Filosofická metoda

Na rozdíl od jednotlivých věd, které se zpravidla vymezují také svojí specifickou metodou (matematickou, experimentální, historickou apod.), je filosofická metoda daleko volnější a začátečníkovi se může zdát, že žádná ani není. To je pravda potud, že filosofická práce se nedá popsat návodem, který by automaticky vedl k cíli. Na druhé straně filosofie vznikla právě tím, že na myšlení klade určité nároky. Tak filosofické myšlení má např.

• vytvářet a používat pevné pojmy,
• každé cizí tvrzení podrobit kritice,
• každé vlastní být schopno racionálně zdůvodnit.

Naopak zde neplatí žádné jiné autority než přesvědčivost racionálního argumentu. Filosofie nedělá experimenty a neměří; snaží se spíš chápat a rozumět. Jejím zdrojem může být přímá zkušenost, ale často jsou to třeba staré texty, které se snaží pochopit a vykládat – někdy se mluví o hermeneutické metodě. Bývá pozadu za skutečností, kterou chce pochopit – proto říká Hegel, že „Minervina sova létá za soumraku.“ Filosof se může snažit postupovat deduktivně jako Sókratés, Spinoza nebo Kant, může pozorovat a srovnávat jako Aristotelés a může klást proti sobě protikladná stanoviska jako Tomáš Akvinský, nemůže se ale zbavit závislosti na jazyku: záleží i na tom, jak věci říká. Některá filosofická díla, například Platónova, Nietzschova, Sartrova nebo Heideggerova, mají blízko ke krásné literatuře. Někteří filosofové vytvářeli nová slova, aby se jejich pojmy nepletly, většina se ale snaží vystačit s běžným jazykem, protože se chce odvolávat na společnou lidskou zkušenost.

Protože nevytváří definitivní a nepochybná tvrzení, nemá ani povahu kumulativního vědění, kde se jednotlivé poznatky prostě skládají k sobě. Na druhé straně by ale mělo být samozřejmé, že filosof zná stav diskuse k dané otázce, a to ne jen za posledních několik let. Pro dnešní medicínu má Hippokratés jen historický význam, kdežto pro filosofii je Platón stále aktuální; britský filosof Whitehead dokonce napsal, že celá filosofie je jen komentář k Platónovi. Tak je filosofie vždycky diskusí, často napříč staletími. Málokdy se stane, aby se nějaký skutečný problém filosoficky „vyřešil“; spíš se udržuje a možná prohlubuje, přizpůsobuje měnícím se podmínkám našeho života.

Někdy se rozlišuje mezi historickým a systematickým přístupem k filosofii. Ve skutečnosti nejsou ani dějiny filosofie pouze dějinami, nýbrž také inspirací k vlastnímu myšlení, kdežto systematický výklad nějakého tématu obvykle vyžaduje vyložit i jeho minulost, původ. Vedle dějin filosofie k tomu často slouží i rozbor původu slov (etymologie), protože jazyk a slova jako stopy či sedimenty staleté lidské zkušenosti a přemýšlení často odhalují pozoruhodné souvislosti.