DÍL II. - Přikázaní boží

 

* 485. Stačí k dosažení věčné spásy znát, co Bůh zjevil?

K dosažení věčné spásy nestačí pouze znát, co Bůh zjevil, nýbrž je nutno ve zjevení boží věřit a podle něho též jednat a žít.

* 486. Z čeho poznáváme, jak máme podle zjevení božího jednat a žít?

Jak máme podle zjevení božího jednat a žít, poznáváme z přikázání božích.

487. Jaká máme přikázání boží?

Máme tato přikázání boží:

1. desatero přikázání, prohlášených ve Starém Zákoně skrze proroka Mojžíše na hoře Sinaji,

2. dvě největší a hlavní přikázání o lásce k Bohu a bližnímu,

3. devatero blahoslavenství Pána Ježíše Krista.

A) Desatero božích přikázání.

* 488. Jsme i my křesťané povinni zachovávat desatero přikázání, prohlášených ve Starém Zákoně Izraelitům skrze proroka Mojžíše?

I my křesťané jsme povinni zachovávat desatero přikázání, prohlášených ve Starém Zákoně Izraelitům skrze proroka Mojžíše, neboť Pán Ježíš výslovně přikázal je zachovávat. (Mat. 19, 16-19.)

489. Byli bychom povinni zachovávat desatero starozákonních přikázání božích, kdyby Pán Ježíš nebyl výslovně přikázal, abychom je zachovávali?

I kdyby nebyl Pán Ježíš výslovně přikázal, abychom desatero starozákonních přikázání božích zachovávali, byli bychom povinni je zachovávat, neboť tato přikázání nejsou stanovena Mojžíšem, nýbrž samým Bohem, který je nadto i vložil do svědomí každého člověka.

** 490. Jestliže desatero přikázání Bůh vložil do svědomí každého člověka, proč byla tato přikázání Mojžíšem ještě zvláště prohlášena a Pánem Ježíšem potvrzena?

Ačkoliv desatero přikázání Bůh vložil do svědomí každého člověka, přece byla tato přikázání z rozkazu božího Mojžíšem prohlášena a také Pánem Ježíšem potvrzena, neboť mnozí lidé potlačují v sobě hlas svého svědomí, i bylo nutno prohlásit závaznost těchto přikázání pro všechny lidi, i pro ty, kteří v sobě hlas svědomí potlačili.

491. Jak zní zkráceně desatero božích přikázání?

Desatero božích přikázání zní zkráceně takto:

1. Já jsem Hospodin Bůh tvůj; nebudeš mít jiných bohů kromě mne.

2. Neučiníš sobě modly; nebudeš se jim klanět ani jim sloužiti.

3. Nevezmeš jména Hospodina Boha svého nadarmo.

4. Pomni, abys den odpočinku světil; šest dní budeš pracovat a konat všecky práce své, sedmého dne však jest odpočinutí Hospodina Boha tvého.

5. Cti otce svého i matku svou, aby se ti dobře vedlo a abys dlouho živ byl na zemi.

6. Nezabiješ.

7. Nesesmilníš.

8. Nepokradeš.

9. Nepromluvíš křivého svědectví proti bližnímu svému.

10. Nepožádáš ničeho, cožkoli je bližního tvého. (2.Moj. 20, 2-17.)

492. Která z desatera božích přikázání mluví o lásce k Bohu a která o lásce k bližnímu?

O lásce k Bohu mluví první čtyři z desatera božích přikázání, a o lásce k bližnímu mluví ostatních šest.

Poznámka:

* Že zachovávání desatera starozákonních přikázání je ke spasení nevyhnutelně potřebno, vysvítá z odpovědi Pána Ježíše člověku, který se ho tázal, co má činit, aby obdržel život věčný. Odpověď ta zněla: „Chceš-li vejít do života (věčného), ostříhej přikázání.“ Pán Ježíš tím mínil desatero přikázání, neboť některá z nich při tom i výslovně uvedl. (Mat. 19, 16-19.)

1. První přikázání boží.

493. Jak zní první přikázání boží?

První přikázání boží zní: „Já jsem Hospodin Bůh tvůj; nebudeš mít jiných Bohů kromě mne.“

494. Co nám ukládá první přikázání boží?

První přikázání boží nám ukládá, abychom

1. v jednoho Boha věřili,

2. v něho doufali,

3. jeho milovali a

4. jemu se klaněli a sloužili.

a) O víře.

** 495. Proč věříme v Boha?

V Boha věříme proto,

1. že Bůh ve svých zjevených přikázáních to vyžaduje,

2. že hlas našeho svědomí a rozum i srdce to káže.

** 496. Co nám říká hlas našeho svědomí, rozum i srdce o víře v Boha?

Hlas našeho svědomí, rozum i srdce nám říká, že jest nutno věřit v Boha, neboť

1. bez Boha nedovedeme si vysvětlit vznik a trvání světa,

2. bez víry v Boha neměli bychom opory v životě, zvláště v utrpení.

**497. Jak se vyslovuje Písmo svaté o tom, kdo nevěří v Boha?

O tom, kdo nevěří v Boha, vyslovuje se Písmo svaté: „Říká blázen v srdci svém: Není Boha.“ (Ž. 14, 1.)

** 498. Kdo hřeší proti víře?

Proti víře hřeší:

1. kdo pochybuje a bloudí ve věcech víry,

2. kdo zapírá víru a stydí se za ni,

3. kdo mluví a poslouchá řeči proti víře,

4. kdo je lhostejný ve víře,

5. kdo nevěří nebo odpadá od církve.

* 499. Kdo se vydává v nebezpečí nevíry?

V nebezpečí nevíry se vydává:

1. kdo se rád stýká s lidmi, kteří nevěří v Boha,

2. kdo čte bezvěrecké a nemravné knihy,

3. kdo se nemodlí a neúčastní se služeb božích,

4. kdo se oddává hříšnému životu.

Poznámky:

** I. Snažme se „chodit před Bohem“, to jest: pamatujme, že Bůh je stále a všudy přítomen a že všecko zná a vidí.

* II. Bojme se Boha, považujme hněv jeho za největší neštěstí pro nás a žijme tak, abychom proti sobě nevyzývali jeho hněvu.

III. Vzývejme Boha jako předobrého a všemohoucího pomocníka v každém dobrém podnikání.

b) O naději.

* 500. Co znamená doufat v Boha?

Doufat v Boha znamená s jistotou očekávat, že nám Bůh dá, čeho potřebujeme, a oč ho prosíme ke své spáse.

* 501. Proč máme doufat v Boha?

V Boha máme doufat, protože je

1. všemohoucí,

2. nejvýš dobrotivý a pravdomluvný,

3. nejvýš spravedlivý a věrný.

* 502. Kdo hřeší proti naději na Boha?

Proti naději na Boha hřeší,

1. kdo nemá důvěru v Boha,

2. kdo si zoufá,

3. kdo opovážlivě spoléhá na Boha,

4. kdo je pověrčivý.

Poznámky:

* I. V tebě doufali otcové naši, doufali, a vysvobozovals je; k tobě volávali, a bývalo jim pomoženo; v tobě doufali, a nebývali zahanbeni. (Ž. 22, 5.)

* II. Bože můj, v toběť naději skládám, nechť nejsem zahanben, aby se neradovali nepřátelé moji nade mnou. (Ž. 25, 2.)

** III. Nejobyčejnější pověry jsou: chodit k jasnovidkám a dávat si vykládat z karet, věřit v talismany a jiné nerozumnosti.

c) O lásce.

* 503. Kdo hřeší proti lásce k Bohu?

Proti lásce k Bohu hřeší,

1. kdo nechce přikázání božích zachovávat,

2. kdo na Boha zapomíná,

3. kdo po Bohu netouží,

4. kdo není spokojen s tím, co mu Bůh dává.

d) O bohopoctě.

* 504. Jak uctíváme Boha?

Boha uctíváme:

1. modlitbou,

2. účastí na službách božích,

3. přijímáním svatých tajin.

* 505. Kdo hřeší proti úctě k Bohu?

Proti úctě k Bohu hřeší:

1. kdo zanedbává modlitbu a služby boží,

2. kdo nestojí o svaté tajiny,

3. kdo se Bohu rouhá.

* 506. Co znamená rouhat se Bohu?

Rouhat se Bohu znamená:

1. mluvit potupně a drze o Bohu nebo o posvátných úkolech a věcech,

2. neuctivě zacházet s posvátnými věcmi,

3. neuctivě se chovat na posvátných místech.

Poznámky:

* I. Posvátné úkony jsou na příklad: úkony při bohoslužbách, při svatých tajinách, při pohřbu, při svěcení různých věcí. Posvátným úkonem je také, když se znamenáme svatým křížem.

* II. Posvátné věci jsou na příklad: svěcená voda, svěcené ikony, svěcené chrámové předměty, pomůcky a roucha.

* III. Posvátná místa jsou posvěcené chrámy a hřbitovy.

e) O úctě andělů a svatých.

507. Není-li proti prvnímu přikázání božímu uctívání andělů a svatých?

Uctívání andělů a svatých není proti prvnímu přikázání božímu, protože se andělům a svatým neklaníme ani jim nesloužíme, nýbrž je toliko ctíme.

* 508. Jak ctíme anděly a svaté?

Anděly a svaté ctíme čtverým způsobem:

1. obdivujeme jejich svatý život,

2. následujeme jejich krásného příkladu,

3. vzýváme je jako věrné služebníky a miláčky boží, aby se k Bohu za nás modlili, a děkujeme jim za přímluvu u Boha,

4. máme v uctivosti památky, jež po nich zůstaly, jejich ostatky a ikony.

509. Koho ze svatých ctíme nejvíce?

Ze svatých ctíme nejvíce přesvatou Bohorodici, ochránkyni pravoslavné víry.

510. Kterého světce má každý zvláště ctít?

Každý má zvláště ctít toho světce, jehož jméno nosí.

Poznámka:

** Pro uctívání svatých lze uvést mnoho vážných důvodů. Především Písmo svaté obsahuje mnoho dokladů o tom, že Bůh vyslýchá modlitby lidí, žijících na zemi, zvláště těch, kteří se snaží žít svatě. Modlil se praotec Abraham, a Bůh uzdravil Abimelecha. (1.Mojž. 20, 17.) Modlil se Samuel za Izraelity, a modlitba jeho byla vyslyšena. (1.Sam. 7, 8-9.) Vyslyšena byla též modlitba proroka Eliáše, aby byli zahanbeni modláři. (1.Král. 18, 36-59.) Tím účinnější je zajisté modlitba svatých, kteří jsou již na věčnosti, neboť nejsou již zatěžováni slabostmi tělesnými, ale jsou blíž Bohu, prameni lásky a slitování. – Na otázku, zdali svatí boží vědí, co se zde na zemi děje, a zdali jest jim známo, že je vzýváme a oč je prosíme, může věřící křesťan odpovědět jen kladně. Bůh dává svatým lidem již zde na zemi poznávat věci, které přesahují schopnost našich smyslů. Tak na př. prorok Elizej věděl, že jeho sluha Gezi, který byl od něho příliš vzdálen, než aby mohl být viděn očima, činí něco nepříslušného. (2.Král. 5, 26.) Apoštol Petr věděl, že Ananiáš selhal, když pravil, že prodal celé svoje pole. (Skut. 5, 3.) Tím spíše dává Bůh takový dar znalosti svatým na onom světě, neboť apoštol Pavel pravil, že nyní v tomto pozemském světě poznáváme jen z části a skrze podobenství, ale že na onom světě budeme poznávat dokonaleji. (1.Kor. 13, 9-12.) Pán Ježíš pak prohlásil, že svatí jsou jako andělé. (Luk. 20, 35-36.) Řekl to sice v souvislosti s otázkou vzkříšení, ale není důvodu popírat platnost jeho slov vzhledem k duším světců, oproštěných od těla. Jestliže duše svatých jsou jako andělé, a jestliže podle jiných slov Pána Ježíše andělé hledí na tvář boží (Mat. 18, 10) a radují se nad každým hříšníkem pokání činícím (Luk. 15, 10), nutno věřit, že také svatí toto obojí činí. Z vypravování Pána Ježíše o boháči a chudém Lazaru víme, že Abraham, ačkoliv zemřel dávno před tím, než se Mojžíš narodil, přece v nebi věděl o něm i o zákoně, jejž na hoře Sinaji prohlásil. (Luk. 16, 19-31.) Svatí jsou v duchovní blízkosti Boha, obcují s Bohem a vědí o našich potřebách. Jsouce společně s námi členy církve a údy těla Kristova, milují nás, a láska je vede k tomu, aby se za nás k Bohu modlili. Svatý apoštol Jan ve Zjevení píše, že andělé přinášejí modlitby všech svatých ke trůnu božímu. (Zjev. 8, 3-4.) – Církev byla od samého začátku pevně přesvědčena, že svatí prosí za nás Boha. V záznamu o mučednické smrti svatého Ignáce Bohonosce († 116) se praví, že tento světec po své smrti se zjevil, jak se modlí za křesťany. V záznamu o smrti scyllitánských mučedníků († 200) jsou obsažena slova, že mučedníci se za nás přimlouvají u Pána Ježíše. Církevní spisovatel Origenés (185-254) v knize o modlitbě (hl. 11) praví, že svatí přidávají k modlitbám našim modlitby své a modlí se s námi. – V liturgii sv. Cyrila jerusalemského se praví: „Vzpomínáme těch, kteří před námi zesnuli, především patriarchů, proroků, apoštolů a mučedníků, abys na jejich přímluvy, Bože, ráčil naše modlitby přijati.“ Také v naší svaté liturgii kněz hned při přípravě chleba a vína ke svaté oběti, když na památku svatých klade na obětní misku (diskos) částice chleba, prosí Boha aby na přímluvu svatých shlédl na nás (Sborník I./II. vydání - str. 168/154), a tutéž prosbu opětuje po posvěcení a proměnění svatých darů (Sborník str. 191/175) – Prosíme svaté a děkujeme jim stejně, jako prosíme a děkujeme těm lidem, kteří ještě na zemi žijí. Smrt a hrob nejsou žádnou překážkou věřící lásce. Víra zmůže všecko, láska je silná jako smrt, a naděje trvá za hrob – Uctíváním andělů a svatých nijak nezmenšujeme oslavu Boha samého, naopak se své strany ji zvyšujeme, neboť se mu klaníme a oslavujeme ho společně s anděly a svatými.

2. Druhé přikázání boží.

511. Jak zní druhé přikázání boží?

Druhé přikázání boží zní: „Neučiníš sobě modly; nebudeš se jim klanět ani jim sloužiti.“

512. Co se zakazuje ve druhém přikázání božím?

Ve druhém přikázáním božím se zakazuje modlářství.

* 513. V čem spočívá modlářství?

Modlářství spočívá v tom, že se lidé místo Bohu klanějí přírodě nebo i věcem rukou lidskou zhotoveným.

* 514. Proč tedy máme v úctě svaté ikony a svatý kříž?

Svaté ikony a svatý kříž máme v úctě, protože nám připomínají Boha a jeho svaté.

* 515. Co jest ikona?

Ikona jest posvátný obraz.

* 516. Jest uctívání ikon a svatého kříže modlářstvím?

Uctívání ikon a svatého kříže není modlářstvím, neboť úcta k ikonám a svatému kříži prokazovaná vztahuje se na toho, koho nám ikona nebo kříž připomíná, takže dívajíce se zbožně na ikonu nebo kříž, povznášíme mysl svou k Bohu a svatým.

Poznámka:

* Apoštol Pavel nazývá také lakomství a poživačnost modlářstvím, poněvadž lakomec dává penězům přednost před Bohem, a poživačný člověk dává přednost svému břichu: jeden klaní se penězům, druhý svému břichu.

3. Třetí přikázání boží.

517. Jak zní třetí přikázání boží?

Třetí přikázání boží zní: „Nevezmeš jména Hospodina Boha svého nadarmo.“

* 518. Kdo bere jméno boží nadarmo?

Jméno boží bere nadarmo,

1. kdo je bez příčiny, bez úcty nebo ve hněvu vyslovuje, na příklad při klení,

2. kdo hříšně přísahá,

3. kdo řádně vykonané přísahy neplní,

4. kdo slib Bohu učiněný vědomě poruší,

5. kdo bližního jménem božím proklíná.

* 519. Co znamená přísahat?

Přísahat znamená dovolávat se Boha za svědka, že mluvíme pravdu, nebo že splníme, co slibujeme.

* 520. Kdy je dovoleno přísahat?

Přísahat je dovoleno jen z velmi vážných důvodů, zvláště když soudce to přikáže.

* 521. Kdo přísahá hříšně?

Hříšně přísahá,

1. kdo přísahá bez vážné příčiny,

2. kdo přísahou dosvědčuje něco nepravdivého, nebo o čem sám není dobře přesvědčen,

3. kdo přísahá, že učiní něco zlého.

* 522. Jak se jmenuje přísaha, kterou se dosvědčuje něco nepravdivého?

Přísaha, kterou se dosvědčuje něco nepravdivého, jmenuje se křivou přísahou.

Poznámky:

* I. Pán Ježíš nás napomíná, abychom mluvili vždy pravdu, by přísaha byla zbytečná. (Mat. 5, 36-37.)

* II. Apoštol Pavel praví, že přísaha slouží k ukončení rozepří. (Žid. 6, 16.)

* III. „Hospodina Boha svého se boj, jemu jedinému služ a při jeho jméně přísahej.“ (Deut. 6, 13.)

* IV. Bůh zlořečí a trestá toho, kdo křivě přísahá. (Zach. 5, 4.)

4. Čtvrté přikázání boží.

523. Jak zní čtvrté přikázání boží?

Čtvrté přikázání boží zní: „Pomni, abys den odpočinku světil; šest dní budeš pracovat a konat všecky práce své, sedmého dne však jest odpočinutí Hospodina Boha tvého.“

524. Co nám ukládá čtvrté přikázání boží?

Čtvrté přikázání boží nám ukládá:

1. pracovat ve všední dny,

2. světit dny odpočinku, to jest neděle a svátky.

525. Je-li každý člověk povinen pracovat?

Každý člověk je povinen pracovat, vyjma malé děti a nemocí nebo stářím zesláblé lidi.

526. Co napsal apoštol Pavel o povinnosti práce?

Apoštol Pavel napsal o povinnosti práce: „Nechce-li kdo pracovat, ať nejí.“ (2.Sol. 3, 10.)

**527. Kterak máme konat práci svého povolání?

Práci svého povolání máme konati

1. svědomitě a poctivě, i když nás představení nevidí,

2. máme ji považovat za službu, kterou od nás žádá Bůh.

* 528. Jak máme světit neděli?

Neděle máme světit takto:

1. nemáme bez nutné potřeby konat žádných těžkých prací a nikoho k takovým pracím nutit,

2. máme se zbožně zúčastnit služeb božích a nezanedbávat je z lenosti nebo kvůli zábavám,

3. máme ve zvýšené míře konat dobré skutky, na příklad navštěvovat nemocné, dávat větší almužnu a přispívat mimořádnými dary na církev a její účely.

529. Proč světíme neděli?

Neděli světíme proto, že ten den Pán Ježíš posvětil svým zmrtvýchvstáním a sesláním Ducha svatého.

530. Který den byl svěcen ve Starém Zákoně?

Ve Starém Zákoně byl svěcen den sobotní.

531. Od kdy začali křesťané světit neděli?

Křesťané začali světit neděli hned od zmrtvýchvstání Pána Ježíše.

532. Zmiňuje se Písmo svaté o svěcení neděle u prvních křesťanů?

Písmo svaté se zmiňuje o svěcení neděle u prvních křesťanů, a to:

1. ve Skutcích apoštolských, kde se děje zmínka o tom, že první křesťané scházeli se k „lámání chleba“, to jest ke svatému přijímání první den po sobotě neboli v neděli (Sk. 20, 7);

2. v prvním listě ke Korintským, kde svatý apoštol Pavel připomíná, aby věřící každou neděli při službách božích přispívali na sbírku pro církevní účely (1.Kor. 16, 1-2);

3. v listě ke Kolosenským, kde týž svatý apoštol napomíná věřící, aby se nedali mýlit, je-li jim vytýkáno, že nesvětí soboty (Kol. 2, 16-17).

* 533. Které dny mimo neděle máme ještě světit?

Mimo neděle máme ještě světit dny sváteční, to jest dny, které nám připomínají určité události ze života Pána Ježíše, přesvaté Bohorodice a svatých božích nebo též události ze života našeho národa a naší vlasti.

Poznámky:

* I. Práce je tělesná a duševní. Obojí je stejně potřebná a záslužná. Z tělesných prací jsou v neděle a svátky dovoleny jen ty, kterých je nevyhnutelně potřebí ke službám božím, k živobytí, nebo k odvrácení velkých škod. Jsou to na příklad: zvonění, nesení kříže nebo korouhví; úprava bytu, vaření, obsluha domácích zvířat; za hrozícího velkého deště rychlé svážení požatého obilí do stodol; práce záchranné při požáru nebo zátopě; práce v elektrárnách a při vodovodech; ošetřování nemocných a jiné podobné. Duševní práce jsou o nedělích a svátcích dovoleny, avšak až po splnění bohoslužebné povinnosti. – Práce, které jsou o nedělích a svátcích svévolně konány, jako orání, setí a podobné, jsou velkým proviněním proti IV. přikázání božímu, a nakonec vyjde najevo, že nejsou požehnány.

** II. Je nesprávné, když lidé, kteří věří v Pána Ježíše, světí sobotu a ne neděli. Svěcení neděle u prvních křesťanů je dosvědčeno jak Písmem svatým, tak i svatým ústním podáním. Svatý mučedník Justin Filosof (ze II. století) napsal tři obrany křesťanské víry proti útokům pohanů a v první z nich praví, že křesťané se shromažďují v den, který se nazývá dnem vzkříšení. V jednom z posledních pronásledování křesťanů (r. 305) za římského císaře Diokleciána bylo zjišťováno, zda kdo z lidí, na něž bylo učiněno udání, světí neděli, neboť podle toho se poznalo, kdo je křesťanem. Křesťané při vyšetřování odpovídali: „Den vzkříšení je radostí křesťanů. Světím ten den, neboť jsem křesťan. Ať se to ví!“ – Nebo: „I já jsem byl na bohoslužbách v den vzkříšení a byl jsem tam ze své vůle!“ – I. všeobecný sněm církevní r. 325 v pravidle 20. považuje za samozřejmé, že křesťané světí neděli.

5. Páté přikázání boží.

534. Jak zní páté přikázání boží?

Páté přikázání boží zní: „Cti otce svého i matku svou, aby se ti dobře vedlo a abys dlouho živ byl na zemi.“

* 535. Co nám ukládá páté přikázání boží?

Páté přikázání boží nám ukládá:

1. ctít a milovat své rodiče,

2. poslouchat jejich rozkazů, nepříčí-li se zákonu božímu,

3. pomáhat jim v jejich pracích a potřebách,

4. starat se o ně v čas nemoci a stáří,

5. modlit se za ně za jejich pozemského života i po jejich smrti.

536. Jak odměňuje Bůh děti, které ctí své rodiče?

Děti, které ctí své rodiče, odměňuje Bůh požehnáním, rodinným blahem a dlouhým životem.

* 537. Jaké povinnosti mají rodiče ke svým dětem?

Rodiče mají ke svým dětem tyto povinnosti:

1. mají se starat o jejich zdraví, vzdělání i zaopatření,

2. vychovávat je v křesťanském životě a vést je zvláště též k práci,

3. dávat jim dobrý příklad,

4. chránit je od pohoršení a špatných návyků.

* 538. Koho máme ještě ctít mimo rodiče?

Mimo rodiče máme ještě ctít:

1. představené státní a církevní, zvláště hlavu státu a svého biskupa,

2. své kněze a učitele,

3. kmotry, poručníky a dobrodince,

4. zaměstnavatele a své představené v povolání,

5. všecky lidi starší věkem.

539. Proč nazýváme kněze duchovními otci?

Kněze nazýváme duchovními otci, protože nás vedou k duchovnímu životu a starají se o naši spásu, jako vlastní rodiče.

Poznámky:

I. Rodiče své nemiluje, kdo jim odmlouvá, žalost a utrpení jim působí, něčeho zlého jim přeje, pohrdlivě o nich mluví, za ně se stydí, nebo s nimi špatně nakládá.

II. Provinění proti rodičům jsou těžkými hříchy a ve Starém Zákoně byla některá trestána smrtí. (2. Mojž. 21, 17.)

* III. Zaměstnanci mají být věrni svým zaměstnavatelům; povinností pak zaměstnavatelů jest vyplácet zaměstnancům řádně mzdu a starat se o jejich tělesné a duševní blaho.

* IV. Svatý Pavel píše: „Povolni buďte správcům svým a poslušni; oni zajisté bdějí nad dušemi vašimi, jako ti, kteří vyúčtování mají podat; aby to s radostí činili, a ne se stýskáním.“ (Žid. 13, 1.)

* V. Týž apoštol píše svému učedníku Timoteji (kterého ustanovil biskupem), aby na staršího muže se neosopoval, ale aby mu domlouval jako otci, mladšímu pak aby domlouval jako bratru, starší ženě jako matce, mladší jako sestře. (1.Tim. 5, 1-2.)

* VI. „Před člověkem šedivým povstaň a cti osobu starého.“ (3.Moj. 19, 32.)

VII. Sám Pán Ježíš ve svém mládí byl poddán svatému Josefu, který nebyl jeho otcem, nýbrž jen pěstounem. (Lk. 2, 51.)

* VIII. Svatý Pavel praví, že „každý má být poddán mocnostem vyšším, neboť není mocnosti leč od Boha, a ty, které jsou, od Boha zřízeny jsou. Proto, kdo se protiví mocnosti, zřízení božímu se protiví.“ (Řím. 13, 1-2.)

* IX. Týž apoštol praví, že služebníci mají poslouchat pánů tělesných s bázní a chvěním v prostotě srdce svého, jako Krista, sloužíce ne na oko, jako ti, kteří chtějí se zalíbit lidem, nýbrž jako služebníci Kristovi, konajíce vůli boží ze srdce, sloužíce s dobrou myslí jako Pánu, a ne lidem, u vědomí, že každý obdrží od Pána odplatu za to, co dobrého učiní, ať jest nevolníkem nebo svobodným. A páni mají činit totéž vzhledem k nim, upouštějíce od hrozeb, vědouce, že jejich společný Pán jest v nebesích a že není u něho stranickosti. (Ef. 6, 5-9.)

* X. Kdyby rodiče nebo představení poručili něco, co se protiví víře nebo zákonu božímu, jsme povinni říci jim totéž, co řekli apoštolé vůdcům židovským: „Suďte sami, zdali je spravedlivé před Bohem, abychom poslouchali více vás, než Boha.“ (Sk. 4, 19.)

** XI. Úcta k rodičům, je-li důsledná, vede nás k tomu, abychom ctili a milovali i rodný jazyk, rodné zvyky, svůj národ i svou vlast. Pravoslavná církev uznává dvě největší životní hodnoty: první je nebeská, a to jest náboženství, druhá pozemská, a to jest národnost. Náboženství nás spojuje s Bohem a věčností, národnost spojuje rodiny téhož plemene v národ. Člověk se rodí ve společenství určitého národa a jest tedy národnost hodnotou danou nám Prozřetelností boží. Tento dar boží má být zušlechťován, vnitřně zdokonalován i na venek rozmnožován jednotlivým i společným úsilím členů národa, neboť národnost je nám svěřena jako hřivna, která má být rozmnožena. Národnost má již jako dar boží svou velikou cenu a závaznost pro každého člověka. Jako máme mravní povinnost ctít své rodiče, hlasití se k nim a milovat je, i kdyby byli lidmi zcela prostými, tak je každý člověk povinen hlásit se ke své národnosti, milovat svůj národ a pracovat pro jeho dobro, i kdyby z různých příčin stál na nízké úrovni vzdělanosti. Vědomé odrodilectví je velikým proviněním mravním, neboť je to zapírání otce i matky. Odrodilectví je porušením řádu, daného Prozřetelností boží. Ono, je-li uvědomělé a úmyslné, působí v duši člověka stejnou zhoubu, jako každý jiný zločin. Jako zločinci bývají drzými, tak i odrodilectvím stává se člověk drzým a bezohledným, aby umlčel své svědomí a aby se přizpůsobil nepravdě a lži. Pravdivé jest přísloví: „Poturčenec horší Turka.“ Stejně hříšné je zneužívat závislosti a bídy bližního a donucovat ho, aby se odrodil. Církev pravoslavná zaujímá kladné a v zásadě stejné stanovisko ke všem národům. Ona se organisuje podle národů, užívá národního jazyka při službách božích a sžívá se s národními dějinami, tradicemi, potřebami, bolestmi, starostmi i radostmi a s duchem toho národa, který se k ní hlásí. Přitom však jest jí povýšenectví nad jinými národy něčím cizím, neboť všecky národní církve pravoslavné jsou rovnoprávné a tvoří vyšší společnou jednotu, církev obecnou, v jejímž rámci jednotlivé národy jsou na svých územích samostatnými hospodáři ve svém církevním životě. – Každá pravoslavná církevní jednotka (církevní obec, monastýr, protopresbyterát, eparchie) má svůj národní ráz, který nemůže být změněn, neboť přísluší k samé její právní podstatě. Není v dějinách pravoslavné církve případu, že by na příklad srbská nebo bulharská církevní obec změnila se časem v řeckou nebo jinou, a naopak, i kdyby byla osamocena a obklopena jinonárodním prostředím. Celá staletí žijí řecké pravoslavné církevní obce ve Vídni, Pešti, Mnichově, Kolíně nad Rýnem; svůj národní ráz udržují si netknutý v Itálii srbské pravoslavné církevní obce v Zadru, Terste a Peroji. Žádný pravoslavný monastýr nestal se nikdy odnárodňovatelem vlastního národa nebo sídlišť svého národa. – S pojmem národa úzce souvisí pojem vlasti. Jako rodina má svou domácnost a svůj krb, tak každý národ, pokud není národem kočovným a žije v normálních poměrech, má svou vlast. To jest území, na němž sídlí, na němž s pokolení na pokolení koná své dílo, na němž tvoří své dějiny, nesa každodenní břímě dne i horka, jež obdělává a okrašluje, na němž žije i umírá a do jehož půdy skládá své kosti. Jako víra a národnost, tak i vlast je pravoslavným křesťanům drahá. Vysvítá to i z církevní modlitby za ty, „kdož za víru a za vlast životy své položili“. Také Pán Ježíš miloval národ, v jehož společenství se narodil, i zemi, ve které žil. Plakal nad budoucím zánikem hlavního města Jerusalema, protože vlast i její hlavní město miloval. Kdo se za svůj národ nebo za svou vlast stydí, je hoden potupy od všech lidí.

*** XII. Dějiny dokazují, že žádný, ani nejprimitivnější národ nemůže žít bez nějakého zřízení státního. Účelem tohoto státního zřízení je pečovat o pořádek, pokoj, blahobyt lidí a o rozvoj národních sil. Tato péče má se uplatňovat v rámci mravního zákona, vepsaného do svědomí všech lidí, a má sloužit úmyslům božím. Existence státu je mravně odůvodněna, když slouží svému účelu. Jestliže však stát nenapravitelně se uplatňuje tak, že dosažení svého účelu znemožňuje, stává se neschopným života a časem zaniká. – Pravoslavná církev uznává státní moc a modlí se za představitele státu, aby jim Bůh popřával osvícení a síly ke správnému vykonávání povinností a aby v srdcích jejich vzbudil přízeň k pravoslavným obyvatelům, aby mohli pokojně, zbožně a čestně žít podle své víry.

6. Šesté přikázání boží.

540. Jak zní šesté přikázání boží?

Šesté přikázání boží zní: „Nezabiješ!“

541. Co nám ukládá šesté přikázání boží?

Šesté přikázání boží nám ukládá neprohřešovat se proti životu lidskému, nýbrž o něj pečovat.

* 542. Proč Bůh prohlásil šesté přikázání?

Bůh prohlásil šesté přikázání, protože on sám je pánem života i smrti lidí.

* 543. Kdo se prohřešuje proti svému životu?

Proti svému životu se prohřešuje:

1. kdo se sám zbavuje života,

2. kdo bez potřeby se vrhá v nebezpečí života,

3. kdo škodí svému zdraví nestřídmostí a hněvem.

* 544. Kdo se prohřešuje proti životu svého bližního?

Proti životu svého bližního se prohřešuje:

1. kdo bližního zabije nebo je k tomu nápomocen,

2. kdo bližnímu na těle ublíží,

3. kdo bližního utiskuje nebo špatně s ním zachází a tím mu ztrpčuje a zkracuje život.

* 545. Vztahuje se šesté přikázání boží jen na život tělesný?

Šesté přikázání boží vztahuje se nejen na život tělesný, nýbrž i na duševní.

546. Kdo ubližuje duši svého bližního?

Duši svého bližního ubližuje ten,

1. kdo jinému znemožňuje duchovní život a rozvoj,

2. kdo s bližním vede hříšné řeči,

3. kdo před jinými činí zlé skutky,

4. kdo jiné přímo přemlouvá a svádí ke hříchu.

* 547. Co má činit, kdo ublížil tělu nebo duši svého bližního?

Kdo ublížil tělu nebo duši svého bližního, má podle možnosti škodu nahradit a co zlého učinil, napravit.

** 548. Je se stanoviska křesťanské víry dovolena válka?

Se stanoviska křesťanské víry je dovolena válka jen tehdy, když jest vedena na obranu vlasti a národa; výbojná válka je hříšná, zvláště má-li za účel podrobení jiného národa.

Poznámky:

I. Usmrcení člověka nazývá se též vraždou, bylo-li provedeno úmyslně. Kdo takto zabil člověka, nazývá se vrahem. Kdo zbavil sám sebe života, nazývá se sebevrahem. I vražda i sebevražda je hrozným hříchem. Krev zabitého člověka volá k nebi o pomstu boží.

* II. Jestliže kdo zabil člověka neúmyslně, pouhou náhodou nebo z neopatrnosti, nedopustil se vraždy, ale přesto jest povinen svědomí své očistit pokáním, neboť každé, byť i jen neúmyslné zabití člověka, je věc strašná a mívá osudné následky pro zabitého i jeho rodinu.

* III. Řádný soud jest oprávněn odsoudit podle zákona provinilce k smrti, a soudce, který takový rozsudek vynese, neproviňuje se proti šestému přikázání božímu. Kdyby však odsoudil k smrti člověka, o němž ví, že jest nevinen, byl by před Bohem vrahem, třebas je soudcem.

IV. Proti šestému přikázání božímu se proviňuje také ten, kdo skrývá vraha a tím mu dává možnost, aby při vhodné příležitosti unikl do jiné krajiny a vraždil dále.

* V. Sebevražda je veliký zločin proti zákonu božímu. Je kromě toho projevem zbabělosti, neboť sebevrah, místo aby statečně přemáhal obtíže životní, utíká před nimi tím, že se zbavuje života a ponechává často svou ženu, děti i rodiče na pospas nejhoršímu osudu, čímž se zatěžuje ještě novým hříchem. Nic mu neprospěje útěk před obtížemi života, neboť před soudem božím na věčnosti utéci nemůže.

VI. Do nebezpečí života se vrhá, kdo se v nemoci nechce léčit, kdo si zahrává se střelnou zbraní, nebo kdo neuměje plavat, skáče do hluboké vody apod.

* VII. Dává-li zaměstnavatel svědomitému zaměstnanci příliš malou mzdu, špatnou stravu nebo málo stravy, proviňuje se taktéž proti šestému přikázání božímu.

* VIII. Hřeší proti šestému přikázání božímu i ten, kdo si přeje, aby se bližnímu něco zlého přihodilo, nebo kdo bližního nenávidí. „Každý, kdo nenávidí bratra svého, jest vražedník.“ (1.Jan 3, 15.)

* IX. O pohoršení (svodech ke zlu) vyslovil se Pán Ježíš: „Kdo by pak pohoršil jednoho z maličkých těchto věřících ve mne, lépe by jemu bylo, aby mlýnský kámen zavěšen byl na hrdlo jeho a on potopen byl do hlubin moře. Běda světu pro pohoršení... Běda člověku, skrze něhož přichází pohoršení.“ (Mat. 18, 6-7.)

X. Bůh dal lidem moc nad životem zvířat, ale zakázal je trýznit, prací nebo nákladem je přetěžovat a trápit je hladem. „Spravedlivý pečuje také o svůj dobytek, ale srdce bezbožných jest ukrutné.“ (Přísloví 12, 10.)

* XI. Bližnímu ubližuje i ten, kdo mu úmyslně znemožňuje vzdělání.

7. Sedmé přikázání boží.

549. Jak zní sedmé přikázání boží?

Sedmé přikázání boží zní: „Nesesmilníš!“

550. Co se zakazuje v sedmém přikázání božím?

V sedmém přikázání božím se zakazují nestydaté neboli smilné myšlenky, žádosti, slova a skutky.

* 551. Co vede k porušení stydlivosti?

K porušení stydlivosti vede

1. lenost,

2. špatná společnost,

3. nestydatá řeč, píseň, obraz, kniha nebo nestydatý

tanec.

552. Jak se vyslovil Pán Ježíš o lidech stydlivých a nevinných?

O lidech stydlivých (cudných) a nevinných se vyslovil Pán Ježíš, že jsou čistého srdce.

Poznámky:

* I. Nevinnost je nejkrásnější ozdobou duše. Člověk čistého srdce lépe poznává Boha než člověk nestydatý; jako paprsek sluneční vniká hluboko do čisté vody, tak Bůh vniká hluboko do čistého srdce. Proto Pán Ježíš řekl: „Blahoslavení čistého srdce, neboť oni Boha viděti budou.“ (Mat. 5, 8.)

* II. Varuj se lenosti a zabývej se pilně prací, abys neupadl v pokušení. Buď pamětliv, že tě Bůh vidí, a že tvé tělo má být chrámem Ducha svatého.

* III. Mnoho nadějných lidí úplně ztroskotalo, poněvadž se oddali nestydatosti.

IV. Pro nestydatost potrestal Bůh lidi potopou a zničil města Sodomu a Gomoru. (Vyprávění příběhu podle 1.Mojž. 18, 20-33 a 1.Mojž. 19, 1-28.)

** V. Všeobecně možno říci, že vše, co se děje podle zákona božího, je čisté; všecky pak myšlenky, žádosti, řeči a tělesné úkony, které se protiví zákonu božímu, jsou nečisté. Tělesné soužití řádných a podle zákona božího žijících manželů je čisté a svaté. Mezi lidmi, kteří nejsou manžely, je však tělesné soužití vždy hříšné.

8. Osmé přikázání boží.

553. Jak zní osmé přikázání boží?

Osmé přikázání boží zní: „Nepokradeš!“

554. Co zakazuje osmé přikázání boží?

Osmé přikázání boží zakazuje poškozovat cizí majetek.

* 555. Čím se poškozuje cizí majetek?

Cizí majetek se poškozuje:

1. krádeží a loupeží,

2. podvodem a lichvou,

3. nevracením vypůjčených nebo nalezených věcí,

4. neplněním služebních povinností,

5. odpíráním spravedlivé mzdy nebo jejím zadržováním.

* 556. Kdo se dopouští krádeže?

Krádeže se dopouští, kdo tajně odcizuje něco, co patří jinému.

* 557. Kdo se dopouští svatokrádeže?

Svatokrádeže se dopouští, kdo odcizuje nebo poškozuje věci, věnované Bohu, a kdo nehodně přijímá svaté tajiny.

* 558. Kdo se dopouští loupeže?

Loupeže se dopouští, kdo bližnímu násilím odnímá majetek.

* 559. Kdo se dopouští podvodu?

Podvodu se dopouští:

1. kdo při prodeji vědomě užívá nesprávné míry a váhy,

2. kdo vědomě vyrábí nebo prodává nesprávné zboží,

3. kdo padělá peníze nebo listiny, a kdo takových peněz nebo listin používá,

4. kdo vůbec lstivě jedná a tím působí jiným škodu.

* 560. Kdo se dopouští lichvy?

Lichvy se dopouští, kdo žádá vysoké úroky nebo předražuje zboží.

561. Co jest povinen učinit, kdo poškodil cizí majetek?

Kdo poškodil cizí majetek, jest povinen škodu podle možnosti nahradit.

Poznámka:

Celník Zachej, který se obohatil nespravedlivě a pak při návštěvě Pána Ježíše si uvědomil, že nespravedlivým obohacením velmi zhřešil, prohlásil po svém obrácení: „Hle, polovinu majetku svého, Pane, dávám chudým, a oklamal-li jsem v čem koho, navrátím to čtyřnásobně.“ Na to odpověděl Pán Ježíš: „Dnes spasení stalo se domu tomuto.“ (Luk. 19, 8-9.)

9. Deváté přikázání boží.

562. Jak zní deváté přikázání boží?

Deváté přikázání boží zní: „Nepromluvíš křivého svědectví proti bližnímu svému!“

563. Co se zakazuje v devátém přikázání božím?

V devátém přikázání božím se zakazuje škodit bližnímu na cti a vůbec lhát.

* 564. Čím se škodí bližnímu na cti?

Bližnímu se škodí na cti:

1. křivým svědectvím,

2. pomluvou,

3. nactiutrháním,

4. podezříváním,

5. nadávkami a výsměchem.

* 565. Kdo se dopouští křivého svědectví?

Křivého svědectví se dopouští, kdo před úřadem o bližním vědomě vypovídá nepravdu.

* 566. Kdo se dopouští pomluvy?

Pomluvy se dopouští, kdo o bližním tvrdí nebo rozšiřuje nepravdy nebo jeho chyby zveličuje.

* 567. Kdo se dopouští nactiutrhání?

Nactiutrhání se dopouští, kdo zbytečně vypravuje o skutečných chybách bližního.

* 568. Kdo lže?

Lže:

1. kdo vědomě mluví, co není pravda,

2. kdo mluví jinak, než smýšlí,

3. kdo se dělá lepším, než ve skutečnosti jest, neboli kdo se přetvařuje.

* 569. Co nám ukládá deváté přikázání boží?

Deváté přikázání boží nám ukládá, abychom jazyk svůj drželi na uzdě a chránili čest a dobré jméno svých bližních.

570. Co jest povinen učinit, kdo svému bližnímu uškodil na cti?

Kdo svému bližnímu uškodil na cti, jest povinen:

1. křivdu odvolat,

2. poškozeného odprosit a

3. hmotnou škodu z toho vzešlou nahradit.

Poznámky:

* I. Pan Ježíš řekl: „Nesuďte, abyste nebyli souzeni. Neboť jakým soudem soudíte, takovým budete souzeni; a kterou mírou měříte, takovou bude vám zase odměřeno. Kterakž pak vidíš třísku v oku bratra svého a v oku svém břevna neznamenáš?“ (Mat. 7, 1-3.)

* II. „Proto zanechte lži, mluvte pravdu každý s bližním svým, neboť jsme údy téhož těla.“ (Ef. 4, 25.)

* III. „Kdož chce milovati život a viděti dny dobré, zdržuj jazyk svůj od zlého a rty jeho ať nemluví lest.“ (1.Petr 3, 10.)

* IV. „Zdá-li se pak někomu z vás, že je zbožný, ale při tom nedrží jazyk svůj na uzdě, jeho zbožnost je marná.“ (Jak. 1, 26.)

* V. Čest má větší cenu než majetek.

* VI. Buď pravdomluvný a upřímný. Lež a přetvářka má krátké nohy.

* VII. Neposlouchej pomluvy a nactiutrhání, a jestli jsi o bližním něco nepěkného slyšel, neroznášej toho.

* VIII. Netrop si posměch z nikoho, abys sám se nedožil posměchu.

* IX. Ramenářstvím se proviňuje, kdo někomu donáší, co jiní proti němu řekli, čímž vyvolává sváry a nenávist.

* X. U soudu a u úřadu, když se nás otáží, jsme povinni mluvit vždy pravdu i o provinění svých bližních, neboť v tomto případě to není nactiutrhání.

10. Desáté přikázání boží.

571. Jak zní desáté přikázání boží?

Desáté přikázání boží zní: „Nepožádáš ničeho, cožkoli je bližního tvého!“

* 572. Co zakazuje desáté přikázání boží?

Desáté přikázání boží zakazuje hříšnou žádostivost po tom, co patří jinému, ať je to manželka jiného muže, nebo manžel jiné ženy, nebo i jakýkoli majetek jiného člověka.

573. Co se nám přikazuje v desátém přikázání božím?

V desátém přikázání božím se nám přikazuje, abychom každému přáli, co jeho jest.

Poznámky:

I. Bůh zakazuje nejen zlé skutky a řeči, ale i žádosti a myšlenky, neboť i žádosti a myšlenky, jsou-li hříšné, poskvrňují duši; mimo to ze zlých žádostí a myšlenek rodí se zlé řeči a skutky. Kdyby nebylo zlých myšlenek a žádostí, nebylo by ani zlých řečí a skutků. Řeč je projevem myšlenek a skutek je provedením žádosti. Proto je třeba potlačovat v sobě myšlenky a žádosti, směřující k hříchu, a soustředit své myšlenky a žádosti na to, co je dobré, aby i naše řeči a skutky byly dobré. Rozhodným pro naše skutky a náš život je usměrnění našich myšlenek a hnutí našeho srdce k dobru.

II. V Písmě svatém v knize Přísloví se praví, že mrzkostí před Hospodinem jest myšlenka zlá. (Přísl. 15, 26.)

* III. Pán Ježíš pravil, že ze srdce vycházejí zlé myšlenky, vraždy, cizoložství, smilstva, krádeže, křivá svědectví, rouhání. (Mat. 15, 19.)

* IV. Svatý apoštol Jakub píše, že každý, kdo je pokoušen, je lákán svou žádostivostí, a že potom žádost pak počne a porodí hříšný skutek; a vykonaný hřích plodí smrt. (Jak. 1, 14-15.)

** V. Desatero přikázání je zevrubně obsaženo v Písmě svatém. (2.Mojž. 20, 2-17.) V Katechismech bývají tato přikázání uváděna často zkráceně, jako i v tomto katechismu, při čemž jejich podrobný obsah je probírán v otázkách, připojených k jednotlivým přikázáním. V římskokatolických katechismech není uváděno přikázání druhé, avšak jeho obsah jest probírán při přikázání prvním, a zato je přikázání desáté rozděleno na dvě, aby počet přikázání nebyl zmenšen. – Pravoslavné a evangelické katechismy výslovně uvádějí druhé přikázání a nerozdělují přikázání desáté, neboť ani v Písmě svatém není děleno. Na pohled jeví se tu tedy rozdíl, ovšem jen zdánlivý, neboť obsah desatera bývá v otázkách vysvětlen v celosti i tam i zde.

B) Dvě největší a hlavní přikázání boží.

1. O lásce k Bohu.

* 574. Jak zní první největší a hlavní přikázání boží?

První největší a hlavní přikázání boží zní: „Milovati budeš Pána Boha svého z celého srdce svého a z celé duše své a ze vší mysli své i ze vší síly své.“ (Mar. 12, 30.)

* 575. Co nám ukládá první největší a hlavní přikázání boží?

První největší a hlavní přikázání boží nám ukládá, abychom Pána Boha milovali nade všecko a s vypětím všech svých schopností.

* 576. Proč máme milovat Boha nade všecko?

Boha máme milovat nade všecko, protože Bůh jest nanejvýš dobrý a nekonečně dokonalý.

* 577. Proč máme Boha milovat s vzepětím všech svých schopností?

Boha máme milovat s vzepětím všech svých schopností, protože od něho máme duši i tělo a všecky duševní i tělesné schopnosti.

* 578. Co znamená milovat Boha nade všecko?

Milovat Boha nade všecko znamená dávat jemu přednost přede všemi ostatními bytostmi a věcmi a být odhodlán obětovat raději vše, i život, nežli Boha urazit nebo se mu zpronevěřit.

* 579. Čím dokážeme, že Boha milujeme nade všecko?

Že Boha milujeme nade všecko, dokážeme věrným zachováváním všech jeho přikázání.

2. O lásce k bližnímu.

* 580. Jak zní druhé největší a hlavní přikázání boží?

Druhé největší a hlavní přikázání boží zní: „Milovati budeš bližního svého jako sebe samého.“ (Mar. 12, 31.)

* 581. Kdo jest naším bližním?

Naším bližním jest každý člověk.

* 582. Kdy milujeme své bližní jako sebe?

Své bližní milujeme jako sebe, když jim přejeme všeho dobrého jako sobě a dobře jim činíme.

* 583. Proč máme milovat všechny lidi jako sebe?

Všechny lidi máme milovat jako sebe, protože všichni jsou stvořením božím a pocházejíce od prarodičů Adama a Evy jako my, jsou našimi bratřími a sestrami.

* 584. Máme milovat i své nepřátele?

Podle příkazu a příkladu Pána Ježíše máme milovat i své nepřátele.

* 585. Jak projevujeme lásku k nepřátelům?

Lásku k nepřátelům projevujeme tím,

1. že jim ze srdce odpouštíme,

2. v tísni jim pomáháme a

3. za ně se modlíme.

* 586. Proč obě přikázání o lásce k Bohu a k bližnímu nazývají se největšími a hlavními přikázáními?

Obě přikázání o lásce k Bohu a k bližnímu nazývají se největšími a hlavními přikázáními proto, že jsou v nich obsažena všecka ostatní přikázání boží.

Poznámky:

* I. Apoštol Pavel napsal o naprosté potřebě lásky tato krásná slova: „Kdybych měl proroctví a znal všechna tajemství a obsáhl všeliké poznání, a kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásky kdybych neměl, nic nejsem.“ (1.Kor. 13, 2.)

* II. Týž apoštol praví: „Ani vysokost, ani hlubokost, ani kterékoli jiné stvoření nebude moci nás odloučiti od lásky boží, kteráž jest v Kristu Ježíši, Pánu našem.“ (Řím. 8, 39.)

* III. Apoštol Jan napsal: „Kdož nemiluje bratra, zůstává ve smrti.“ (1.Jan 3, 14.) „Toť jest láska boží, abychom přikázání jeho zachovávali.“ (1.Jan 5, 3.)

* IV. Pán Ježíš pravil: „A jak chcete, aby vám lidé činili, i vy jim podobně čiňte.“ (Luk. 6, 31.)

* V. O povinnosti křesťanů milovat též své nepřátele, vyslovil se Pán Ježíš takto: „Milujte nepřátele své, dobrořečte těm, kteříž vás proklínají, dobře čiňte nenávidícím vás a modlete se za ty, kteříž vás hanějí a vám se protiví, abyste byli synové Otce svého, kterýž jest v nebesích; nebo slunci svému velí vycházet nad zlé i nad dobré a déšť dává na spravedlivé i na nespravedlivé. Neboť milujete-li ty, kdož vás milují, jakou odplatu máte? Zdaliž i celníci téhož nečiní? A budete-li pozdravovati toliko bratří svých, což více činíte? Zdaliž i celní téhož nečiní? Buďtež vy tedy dokonalí, jako Otec váš, který jest v nebesích, dokonalý jest.“ (Mat. 5, 44-48.)

* VI. Pán Ježíš modlil se na kříži za své nepřátele slovy: „Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí.“ (Luk. 32, 34.)

C) Blahoslavenství.

**587. Co Pán Ježíš kromě lásky k Bohu a k bližnímu ještě zvláště zdůraznil?

Pán Ježíš zdůraznil kromě lásky k Bohu a k bližnímu ještě zvláště devatero blahoslavenství.

**588. Kdy prohlásil Pán Ježíš devatero blahoslavenství?

Pán Ježíš prohlásil devatero blahoslavenství na začátku své veřejné činnosti v kázání na hoře, v němž shrnul hlavní obsah svého učení mravního.

**589. Jak zní devatero blahoslavenství?

Devatero blahoslavenství zní:

1. Blahoslavení chudí duchem, neboť jejich jest království nebeské.

2. Blahoslavení lkající, neboť oni potěšeni budou.

3. Blahoslavení tiší, neboť oni zemí vládnouti budou.

4. Blahoslavení, kteří lační a žízní po spravedlnosti, neboť oni nasyceni budou.

5. Blahoslavení milosrdní, neboť oni milosrdenství dojdou.

6. Blahoslavení čistého srdce, neboť oni Boha viděti budou.

7. Blahoslavení pokojní, neboť oni synové boží slouti budou.

8. Blahoslavení, kteří protivenství trpí pro spravedlnost, neboť jejich jest království nebeské.

9. Blahoslavení budete, když vám zlořečiti budou a protivenství činiti a mluviti všecko zlé o vás, lhouce pro mne. Radujte se a veselte se, neboť odplata vaše hojná jest v nebesích.“ (Mat. 5, 3-11.)

**590. Kdo jsou blahoslavení chudí duchem?

Blahoslavení chudí duchem jsou ti, kteří se cítí před Bohem nepatrnými a chovají se vždy skromně.

*591. Koho neměl Pán Ježíš na mysli slovy „chudí duchem“?

Slovy „chudí duchem“ neměl Pán Ježíš na mysli lidi duševně omezené, nýbrž lidi skromné a pokorně o sobě smýšlející.

**592. Kdo jsou blahoslavení lkající?

Blahoslavení lkající jsou ti:

1. kteří lkají nad bídou své duše, to jest nad svými hříchy,

2. kteří lkají, protože padli do neštěstí nebo jsou utiskováni a uráženi, avšak nezoufají, nýbrž věří v pomoc a útěchu boží.

**593. Kdo jsou blahoslavení tiší?

Blahoslavení tiší jsou ti, kteří potlačují v sobě pokušení ke hněvu, zachovávají klid mysli a chovají se ke všem lidem laskavě.

**594. Kdo jsou blahoslavení, kteří lační a žízní po spravedlnosti?

Blahoslavení, kteří lační a žízní po spravedlnosti, jsou ti, kteří milují spravedlnost a pravdu boží, přičiňují se o její vítězství a především sami jednají spravedlivě.

**595. Kdo jsou blahoslavení milosrdní?

Blahoslavení milosrdní jsou ti, kteří cítí s trpícími a pomáhají jim, jak mohou.

**596. Kdo jsou blahoslavení čistého srdce?

Blahoslavení čistého srdce jsou ti, kteří své srdce chrání od hříšných myšlenek a žádostí a varují se nestydatých řečí a skutků.

**597. Kdo jsou blahoslavení pokojní?

Blahoslavení pokojní jsou ti, kteří sami se snaží žít s každým člověkem v pokoji a míru a druhé vzájemně usmiřují.

598. Kdo jsou blahoslavení, kteří protivenství trpí pro spravedlnost?

Blahoslavení, kteří protivenství trpí pro spravedlnost, jsou ti, kteří tak milují spravedlnost, že jsou ochotni pro ni snášet i utrpení.

599. Co zdůraznil Pán Ježíš v devátém blahoslavenství?

V devátém blahoslavenství zdůraznil Pán Ježíš, že máme jemu samému tak být oddáni, abychom raději snesli pronásledování, než bychom se dopustili zrady na něm.

600. Jak snášejí opravdoví křesťané pronásledování pro svou víru?

Opravdoví křesťané snášejí pronásledování pro svou víru statečně a radostně, neboť jsou přesvědčeni, že Bůh svých věrných neopustí, pomůže pravdě k vítězství a nadto ve věčném životě promění utrpení v radost.

Poznámky:

** I. Kdo je ve smyslu blahoslavenství chudý duchem, je přesvědčen, že bez Boha nemůže nic dobrého vykonat. – Chudým duchem mohou být i lidé, kteří mají veliký hmotný majetek, jestli jsou si vědomi, že hmotné bohatství je pomíjející a jestli ho užívají podle vůle boží k dobrým skutkům a ne k pyšnému sebepovyšování. Také lidé velmi vzdělaní mohou být chudými duchem ve smyslu blahoslavenství, jestli nezpyšní, nýbrž zachovají si vědomí, že i největší lidská učenost oproti vševědoucnosti a moudrosti boží jest nepatrná.

** II. Pán Ježíš pravil: „Co je platné člověku, kdyby všechen svět získal, své duši pak uškodil?“ (Mat. 16, 26.)

** III. Mnozí lidé z lásky k Bohu a z touhy po dokonalosti věnovali veškerý svůj majetek na dobročinné, náboženské nebo národní účely a žili v dobrovolné chudobě. Tak vyhověli slovům Pána Ježíše: „Chceš-li dokonalým být, jdiž a prodej statek svůj a rozdej chudým a budeš míti poklad v nebi; a pojď, následuj mne.“ (Mat. 19, 21.)

** IV. O blahoslavenství lkajících napsal apoštol Pavel: „Zármutek, kterýž jest podle Boha, pokání ke spasení působí.“ (2.Kor. 7, 10)

** V. Tichý a svědomitý rolník spíše zachová svůj statek, než hněvivý bouřlivák.

** VI. Spravedlnost nakonec vždy zvítězí; toho dočká se každý, kdo ji miluje.

** VII. Bůh je Bohem pokoje a ne nesvornosti a rozvratu. Kdo se snaží být pokojný, následuje Boha a může být nazýván dítkem Božím. Pán Ježíš pozdravoval své učedníky slovy: „Pokoj vám!“ (Luk. 24, 36; Jan 20, 19-21.) Tak pozdravuje též kněz přítomné při svaté liturgii.

** VIII. Křesťané bývají často v různých zemích pronásledováni. Velmi těžká pronásledování křesťanů byla v prvních třech stoletích, ale křesťanství tím nebylo zničeno, naopak zvítězilo nad pronásledovateli. Tak bylo i jindy a bude vždycky.