub a Jan, kteří společně s Petrem byli považováni za sloupy církve. (Gal. 2, 9.)

*** 375. Který apoštol získal si později o církev největších zásluh?

Později získal si o církev největších zásluh apoštol Pavel, takže křesťané apoštoly Petra a Pavla mají za předáky apoštolů.

*** 376. Znamená tato zvláštní úcta církve k apoštolům Petrovi, Jakubovi, Janovi a Pavlovi, že tito svatí apoštolé byli představenými ostatních apoštolů a celé církve?

Zvláštní úcta k těmto čtyřem apoštolům neznamená, že by tito svatí apoštolé byli představenými ostatních apoštolů a celé církve, neboť církev nemohla mít současně čtyři hlavy. Ona měla a má jedinou hlavu v Pánu Ježíši Kristu.

*** 377. Jaký důvod vedl k vytvoření učení o hlavenství apoštola Petra nad celou církví?

K vytvoření učení o hlavenství apoštola Petra nad celou církví vedl ten důvod, aby také biskup města Říma, hlavního města tehdejší veleříše římské, byl uznán za hlavu celé církve.

*** 378. Co ještě se tvrdí za tím účelem, aby biskup města Říma byl uznáván za hlavu celé církve?

Za tím účelem, aby biskup města Říma byl uznáván za hlavu celé církve, tvrdí se ještě to, že apoštol Petr byl prvním biskupem římským a že další římští biskupové jako jeho nástupci dědí po něm hlavenství nad celou církví.

*** 379. Je něčím dosvědčeno, že apoštol Petr byl v Římě?

Že apoštol Petr byl v Římě, je dosvědčeno ústním podáním o jeho mučednické smrti, kterou tam v roce 67 zemřel, byv ukřižován hlavou dolů.

*** 380. Lze na základě toho, že apoštol Petr zemřel mučednickou smrtí v Římě, tvrdit, že byl také prvním biskupem města Říma?

Na základě toho, že apoštol Petr zemřel mučednickou smrtí v Římě, nelze tvrdit, že byl také prvním biskupem města Říma, neboť též apoštol Pavel, který v Římě delší dobu působil, zemřel tam smrtí mučednickou, ale biskupem římským nebyl.

Poznámka:

*** Působení apoštola Pavla v Římě je dosvědčeno Písmem svatým, jako Sk. 28, 16-31; II. Tím. 1, 17. – Z Říma napsal svatý Pavel i několik listů.

*** 381. Měli svatí apoštolé stálá sídla?

Svatí apoštolé neměli stálých sídel, nýbrž cestovali světem, hlásajíce učení křesťanské, a kde povstala větší skupina křesťanů, tam světili a ustanovovali biskupy a šli hlásat evangelium jinam.

*** 382. O kterém apoštolu víme, že se na mnoho let usídlil na jednom místě?

Pouze o apoštolu Janovi víme, že se po působení na různých místech usídlil na mnoho let ve městě Efezu a tam také zemřel.

*** 383. Která místa jsou v Písmě svatém zaznamenána jako působiště svatého apoštola Petra?

V Písmě svatém jsou jako působiště svatého apoštola Petra zaznamenána tato místa:

1. Jerusalem (Skut.: na mnoha místech),

2. Samaří (Skut. 8, 14),

3. Lydda (Skut. 9, 32),

4. Joppe (Skut. 9, 43),

5. Cesarea (Skut. 10, 24),

6. Antiochia (Gal. 2, 11),

7. Babylon (1.Petr 5, 13).

Poznámka:

*** Město Babylon leželo na řece Eufratu a bylo hlavním městem říše babylonské, později assyrské. Také předměstí hlavního egyptského města Alexandrie slulo Babylon; odtud jeden z pravoslavných biskupů v Egyptě má titul „biskup babylonský“. Apoštol Petr psal první svůj list v Babyloně. Který to byl Babylon, nelze s jistotou říci. Přívrženci učení o hlavenství apoštola Petra tvrdí, že tento apoštol označil tím názvem město Řím.

*** 384. Která místa jsou zachována v ústním podání jako působiště svatého Petra?

V ústním podání jsou jako působiště svatého Petra zachována tato místa: jižní pobřeží Černého moře, v Egyptě město Alexandria a v Itálii město Řím.

*** 385. Jest nějaký důvod, aby jedině biskup města Říma byl považován za nástupce apoštola Petra?

Není žádného důvodu, aby jedině biskup města Říma byl považován za nástupce apoštola Petra, neboť i ti biskupové, kteří byli od apoštola Petra na jiných místech ustanoveni, jsou jeho nástupci a všichni by mohli stejným právem požadovat pro sebe hlavenství nad celou církví.

*** 386. Kdo je v nejstarším seznamu biskupů města Říma uveden jako první?

V nejstarším seznamu biskupů města Říma jest uveden jako první Linus, a ne apoštol Petr; jméno apoštola Petra bylo před jméno biskupa Lina napsáno teprve v seznamech později psaných.

*** 387. Může být učení o hlavenství biskupa města Říma nad celou křesťanskou církví uznáno?

Učení o hlavenství biskupa města Říma nad celou křesťanskou církví nemůže být uznáno, neboť Pán Ježíš nikdy neustanovil žádnou nejvyšší viditelnou hlavu církve, proto není a nemůže být takovou hlavou nikdo, ani biskup města Říma.

*** 388. Z čeho povstalo učení o nevyhnutelné potřebě nejvyšší viditelné hlavy celé církve Kristovy?

Učení o nevyhnutelné potřebě nejvyšší viditelné hlavy celé církve Kristovy povstalo z velikého úpadku víry v neviditelnou hlavu církve, to jest v Pána Ježíše Krista, a v jeho přebývání a působení v církvi, jakož i z velkého úpadku lásky k němu.

*** 389. V jakou toliko nejvyšší hlavu celé církve můžeme věřit?

Můžeme věřit toliko v neviditelnou hlavu celé církve, jako věříme v Boha, třebas ho nevidíme. Touto hlavou jest jedině Pán Ježíš Kristus, který jest jediným svatým neposkvrněným a věčným nejvyšším knězem naším a nejvyšším pastýřem naším. (Ef. 1, 22-23; Kol. 1, 18; Žid. 3, 1; Žid. 4, 14; Žid. 5, 5-6; Žid. 7, 26.)

*** 390. Kdo jest po smrti svatých apoštolů oprávněn rozhodovat o zásadních celocírkevních otázkách?

Po smrti svatých apoštolů jsou všeobecné sněmy církevní oprávněny rozhodovat o zásadních celocírkevních otázkách.

*** 391. Co je všeobecný sněm církevní?

Všeobecný sněm církevní je shromáždění biskupů celé církve, jakožto nástupců svatých apoštolů.

*** 392. Na základě kterých zaslíbení Kristových rozhodují všeobecné sněmy církevní o celocírkevních otázkách?

Všeobecné sněmy církevní rozhodují o celocírkevních otázkách na základě těchto zaslíbení Kristových:

1. „Kdežkoli shromáždí se dva nebo tři ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich“ (Mat. 18, 20);

2. „Aj, já s vámi jsem po všechny dny až do skonání světa“ (Mat. 28, 20);

3. „Utěšitel pak, ten Duch svatý, kterého pošle Otec ve jménu mém, on vás naučí všemu a připomene vám všecko, což jsem mluvil vám.“ (Jan 14, 26.)

*** 393. Co znamenají tato zaslíbení Pána Ježíše?

Tato zaslíbení Pána Ježíše znamenají, že Pán Ježíš je v církvi svým božstvím stále přítomen a že společně se svatým Duchem působí milostivě na rozhodování řádně konaných církevních sněmů, aby jejich rozhodnutí se od zjevení božího neodchýlila.

*** 394. Smějí církevní sněmy prohlašovat nová učení nebo doplňovat a měnit zjevení boží?

Církevní sněmy nesmějí prohlašovat nová učení ani doplňovat a měnit zjevení boží, nýbrž jsou jen k tomu konány, aby vyskytnuvší se církevní otázky vyjasňovaly a řešily v duchu zjevení božího, jak jest zachováno ve svatém ústním podání a v Písmě svatém.

*** 395. Od kdy mohla církev křesťanská konat své všeobecné sněmy?

Církev křesťanská mohla konat své všeobecné sněmy, až dosáhla svobody, neboť v době pronásledování všeobecný sněm konat nemohla.

*** 396. Kolik bylo církevních sněmů?

Církevních sněmů bylo od prvních dob křesťanských až po naše časy velmi mnoho; z nich však bylo toliko sedm sněmů všeobecných.

*** 397. Jak se nazývají usnesení církevních sněmů?

Usnesení církevních sněmů se nazývají „pravidla“ (řecky: kánon).

*** 398. Má církev pravoslavná nějaká církevní pravidla ještě z doby pronásledování?

Církev pravoslavná má pravidla ještě z doby pronásledování, a to tak zvaná pravidla apoštolská a též pravidla několika sněmů místních.

*** 399. Co jsou pravidla apoštolská?

Pravidla apoštolská jsou ona pravidla, která byla sepsána sice až po smrti apoštolů, ale na základě jejich rozhodnutí, jak se zachovala v ústním podání.

*** 400. Zaznamenali i někteří svatí otcové některá církevní pravidla z ústního podání?

I někteří svatí otcové zaznamenali některá církevní pravidla z ústního podání, a to hlavně: svatý Basil Veliký, svatý Řehoř Nisský, svatý Řehoř Nazianský, svatý Amfiloch a jiní.

*** 401. Která církev řídí se pravidly apoštolskými a pravidly všeobecných sněmů církevních, jakož i pravidly, zaznamenanými od svatých otců?

Pravidly apoštolskými a pravidly všeobecných sněmů církevních, jakož i pravidly, zaznamenanými od svatých otců, řídí se až do dnešní doby jedině církev pravoslavná.

*** I. Církev nebeskou nazývá svatý apoštol Pavel nebeským Jerusalemem. (Žid. 12, 22.)

*** II. Obcování svatých, případné společenství mezi církví pozemskou a nebeskou uskutečňuje se takto: Pozemští členové církve, modlíce se k Bohu, vzpomínají též svatých na věčnosti i ostatních zesnulých, jakož i andělů. Prosíme svaté, aby se k Bohu za nás modlili, svatí pak, nacházejíce se na vyšších stupních blízkosti boží, svými modlitbami podporují modlitby naše a mimo to podle vůle boží též jinak blahodárně působí na nás podobně, jako andělé. – Máme také možnost prosit Boha, aby byl milosrdný k našim zesnulým; vede nás k tomu láska, která nemůže a nemá být přerušena ani smrtí. – Obcování svatých zahrnuje v sobě též vzájemné obecenství modlitby a lásky v Kristu i vzájemné sloužení členů církve, žijících na zemi. Obecenství modlitby mezi členy církve pozemské pozůstává v tom, že se druh za druha modlíme. Obecenství lásky v tom, že druh druhu pomáháme. – Jako mohu mít úctu k vynikajícím členům církve pozemské, tak mohu tím více mít úctu i k vynikajícím členům církve nebeské; a jako mohu prosit člena církve pozemské, aby se za mne modlil, tak mohu o totéž prosit člena církve nebeské.

*** III. Žádná, ani čistě lidská společnost nemůže být založena na člověku, nýbrž musí být založena na určité myšlence; tím méně mohla být církev křesťanská založena na člověku, třebas byl apoštolem, naopak mohla a musila být založena na základní myšlence křesťanského náboženství, to jest na víře, že Pán Ježíš Kristus je Syn Boha živého.

*** IV. Pán Ježíš dával apoštolům jména podle jejich osobního jednání. Týkalo se to však jen jejich osob, a ne též jejich nástupců. Nebylo to žádným dědictvím, které by bylo spojeno s určitými biskupskými stolci a přecházelo na všecky biskupy, kteří ty stolce budou zaujímat. Jako apoštolu Šimonovi dal jméno Petr pro víru, kterou s pevným důrazem projevil, tak dal apoštolům Jakubovi a Janovi jméno „synové hromu“ pro jejich horlivost. (Mar. 3, 16-17.) Jestliže se tvrdí, že vlastnost apoštola Šimona, pro kterou byl nazván Petrem, dědí se na všechny domnělé nástupce, pak by se mohlo stejným právem tvrdit, že horlivost apoštolů Jakuba a Jana přechází taktéž na všechny biskupy, kteří jsou jejich nástupci. Tak primitivní a zmechanisované chápání vzájemné souvislosti mezi apoštoly a jejich nástupci příčí se duchu křesťanské víry. Pán Ježíš dal nepokrytě najevo, že spor o to, zdali sluší modlit se Bohu v Jerusalemě nebo na hoře Garizim, je nedůstojným pravého náboženského života, neboť Bůh jest duch a není vázán výlučně na určité místo tak, že by jenom na tom místě bylo nutno se modlit. (Jan 4, 20-24.) Kdo tvrdí, že osud církve boží je vázán na určitý biskupský stolec, projevuje názor Boha ještě více nedůstojný, než byl spor, o němž Pán Ježíš se odmítavě vyslovil, neboť mezi Jerusalemem a horou Garizim byl v náboženském ohledu přece nějaký rozdíl, kdežto uvnitř církve mezi biskupskými stolci náboženského rozdílu není.

*** V. Učení o hlavenství biskupů města Říma nad celou církví vedlo k tomu, že tito biskupové neboli papežové se na rozhraní století VIII. a IX. stali světskými panovníky státu, který tehdy byl zřízen franckými králi ve střední Itálii, s hlavním městem Římem, a byl nazván „Dědictví svatého Petra“. Další důsledek toho učení byl, že se biskupům města Říma podrobily všechny místní církve v západní a střední Evropě, jakož i v severní Africe. Konečně toto učení vedlo k tomu, že v roce 1870 sněm římské církve, konaný ve Vatikánu, prohlásil biskupa města Říma ve věcech víry a mravů za neomylného.

*** VI. Není správné, aby biskup byl světským panovníkem, neboť biskupové jsou správci tajemství Kristových (1.Kor. 4, 1), a Pán Ježíš Kristus pravil, že jeho království není z tohoto světa. Panovníci jsou povinni starat se o světské věci, jsou nuceni držet vojska, vést války a jiné, což se nesrovnává s úřadem kněžským. Pán Ježíš pravil, že se pro apoštoly nehodí, aby vládli nad národy, jako to činí světští panovníci. (Mat. 20, 25-26.)

*** VII. Není možné, aby jednotlivý křesťan, třebas by to byl i biskup, byl ve věcech víry a mravů neomylný, neboť Pán Ježíš žádnému jednotlivému členu církve, byť by byl i apoštolem, nedal dar neomylnosti, aby ho neuvedl ve veliké pokušení pýchy, a mimo to byli už i mezi biskupy, třebas jsou nástupci apoštolů, též takoví, že musili být od církve odsouzeni. Také někteří biskupové města Říma byli už odsouzeni, na příklad Honorius (625-638), který se přidržoval bludu, že Pán Ježíš neměl lidské vůle, a byl odsouzen šestým všeobecným sněmem církevním, společně s cařihradským biskupem Sergijem i alexandrijským biskupem Kyrem. Jiní zase kolísali mezi pravdou a bludem, jako Liberius, který v jisté době souhlasil s Arijem, nebo Vigilius (538-555), který se nějaký čas přidržoval bludu, že Pán Ježíš neměl plné přirozenosti lidské.

*** VIII. Učení, že biskup města Říma jest nejvyšší viditelnou hlavou celé církve, zahrnuje v sobě mimo jiné zvláště tyto nesrovnalosti:

1. Kdyby biskupové města Říma měli skutečně hlavenství nad celou církví, byl by býval hlavou celé církve hned první biskup Linus, a svatý apoštol Jan, který se dožil asi 100 let a zemřel až po roku 100 po narození Kristově, byl by býval podřízen biskupu Linovi i jeho nástupcům Kletovi, Klimentovi a Evaristovi, což nelze v hlavě srovnat, a nelze ani připustit ani si pomyslit, že by byli tehdejší křesťané biskupa římského kladli nad apoštola;

2. jestliže apoštol Jan nebyl podřízen římskému biskupu Linovi a třem jeho nástupcům, pak v předpokladu, že církev se bez nejvyšší viditelné hlavy nemůže obejít – byl by musil být tou hlavou apoštol Jan, a římští biskupové Linus, Kletus, Kliment a Evarist byli by mu musili být podřízeni, ale byla by tu otázka, na základě čeho byl by se svatý Jan stal hlavou celé církve, když tou hlavou byl prý ustanoven svatý Petr a jeho nástupci;

3. jestliže by se byl svatý Jan stal po smrti svatého Petra nejvyšší hlavou celé církve, pak by toto hlavenství nebylo přešlo na domnělého nástupce svatého Petra v Římě, nýbrž na Petrova spoluapoštola, který však nesídlil v Římě, nýbrž v Efezu;

4. nastává dále v tomto případě otázka, proč po smrti svatého Jana viditelné hlavenství nad celou církví nepřešlo na jeho nástupce, to jest na biskupy v Efezu, a proč se přeneslo na biskupy města Říma, když jmenovaní první biskupové v Římě toho hlavenství neměli;

5. jestliže však hlavenství nad celou církví obdržel po smrti svatého Petra římský biskup Linus a jestliže apoštol Jan byl snad z jeho pravomoci vyňat, je další otázka, kdo byl nejvyšší viditelnou hlavou toho velikého počtu věřících Malé Asie, které spravoval svatý Jan z Efezu: byli to po sobě biskupové římští Linus, Kletus, Kliment a Evarist, anebo byl to apoštol Jan?;

6. mimo to povstává nesrovnalost po každé, když zemře biskup města Říma, neboť až do zvolení nového biskupa byla by církev bez nejvyšší viditelné hlavy, což by nebylo lze připustit, jestliže církev bez nejvyšší viditelné hlavy nemůže žít;

7. jest nepopiratelnou skutečností, že mezi biskupy města Říma vedle zbožných mužů bylo i několik takových, kteří žili prostopášně; lze připustit, aby i ti, kteří působili pohoršení, byli nejvyšší hlavou církve Kristovy?;

8. mnohdy byli současně dva římští biskupové, kteří se vzájemně z církve vylučovali, ba v době Mistra Jana Husa byli od roku 1409 do roku 1415 současně tři papežové: v Římě Řehoř XII., v Avignonu Benedikt XIII. a v Pise Jan XXIII.; který z nich byl nejvyšší viditelnou hlavou církve?

*** IX. Apoštolé, shromáždění na sněmu ve jménu Pána Ježíše, věřili pevně v jeho ujištění, že dlí duchovně mezi nimi a svými vnuknutími zasahuje do jejich jednání a že svatý Duch uvede je ve všelikou pravdu. V tomto zcela oprávněném a odůvodněném přesvědčení učinili v otázce přijímání uvěřivších pohanů do církve své rozhodnutí a poslali místním církvím přípis, ve kterém pravili: „Vidělo se Duchu svatému i nám...“ (Sk. 15, 28.) Rozhodnutí apoštolského sněmu uznala a přijala celá církev bez jakýchkoliv pochybností o jeho správnosti. – Stejný význam, povznesený nade vší pochybnost, mají též řádně svolané všeobecné sněmy církevní, neboť i ony se shromažďují ve jménu Pána Ježíše a mohou právem být přesvědčeny, že Pán Ježíš je duchovně přítomen při jejich jednání. Usnesení jejich jsou stejně závazná, jako usnesení sněmu apoštolů. Svatý apoštol Pavel nazval církev sloupem pravdy. (1.Tim 3, 15.) Na církevních sněmích jsou přítomni biskupové, dále zástupci duchovenstva, zvláště bohoslovečtí učenci, ale i vynikající laikové. Hlasování však se zúčastňují a usnesení prohlašují jen biskupové, jakožto nástupci apoštolů.

*** X. Neochvějná důvěra, že Pán Ježíš jako hlava církve je přítomen uprostřed těch, kdož se ve jménu jeho shromáždili – bez ohledu na to neb ono místo, na ten nebo onen biskupský stolec – zvláště běží-li o všeobecný sněm církevní, a že takovému shromáždění dostává se osvícení shůry, aby učinilo správné rozhodnutí, je něco docela jiného, než věroučná neomylnost, vázaná na určitý biskupský stolec, jako by přítomnost Pána Ježíše a působení svatého Ducha v rozhodujících okamžicích byla zaručena jen tomu určitému stolci. – Trojího druhu jsou odpůrci pravoslavného názoru na všeobecné sněmy církevní: Jedni nevěří v božství Pána Ježíše ani v jeho stálou živou duchovní přítomnost v církvi a dívají se na církev více méně jako na pouhý náboženský spolek: ti říkají pohodlně: odmítáme neomylnost všeobecných sněmů stejně, jako neomylnost římského biskupa. Druzí sice snad věří v božství Kristovo, ale z určitých důvodů, zatížených nedůsledností, nechápajíce církve a její plnosti, vyprázdnili její pojem a z neznalosti zavrhují sněmy církevní. Třetí věří v božství Kristovo i v božský základ církve, avšak v důsledku dějinného vývoje, který znamená odklon od původního zřízení církevního, jehož podstatnou součástkou byly sněmy církevní, vyprázdnili pojem církevních sněmů a postavili nad ně jeden biskupský stolec. Co by však v nynějším světovém zmatku znamenal všeobecný církevní sněm!

*** XI. Všeobecné sněmy církevní jsou tyto:

1. První všeobecný sněm církevní svolal do Niceje v roce 325 císař Konstantin Veliký a předsedal mu sv. Hosij, biskup z Kordovy.

2. Druhý svolal v roce 381 do Cařihradu císař Teodosij I. Veliký, a předsedal mu po sobě biskup Meletij z Antiochie, pak sv. Řehoř Naziánský, biskup z Cařihradu, a po něm jeho nástupce na stolci cařihradském biskup Nektarij.

3. Třetí byl svolán v roce 431 císařem Teodosiem II. do Efesu, a předsedou jeho byl sv. Cyril, biskup alexandrijský.

4. Čtvrtý svolal v roce 451 do Chalcedonu císař Marcián, a předsedali mu střídavě biskup cařihradský Anatolij, dále zástupcové biskupa římského Lva I. (biskupové Paschasij a Lucencij) a mimo to biskup antiochijský Maxim a jerusalemský Juvenal.

5. Pátý svolal v roce 553 do Cařihradu císař Justinián I., a předsedal mu biskup cařihradský Eutychij.

6. Šestý svolal v roce 680 do Cařihradu císař Konstantin IV. Pogonat, a předsedal mu za souhlasu biskupů on sám.

7. Sedmý svolala v roce 787 jménem neplnoletého císaře Konstantina VI. Porfyrogeneta, císařovna Irena do Niceje, a předsedal mu biskup cařihradský Tarasij.

*** XII. Na všeobecných sněmech církevních předsedali ti biskupové, jimž sněm vyslovil svou důvěru. Předsedu, pro něhož se vyslovil sněm, potvrzoval a jmenoval císař, který ten sněm svolal.

*** XIII. Jako doklad pro hlavenství římského biskupa uvádívá se také to, že se na něho obracely s prosbou o radu duchovní osoby též z jiných místních církví, jakož i to, že římský biskup posílal okružní listy čili encykliky představitelům jiných místních církví; zamlčuje se však, že také na biskupa alexandrijského, cařihradského, antiochijského a jiné se obracely s prosbou o radu duchovní osoby z jiných místních církví a že také tito biskupové posílali okružní listy představitelům jiných místních církví.

*** XIV. Titul „papež“ (papa) mají dva biskupové: alexandrijský (pravoslavný) a římský. Slovo „papa“ značí tolik co otec. Na východě byli tak v lidové mluvě nazýváni původně všichni biskupové. Později ten název zůstal tam jen biskupu alexandrijskému. Římského biskupa začali tak nazývat až v V. století.

*** XV. Učením o nejvyšší viditelné hlavě církve je do pozadí zatlačováno vědomí, že Pán Ježíš je v církvi stále přítomen, a že jeho přítomnost je v církvi činná, podnětná, do života církevního zasahující a život církve udržující a řídící.

*** XVI. Na slova Spasitelova „ty jsi Petr, a na té skále vzdělám církev svou“, začal se ve smyslu prvenství odvolávat teprve římský biskup Kalist I. (217-222).

c) O vlastnostech církve.

402. Které jsou hlavní vlastnosti církve?

Hlavní vlastnosti církve jsou, že jest:

1. jedna,

2. svatá,

3. obecná a

4. apoštolská.

1. Církev jest jen jedna.

* 403. Proč může být církev jen jedna?

Církev může být jen jedna, protože Pán Ježíš mluvil vždy jen o jedné církvi a o jednom jejím nejvyšším pastýři a také jen jednu církev založil.

Poznámka:

* Pán Ježíš řekl: „Já jsem ten dobrý pastýř... A mám i jiné ovce, kteréž nejsou z tohoto ovčince. I tyť musím přivésti... A budeť jedno stádo a jeden pastýř“ (Jan 10, 14-16). Tímto pastýřem mínil sebe sama.

*** 404. Když jest církev Kristova jenom jedna, co jest potřeba v ní zachovávat?

Když jest církev Kristova jen jedna, jest potřeba v ní zachovávat vnitřní jednotu.

*** 405. V čem záleží vnitřní jednota církve?

Vnitřní jednota církve záleží v tom,

1. že její údové příslušejí k Pánu Ježíši jako ke své společné hlavě, s níž společně tvoří jednotné tělo,

2. že vyznávají jedno učení,

3. že jsou posvěcováni jedním Duchem svatým, přijímajíce tytéž tajiny neboli svátosti,

4. že zachovávají týž společný řád.

*** 406. Zdali se s učením o jedné církvi srovnává pravoslavná modlitba za blaho a sjednocení svatých církví božích, tedy církví několika?

Pravoslavná modlitba „za blaho a sjednocení svatých církví božích“, tedy církví několika, srovnává se s učením o jedné církvi, neboť tato modlitba se koná za místní a národní církve, které jsou částmi jedné církve Kristovy.

*** 407. Zdali vznikání místních a národních církví se protiví jednotě církve?

Vznikání místních a národních církví se neprotiví jednotě církve, jestliže zachovávají společné učení a společný řád.

***408. Čím je tvoření místních a národních církví odůvodněno?

Tvoření místních a národních církví jest odůvodněno tím,

1. že jest mnoho různých národů, z nichž každý jest povolán k víře křesťanské a každý má právo uplatnit se v církvi Kristově,

2. že každý národ má svůj jazyk a má právo modlit se a konat služby boží ve svém jazyku, neboť Bůh rozumí všem řečem,

5. že i svatí apoštolé obdrževše při seslání svatého Ducha dar jazyků, budovali na základě společné víry různé místní a národní církve.

*** 409. Které byly hlavní místní církve v době apoštolské?

Hlavní místní církve v době apoštolské byly:

1. církev jerusalemská pro oblast Palestiny (Sk. hl. 1 a násl.),

2. církev antiochijská pro oblast Sýrie (Sk. hl. 11 a násl.),

3. církev efezská pro západní oblast Malé Asie (List k Ef.; Sk. hl. 19),

4. církev korintská pro jižní Řecko (I. a II. list ke Kor.; Sk. hl. 18),

5. církev soluňská neboli tessalonicenská pro severní Řecko (I. a II. list k Sol.; Sk. hl. 17,1-4),

6. církev filipenská pro Macedonii (List k Filip.),

7. církev římska pro střední Itálii (List k Řím. 1,13-15; Sk. hl. 28) a

5. církev alexandrijská pro Egypt (ústní podání).

Poznámka:

*** Toto pořadí místních církví odpovídá době, jak asi po sobě tyto církve vznikaly. Později byli představitelé hlavních místních církví uváděni v tomto pořadí, které odpovídalo významu jejich sídelních měst ve státě. Na prvním místě byl uváděn biskup římský, protože Řím byl hlavním městem veleříše římské. Na druhém místě biskup alexandrijský, protože Alexandria byla hlavním městem Egypta, největší a nejbohatší státní provincie, a byla po Římu největším městem: na třetím biskup antiochijský, protože Antiochia byla hlavním městem provincie Sýrie a třetím největším městem. Když bylo založeno město Cařihrad jako druhé hlavní město celé říše, zaujal v pořadí místo druhé biskup cařihradský, a alexandrijský přišel na třetí místo, antiochijský na čtvrté, jerusalemský na páté místo. Toto pořadí bylo pořadím cti a neznamenalo, že by římský biskup byl představeným biskupa cařihradského, cařihradský pak snad alexandrijského, neboť všichni byli ve své oblasti samostatní a vzájemně sobě rovni. Podobné pořadí je zachováváno v každém státě, pokud v něm jedna církev převládá. V naší vlasti, pokud běží o církev římskokatolickou, jest na prvním místě uváděn arcibiskup pražský, aniž jest představeným arcibiskupa olomouckého, který je v pořadí za ním.

*** 410. Která z těchto apoštolských místních církví byla matkou všech ostatních?

Z těchto apoštolských místních církví byla církev jerusalemská matkou všech ostatních, protože z jerusalemské církve šířila se víra do jiných měst a zemí, jak o tom vypravují Skutky apoštolské.

*** 411. Zůstala církev Kristova omezena jenom na místní církve apoštolské?

Církev Kristova nezůstala omezena jenom na místní církve apoštolské, nýbrž povstávaly v ní nové a nové místní a národní církve podle toho, jak se křesťanská víra šířila do dalších zemí a národů.

* 412. Kdo položil základ k národní církvi slovanské?

Základ k národní církvi slovanské položili svatí bratří Cyril a Metoděj, kteří sestavili písmena pro jazyk slovanský a přeložili do slovanského jazyka Písmo svaté i bohoslužebné knihy.

* 413. Kdy a kde působili svatí Cyril a Metoděj?

Svatí Cyril a Metoděj působili v IX. století v naší vlasti, a to hlavně na Moravě.

* 414. Udržela se v naší vlasti slovanská církev?

V naší vlasti se slovanská církev neudržela, neboť byla u nás násilím potlačena a místo ní byla zavedena církev latinská.

* 415. Kde se udržela slovanská církev cyrilometodějská?

Slovanská církev cyrilometodějská se udržela u Srbů, Bulharů a Rusů.

* 416. Obnovuje se nyní slovanská cyrilometodějská církev v našem národě?

Slovanská cyrilometodějská církev se nyní obnovuje v našem národě, a je to naše česká církev pravoslavná.

*** 417. Čím jsou spojeny místní a národní církve v jednu církev Kristovu?

Místní a národní církve jsou spojeny v jednu církev Kristovu:

1. stejnou vírou,

2. stejnými svatými tajinami neboli svátostmi,

3. bohoslužebným společenstvím,

4. stejným církevním řádem.

*** 418. V čem tkví bohoslužebné společenství?

Bohoslužebné společenství tkví v tom,

1. že místní a národní církve se při svých bohoslužbách za sebe modlí,

2. že členové jedné místní a národní církve mohou se zúčastnit bohoslužeb i svatých tajin u druhých místních a národních církví neboť jejich bohoslužby jsou v podstatě stejné, třebas by se různily jazykem a některými místními národními zvyky.

*** 419. Jaký je vzájemný poměr mezi místními církvemi?

Vzájemný poměr mezi místními církvemi je ten,

1. že jsou, pokud mají nejméně tři biskupy, rovnoprávný a ne jedna druhé podřízeny, neboť každá má vlastní sbor biskupů, který ji spravuje,

2. že při té rovnoprávnosti všecky se drží stejného společného učení a řídí se pravidly všeobecných sněmů církevních, které jsou pro ně společny.

Poznámka:

*** Má-li místní nebo národní církev tři nebo více biskupů, spravuje se sama a nazývá se autokefalní. K tomu je však potřebí, aby samostatnost nové církve byla se souhlasem vzata na vědomí ode všech ostatních samostatných církví. Představitelům autokefalních církví zakázaly všeobecné sněmy církevní rozšiřovat svou pravomoc na jiné místní církve a podřizovat si je. (5. pravidlo prvního všeobecného sněmu a 2. pravidlo druhého všeobecného sněmu.)

*** 420. Podle čeho se obyčejně stanoví území místních církví?

Území místních církví se obyčejně stanoví podle státních nebo národních hranic.

*** 421. Kdo nařídil tento postup?

Tento postup nařídil už čtvrtý všeobecný sněm církevní, konaný v r. 451, ve městě Chalcedonu, jehož 17 pravidlo předpisuje, aby oblast místních církví byla stanovena podle státních a občanských hranic, a ty se zpravidla shodují s hranicemi národními.

*** 422. Jakým způsobem je místní nebo národní církev spravována sborem svých biskupů?

Místní nebo národní církev je sborem svých biskupů spravována takto:

1. sbor biskupů koná občas zasedání, na nichž rozhoduje o otázkách, které se týkají správy místní církve,

2. ze sboru biskupů jest volen jeden představitel celé místní církve, který svolává její biskupy k zasedání jako jejich předseda a stará se o to, aby usnesení těchto zasedání byla řádně oznámena a prováděna, a aby v celé místní církvi byl pořádek.

*** 423. Jak se nazývá představitel místní církve?

Představitel místní církve se nazývá někde patriarcha, někde metropolita, u bulharské církve exarcha.

*** 424. Volí představitele místní církve jenom členové biskupského sboru?

Představitele místních církví volí nejen členové biskupského sboru, nýbrž i zástupcové duchovenstva a vynikající zástupcové věřících.

*** 425. Kdo pomáhá představiteli místní církve při správě té církve?

Při správě místní církve pomáhá představiteli té církve Svatý Synod pozůstávající ze tří nebo vícera biskupů, kteří jsou voleni sborem biskupů.

*** 426. Komu je zodpověděn představitel místní církve?

Představitel místní církve je zodpověděn Bohu a celému sboru biskupů místní církve.

*** 427. Porušuje se jednota církve Kristovy růzností bohoslužebných jazyků?

Jednota církve Kristovy se neporušuje růzností bohoslužebných jazyků.

*** 428. Čím se tedy porušuje jednota církve?

Jednota církve se porušuje:

1. bludným učením,

2. neláskou a panovačností,

3. neposlušností a rozkolem.

*** 429. Bylo by správné, kdyby jedna národní církev vnucovala jiným národům svůj bohoslužebný jazyk?

Kdyby jedna národní církev vnucovala jiným národům svůj bohoslužebný jazyk, bylo by to nesprávné a víře křesťanské škodlivé, neboť takové vnucování

1. by znamenalo pyšné sebepovyšování a snižování jiných,

2. poškozovalo by náboženský život, protože používání cizího a nesrozumitelného jazyka zatemňuje bohoslužebný život.

*** 430. Která církev zachovává neporušeně původní církevní učení z dob svatých apoštolů?

Původní církevní učení z dob svatých apoštolů zachovává neporušeně církev pravoslavná, která jest totožná s nerozdělenou církví Kristovou a jest její věrnou pokračovatelkou.

Poznámky:

*** I. Apoštol Pavel praví o jednotě církve: „Prosím vás..., abyste chodili, jakž hodné jest na to povolání, kterýmž povoláni jste, se vší pokorou, v tichosti i se dlouhočekáním, snášejíce se vespolek v lásce, usilujíce zachovávat jednotu Ducha ve svazku pokoje. Jedno jest tělo a jeden Duch, jakož i povoláni jste v jedné naději povolání svého. Jeden Pán, jedna víra, jeden křest, jeden Bůh a Otec všech.“ (Ef. 4, 1-6.)

*** II. Apoštol Jan uvádí ve svém Zjevení tyto místní církve v Malé Asii: efezskou, smyrenskou, pergamenskou, tyatirskou, sardskou, filadelfskou a laodicejskou. (Zjev. 2, 1; Zjev. 2, 8; Zjev. 2, 12; Zjev. 2, 18; Zjev. 3, 1; Zjev. 3, 7; Zjev. 3, 14.) Všechny příslušely ovšem k jedné církvi Kristově, neboť všechny stejně věřily.

*** III. O jazyku při službách božích napsal apoštol Pavel: „Nevydali-li byste jazykem srozumitelných slov, kterak bude rozuměno, co se mluví? Budete zajisté do větru mluviti.“ (1.Kor. 14, 9.)

*** IV. Duchovní jednota všech místních a národních církví se až do dnešního dne neudržela, neboť v západní církvi byla ve středověku zavedena některá nová učení, jako že Duch svatý pochází od Otce i Syna, že svatí získali si přebytečných zásluh, čímž povstal prý poklad zásluh, z něhož se udělují odpustky, že biskup města Říma jest nejvyšší viditelnou hlavou celé církve, že má vyšší pravomoc než všeobecný sněm, a že všechny místní a národní církve jsou povinny se mu podřídit, dále že týž biskup má právo být světským panovníkem a že má i v ohledu světském vyšší moc než kterýkoli panovník; dále byla vyškrtnuta ve svaté liturgii epiklese, místo kvašených chlebů byly zavedeny oplatky, přikázáno věřícím podávat svatou eucharistii jen pod jednou způsobou, a všem kněžím zakázána svatá tajina manželství. Tato nová učení byla od východní pravoslavné církve důkladně zamítána, v důsledku čehož došlo v r. 1054 k velkému rozkolu mezi východními místními církvemi pravoslavnými na jedné straně a římskou církví na straně druhé. Po rozkolu se římská církev v těchto novotách ještě utvrdila. V XVI. století se pak od ní z odporu proti těmto novotám odštěpila velká část křesťanů, kteří utvořili církev evangelickou čili protestantskou, zašli však v tomto odporu podle názoru církve pravoslavné příliš daleko tím, že zavrhli ústní podání a prohlásili, že uznávají jen Písmo svaté. Po tomto novém rozštěpení se římská církev ještě více ve svém směru ustálila a prohlásila na svém sněmu, konaném v r. 1870 v paláci vatikánském, v němž sídlí římský biskup neboli papež, neomylnost papeže ve věcech víry a mravů. – V novější pak době nastalo ještě další tříštění křesťanstva vznikem nových náboženských společností, které samv sebe sice nazývají církvemi, ale církvemi nejsou, neboť většinou nevěří v božství Pána Ježíše. Toto rozkolné tříštění však neodpovídá vůli Pána Ježíše, a proto mnozí křesťané snaží se modlitbou, láskou a vzájemnými styky připravovat obnovení církevní jednoty. Předpokladem toho jest návrat k učení a zřízení původní církve.

*** V. Dnes ve světě existuje 15 místních pravoslavných církví obecně uznávaných za autokefální, což znamená samosprávné. Autokefální církev disponuje právem řešit všechny své interní záležitosti ve své kompetenci. Je oprávněna volit si své představitele včetně patriarchy, arcibiskupa či metropolity, který je hlavou církve. Ačkoliv všechny autokefální církve fungují nezávisle, zůstávají vzájemně spojeny v jednotě učení (víry), svatých Tajin a plným kanonickým společenstvím. Mezi autokefální církve patří především čtyři starověké východní starobylé patriarcháty: cařihradský (čili konstantinopolský, zvaný „ekumenický“, tj. světový), alexandrijský a celé Afriky, antiochijský a celého Východu, jerusalemský. Dalším vývojem vznikly patriarcháty: ruský, srbský, rumunský, bulharský; a místní autokefální církve: gruzínská, kyperská, řecká, polská, albánská, mezi něž se počítá i naše Pravoslavná církev v českých zemí a na Slovensku. (Autokefalitu Pravoslavné církve v Americe uznávají církve v Rusku, Bulharsku, Gruzii, Polsku a u nás.) Autonomní církve fungují v denním životě nezávisle, ale jsou jistým způsobem závislé na některé autokefální církvi (v praxi to obvykle znamená, že hlava autonomní církve musí být ve svém úřadě potvrzena hlavou nebo synodem patřičné autokefální církve). Autonomními územními církvemi jsou církve: sinajská (pod Jerusalemským patriarchátem), ukrajinská, běloruská, moldavská, japonská, čínská a Ruská pravoslavná církev v zahraničí (všech šest pod Moskevským patriarchátem) a finská (pod Konstantinopolským patriarchátem). Dále působí pravoslavné církve v celé západní i střední Evropě, ve Velké Británii; dále v Lotyšsku, Litvě, i v Austrálii a jinde – tyto misijní církve vznikly hlavně pro Rusy, Řeky a další emigranty z tradičně pravoslavných národů, žijící na těchto územích. Na severním i jižním americkém kontinentu pracuje několik pravoslavných církevních jurisdikcí. Pravoslavné misie jsou mezi jinými národy v Asii a v Africe (alexandrijský patriarchát má metropolie v Keni a Ugandě a další ve střední a jižní Africe).

*** VI. Největší místní pravoslavná církev jest ruská. Ona nejen pokřesťanštila celé evropské Rusko, ale misijně s velkým úspěchem pracovala a stále pracuje i mezi národy asijskými. – Není pravda, tvrdí-li kdo, že hlavou ruské církve byl ruský car. Jelikož ruská církev přísluší k jedné církvi Kristově, byl vždy a jest její hlavou Pán Ježíš. Spravována je sborem biskupů. Za carské vlády stál v čele správy ruské církve Svatý Synod. Představitelem místní pravoslavné církve může být jen člen duchovního stavu, a to biskup, ne však světský panovník. Nyní stojí v čele ruské církve patriarcha moskevský a celé Rusi, který spravuje církev s posvátným synodem.

*** VII. Patriarcha, případně metropolita místní pravoslavné církve není její hlavou v tom smyslu, jako jest hlavou církve Pán Ježíš nebo za jakou jest v římské církvi uznáván biskup města Říma neboli papež. Pravomoc pravoslavných patriarchů, metropolitů (a arcibiskupů) vztahuje se pouze jednak na správu neboli administraci církve místní, to jest na udržování pořádku v ní, jednak na její zastupování neboli representaci. Žádný není považován, ani sám sebe nepovažuje za neomylného; každý je zodpovědný sboru biskupů své místní církve a může být zbaven svého úřadu, když se vážně provinil proti svým povinnostem.

*** VIII. Proti pravoslavné církvi bylo a zčásti ještě dosud jest mnoho předsudků. V poslední době však se jí dostává v západní Evropě zadostiučinění. Zvláště němečtí evangeličtí spisovatelé církevní, pokud se s ní blíže seznámili, vydávají o ní krásné svědectví. Vidí v ní zdroj obnovy pro dnešní křesťanstvo (Fr. Heiler), očekávají od ní duchovní pomoc pro církev západní a doznávají otevřeně, že pravoslavná církev zachovala si tradici, t. j. ústní podání starokřesťanské a že se opírá bezprostředně o ramena církevních otců a o starokřesťanské věroučení (H. Ehrenberg). Tato vnitřní hodnota pravoslavné církve není nijak zmenšována tím, že tvoří v celém křesťanstvu menšinu. Většina není zárukou pravdy. Byly ve Starém Zákoně doby, že jen malá menšina národa zůstávala věrna Zjevení božímu, a též v dějinách Kristovy církve se tento zjev už několikráte opakoval. V době rozkvětu arianismu, který popíral božství Pána Ježíše, nebo v době monotheletismu, který zase neuznával plně lidskou přirozenost Pána Ježíše, nebo v době obrazotvorectví jen menšina tehdejších křesťanů obdržela pravdu, která však vždy, třebas i po dlouhé době několika století na konec zvítězila. V dějinách církve, která potrvá na věky, nerozhoduje několik století nebo i tisíc let. Co dnes je v menšině, může se za tisíc let stát většinou a naopak. Hlavní věcí je držet se zjevné pravdy ověřené svatým ústním podáním nebo Písmem svatým, bez mudrování, pocházejícího z lidské ctižádosti a pýchy, panovačnosti, z přechodných myšlenkových proudů, nebo z otevřené nevěry. Všecko do času, Kristova pravda v církvi však na věky.

*** IX. Brání-li se církev pravoslavná proti novotám, nečiní to ze ztrnulosti ani se tím nestaví proti vývoji. Vývoj znamená vnitřní i vnější růst z původního jádra kořene. Novoty jsou však něco, co neroste z podstaty jádra a kořene, nýbrž co samému jádru a kořenu je cizí a s nimi v rozporu, co se naočkovává z vnějších důvodů, a tím se samé věci vstřikuje jed. Jestliže se na příklad praví, že křesťanskému biskupu určitého města přísluší být panovníkem a mít svůj stát, nevyrostl tento názor z podstaty křesťanství. Když sám Syn Boží řekl: „Království mé není z tohoto světa“, je snaha křesťanského biskupa domoci se funkce, kterou mají panovníci tohoto světa, něčím, co nemá s posláním křesťanského duchovního pastýře nic společného a je to v přímém rozporu s tímto posláním; je to tedy ne vývoj, nýbrž novota, která při veškerém zachovávání forem i opakování evangelských slov přesunuje církevní život, pokud je touto novotou ovlivňován, na nesprávnou kolej. – Také popření božství Pána Ježíše není žádným vývojem křesťanské myšlenky, nýbrž je to pokus naočkovat církvi názory, které vyrostly z určitého filosofického směru, z racionalismu, a jsou úplně cizí víře Pána Ježíše i víře apoštolů. Popření božství Kristova není žádným „pokrokovým křesťanstvím“, jehož by se bylo dosáhlo vývojem křesťanské církve, nýbrž je to přímým odvrácením od křesťanství samého.

2. Církev je svatá.

*** 431. V čem spočívá svatost církve?

Svatost spočívá záleží v tom,

1. že církev je posvěcena vykupitelským dílem Pána Ježíše,

2. že je v ní stále přítomen Pán Ježíš a působí v ní Duch Svatý,

3. že vede lidi k bohumilému životu a má mnoho svatých a světic.

*** 432. Příslušejí k církvi též hříšníci?

K církvi příslušejí též hříšníci, pokud jsou platně pokřtěni, neboť Pán Ježíš přirovnal církev k poli, na němž spoluroste pšenice i koukol až do dne žní, a úkolem církve jest, aby bloudící své členy vedla k Bohu.

*** 433. Není svatost církve rušena hříšností mnohých jejích členů?

Svatost církve není rušena hříšností mnohých jejích členů, pokud se očišťují od hříchů svatými tajinami, zvláště pak pokáním.

*** 434. Což, když hříšní členové církve setrvávají zatvrzele ve své hříšnosti?

Když hříšní členové církve setrvávají zatvrzele ve své hříšnosti, jsou vylučováni z církve buď rozhodnutím církevních představených nebo soudem božím, takže i v tomto případě zůstává svatost církve neporušena.

*** 435. Má pravoslavná církev svaté?

Pravoslavná církev má nesčíslný počet svatých ze všech pravoslavných národů i ze všech století od dob apoštolských až po naše dny.

Poznámky:

*** I. Svatý apoštol Pavel napsal: „Kristus zamiloval církev a vydal sebe samého za ni, aby ji posvětil“. (Ef. 5, 25-26.)

*** II. O vylučování z církve vyslovil se sv. Pavel: „Odstraňte tedy toho zlého ze svého středu.“ (1.Kor. 5, 13), což jinými slovy znamená: vyobcujte nebo vylučte zarputilého hříšníka ze svého středu.

*** III. Rozhodnutí církve jsme povinni uposlechnout, neboť Pán Ježíš řekl: „Jestliže pak ani církve neuposlechne, budiž tobě, jako pohan a celník (publikán).“ (Mat. 18, 17.)

3. Církev jest obecná.

436. Co znamená slovo „obecný“?

Slovo „obecný“ znamená tolik, co všeobecný.

*** 437. V čem záleží obecnost neboli všeobecnost církve?

Obecnost neboli všeobecnost církve záleží v tom,

1. že církev učí všemu, čemu učil Pán Ježíš, a že ničeho z toho nevynechává, aby nebyla poškozena plnost duchovního života;

2. že církev odmítá nová učení jednotlivých lidí, jestliže jsou v rozporu s Písmem svatým a se všeobecným ústním podáním;

3. že církev jest určena pro všecky lidi bez rozdílu národnosti, země a času, neboť Pán Ježíš řekl: „Jdouce, učte všecky národy“ (Mat. 28, 19);

4. že církev ke všem na víru obráceným lidem i národům chová se stejně a dává každému národu stejnou možnost, aby se v církevním životě ke cti a slávě boží plně uplatnil.

*** 438. Proč církev odmítá nová učení jednotlivých lidí, jestliže jsou v rozporu s Písmem svatým a se všeobecným ústním podáním?

Církev odmítá nová učení jednotlivých lidí, jestliže jsou v rozporu s Písmem svatým a se všeobecným ústním podáním,

1. protože taková učení jsou bludná,

2. protože vyvolávají v církvi spory a porušují v ní lásku a jednotu víry,

3. protože vedou obyčejně k rozkolům a ke zřizování sekt.

*** 439. Co je sekta?

Sekta je skupina lidí, kteří na základě nějakého bludného učení oddělili se od obecné církve a zařídili pro sebe náboženskou společnost, kterou sice sami nazývají církví, avšak neprávem, neboť to, co je založeno na bludu, není církví Kristovou.

*** 440. Jak vyjadřujeme slovo „obecný“ staroslovansky a řecky?

Slovo „obecný“ vyjadřujeme staroslovansky „vselenský“ nebo též „soborný“ a řecky „katolický“.

*** 441. Jest církev pravoslavná obecná neboli katolická?

Církev pravoslavná jest obecná neboli katolická, neboť

1. učí všemu, čemu učil Pán Ježíš a nic z toho nevynechává,

2. odmítá nová bludná učení,

3. snaží se získat všecky národy pro Pána Ježíše,

4. dává každému národu vše, což jeho jest.

*** 442. Jak zní úplný společný název celé církve pravoslavné?

Úplný společný název celé církve pravoslavné zní: „východní pravoslavná církev katolická“.

*** 443. Proč se pravoslavná církev nazývá východní?

Pravoslavná církev nazývá se východní,

1. protože koná služby boží podle východního obřadu, jak v Jerusalemě a vůbec na východě byly a jsou co do podstaty konány už od dob apoštolských;

2. poněvadž se spravuje východním církevním řádem, jak v duchu svatých apoštolů byl v církvi v prvních stoletích zaveden.

Poznámky:

*** I. Svatý apoštol Pavel pravil o obecnosti církve, že v ní není rozdílu mezi Řekem a Židem, cizozemcem a Skytem, otrokem a svobodným, nýbrž že všecko a ve všech jest Kristus. (Kolos. 3, 11.)

*** II. Ke všeobecné církvi Kristově nepřísluší každá náboženská společnost, která sama sebe nazývá buď církví vůbec nebo církví národní. Církev, pokud zůstává věrna duchu prvních století křesťanských, organisuje se ovšem podle národů a států, a místní církve mají svůj národní ráz i své státní označení, avšak pouhý národní ráz bez potřebného věroučného charakteru nestačí k tomu, aby taková náboženská společnost mohla být považována za součástku všeobecné církve, nýbrž je třeba, aby měla společné učení s církví všeobecnou neboli jinými slovy, aby se držela všeobecného svatého ústního podání a Písma svatého. Národní církev, která po stránce věroučné jest osamocena, není součástkou církve všeobecné, ba není ani církví ve vlastním smyslu toho slova. Taková osamocená národní církev není schopna prospět trvale ani národu, třebas by svůj národní ráz sebe více zdůrazňovala. Národu svému může být trvalou náboženskou a mravní oporou ovšem jen církev národní, avšak pouze v tom případě, jestliže svou věroukou i svým řádem je spjata s obecnou církví.

4. Církev jest apoštolská.

*** 444. V čem záleží apoštolskost církve?

Apoštolskost církve záleží v tom,

1. že církev trvá nepřerušeně již od dob apoštolských,

2. že zachovává věrně učení svatých apoštolů,

3. že její řádně ustanovení biskupové jsou nástupci svatých apoštolů.

*** 445. Jakým způsobem se v církvi udržuje posloupnost apoštolské služby?

Posloupnost apoštolské služby se v církvi udržuje tím způsobem, že

1. apoštolé vzkládáním rukou a vzýváním Ducha svatého světili a ustanovovali biskupy jakožto své nástupce,

2. biskupové týmže způsobem svěřují a až do druhého příchodu Pána Ježíše svěřovat budou dary Ducha svatého a úřad apoštolský zase svým nástupcům.

*** 446. Je církev pravoslavná apoštolská?

Církev pravoslavná jest apoštolská, neboť trvá od dob apoštolských, hlásá věrně učení svatých apoštolů bez jakékoli změny, a biskupové její jsou nástupci svatých apoštolů.

*** 447. Která z nynějších biskupství církve pravoslavné byla založena už v době svatých apoštolů?

Z nynějších biskupství církve pravoslavné byla už v době svatých apoštolů založena tato: jerusalemské, alexandrijské, antiochijské, damašské, smyrenské, laodicejské, ikonské, mytilenské, samoské, cyperské, soluňské, athénské a byzantské (cařihradské); mnoho biskupství zaniklo, když mohamedáni dobyli Malé Asie i Balkánu a tyto země obsadili trvale nebo na mnoho století.

448. Která biskupství nynější církve římské byla založena už v době svatých apoštolů?

V době svatých apoštolů bylo založeno pouze jedno biskupství nynější církve římské, a to ve městě Římě.

*** 449. Je tedy pravdivo tvrzení, že pravoslavná církev povstala v roce 1054 při velikém rozkolu mezi církví východní a západní?

Tvrzení, že pravoslavná církev povstala až v roce 1054 při velikém rozkolu mezi církví východní a západní, je naprosto nepravdivo, neboť

1. tím rozkolem nenastala ve východní církvi pravoslavné vůbec žádná změna ani v učení jejím, ani ve zřízení jejím, nýbrž zůstalo vše, jak bylo od dob apoštolských a od dob svatých církevních otců;

2. k rozkolu došlo proto, že západní církev zavedla a též východním místním církvím vnucovala novoty;

3. novou církví nelze nazývat tu, která se drží apoštolského zřízení a proti nesprávným novotám se brání, nýbrž spíše lze tvrdit, že při rozkolu povstala ta církev, která novoty zavedla, vždyť těmi novotami se změnila tak, že už to nebyla stará původní církev, nýbrž církev pozměněná, tedy nová.

450. Proč se nazývá naše církev pravoslavnou?

Naše církev se nazývá pravoslavnou,

1. protože správným, to jest prvokřesťanským způsobem oslavuje Boha,

2. protože hlásá správné, to jest apoštolské učení.

Poznámky:

*** I. Město Cařihrad bylo na začátku IV. století postaveno na místě prastarého městečka Byzantion, v němž sídlil křesťanský biskup už z doby apoštolské. Po vystavení Cařihradu bylo biskupství byzantské nazváno cařihradským.

*** II. Církev není pouhý náboženský spolek. Náboženské spolky zakládají lidé, církev však je zřízením božím. Její hlavou je Kristus, a ne člověk, a ona jest tělem Kristovým, jak praví svatý apoštol Pavel, Kristus je v církvi přítomen a působí v ní. Duch svatý pak ji oplodňuje. – Náboženských spolků bylo již na tisíce a zase zanikly, kdežto církev trvá stále. Náboženské spolky mají jen dílčí účely, omezené věcně, časově i místně, církev však má účel všeobecný, nikdy nevyprázdněný a nevyprázdnitelný, stále aktuální, určený pro veškeré lidstvo a pro všechna lidská pokolení, až do skonání světa a do věčnosti.

*** III. Chraňme se rozšířeného, ale strašného a mylného názoru, že nezáleží na tom, v jaké kdo je církvi. Pravda Kristova nesmí nám být lhostejná, a ta pravda jest a může být jen jedna, a ne dvojí nebo vícera. Jsme povinni nepravdu a blud opustit a přistoupit k poznané pravdě. Pán Ježíš pravil: „Já jsem se k tomuť narodil a proto jsem na svět přišel, abych svědectví vydal pravdě. Každý, kdož jest z pravdy, slyší hlas můj.“ (Jan 18, 37.)

*** IV. Držme se pevně a neochvějně učení a podání apoštolského a varujme se jakýchkoliv odchylek od něho. Děkujme Bohu, že nás shledal hodnými stát se a být členy církve pravoslavné, která trvá od dob apoštolských, spojuje v jednotu všechny své místní a národní části, jest všeobecná a má mnoho svatých a světic. Nedejme se nikým strhnout k odpadnutí od ní, neboť by to bylo něco hrozného, ale naopak staňme se všichni jejími apoštoly.

*** V. Kdyby kdokoli v naší přítomnosti naši pravoslavnou církev napadl, jsme povinni ji bránit a obhajovat. Proto se snažíme dobře se o ní poučit.

*** VI. Dávejme jako pravoslavní křesťané dobrý příklad svým jednáním a životem, abychom dobrými skutky získávali český národ pro svaté pravoslaví.

*** VII. Mnozí lidé vystoupili z církve a jsou mimo křesťanské vyznání. Nazývají se bezkonfesní. Vystoupí-li z církve člověk, který věří křesťansky, dopouští se nebezpečné nedůslednosti a dává se na bludnou cestu. Olupuje se o svaté tajiny i o bohoslužebné společenství a opouští tvrz víry. – Bez církve nelze v pravém slova smyslu žít křesťansky. Jenom církev je živou nositelkou víry křesťanské, a ne jednotlivý člověk. Kdo vystupuje z církve, vydává se v nebezpečí náboženského dobrodružství, z něhož téměř vždy vyvine se napřed náboženská lhostejnost a pak nevíra, vedoucí do věčné záhuby, neboť bezkonfesní člověk odděluje se od těla Kristova a opouští Pána Ježíše, který je hlavou církve. – Jestliže není člověku dobře, aby byl sám, jestliže muž a žena spojují se v manželství, aby tvořili rodinu, jestliže lidé se sdružují ve spolky a společnosti nejrůznějšího druhu, jestliže se seskupují v obce, země a státy, je naprosto nedůsledné a nerozumné zamítat církevní společenství u lidí, kteří se snaží být učedníky Kristovými. Bezkonfesní lidé proviňují se těžce i proti svým dětem, neboť jim bez církve nemohou dát spolehlivé a pevné mravní výchovy. Pro člověka křesťansky věřícího má být samozřejmou věcí, aby byl členem církve.

Desátý článek symbolu víry.

O svatých tajinách neboli svátostech.

451. Jak zní desátý článek symbolu víry?

Desátý článek symbolu víry zní: „Vyznávám jeden křest na odpuštění hříchův.“

452. Proč se v symbolu víry připomíná křest?

V symbolu víry připomíná se křest proto, že svatou tajinou křtu jsou lidé přijímáni do církve a stávají se schopnými přijímat též ostatní svaté tajiny.

453. Co je svatá tajina neboli svátost?

Svatá tajina neboli svátost je posvátný úkon, kterým se člověk sjednocuje s Pánem Ježíšem, přijímá milost boží a stává se schopným vítězit nad svou náklonností ke zlému, která jest následkem hříchu prvorodného.

454. Kdo ustanovil svaté tajiny?

Svaté tajiny ustanovil Pán Ježíš Kristus.

*** 455. Odkud víme, že Pán Ježíš Kristus ustanovil svaté tajiny?

Že Pán Ježíš Kristus ustanovil svaté tajiny, víme u některých z jeho vlastních slov, zaznamenaných v Písmě svatém, u jiných pak to víme z toho, že jsou v církvi na základě svatého ústního podání udělovány od začátku, což by se nebylo dělo, kdyby je Pán Ježíš Kristus nebyl ustanovil.

456. Kolik je svatých tajin?

Svatých tajin je sedm.

457. Jak se jmenují svaté tajiny?

Svaté tajiny se jmenují:

1. křest,

2. myropomazání,

3. přijímání neboli eucharistie,

4. pokání,

5. kněžství neboli rukopoložení,

6. manželství,

7. pomazání nemocných.

458. Kdo může udělovat svaté tajiny?

Svaté tajiny může udělovat jen biskup a kněz.

459. Kterou svatou tajinu může udělovat jedině biskup?

Svatou tajinu kněžství může udělovat jedině biskup.

* 460. Kterak máme přijímat svaté tajiny?

Svaté tajiny máme přijímat hodně a důstojně, to jest:

1. máme se k jejich přijetí zbožně připravit,

2. máme k nim přistoupit s vírou a s upřímnou touhou po Bohu a jeho milosti.

* 461. Které svaté tajiny smějí být přijaty pouze jednou v životě?

Pouze jednou v životě smějí být přijaty: křest, myropomazání a kněžství.

Jedenáctý článek symbolu víry

O vzkříšení z mrtvých.

462. Jak zní jedenáctý článek symbolu víry?

Jedenáctý článek symbolu víry zní: „Očekávám z mrtvých vzkříšení.“

463. Co vyznáváme jedenáctým článkem symbolu víry?

Jedenáctým článkem symbolu víry vyznáváme, že Bůh v poslední den vzkřísí naše tělo, třebas i úplně se rozpadlo nebo bylo zničeno, a že po vzkříšení bude oslavené a nesmrtelné. (Jan 5, 28-29; Jan 6, 44; 1.Kor. 15, 44; 1.Kor. 15, 53.)

Poznámky:

I. Pán Ježíš pravil, že přijde hodina, ve kterou všichni, kteří ve hrobech jsou, uslyší jeho hlas a vyjdou, kteří dobré věci činili, na vzkříšení života, kteří pak zlé věci činili, na vzkříšení soudu, a že on vzkřísí své učedníky v den nejposlednější. (Jan 5, 28-29; Jan 6, 44.)

* II. Apoštol Pavel praví, že se rozsívá (to jest pohřbívá) tělo porušitelné, nesličné, nemocné a přirozené, ale že vstane tělo neporušitelné, slavné, mocné a duchovní. (1.Kor. 15, 42-44.)

* III. Apoštol Petr praví, že nynější země a nynější nebesa budou trvat do dne posledního soudu, kdy budou ohněm zničeny. (2.Petr 3, 7.)

* IV. Apoštol Pavel praví, že naše obcování je v nebesích, odkudž i Spasitele očekáváme, Pána Ježíše Krista, který promění naše ponížené (to jest nynější) tělo, aby bylo podobné tělu jeho slávy. (Fil. 3, 20-21.)

* V. Věřící křesťan nemůže pochybovat o možnosti vzkříšení, neboť jako stvořil Bůh tělo lidské z prachu země, tak z prachu země ho může zase obnovit, to jest vzkřísit. Nesmíme zapomínat, že Bůh je všemohoucí.

VI. Málokterý člověk odchází z tohoto pozemského světa tak dokonalý a svatý, aby mu nebylo potřebí božího milosrdenství. Poněvadž ti křesťané, kteří žijí ještě na tomto světě, i ti, kteří jsou již na věčnosti, jsou údy církve a spojeni věrou a láskou, je naší povinností prosit Boha o slitování pro zesnulé.

464. Kdy bude všeobecné vzkříšení z mrtvých?

Všeobecné vzkříšení z mrtvých bude na konci tohoto viditelného světa při druhém příchodu Pána Ježíše Krista. (2.Petr 3, 4; 2.Petr 3, 7; 2.Petr 3, 10.)

465. Budou všichni lidé vzkříšeni?

Všichni lidé budou vzkříšeni, neboť Pán Ježíš pravil, že přijde čas, kdy všichni, kteří jsou ve hrobech, uslyší hlas jeho a vyjdou z hrobů. (Jan 5, 28-29.)

* 466. V jakém stavu se nacházejí duše zemřelých do té doby, než nastane všeobecné vzkříšení?

Do té doby, než nastane všeobecné vzkříšení, nacházejí se duše spravedlivých ve světle, míru a v počátku věčné blaženosti, duše pak hříšníků ve tmě, neklidu a počátku věčných muk.

*** 467. Je s tímto předběžným posmrtným stavem spravedlivých spojeno zření na Pána Ježíše Krista?

S tímto předběžným posmrtným stavem spravedlivých je zvláště u svatých spojeno zření na Pána Ježíše Krista, neboť apoštol Pavel praví, že touží po odchodu z tohoto světa a být s Kristem. (Fil. 1, 23.)

* 468. Kdy nastane plná odplata?

Plná odplata nastane až při posledním soudu, neboť apoštol Pavel se vyslovil, že „v onen den“ dá mu Pán korunu spravedlnosti. (2.Tim. 4, 8.)

* 469. Co mínil svatý apoštol Pavel slovy „v onen den“?

Svatý apoštol Pavel mínil těmi slovy den všeobecného soudu, neboť je pronesl v souvislosti s druhým příchodem Pána Ježíše. (2.Tim. 4, 1.)

* 470. Uznává církev pravoslavná učení o očistci?

Církev pravoslavná neuznává učení o očistci, neboť o něm ve zjevení božím není ani nejmenší zmínky, a to ani v Písmě svatém, ani v ústním podání.

*** 471. Co dlužno připomenout o duších těch lidí, kteří zemřeli sice v kající víře, ale nepřinesli plody takové, aby byly důstojny pokání?

O duších těch lidí, kteří zemřeli sice v kající víře, ale nepřinesli plody takové, aby byly důstojny pokání, dlužno připomenout, že jim mohou být prospěšny modlitby, konané za ně, zvláště jsou-li spojeny s nekrvavou obětí těla a krve Kristovy.

*** 472. Na čem je založeno toto přesvědčení?

Toto přesvědčení je založeno na stálém a nepřerušeném ústním podání všeobecné církve, jež se projevovalo již ve Starém Zákoně, neboť Juda Makabejský přinesl Bohu oběť za zemřelé vojíny.

***473. Modlili se křesťané od prvého počátku za zesnulé?

Křesťané se od prvého počátku modlili za zesnulé, jak o tom svědčí svatá liturgie, zvláště pak též její nejstarší úprava, pocházející od svatého apoštola Jakuba.

474. Ve které hlavně dny konají se v pravoslavné církvi bohoslužby za zesnulé?

V pravoslavné církvi konají se bohoslužby za zesnulé hlavně ve třetí, devátý a čtyřicátý den po úmrtí, jakož i ve výroční den smrti.

Poznámka:

* Obětuje-li se svatá liturgie výlučně za zesnulé, nazývá se liturgií zaupokojnou. Avšak pravoslavná církev koná za zesnulé také bohoslužbu, která je mimo rámec svaté liturgie; tato bohoslužba nazývá se panychidou. Také pohřební obřad je zaupokojnou bohoslužbou.

Dvanáctý článek symbolu víry.

O životě věčném.

475. Jak zní dvanáctý článek symbolu víry?

Dvanáctý článek symbolu víry zní: „A život věku budoucího. Amen.“

476. Co vyznáváme dvanáctým článkem symbolu víry?

Dvanáctým článkem symbolu víry vyznáváme, že očekáváme život věčný.

477. Jaký bude věčný život spravedlivých, kteří Boha milují?

Věčný život spravedlivých, kteří Boha milují, bude tak blažený, že si to v pozemském životě nelze ani představit. (1.Kor. 2, 9.)

* 478. V čem bude spočívá taková blaženost?

Taková blaženost bude spočívat ve sjednocení s Bohem ve světle a slávě. (Mat. 13, 43; 1.Kor. 13, 12; 1.Kor. 15, 28.)

* 479. Bude mít i tělo účast na blaženosti duše?

I tělo bude mít účast na blaženosti duše, neboť bude oslaveno světlem božím podobně, jako tělo Pána Ježíše při proměnění na hoře Tábor. (Filip. 3, 21.)

* 480. Budou všichni spravedliví stejně blaženi?

Všichni spravedliví nebudou stejně blaženi, nýbrž blaženost jejich bude odstupňována podle toho, jak zde na tomto světě vynikali ve víře, v lásce a v dobrých skutcích.

* 481. Co bude s těmi, kteří zemřeli v zatvrzelé nevíře a ve hříších?

Kteří zemřeli v zatvrzelé nevíře a ve hříších, budou vydáni věčným mukám.

*** 482. V čem budou hlavně pozůstávat věčné muky?

Věčné muky budou hlavně pozůstávat

1. ve věčném odloučení od lásky boží (Mat. 25, 41);

2. ve věčných útrapách a výčitkách svědomí, které zavržené budou hryzat jako červ nepomíjející a pálit jako oheň neuhasitelný (Mar. 9, 43-44);

3. ve věčné zlosti na Boha i na sebe, neboť Pán Ježíš pravil, že zavržení budou skřípět zuby (Mat. 13, 42).

* 483. Proč bude tak přísně naloženo s těmi, kteří zemřeli v zatvrzelé nevíře a ve hříších?

S těmi, kteří zemřeli v zatvrzelé nevíře a ve hříších bude tak přísně naloženo ne proto, že by Bůh chtěl jejich záhubu, nýbrž proto, že oni sami vrhli se do záhuby, když nepojali lásky k pravdě. (2.Sol. 2, 10.)

484. Co vyznáváme slovem „Amen“?

Slovem „Amen“ vyznáváme, že pevně věříme všemu, co je v symbolu víry obsaženo.

Poznámky:

* I. V souvislosti s posledním soudem řekl Pán Ježíš: „Tehdy budou spravedliví zářit jako slunce v království Otce jejich.“ (Mat. 13, 43.)

* II. Apoštol Pavel praví, že nyní za svého pozemského života vidíme a poznáváme náboženské věci a Boha jako v zrcadle, skrze podobenství a pouze částečně, kdežto tehdy, to jest po vzkříšení, budeme hledět na Boha tváří v tvář. (1.Kor. 13, 12.)

* III. Týž apoštol praví, že po vzkříšení z mrtvých bude Bůh všecko ve všech, to jest v těch, kteří dosáhnou blaženosti. (1.Kor. 15, 28.)

* IV. O věčné blaženosti napsal apoštol Pavel: „Co oko nevidělo ani ucho neslyšelo a co ani na srdce lidské nevstoupilo, to Bůh připravil těm, kteříž jej milují.“ (1.Kor. 2, 9.)

* V. Odstupňování blaženosti a slávy spravedlivých ve věčném životě naznačuje apoštol Pavel srovnáním s tělesy nebeskými, která jeví se v různé kráse, a k tomu připojuje poznámku, že tak bude i při vzkříšení z mrtvých. (1.Kor. 15, 41-42.)

*** VI. Nesprávný je názor těch, kteří se domnívají, že duše lidské po smrti se opět vtělují do člověka nebo do zvířete a že tak dlouho se to opakuje, až duše se úplně očistí a zdokonalí a dojde spasení. Kdo se na věc tak dívají, odůvodňují to tím, že prý láska boží nemůže dopustit, aby kdokoliv byl na věky zavržen. Láska boží jest ovšem nekonečná, ale Bůh nechává každého svobodně se rozhodovat tak nebo jinak. Kdo pravdu zamítá a ve zlém se zatvrdí, sám se vrhá v záhubu. Láska boží není změkčilá jako houba, nýbrž drží se pevných zásad, podle kterých se dělí dobro od zla