Golem pražský - prameny a pověsti
Mateřským městem nejznámějšího vystoupení Golemova v historii jest staré pražské Gheto. Sem kladou jej všechny ústní a písemné zprávy původní i cizí, hlavně německé a haličské, kde myšlenka Golemova zajímá podnes pravověrné magiety i laiky. Není to ovšem Praha moderní, jak ji mají na mysli mnozí tlumočitelé Golemovských zkazek, ba ani ne ono židovské město, stručně »Židy« zvané, jak je znali před assanací leckteří z nás, - nýbrž ona ponurá směs špinavých a křivolakých domů, tulících se k sobě na břehu Vltavy, věnčená hradbami kol a kol, s branami, jež se zavíraly úzkostlivě po několik dní v roce o křesťanských velikonocích, kdy fanatický vztek Gojimů hrozil vniknouti s mečem vraždy do ulic města, tak jako se stalo v lidské paměti několikráte. A zde, v tomto nehezkém a chudém prostředí, někdy ke konci 16. století, - onoho století, v němž strom evropského okkultismu vykvetl všestranně nejbohatším a nejkrásnějším květem pod rukou takových pěstitelů, jakými byli Agrippa, Faust, Paracelsus, - objevil se na čas zázrak experimentální magie, fenomen, jímž se lidský červ pyšně postavil po bok Bohu, jenž jediný dosud dovedl mrtvé hlíně vdechnouti Nišmath-chajím: dech života a tím duši.
Co se týče literárních pramenů o Golemovi, nejsou příliš četné. Pražský německý žurnalista Egon Ervín Kisch uveřejnil v září 1920 v Prager-Tagblattu řadu článků s nadpisem »Auf der Fährte des Golem«. Těmto článkům, k nimž se ještě často v lecčems vrátíme, vděčíme i citaci některých nejdůležitějších spisů a jejich obsahu, (jenž jest nám většinou naprosto nepřístupným), hlavně knihy »Meisse punem«, t.j. »Podivuhodné příběhy«. Pro zajímavost uvádíme i rozvleklý podtitul tohoto spisu, jenž zní v bizarní smíšenině němčiny a t. zv. nářečí »jüddisch« (zkomolené to spisovné hebrejštiny) takto: » - da sind beschrieben die Maufsim (divy) von dem grossen berühmten Welts-Gaon (genij, koryfej), welcher genannt wird mit Namen Maharal me-Prag (mistr, čaroděj z Prahy, t.j. rabbi Löw), - secher zadik vekódoš livrochó! (památka zbožného a svatého budiž žehnána!«), - die er vollbracht hat mit Hilfe von dem Golem; helóšen hakódoš veivrí - deutsch, (t.j. »ve svatém jazyce hebrejském, a německy), mouzi leor (nákladem) durch Hirsch Steinmetz, mócher seforím (knihkupec) in Trisztak. - Druck von E. Salat in Lemberk, Šenas (v roce) 5671, (t.j. 1910-11 podle našeho letopočtu). K této, ve Lvově vytištěné knize přistupuje spis, jejž vydal v r. 1885 v Praze Dr. Nathan Grünn s názvem: »Der hohe Rabbi Löw und sein Sagenkreis.« Kniha tato obsahuje ovšem i jiné pověsti krom legendy o Golemovi, - tak o smrti rabbiho Lva, dále genealogii jeho rodiny, atd. Z novějších zpráv, o nichž se ještě Kisch zmiňuje, dlužno zde uvésti Bloch-Delatynův článek »Rabbi Löw und die Golemsage« v 35. ročníku časopisu Oesterreichische isr. Wochenschrift v čísle 6. (ze dne 8. února 1918). Budiž zde ještě zmíněn spis »Megilath Jochasin«, vyšlý v Praze r. 1718, jehož auktorem byl Maier Perl, aktuár a assessor rabinátu tamtéž, - a konečně počátkem r. 1922 vyšel v »Insel« bibliothece 5. svazek židovských zkazek, jež pod titulem »Der Born Judas« (zřídlo, původ Judův) vydal nedávno zemřelý básník M. J. bin Gorton. Pokud se týče české literatury, zmiňuje se o Golemovi velmi skoupě; tak Ottův slovník naučný tohoto hesla vůbec nezná! Krom příležitostných zmínek v monografiích, pojednávajících o okkultismu za doby Rudolfa II. v Praze, jsou to jen Jiráskovy Staré pověsti české, jež jednají dosti podrobně o Golemovi v oddíle pověstí o pražském Ghetu, a materiálem svým pro okkultisty cenný, žel, že příliš »populárně« podávaný spis Popelky Biliánové »Z tajů pražských pověstí«, hned prvá povídka: »Poslední služba Golemova«. - Vedle historické, resp. legendární literatury o Golemovi jednající nutno se zmíniti o dílech, jež si vzali Golemovský námět za cíl básnického, více méně volného zpracování. Sem patří zkazky Jakuba Grimma, z něhož převzali Golemovský motiv romantikové Arnim, Hoffmann, Heine, Annetta z Droste-Hülshoffu, ovšem s básnickou obměnou. O Golemovi pražského gheta a v souvislostí s rabbim Lvem z doby Rudolfa II. jedná teprve pozdější literatura: tak drama česko-německého básníka a známého bojovníka na barikádách za revoluce v roce osmačtyřicátém Uffa Horna (r. 1837), podobně Hebbelovo libreto (r. 1858); také Liliencron, Holitscher, Hauschnerová psali o pražském Golemovi a znali patrně již Prahu, tehdejší pražské gheto, původní historické pověsti o rabbim Lvovi i jeho hrob na starém židovském hřbitově v Praze. Z moderních povídek a her setkáváme se se zajímavou skizzou o Golemovi dokonce u proslulého německého politika a národohospodáře Waltra Rathenaua, jenž se nejvíce přidržel původní tradice podle podání Jakuba Grimma. Z doby nejnovější jest tu pak známý spis Němce, jednoho ze zakladatelů České Theosofické Společnosti (Adyaru), Gustava Meyrinka, jenž ovšem učinil z Golema mystickou, symbolickou bytost a jeho historické pojetí zcela potlačil, dále Fenclův »Golem, hra fantastická«, vyšlo roku 1916 v Praze, a konečně nesmíme zapomenouti na filmy Wegenerovy a Galeenovy režie, v úvodu již zmíněné: »Golem«, z roku 1914 a »Jak přišel Golem na svět« (1921, v tu dobu hrána aspoň v Praze), v nichž obou se zvláště vystihuje tak sympatický a podivný zároveň prvek golemových pověstí: Tupý, neinteligentní android, pouhý stroj bez srdce, podléhá kouzlu ženy v prvém, a dětské nevinnosti ve druhém filmu. - Tolik asi by bylo pověděti o Golemovi s hlediska literárního.
Přistupme nyní k onomu geniálnímu tvůrci pražského Golema, jehož nadlidská postava vyniká v historii vysoko nad ubohým a chudým, avšak nepoddajným národem pražského Gheta, jenž se v jeho zdech tísnil řadu staletí svého nenápadného života, - tak jako jej v tvůrčím nápadu postavil sochař umělec vysoko na piedestal u západního portálu nové pražské radnice. Tu stojí rabbi Löw, ve vysoké, typické pokrývce hlavy, v dlouhém hávu a zajisté i s nevyhnutelným žlutým kolečkem na rameni jako znamením příslušnosti k opovrženému národu, - u jeho nohou se choulí po jedné straně legendární netvor, - snad pes, - jako symbol záští a nepřátelství, s nímž rabbi celý svůj život bojoval, a nahá dívka na straně druhé, jež jako ztělesnění utištěných kdysi jeho vrstevníků vzpíná se k němu prosebně . . . A kdyby tak obživla socha velikého Maharala-me-Prag, a on sestoupil se svého kamenného podstavce, aby šel po stopách nynějšího osudu svého národa, co by si as pomyslil o něm? Padly hradby židovského města, Gheta není více. Rozprchli se jeho obyvatelé a obrátili se na cestu, již jim kdysi ukázal před 8 stoletími geniální a chytrý Móše Maimonides ve svém traktátu Moré nevuchím (»Průvodce bloudících«). Opovrhli tudíž na jeho radu starými zděděnými zvyky, jež se jim zdály přítěží, opustili přísná přikázání Talmudu, - a za to, neodlišujíce se více krojem a tváří (pokud to ovšem ironická příroda připouští) od svých sousedů, bydlí místo ve zchátralých domcích Gheta v palácích a luxusních bytech hlavních tříd a se zchytralým úsměvem shrabují do svých pokladen zlato prokletých Gojimů. Jejich mladá generace usmívá se útrpně obyčejům a náboženství praotců a okázale se vychloubá svým prázdným a hloupým volnomyšlenkářstvím, - a kdesi v prachu museí a domácích sbírek tlí zatím tiše tefilím, modlitební řeménky, jichž se kdysi s úctou dotýkaly ruce jejich otců, a kalí se lesk kovových svícnů, v jejichž sedmiramenném slavnostním svitu vítal dříve v pátek večer pln radosti jejich děd mladou Sobotu, a oni sami jako nejmladší mužští členové rodiny o Velikonoci odříkávali chvějícím se hlasem své »má ništane ha-loiló ha-ze . . . .«. Jsou nyní bohatí a přemnozí z nich proslulí, ale zmizela pro to živelní nenávist národů kol nich? Naopak, a u toho, jenž zná a jenž si váží pokladů jejich náboženské filosofie, uložené v knihách Kabbaly, - ztratili pro tuto svou zradu veškerou sympatii. A vím, že by velký rabbi Löw, přišlý ze stínů Šeólu k nynějším representantům svého lidu, roztrhl v bolesti srdce roucho své a chvátal zpět do míru onoho světa, v němž odpočívají jeho tělesné pozůstatky v tichém pokoji zašlého hřbitova za staronovou synagogou.
Dr. Oldřich Eliáš