Historie egyptského kalendáře

Egyptský kalendář byl jeden z prvních solárních kalendářů. Egypťané zpozorovali, že letní slunovrat přichází v době heliaktického východu hvězdy Sirius (tu nazývali Sopdet nebo Anibus, ve starověku byla nazývána Sóthis). Současně s jejím východem se začínal rozvodňovat Nil, aby přinesl úrodné bahno. Vítání Siria proto provázely velké slavnosti a zvláštní obřady.

Záplavy Nilu měly pro Egypt obrovský význam, závisela na nich úroda hlavních egyptských plodin. Proto čekání na první objevení Sopdet vedlo k počítání dnů od jedné povodně k další a následně ke vzniku kalendáře.

Původně měl kalendář dvanáct měsíců po 30 dnech. Rok měl tři roční období po čtyřech měsících – dobu rozvodnění Nilu, dobu setí a dobu sklizně. V pátém století př. n. l. dostaly tyto měsíce jména.

Jména vycházela ze jmen bohů, kterým byly tyto měsíce zasvěceny. Thóth patřil bohu Měsíce a moudrosti, athyr bohyni Hathór, phamenóth zbožnělému králi Amenhotepovi, měsíc pharmuthi se spojoval s bohyní Ermutou, pachón s bohem Chonsu. Měsíc payni byl zasvěcen Svátku údolí a mesoré Narození Slunce.

Každý měsíc se dělil na tři velké týdny po deseti dnech nebo na šest malých týdnů po pěti dnech. Řekové tyto týdny nazývali dekády a centády.

Kněží po dlouhodobém pozorování heliakického východu Síria zpřesnili délku roku na 365 dní. Pět doplňkových dnů (epagomenálních dnů) ale nedostal ani jeden měsíc a měsíce měly stále po 30 dnech. Dodatečné dny byly zasvěceny dětem bohyně nebe Nút a bohovi Země Gebovi. Oslavovaly se koncem roku jako dny narození bohů Usira, Hóra, Sutecha, Ésetu a Nebthetu, kteří vzešli ze spojení Geba a Nút.

Několik století před začátkem našeho letopočtu egyptští kněží již věděli, že jejich rok je o něco kratší, než jaký je ve skutečnosti, ale z náboženských důvodů kalendář neupravovali. Přáli si, aby svátky, ve kterých se přinášely bohům oběti, procházely všemi měsíci roku a ve všech se světily.

V roce 1866 se při vykopávkách jednoho chrámu v nilské deltě našel tzv. Kánobský dekret krále Ptolemaia III. Euergeta (246 – 222/221) z ptolemaiovské dynastie. V dekretu ze 7. března roku 238 př. n. l. stojí: „Protože hvězda (Sirius) ujde za čtyři roky o jeden den dopředu, k tomu, aby svátky oslavující léto nepřipadly v budoucnosti na zimu, jak se stává a bude stávat, jestliže rok bude mít i napříště 360 a pět doplnitelných dnů, od nyní se předpisuje každé čtyři roky oslavovat svátek Evergétových bohů po pěti doplnitelných dnech a před novým rokem. Ať každý ví, že dřívější nepořádky ročních dob jsou od nynějška napraveny králem Evergétem“. Reforma krále Ptolemaia III. se ale neujala a egyptské svátky stále putovaly všemi měsíci roku.

Začátek egyptského roku se každé čtyři roky zpozdil o jeden den. Za 120 let vzrostla chyba na celý měsíc. Proto i den slunovratu (který byl určován pozorováním hvězdy Sirius) přicházel v stále pozdějších měsících a začátek roku se naopak přesouval na dřívější roční doby. Po 4 × 365 letech = 1460 let se začátek roku opět shodoval s letním slunovratem a heliaktickým východem hvězdy Sirius. Po uplynutí těchto 1460 egyptských kalendářních roků se přidal jeden rok a počítalo se, jako kdyby uplynulo 1461 let.

Takto se stal egyptský kalendářní rok „toulavým“, putujícím. Perioda 1461 let se začala nazývat sóthidská, období Sóthidy nebo také Veliký rok.