Filozofie sofistů

5. a 6.stol. př.n.l. je obdobím vzniku filozofického myšlení v nejrůznějších částech řeckého světa. Všechny pozdější řecké a evropské filozofické směry vycházejí z filozofie tohoto období. Stěží lze dnes nalézt nějaký problém, který nebyl v té době alespoň položen a zkoumán - samozřejmě s výjimkou existenčních otázek, které se dnes týkají celého lidstva a které s sebou přinesl evropský průmyslový věk.
Mnohost systémů a rozpory mezi nimi přivodilo další kroky ve filozofickém vývoji. Čím více se vyskytovalo systémů, tím zřejmější byla možnost a nutnost je přezkoumávat, srovnávat a studovat jejich rozpory. Z nedůvěry, kterou mnozí filozofové šířili vůči spolehlivosti smyslového vnímání jako prostředku poznání, mohla vzniknout všeobecná pochybnost o poznávacích schopnostech člověka. Právě zde začala činnost sofistů.
Kromě filozofie je nutné vzít v úvahu i velké převraty, které se odehrály v politickém a společenském životě Řecka. Po úspěšném uhájení svobody ve válkách proti Peršanům (500 - 499 př.n.l) vznikl v Řecku, především v Athénách, blahobyt, bohatství a potřeba vyššího vzdělání. Demokratická ústava měla za následek stále vzrůstající význam řečnictví. Ve shromáždění lidu a před soudním dvorem měl obvykle výhodu ten, kdo uměl svoji věc uhájit lepšími argumenty a nejvhodnější formou. Kdo chtěl dělat kariéru, potřeboval důkladné vzdělání státníka a řečníka.
Této potřebě vycházeli vstříc sofisté. Řecké slovo "sofistai" znamená "učitelé moudrosti". Sofisté putovali jako potulní učitelé od města k městu a za příslušnou odměnu vyučovali nejrůznějším uměním a dovednostem, zejména výmluvnosti. Nebyli to tedy filozofové ve vlastním smyslu, ale praktici. A jako všichni praktici nepřikládali velký význam teoretickému poznání. Většina sofistů si brzy osvojila názor, že objektivní poznání není možné. Tomu dopomáhalo zejména to, že stoupající úroveň vzdělání umožnila širším vrstvám seznámit se s cizími národy, mravy a náboženstvími, a tím byly přirozeně rozkolísány dosud neotřesené předsudky. Neexistuje-li žádná objektivní míra, která by umožnila rozhodnout, kdo má v určité otázce pravdu, půjde pak právě o to, komu je za pravdu dáno, to jest kdo umí své stanovisko nejobratněji prosadit.
Tato zprvu teoretická skepse se brzy rozšířila i na oblast mravní. V lidském jednání - stejně jako v teoretických sporech - rozhoduje konec konců jedině úspěch. Řečnictví v rukou sofistů se stává spíše prostředkem přemlouvání než přesvědčování. V etickém ohledu neuznávali žádné všeobecně závazné právo, nýbrž jen právo silnějšího.
Popření objektivních měřítek pro pravdu a spravedlnost spolu se skutečností, že sofisté pobírali za své vyučování nemalý plat (zatímco Řekové prací pro výdělek pohrdali), vedlo záhy k tomu, že jméno "sofista" získalo poněkud pochybný odstín, který na něm, zejména v důsledku boje Platóna proti sofistům, lpí dodnes.
Sofisté nikdy nevytvořili žádnou školu, ale vyučovali jako jednotlivci.