Gnóze obecně

Samou podstatou učení antické gnoze bylo uctívání životadárné síly vnitřního procesu poznání, které zušlechťuje a osvobozuje pozemského člověka z otroctví bezprostřední zvířecí smyslovosti a materialismu (ze „zajetí hmoty“) a vede ho za dokonalostí a naplněním. Ve starých indických naukách se tento směr nazývá „džňána-márga“ – „cesta poznání“.

Pán všeho hmotného – „Vládce světa“ („Stvořitel“, „Tesař“, řec. „Demiurgos“) – je podle této nauky druhořadou veličinou, která vede nevědoucí svět k zániku, pokud se lidé procesem poznání sami neprobudí (řec. „metanoia“ – „proměna“ či „obrácení“), neuvědomí si svou zavádějící spoutanost světem smyslových objektů a neosvobodí se tak k pravému smyslu lidství. Materialistický světonázor je v gnozi viděn jako produkt nevědění a zpitosti smyslů a jako takový („Omyl“, „vláda Omylu“) označován gnostiky za kořen veškerého světového zla.

Proces gnostického prozření je často v gnostických textech symbolicky označován termínem „svlečení šatů“[1], tj. těla a tělesnosti, popřípadě „vystoupením z hrobu těla“[2], který dobře vyjadřuje osvobození mysli a vědomí člověka z pouhého fyzicky či mechanicky chápaného života a který zdůrazňuje nadřazenost ducha Úplnosti či Života nad hmotou.

Uctívání „Dokonalého nebeského Člověka“ („Anthropos“, „Adamas“ – obdoba védského „Puruši“ či buddhistického „Adi-Buddhy“) znamenalo v gnostické praxi vědomé chránění a pěstování ušlechtilých lidských vlastností jako je čestnost, pravdivost, neubližování druhým, trpělivost, vytrvalost, snášenlivost atd. (obdoba buddhistických „paramit“ či perských božstev „Ameša spenta“, jež obklopují v pársismu boha Ahuru Mazdu), které byly chápány jako životadárné a věčné kvality božského Dárce života – duchovně chápaného Dokonalého Člověka a které musí pozemský člověk naplňovat a realizovat, aby žil skutečný život jako pravý „syn Člověka“ či „Adama“.

V řecky psané antické gnozi jsou tyto dokonalé vlastnosti často nazývány „aiony“ („věčné úplnosti“, v nazarejské gnozi „uthras“ – aram. „bohatství“) a ztotožněním se s nimi coby s pravou podstatou lidství dosahuje člověk postupně tzv. „pleromatu“, tj. božské životadárné „Úplnosti“ či „Celistvosti“, ztotožňované s Dokonalým Člověkem nebo „Úplným Světlem beze stínu“, či (nazarejci) „Prvním Životem“, tj. s věčným Jsoucnem.

Významnou roli hraje v učení gnoze posvátná úcta ke Slovu coby poslu od Boha-Otce, které je v gnostickém pojetí světelného původu, protože obsahuje světlo poznání, a je také jedinou spojnicí pozemského člověka s nejvyšším Bohem – Dokonalým Člověkem. Tento posel Slova je často v gnostických textech, především tzv. sethovské gnoze, označován jako „ÍC XC“ či „ÍC XPC“, tj. „iesous chrestos“[3], který však nemá nic společného – podobně jako Ježíš v manicheismu - s biblickým příběhem, ba naopak, v týchž gnostických textech je popisován židovský záměr si tohoto duchovního posla přivlastnit.[4]

V podobných indických školách védanty je právě tak posvátné Slovo coby nejvyšší Dárce života nazýváno „Brahma“ („Slovo“), v řečtině potom „Logos“. Za pozornost stojí také védský termín pro modlitbu coby obětinu bohům „išas“.[5]

Z tohoto důvodu byla také gnostická „oběť“ a ritus s ní spojený výsostně recitačního či deklamačního charakteru, neboť gnostickou rituální „obětinou“ bylo - kromě celoživotní praxe zaměřené na ovládání myšlenek, slov a skutků – právě recitované svaté Slovo poznání.
 

Protože gnostickou nauku přejímala ve své době celá řada kultur a národů, je gnoze zastoupena v dochované literatuře směsicí termínů a představ, které však mají v zásadě jednotnou ideovou koncepci a smysl. Zdrojem a garantem života i člověka na Zemi je vždy mezi dvěma nevědoucími světskými silami duality vytrysklá síla Světla Poznání – třetí kvalita – projevovaná slovem Poznání a světlem vědění. Ta je duchovní, tj. božské či celostní podstaty, a povznáší a osvobozuje člověka z vězení hmotné duality („nebe a země“, „muž a žena“, „světlo a tma“ apod.) a všech svárů a také především z nevědoucí materialistické ideologie, která se člověka v positivním a optimistickém smyslu snaží ztotožnit s egoismem a lačností a tak zničit jeho pravou lidskou podstatu.

Původ i podstata gnoze jsou stále předmětem četných badatelských sporů a spojeny s mnoha nejasnostmi. Je tomu až do dnešních dnů především proto, že tradiční církevní pohled na gnozi byl a doposud je zcela zatracující, a podle toho vypadají jak dobové církevní zprávy o ní, plné nepravdivých pomluv a zavádějících a protismyslných vpisků, snažících se spojovat gnozi s židovstvím[10], tak i dnešní tendenční díla a soudy badatelů s katolickou církví a její ideologií spojených.

Jasným důvodem pro tuto v Evropě široce zakořeněnou neobjektivitu a neúctu k pravdě je dobře srozumitelná tendence k tzv. „politické korektnosti“, protože historická pravda o gnozi je nepříjemným faktem, který nevrhá právě dobré světlo na původ a počátky katolické církve. Ta přejímala do své nauky celou řadu gnostických myšlenek a frází, avšak autory přejímaných myšlenek zároveň pomlouvala a diskreditovala.[11]

Objevy gnostických textů ve 20. století, především koptský nag hammadský kodex (NHC), bádání v dochovaných textech nazarejské gnosticko-křesťanské církve, prokazatelná souvislost gnostických textů s naukou mahájánového buddhismu (kterou dokazoval např. indolog E. Conze, znalec a překladatel mahájánových textů) ale i celkový dnešní společenský nárůst zájmu o východní nauky, především o buddhismus, vyjevují stále zřetelněji ideovou i liturgickou podobnost antické gnoze s východními indoevropskými duchovními naukami a vyústily dosud alespoň v dnešní obecné přesvědčení západních badatelů, že gnoze je předkřesťanského původu. Tento fakt ostatně vyplývá již z textu samotné Bible, kde se Ježíš Kristus, zakladatel křesťanství, nechává křtít Janem Křtitelem (v textech nazarejské gnostické obce uctívaným „uthrou“ – „Dokonalým“) v Jordánu.

Tato nová vědecky přiznávaná skutečnost mění přes celý středověk až dosud trvající názor, šířený antickými katolickými odpůrci gnoze a následnou církevní tradicí, že gnoze byla kacířská nauka odpadlíků od pravého katolického křesťanství, které je prezentováno v Bibli.

Tvrzení řady katolicky orientovaných a s církví ideově či materiálně spojených badatelů, že gnoze i celé původní křesťanství vznikly v židovském prostředí, je též způsobeno stejnou nevědeckou tendenčností a nechutí takto orientovaných badatelů bez předsudků studovat a pochopit východní duchovní školu a její vliv na evropské starověké dějiny a myšlení. Tradiční středověké opovrhování „pohanstvím“ zde sehrává stále ještě svou roli.

Otázka přítomnosti židovské tematiky v gnostických textech je proto stále problematická a velmi ožehavá. Badatelé se zde opět dělí na dvě skupiny. Orientalisticky vzdělaní autoři[12] ukazují ve svém díle na zřetelný vliv východní nauky na vznik gnoze, popř. i židovského křesťanství.

Druhá skupina katolicky orientovaných badatelů tuto možnost tvrdošíjně odmítá. Je to však pochopitelné. Protože antičtí židovští autoři usilovně přepracovávali gnostické texty ve prospěch své víry[13], musí se pouze církevně a nikoliv orientalisticky vzdělaný badatel logicky domnívat, že biblické fráze a obrazy, které se objevují v mnoha gnostických spisech, jsou neklamnou známkou původu gnoze. Protože však je židovský světonázor s gnozí naprosto neslučitelný a v celé řadě gnostických textů je právě židovství považováno za největšího nepřítele gnoze a jeho bůh Jahve ztotožňován s Demiurgem, je původ gnoze z židovství zcela vyloučen.

Celá řada doložitelných skutečností - např. již zmiňovaný gnostický termín pro Spasitele přinášejícího gnostické poznání – „jesous chréstos“, v Rgvédě „išas“, nebo srovnání textu gnostického „Eugnostova evangelia“ (NHC III,3), vyjevujícího značnou příbuznost s mahájánovými texty buddhistickými, s jeho již „pokřesťanštělou“ variantou „Moudrost Ježíše Krista“ (NHC III,4)[14] nebo např. jen prosté srovnání legendy o Buddhově životě („Buddhačaritam“) s příběhově téměř totožnou „křesťanskou“ legendou „Barlám a Josafat“, kde však již ne Buddha, ale naopak žid Barlám učí Buddhu („Josafata“) buddhovství[15] – dokládají neudržitelnost středověkého katolického pohledu na vznik gnoze.

Při hledání pravdy o gnozi je velmi důležitým vodítkem pochopení postavy Jákoba-Izraele v Bibli. Tento otec židovství („za patu se držící“) „zvítězí“ nad svým starším bratrem Ezauem v boji o prvorozenství tak, že podvodně napodobí vzhled svého bratra a oklame tak svého slepého otce Izáka.[16] Tomuto vzoru chování odpovídá i celkový ráz a smysl židovského písemnictví v době helénistické, kterým bylo jednoznačně vsouvat do antických řecky psaných filosofických a náboženských textů všech národů (Egypťané, Řekové, Mezopotámci, Peršané atd.) pasáže dosvědčující jejich židovský původ.

ThDr. Fr. Kovář ve svém spisu „Filosofické myšlení helénistického židovstva“, Kladno 1922, na str. 67 (nově Hermann & synové 1996, Praha, str. 64) proto píše: „Nanejvýš charakteristická pro helénistické židovství je skupina literárních výtvorů, které lze označit jako židovské spisy pod rouškou pohanskou“. Hlavním literárním žánrem Židů v době vzniku Bible byly padělky, které využívajíce jmen slavných antických autorů pěly chválu na židovství. Jak píše dr. Kovář, židovští autoři té doby zfalšovali texty Sibylliných věšteb, Aischyla, Sofokla, Euripida, Filemona, Menandra, Difila, Orfea, Hesioda, Homéra, Hekataia (zde „slavný“ Aristeiův dopis, antedatující o mnohá staletí vznik tzv. „Septuáginty“, tj. první překlad Tóry do řečtiny), Alexandra Polyhistora, Platóna i Aristotela.

Všechny tyto skutečnosti nasvědčují proto tomu, že na západě Římské říše vzniklé katolické křesťanství povstalo jako jedna z četných variant původně gnostického učení, která byla vytvořena nápodobou a adopcí gnoze a východní duchovní školy do židovské náboženské tradice.

Tato specifická podoba původního učení po svém přijetí za jediné pravé náboženství Římské říše (za císaře Konstantina tzv. ediktem milánským 313 n.l.) svou unifikační činností z centra říše postupně potlačila a vytlačila původní gnostické učení ze svého mocenského prostoru.

S touto adopcí gnoze do židovské náboženské tradice došlo však k zásadní proměně gnostických idejí i celého učení - především ke zrušení kultu poznání (viz pojednání „stromu poznání“ v Genezi) a kultu Dokonalého Člověka - a ke zcela odlišnému, světu a jejímu Vládci sloužícímu ideovému zaměření, které je svému původnímu duchovnímu zdroji již často ostře nepřátelský.

Sporadické gnostické myšlenky, které se ozývají jak ve výrocích biblického Ježíše Krista nebo v Pavlových dopisech, jsou proto posledními zbytky kdysi mocného ideového proudu, které přesto měly značný vliv na evropské myšlení středověku i novověku.