Hierarchie andělů

Podle židovské a později křesťanské tradice jsou andělé uspořádáni do hierarchie různých řádů, ve středověku nazývaných andělské chóry či andělské kůry. Tyto hierarchie se skládají z mezistupňů mezi Bohem a člověkem, neboť spojují a popisují vztah mezi absolutní božskou transcendencí a jeho působením ve světě.

Pseudo-Dionysios Areopagita ve své knize De coelesti hierarchia poukazuje na některé pasáže Nového zákona, konkrétně na List Efezanům a List Kolosanům, na jejichž základě vytváří schéma tří hierarchií, sfér či triád andělů, z nichž každá obsahuje tři řády či chóry. V sestupném pořadí podle moci jsou to:

První sféra 

• Serafíni
• Cherubíni
• Trůny

Druhá sféra

• Panstva
• Síly
• Mocnosti

Třetí sféra 

• Knížata
• Archandělé
• Andělé

Podle starověkých mysteriózních tradic byla každá hierarchie ztotožněna s jednou z oběžných drah hvězd, z nichž vycházel chór, skrytá harmonie známá jako „hudba sfér“.

První náznak hierarchií nacházíme ve Starém zákoně, kde se andělé, ačkoli se zpočátku jevili jako pouzí zástupci Jahveho a teprve později získali konotace samostatných entit,[6] v Jákobově snu objevují na žebříku spojujícím nebe se zemí. Výrazněji se jejich přítomnost projeví v hebrejských spisech rozšířených mezi 3. a následujícím 5. stoletím př. n. l., jako je Hekhalot a Kniha Henochova, kde je výstup stejnojmenného patriarchy na nebesa popsán jako přechod postupných andělských zástupů až k blaženému vidění Jména.

Postavy andělů však mohou mít i předbiblický původ, který se opírá o starověké sapienciální, astrologické a esoterické znalosti o božských a nadpřirozených bytostech perské, asyrsko-babylonské a egyptské kultury[9] a později se zbavují různých polyteistických konotací.

Na počátku křesťanské éry byla angelologie pěstována především gnostiky. Pavel z Tarsu, ač proti nim polemizoval, představoval hlavní zdroj Nového zákona, z něhož bude budoucí křesťanská angelologie čerpat pomocí vlastních náznaků – Řím 8, 38–40 (Kral, ČEP), 1Kor 15, 24 (Kral, ČEP), Kol 1, 16 (Kral, ČEP) a Ef 1, 21 (Kral, ČEP). Nejznámějším referenčním textem na toto téma je právě De coelesti hierarchia. V rámci vlivů na křesťanskou angelologii je třeba vzít v úvahu také přínos klasické a novoplatónské filozofie, včetně pojmu dynamis z Proklovy metafyziky.

Katolická církev se snažila omezit uctívání andělů pouze na tři (archanděly), o nichž se zmiňuje Bible,[14] a zaměřila zbožnost věřících pouze na anděla strážného. V každém případě se papež Řehoř I. Veliký zasloužil o rozšíření andělských hierarchií popsaných Pseudo-Dionýsiem Areopagitou na Západě, i když byly řazeny v jiném pořadí, než jaké uvádí on.

Ve středověku byla navržena další schémata, často spojená s astrologickými a kosmologickými úvahami. Tomáš Akvinský ve 13. století s odkazem na Dionýsia napsal:

„Podívejme se tedy nejprve na kritérium Dionýsiova určení. V této souvislosti je třeba připomenout, že podle něj první hierarchie poznává příčiny věcí v samotném Bohu, druhá v jejich univerzálních příčinách, třetí v jejich aplikaci na konkrétní účinky. A protože Bůh je cílem nejen andělských služeb, ale celého stvoření, je úkolem první hierarchie uvažovat o cíli; prostřední hierarchie o univerzálních dispozicích věcí, které mají být vykonány; a poslední hierarchie o aplikaci dispozic na účinky, tj. o vykonání díla. Je totiž zřejmé, že tyto tři fáze se vyskytují v procesu každé operace. Proto Dionýsios, který odvozuje jejich vlastnosti od jmen řádů, zařadil do první hierarchie ty řády, jejichž jména naznačují vztah k Bohu: tedy Serafíny, Cherubíny a Trůny. Do mezihierarchie naopak zařadil ty řády, jejichž jména označují určitou univerzální vládu či uspořádání: tedy Panstva, Síly a Mocnosti. A konečně do třetí hierarchie umístil ty řády, jejichž jména znamenají provedení díla: totiž Knížata, Archanděly a Anděly.“
(Tomáš Akvinský, Summa Theologica, I, 108, 6)
Podle Andělského doktora je jediným působením, které na sebe andělé navzájem vykonávají, osvěcování, jímž ostatním předávají světlo, které dostávají od Boha (S.Th. q 106, a. 1). Toto sdělování probíhá uspořádaně a postupně: andělé přijímají světlo od těch, kteří jsou vyššího řádu, a na oplátku ho předávají těm, kteří jsou nižšího řádu (S. Th. q. 106, a. 2).

Opět v Summa theologiae, I, 108, 1, Tomáš upřesňuje: „je zřejmé, že lidé nepřijímají osvícení od Boha stejným způsobem jako andělé: andělé přijímají osvícení ve své intelektuální čistotě, zatímco lidé je přijímají prostřednictvím znamení určených pro pět smyslů, jak uvádí Dionýsius (Coel. Hier. I). Proto je nevyhnutelné zavést rozdíl mezi lidskou a andělskou hierarchií. Stejně tak rozlišujeme tři andělské hierarchie. Jak je uvedeno v I, 55, 3, když mluvíme o andělském poznání, vyšší andělé mají univerzálnější poznání pravdy než andělé nižší třídy. Toto univerzální poznání prochází mezi anděly třemi stupni. Lze o něm uvažovat třemi různými způsoby, a to ve vztahu k typům entit, pro které andělé přijímají osvícení. [...] Mezi třemi božskými osobami existuje přirozený řád, ale neexistuje hierarchický řád, jak uvádí Dionýsios (Coel. Hier. III): „Hierarchický řád je tak přímý, že jedni jsou očišťováni, osvěcováni a zdokonalováni a že druzí se očišťují, osvěcují a zdokonalují“; a zdaleka se nevztahuje na božské osoby. […] Pokud jde o poznání Boha v něm samém, kterého všichni andělé vidí stejně – v jeho podstatě –, neexistuje mezi anděly žádné hierarchické rozlišení; zatímco tento druh rozlišení, hierarchické, existuje s ohledem na druh stvořených entit, jak bylo vysvětleno výše. Všichni lidé jsou jednoho druhu a mají jeden vrozený způsob chápání; u andělů tomu tak není, a proto se stejný argument nevztahuje na oba“ (Summa theologiae, I, 108, 1).

Tomáš souhlasil s komentářem svatého Jeronýma k Matoušovi – Mt 18, 10 (Kral, ČEP),[18] že každý člověk má svého anděla strážného. O andělských řádech tvrdil, že pouze prvních pět je posláno Bohem, aby se projevovali v tělesném světě, zatímco čtyři nejvyšší zůstávají v ráji v jeho přítomnosti.“[19] Podle Pseudo-Dionysia jsou úřady devíti andělských sborů v pořadí: oznamovat, diktovat a vést; nařizovat, povzbuzovat a přikazovat; přijímat, zjevovat a posvěcovat. První tři se vztahují k přirozenosti duše, druhé tři k její činnosti a poslední tři působí prostřednictvím Boží milosti.[20] Chóry se od sebe odlišují nejen svými úkoly, ale také barvami a křídly, mimo jiné poznávacími znaky: nejblíže Bohu jsou Serafíni, červené barvy, znamení horoucí lásky, se třemi páry křídel; pak následují Cherubíni se šesti křídly posetými očima jako páv; Mocnosti mají dvě křídla v barvách duhy; Knížata jsou ozbrojení andělé stojící tváří v tvář Bohu atd.“

Podle dalších astrologických a esoterických představ, které pocházejí ze vzdálených iniciačních nauk a které převzal i Dante Alighieri ve své Božské komedii, vládla každá andělská hierarchie jedné z devíti nebeských sfér rotujících nad Zemí, které je třeba chápat jako planetární dráhy nebeských míst, jejichž jednotlivé planety by byly jen redukovaným projevem na fyzické úrovni. Jedná se o jedno z nejnovějších zobrazení angelologie, které se vyvinulo z antroposofické školy vytvořené esoterikem Rudolfem Steinerem.