Generace nesnesitelných rozmazlenců nastupuje

 

Zatímco Islámský stát s ohavnou teatrálností popravuje zajaté bělochy, Ukrajinu obsazují ruské síly a Boko Haram unáší a znásilňuje náctileté dívky, my se před displeji a monitory přeme, zda je český voják, padlý „tam někde“, hrdina, anebo žoldák. Z pohledu reálné síly či z pohledu českých vojáků v akci vypadáme jako neškodná koťátka, která si hrají s míčkem.
Používání počítače, telefonu či tabletu zároveň se univerzálně a nesprávně označuje jako multitasking. V naprosté většině případů nejde o souběžné konání činností, z nichž každá je prováděna plnohodnotně, což je pravý význam toho pojmu, nýbrž o pouhou roztříštěnou pozornost. O neschopnost podržet pozornost po delší dobu.

Tento „multitasking“ naplňuje vykonavatele pocitem smysluplné aktivity dělané naplno. Jenže fragmentarizace a překotnost nutně a notně oslabují jiné schopnosti, důležité jednak pro souvislejší myšlenkový tah, jednak pro vědomí času a posloupnosti. Na otázku „Cos dělal před třemi hodinami?“, položenou takto vytíženému jedinci, obvykle nedostanete jasnou odpověď: „Vlastně nevím. Něco určitě ano, vždyť jsem se ani nezastavil.“ Autor textu má s těmi situacemi bohaté zkušenosti.

 

 

Kdo je generace Z

Každodenní opakování činnosti, jíž posilujeme roztěkanost, se zákonitě projeví i ve vztazích a v běžném životě. A to tím spíš, čím dříve na „zasíťovaný“ a roztěkaný způsob prožívání nastoupíme. Například tablet nebo počítač mohou být pro školáky a předškoláky nezastupitelně užitečnými pomůckami při výuce jen zcela výjimečně, protože to nejsou prostředky k učení – naopak odnaučují učit se, neboť utlumují kritické myšlení, hlubší chápání smyslu informace a porozumění kontextu. Posilují a rozvíjí způsoby práce a jednání spoléhající na okamžitý přístup k informacím bez použití vlastní paměti a vlastního přemýšlení.

Jako by šlo o svébytný systém, který zvyšuje pracovní výkon, avšak člověka jako autentickou osobu může degradovat až na úroveň výkonného prostředníka – robota z masa a kostí, biologickou, ale v mysli vyprázdněnou strukturu s naprogramovaným algoritmem úkonů, která ví jak, avšak nikoliv proč. Pochopitelně, v současnosti je nutné umět popisované technologie ovládat, a to již odmala. Je však nebezpečné zaměňovat vysokou technologickou úroveň pomůcek s vysokou úrovní výuky. Mezi nimi neexistuje přímá úměra.

Děti v západním světě tráví na sítích, ať už u počítače, či teď spíše s mobilními telefony, jednu až osm hodin denně. To je pro nějaké rychlé závěry časově nepoužitelný rozptyl. Množství času se liší podle státu, majetku rodiny, sociokulturního zázemí a podobně.

Vezměme tedy raději jeden konkrétní výstup: Z dubnové prezentace americké marketingové agentury Sparks & Honey pod názvem Generation Z, tedy lidí mladších 18 let žijících v USA, shrnující poznatky výzkumných agentur a úřadů vlády, vyplývá, že generace předchozích takzvaných millenials (tedy lidí ve věku 20–30 let), se od generace Z značně odlišuje. Její příslušníci mají největší strach z růstu cen zboží, skáčou z jednoho displeje na druhý a jsou schopni udržet pozornost v průměru osm vteřin. Na druhou stranu vykazují schopnost zpracovat více informací zároveň. Lépe spolupracují s ostatními, což je ve jmenovaném americkém šetření vysvětlováno coby důsledek rasově i socioekonomicky opravdu smíšených školních tříd v USA.

Ale zase: jedenáct procent současných dětí ve věku 4–17 let trpí neurovývojovou poruchu ADHD, tedy poruchou pozornosti s hyperaktivitou – proti necelým osmi procentům u millenials. Snížila se schopnost orientace v reálném, hmatatelném prostoru; na svých zařízeních jsou závislí i při tak běžné činnosti, jako je dostat se z jedné části města do druhé. Slova v textových zprávách nahrazují emotikony i emoji (grafické symboly zaměňující celé výrazy, tedy psané slovo nahrazují obrázky). Sport považují za něco, co se dělá pro zdraví, nikoliv za hru a zábavu.

 

Ovoce rajských stromů nahnívá

Uvedená zjištění a uvedené interpretace samozřejmě lze zpochybnit, některé výzkumy jsou prováděny na zakázku marketingových agentur, jiné pro instituce americké vlády. Jedním ze skutečně zajímavých údajů je, že příslušníci americké Generation Z chtějí změnit svět k lepšímu svou prací, a to v 60 procentech proti 39 procentům v generaci předešlé. Pociťují větší odpovědnost k prostředí, v němž žijí, případně k Zemi jako životadárné planetě. Ovšem tito respondenti zatím, to je třeba dodat, nevstoupili do reality pracovního trhu. Tam se totiž teprve vyjeví, nakolik je jejich odpovědnost k okolí i k Zemi pevná.

Podobně rozsáhlá aktuální data o české generaci Z nemáme. Vývoj trendů v USA obvykle mívá několikaletý předstih, a poskytuje nám tedy určité tušení, na co se můžeme připravit a čemu případně předcházet. Pokusme se tudíž o pracovní hypotézu.

Barevný, veselý a bohatý strom virtuálního života dnes obšťastňuje vysoké procento – téměř jistě většinu – českých dětí a mládeže. Jejich představy a potřeby, že budou mít lepší věci a zabezpečenější život než jejich rodiče, natož prarodiče, které pro ně vyplývají například z toho, že přece dneska často mají lepší mobil nebo počítač než jejich matka či otec, ovšem za několik let narazí na ekonomickou realitu každodennosti, s níž budou nuceni se konfrontovat. A ta realita se dramaticky mění. Sen o ekonomickém úspěchu a prestiži se splní malinkému zlomku z nich. Nejspíš budou jen nicotně uzobávat z globálního koláče bohatství.

Podle měsíčníku Forbes z ledna 2014 má majetek 85 nejbohatších lidí planety stejný objem jako ten, který vlastní 3,5 miliardy nejchudších. Téměř polovinu světového bohatství vlastní jedno procento obyvatel. Po krizi rozjeté v roce 2008 vzrostla finanční nerovnost mezi bohatými a chudými ve 24 z 26 sledovaných zemí, například v USA putovalo po krizi 95 procent nárůstu všech zisků do kapes jednomu procentu (těch nejbohatších), kdežto 90 procent obyvatel Spojených států zchudlo.

Tyhle ekonomické posuny by samy o sobě nemusely být vnímány jako bolestné, ovšem citelně se projevují coby náhlá nedostupnost některých služeb a zboží, které dosud byly považovány v prosperující společnosti za běžné. A nejde jen o klasický konzum, nýbrž o možnost realizovat své osobní touhy a sny.

 

Co praví (aktuální) klasici

Marcin Król, vlivný polský esejista a historik, poukazuje v rozhovoru s Grzegorzem Sroczyńským pro list Gazeta Wyborcza (přeloženém ve zkrácené verzi v červnovém dvouměsíčníku Listy) na nastalou menší možnost uplatnění. Król tvrdí, že americký sen selfmademana přestává působit. „Společnost dnes totiž vytváří naději, slibuje, a zároveň to neumí splnit. V tak masovém měřítku to nikdy dříve nebylo. Miliony lidí jsou dnes vychovávány, ukazuje se jim půvab světa, pouštějí se seriály a do rukou se jim cpou poradci, kteří křičí,můžeš víc‘,,rozvíjej se‘,,zlepšuj‘,,žij naplno‘. Načež se jim řekne, tůdle!‘.“ Co praví (aktuální) klasici Marcin Król přitom náležel se svým vlivným čtvrtletníkem Res Publica Nowa k těm, kteří americký sen propagovali.

„V 80. letech jsme se nakazili ideologií neoliberalismu, mám tady skutečně značné zásluhy, přemlouval jsem Tuska, Bieleckého, celou tu gdaňskou společnost. (...) Ten zápal ve mně pohasl dost brzo. Uvědomil jsem si, že v liberalismu začíná dominovat složka individualismu, který postupně vytlačuje jiné důležité hodnoty a zabíjí společenství. (...) Zavládla iluze, že každý člověk může žít zvlášť, v rámci své osobní svobody kdesi pracovat, vydělávat co nejvíc, užívat života co nejvíc a tamhle nám bude kdosi vládnout.“ Falešné naděje vzbuzované u širokých vrstev, za jejichž podporu a zavedení se v Polsku sám zasadil, zvyšují napětí ve společnosti. Podle Króla mohou mít jediný důsledek: změnu. Neříká jakou a nenazývá ji revolucí; nazývá ji jen změnou nebo „něčím“. Možná se Król opět mýlí, ale připusťme, že tentokrát nikoliv. Tušená změna visí ve vzduchu nejen pro něho. Ostatně geolog a spisovatel Václav Cílek v nedávné eseji Nedrážděte masy, publikované zde v Orientaci (19. července 2014), rovněž shrnuje dojem ze současného stavu společnosti jako očekávání změny. Přitom, aby bylo jasno, nemusí jít primárně o změnu drasticky materiální.

Věhlasný sociální antropolog Claude Lévi-Strauss (1908–2009) tvrdil, že lidé jednají podle „optimální míry různorodosti“. Jde o to, že máme v sobě systém způsobů jednání, jenž se přizpůsobuje, aniž bychom si to povětšinou uvědomovali. Přizpůsobuje se tak, aby zachovával systémovou udržitelnost. Jinými slovy: přežití společnosti. Všechny lidské revoluce podle Léviho-Strausse byly pouhými výkyvy v rámci evoluce, byť se někdy zdají zcela bizarní. Jednání zakořeněná v „jiných světech“, která se nám jeví jako naprosto nepřijatelná, ať už je to usmrcování dětí, které by společenství nezvládlo uživit, nebo mnohoženství či obětování života ve jménu upevnění společenství, jsou prvky udržující tamní společnosti ve stavu stability, a tedy přežití. Každé vnější narušení systému může přinést zkázonosnou nerovnováhu.

Příkladem mohou být státy, jimž byla vnucena demokracie, aniž tam měla historické kořeny. Takové státy si zhusta vytvořily vlastní verze sociálně-politického systému, případně importované uspořádání fakticky odmítají a vracejí se k něčemu snad ještě horšímu, než tam existovalo předtím – viz Irák, Afghánistán, Libye či některé státy bývalého SSSR.

Claude Lévi-Strauss v důležitosti přežití řadil potřeby jedince až na druhé místo. Důraz na individualitu a její zbytnělé a adorované potřeby ho znechucovaly. Ze své pozice zastánce existenciálně nutného, konsenzuálního sociálního systému označoval Lévi-Strauss adorované individuum jako nesnesitelného rozmazlence, který ovládl evropské myšlení, ať už v podobě psychoanalýzy či třeba fenomenologie. Jenže právě generace vyrůstající pod stoupajícím vlivem individualismu si v sobě nese nesplnitelné sny, neupotřebitelné vzdělání, obrazy světa z virtuální reality. Co to se společností udělá? Kam ji to může nasměrovat?

„V budoucnu se bezpochyby vyjeví, že nejvýznačnější teoretický příspěvek antropologie pro společenské vědy spočívá právě v tomto zásadním rozlišení mezi dvěma modalitami sociální existence: mezi způsobem života vnímaným nejprve jako tradiční a archaický, který je však vlastní autentickým společnostem, a mezi způsoby života, jež se objevily později a v nichž onen první typ sice není nepřítomen, avšak nedokonale či neúplně autentické společenské skupiny se v nich vynořují jako ostrůvky na povrchu rozsáhlejšího celku, jenž se sám vyznačuje neautentičností,“ pravil Lévi-Strauss roku 1986 ve své přednášce v Japonsku (česky vyšla předloni). Francouzský antropolog dělil společnosti na tradiční autentické a současné termodynamické. Tradiční jsou chladné, mechanické, s malou produkcí a malou entropií, tedy s tendencí udržovat se ve svém stavu. Proto se nám zvenčí zdají být zabrzděné kdesi v minulosti. Změny v nich ovšem probíhají, „jen“ velmi pomalu, obvykle na principu souhlasu všech.

Současné dominantní společnosti jsou horké. Mají násobně větší produkci věcí i odpadu – spotřebují mnohem méně, než vyrobí, a potřebují více zdrojů, než mají lokálně k dispozici. Rozhodování obstarává většina z delegovaných zastupitelů a je poměrně rychlé. Ostrůvky jakkoliv nedokonalé autenticity, tedy rodina, přátelé a spolupracovníci, mohou v moři neautentického světa anonymní společnosti také mizet, nahrazovány virtuálními vztahy. Chtělo by se říci „virtuální autenticitou“, což je krásný protimluv, ale přesně zapadá do konstrukce formulované francouzským filozofem a sociologem Jeanem Baudrillardem v knize Dokonalý zločin (česky 2001): „Je to tak, že obraz dnes už nemůže být imaginací reálného, protože autentická realita je obrazem. Nelze o realitě snít, protože v obraze je obsažena virtuální realita. Je to, jako by věci spolkly svoje zrcadlo a sobě samým se staly transparentními, úplně a zcela přítomnými v sobě samých, v plném světle, v reálném čase, v neúprosném přepisu.“ Stáváme se svými avatary.

Dovolme si v této souvislosti – pro ilustraci – vypůjčit úryvky z domácích uměleckých textů, konkrétně Filipa a Jáchyma Topolů. V písni Před zrcadlem z druhé poloviny 80. let Filip zpívá: „... ze zrcadla před zrcadlem sebe vidím stát, stal jsem se svým obrazem, žiju teďka nadvakrát.“ Toto jakési vzrušení z rozpolcení a dvojakosti přechází časem v úzkost, znejistění a hledání sebe sama, jak píše Jáchym v básni Je tam, zasazené do románu Sestra z roku 1994: „Pořežu si záda, abych věděl, že to jsem já. Když to bolí, není to herec, chůzi upravenou náplastma...“Nynější generace Z se posunula ještě o stupeň dál. Žije nadvakrát už odmalička, „od přirozenosti“, bez samozřejmé možnosti sebereflexe. Bez vědomí, že se žilo – nebo by se i nyní mohlo žít – jinak.

Nacházíme se tedy v situaci, kdy zbylé ostrovy autenticity, které mají být základní oporou pro růst a zrání individuality (nezaměňovat s individuálními potřebami!), jsou pod agresivním vlivem techniky, která přebírá výchovu a spolu tvorbu obrazu světa a generuje potřebu nových a nových tužeb a potřeb, vyžadujících pokud možno okamžité ukojení. Dnešní rodiče jsou vrháni do těžkých dilemat. Obava ze ztráty kontaktu a kroku s potomky zpracovaných symbolickou vládou nesnesitelného rozmazlence je vede k rychlejší obměně zařízení, předmětů, odívání. Předloni zesnulý filozofující sociolog Miloslav Petrusek poukazoval ve své knize Společnosti pozdní doby (2006) na to, že koloběh oné obměny redukuje strach, protože nám nedovoluje na něj myslet, nebo nás od něj aspoň na čas osvobozuje. Můžeme tak díky tomu relativně dlouho a spokojeně žít v existenciálním vakuu (tedy v jakémsi vlastním obraze situovaném v obraze světa). Pravý strach – a nikoliv pouhá obava, abych vlastnil a stihl to či ono – je totiž existenciální a ukotvuje nás ve skutečném světě, pomáhá nám uvědomit si, co je bytostné a zásadně důležité.

 

Ještě si umět pořezat záda

Ve Španělsku vyrostla generace mladých nazývaná „Generación ni-ni“ – ni trabajan ni estudian–mladí, kteří ani nepracují, ani nestudují, živí je rodiče, u nichž bydlí. Dnes někteří poťouchle přidávají třetí „ni“ – ni son jóvenes – už nejsou ani mladí. V absolutních číslech by mělo jít zhruba o 850 000 lidí ve věku do pětadvaceti let bez práce a bez studia. V podstatě totéž se děje v Itálii. O jejich aktivitách občas čteme, když v extrémní situaci takové „děcko“ vyhrožuje rodičům zničením bytu nebo domu či je dává k soudu proto, aby z nich dostalo peníze.

Podle analytického článku ze španělského deníku El País s titulkem No soy madre porque no quiero (Nejsem matkou, protože nechci) je pětina žen v Evropě bezdětných, přičemž pouze necelých patnáct procent z nich je neplodných; u všech ostatních z oné pětiny, tedy celkově u sedmnácti procent nynějších Evropanek, jde o důsledek životního stylu nebo přesvědčení. Léviho-Straussův „nesnesitelný rozmazlenec“ i tímto získává další rozměr.

„Hlubinná“ změna tedy už nastává, a to nepočítáme vzestup džihádistů či separatistů, jehož důsledky na západní svět v dohledné době dolehnou téměř jistě silněji než dosud. V řádu nynější změny řádu je trend přecházení ekonomické moci do rukou nevelkého počtu finančních skupin a jedinců. Skoro všechny vlády světa a státní představitelé se denně stávají jejich PR agenty, ekonomicky jsou na nich závislé státy i samy politické strany. Ekonomická moc se stala hegemonem, politiku i náboženství do sebe obsáhla a přetvořila k obrazu svému. Stala se ideovým kolonizátorem a má rozhodující vliv při nastavování agendy hodnot a cílů společnosti. Proměňuje školství a výchovu – výuku bez skrupulí tlačí do produkce „upotřebitelných“ znalostí.

Odměnou je mít vše. Obdobně jako se kapitál stal nepolapitelně globálním a nezodpovídajícím se k lokalitě, kde působí, ani lidé se už tolik nevážou k určitému místu. Upínají se k sítím a svou tělesnou schránku často považují za jakousi přidělenou nedokonalost. A tuto schránku opečovávají pod diktáty všudypřítomné ideologie zdraví, která je však v podstatě pokračováním ekonomizace života jinými prostředky. Ať už je to biostyl (správně jíst, správně pít, patřičně žít a vychovávat, náležitě trávit volný včas), nebo virtuálně vytvořené normy estetiky těla (zuby, vrásky, liposukce, plastická chirurgie), či všemožná hnutí za čistotu „ducha“ (ezoterika, astrologie, očistné kúry a různé kurzy `a la guru Jára).

Současný společenský pohyb a pořádek se dostávají pod vládu potřeb generace, respektive pozvolna již generací rozmazlenců, pospolitost se rozkládá, ale zatím je celek držen pohromadě společným konzumem přinášejícím bezstarostnost a klid pro každého, kdo se účastní, respektive kdo má možnost se zúčastnit.

Je zbytečné rozčilovat se nad tím, že společnostem reálně vládnou egoističtí jedinci občas s mentalitou adolescentů. Změna, jež probíhá, je nebezpečnější, byť méně křiklavá. Italský filozof Umberto Galimberti nahlíží skutečný původ nynější choroby západní mládeže (on primárně mluví o mládeži italské, ale česká se v tomto neliší) jako původ kulturní. Otázkou je, zdali se vůbec půjde ubránit sociokulturní vládě symbolů a metafor, které jsou v nyní dominujícím obraze světa předmětem obdivu a jež je tak pohodlné přijímat. A pak například následně prodlévat při online zpravodajství z vojenské okupace Ukrajiny nebo u obrazů uřezávaných hlav kdesi v poušti.

Pokud si neudržíme odstup od techniky a rozmazleneckých manýr, pak s odkazem na slova Jáchyma Topola nejspíš nikoho z příštích (a možná už i dnešních) generací nenapadne pořezat si záda. Ne proto, že by nemohl, nýbrž proto, že by nechápal smysl takového aktu.

 

Článek vyšel v příloze Orientace Lidových novin 27. září 2014.

Jiří Špaček

Zdroj: https://www.lidovky.cz/nesnesitelni-rozmazlenci-jedou-dnh-/media.aspx?c=A141003_142756_ln-media_ace