Hledání kořenů alchymie

Existovaly staré civilizace, pokročilejší než je civilizace naše a od nich pochází alchymie. Alchymie, nebo helénskými učenci používaný pořečtěný termín "hermetická věda", představovala technickou a technologickou aplikaci starověké filosofie a nezabývala se výhradně určitým úzkým oborem, jako je tomu dnes v případě chemie, fyziky, biologie a podobně. Je to odraz odlišného způsobu myšlení a filosofie těch myslitelů, kteří stáli u kolébky alchymie. Hermetickou filosofii, přesněji vědu Thowta - thowtismus, přinesl do egyptského prostoru pravděpodobně Thowt. Pokud tedy budu na některém místě hovořit o hermetismu či hermetické filosofii, mám na mysli její starší (předhelénskou) formu přinesenou Thowtem, tedy thowtismus.

Helénský termín "hermetika" zavedli až ptolemaiovští Řekové, kteří bohu moudrosti Thowtovi přiřadili svého boha Herma. Řecký Hermes je však letorou i pojetím zcela odlišný bůh, než egyptský Thowt. Jestliže původ Thowta je zahalen tajemstvím, pak Hermes byl synem Dia a nymfy Maie, dcery Atlanta. Hermes bývá obvykle zpodobňován jako mladík mající mnohé charakteristické povahové prvky Řeků, přičemž je zdůrazňována zejména jeho vynalézavost, chytrost, obratnost a protřelost. Je dětinsky dobrosrdečný, ale také šibal všech šibalů.

Nelze opomenout, že je i bohem zlodějů (je otcem proslulého zloděje Autolyka) a po přeslici i dědem Odyssea. Je však také rychlým poslem Dia, ochránce obchodníků i pocestných, ale i patronem obratných řečníků. Hermes byl bohem lidu blízkým a oblíbeným. Jeho atributy byla heroldská hůl ovinutá hady, okřídlený klobouk a opánky. Toto pojetí Herma se projevuje od 5.století př.n.l., avšak na vzácných dochovaných starších zobrazeních Herma, je zralým mužem s plnovousem. To je ale pojetí Herma blízké staroegyptskému pojetí Thowta. Domnívám se, že obraz šibalského až frivolního Herma, byl těžko přijatelný jako představitel moudrosti hermetické filosofie a alchymie. Asi někde tady je počátek dodnes převládajícího odmítavého přístupu vědců k alchymii a v širším pojetí i k hermetické filosofii.

Texty Amon-nacht, jejichž autorem měl být kněz a knihovník chrámu v Chmúnevu (Hermopoli), udávají řadu údajů o tajemném Thowtovi. Thowt přišel se svým lidem z hor západní pouště (dnešní Tassili-N-Ajjer, Ahaggar, Tibesti, Ennedi) a založil v nilském údolí první chrám v Mennoferu (Memphis). Přinesl kult boha Amuna (Amona), ale také svaté písmo a mnoho znalostí z oblasti lékařství, matematiky, geometrie, stavitelství a řemesel. Podle Brugsche je jméno nejvyššího boha Amuna odvozeno z egyptského kmene "amn" = skrytý, utajený. Egyptština ve své původní formě je velmi blízká berberštině a oba jazyky patří do semitsko-hamitské skupiny, jejímž centrem byla oblast severní Afriky - starověká Libye.

Dnes víme, že Berbeři jsou potomky starověkých Libyů a podle Spencea jsou Libyové identičtí s Azilci, jejichž atlantický původ je velmi pravděpodobný. Po zániku Atlantidy v roce 9 564 př.n.l. se část trosečníků zachránila jak na pobřeží Pyrenejského poloostrova, tak i západní Afriky a vytvořila kulturu azijsko-libyjskou, jejíž centrem se stalo pásmo pohoří Tassili-N-Ajjer, Ahaggar, Tibesti a Enedi. Do této oblasti přibližně zasazuje říši Arnor i Tolkien. Tuto říši založili atlantští trosečníci pod vedením synů atlantského krále Elendila, Isildura a Anáriona.

Libyjsko-azijská kultura se v této oblasti vyvíjela asi 4000 let, jak to dokazují četné skalní kresby o stáří až 9000 let. Přibližně v pátém tisíciletí začali Libyové-Azilci dobývat celé Středomoří a koncem čtvrtého tisíciletí ovládli deltu a dolní tok Nilu, kde byla založena říše Dolní Egypt, zvaná ve starověku říše Červené koruny. Libyové-Azilci byli zřejmě potomky jedné z atlantských ras, která se vyznačovala červenohnědou barvou kůže, tmavými vlasy, subtilnější stavbou kostry a na dochovaných kresbách mají její příslušníci obvykle krátké kalhoty a péřové čelenky. Krátce před kataklysmatem v roce 3449 př.n.l., pravděpodobně kolem roku 3500 př.n.l., vstupuje od jihu do oblasti dnešní Núbie a Horního Egypta početný lid zcela odlišné rasy, jak to dokládají archeologické nálezy tzv. kultury Nagada, zejména však hroby v Tase, Sakkaře, Heluanu a z dalších míst.

Z nalezených tělesných pozůstatků a zobrazení je zjevná výrazná somatická odlišnost této rasy od rasy Libyů. Tito lidé měli robustní stavbu kostry, široké čtverhranné lebky s oválným obličejem a špičatou bradou. Měli rovný či lehce zahnutý nos, hluboce zapadlé oči mandlovitého tvaru a měli i hladké vlasy. Domnívám se, že tato jižní rasa pochází z ostrovní země Rutas (Lemurie) odkud včas unikla před blížícím se kataklysmatem. Tito Rutasané vytvořili Jižní říši, častěji zvanou Horní Egypt či říše Bílé koruny. Nedlouho před kataklysmatem v roce 3449 př.n.l. došlo ke střetnutí armád Dolního a Horního Egypta o získání nadvlády. Armádu severní říše Dolního Egypta vedl libyjský král Suto (egyptský Sutech) a vojska jižní říše Horního Egypta mýtický král Osiris (Úsír). Bitvu zřejmě rozhodla záplava přicházející ze Středozemního moře, jakožto důsledek kataklysmatu. Obě armády byly zničeny a utopením zahynul i Osiris, kdežto Suto záhubě unikl.

Toto střetnutí zřejmě měli na mysli egyptští kněží, když Solonovi vyprávěli o střetu atlantské armády s armádou Horního Egypta. Podle egyptských mýtů v boji se Sutém pokračuje Osirisův syn Hórus a Suta poráží. Završení spojení obou říší v jednotný Egypt však náleží až faraónu Menimu, jehož egyptské jméno bylo Aha. Podle Manethona před Menim (Menesem) se dynastický vývoj předků Egypťanů v horách západní pouště odehrával po dobu 5813 let. Po faraónovi Menim pokračovala jím založená thiniská dynastie devíti králů,kteří vládli celkem 350 let a jsou řazeni k prvé dynastii Staré říše Egypta. O době panování faraóna Meniho panuje nejistota a odhady se pohybují mezi 3350 - 2980 př.n.l.. Blíže skutečnosti bude zřejmě období kolem roku 3300 př.n.l..

Domnívám se, že Thowt přišel do oblasti budoucího vývoje protoegyptské kultury Tassili (Imladri) někdy kolem roku 9100 př.n.l., tedy krátce po zániku Atlantidy. Podle galských eposů však v téže oblasti žil po dlouhou dobu potomek elfů Mistr Elrond a byl zřejmě i Thowtovým současníkem. V podstatě lze konstatovat, že Thowtem začínají mýtické dějiny Egypta. Merežkovskij ve své knize "Tajná moudrost východu - Egypt" říká, že první dynastie Egypta založená králem Menim, vládla mezi roky 3500 - 4000 př.n.l. a v tomto období Meni změnil tok Nilu v Horním Egyptě v oblasti Košeiš. Pozůstatky tohoto díla zde existují dodnes. Sami staří Egypťané ve svých modlitbách oslovují Thowta jako toho, kdo jim přinesl znalost matematiky, geometrie, astronomie, lékařství i dalších věd, zejména všeho "co leží v zemi" (Ta chema).

Podle Josefa Flavia (Antiquit Judaic.I.) nechal Thowt všechny přinesené znalosti a tradice vyrýt do kamenných sloupů a zapsat do mnoha knih v posvátném jazyce a to ještě před potopou (tedy před rokem 3449 př.n.l.). Údaje o počtu Thowtových-Hermových knih se značně rozcházejí. Seleukos hovoří o 20000 knihách (spíše papyrových svitcích), Mannethó udává 36525 svitků a Kliment Alexandrijský vypočítává pouze 42 knih, což je údaj asi nejbližší skutečnosti. Ze všech pramenů zřetelně vyplývá, že Thowt do Egypta přináší znalosti a tradice, pocházející z dědictví Atlantidy. Mannethó říká poněkud podivnou věc, že Thowt prý byl synem čelného mága Atlantidy, který musel odejít z Atlantidy pro svůj milostný vztah s manželkou Chronose Rheou. S ním měl odejít i prvorozený syn Misor (či Isor) a dcera Isis (egyptská Eset), která byla plodem vztahu s Rheou. Misor měl být prvním z mýtických králů Egypta (spíše asi Protoegypta) a Isis se stala matkou již zmíněného Hóra a manželkou Úsíra.

Úsír je ztotožňován s Misorem (Isorem), ale spíše jde o adoptivního syna Thowta. Verze milostného vztahu s Rheou, jakožto příčiny příchodu (vyhnanství) Thowta, je poněkud fantastická a je asi produktem výkladu helénských historiků z období Ptolemáiovců. Mezi obdobím Chronose, Rhei a obdobím Thowta totiž leží opět hiát obnášející více než 20000 let. Chronos jako jeden z Titánů prvé generace Hvězdného lidu (elfů) žil na Zemi přibližně před 150000 lety a byl jedním z elfských velekrálu.

Je známé, že egyptské prameny považují Thowta za bytost vyšší duchovní kategorie, ale zbožněn byl až mnohem později. Jeho atlantský původ nebo úzký vztah k atlantské kultuře je zcela zřejmý a nikdy nebyl zpochybňován. Neexistuje však jediná zmínka o tom, kdy Thowt zemřel, či kde má svůj hrob, naopak řada náznaků nás vede k domněnce, že odešel "mezi hvězdy" spolu s elfy. Letopisy, zpracované Tolkienem do knih Silmarillion a Pán prstenů, se zmiňují o dvou bratřích Elrosovi a Elrondovi, kteří vzešli z manželského svazku elfů a lidí. Elros se stal prvým králem Númenoru (Atlanitdy) jako král Tar Minyatur (AI Tar) a zvolil si úděl smrtelného člověka, i když žil asi 500 let. Elrond naopak zvolil úděl elfa a ze Země odešel s poslední skupinou elfů v roce 3021 Ill.věku (dle galské datace), což odpovídá roku 6420 př.n.l..

Po zániku Númenoru žil Elrond v oblasti jménem Imladril, ležící mezi štíty Mlžných hor, které byly identifikovány jako horské skupiny Tassili-Ahaggar. Obvykle je Elrond titulován jako Mistr Elrond, což je titul ve starověku udělovaný pouze vědcům a čelným mágům. Eposy se často zmiňují o tom, že Mistr Elrond zná všechna tajemství a umění Númenoru i elfů. Mistr Elrond měl dceru Arwén, zvanou Undómiel a adoptivního syna Aragorna, kterého přijal pod jménem Estel. Arwén a Aragorn v sobě našli zalíbení a po čase se stali manžely a rodiči syna Eldariona. Arwén po otci obdržela výsadu elfské dlouhověkosti, kdežto Aragorn jako člověk žil asi 350 let. Arwén svého milovaného manžela o mnoho přežila v ústraní. Tento osud má velmi blízké ladění osudu Úsíra a Éset (Osirise a Isis), jak jej známe z mýtu o Osirisovi a Isis.

Thowtův Misor či Isor (Usír), jenž se stal manželem Éset, rovněž umírá mnohem dříve, než jeho manželka. Postavení Misora-Úsíra je blízké postavení sice vznešeného, ale stále pouze jen lidského krále, kdežto jak Éset (Isis), tak i Arwén jsou vyššího původu - jsou bohyněmi (elfkami). Odůvodněně se domnívám, že Thowt je identický s Mistrem Elrondem, Misor (Isor) je identický s Aragornem a Isis (Éset) s Arwén. Mezi jejich časem a časem založení prvé dynastie Staré říše Egypta však existuje hiát přibližně 34 století. Teprve důsledky kataklysmatu v roce 3449 př.n.l. donutily odejít lid protoegyptské kultury z oblasti Tassili - Ahaggar - Tibesti - Ennedi - Marah atd. do povodí Nilu, které bylo kataklysmatem téměř nedotčeno.

Zde se setkávají a spojují i s jižním lidem přicházejícím ze zničené země Rutas (Lemurie) a společně postupně obsazují údolí Nilu od jihu k severu. To se odehrává někdy v období mezi 3200 - 3400 př.n.l.. Mistr Elrond téměř identický s egyptským Thowtem, má velmi blízko také k helénskému Hermovi. Přesto identita Mistra Elronda s Thowtem zatím zůstává hypotetickou konstrukcí. Po zániku Atlantidy se rozvinulo vedle Egypta ještě další středisko civilizace a to v . západní Evropě, po obou stranách Pyrenejí. Toto západoevropské civilizační centrum vzniklo z atlantských trosečníků, kteří se spolu s atlantským králem Elendilem zachránili v pěti lodích a přistáli na pobřeží Iberského poloostrova v místě zvaném Port Galia (Galský přístav).

Tito trosečníci s sebou přinesli nejméně tolik atlantských vědomostí a tradic, jako Egyptu Thowt. Podle dochovaných zpráv to byla znalost zpracování a transmutace kovů, výroby a zpracování kamenů, mnoho řemeslných znalostí z různých oborů, znalost pěstování mnoha užitkových rostlin i zvířat a také sedm "vidoucích kamenů", kterým se říkalo v té době "palantiry". Činnost palantirů byla údajně řízena silou vůle a tato podivuhodná zařízení zjevovala události a jevy vzdálené v prostoru i v času. Podle tradice vyrobili ve starých časech palantiry elfové a darovali je Atlanťanům. Je tedy jisté, že tajemná starověká věda alchymie se do Evropy šířila v podstatě ze dvou směrů: jedním směrem byl Egypt, druhým území kolem Pyrenejí. Zda a v jakém rozsahu se uplatnil vliv védské (indické) alchymie není možno zatím určit.

S alchymií do jisté míry souvisí i úloha Thowta jako "strážce Oka", což ve starověku byla významná hieratická a politická funkce, srovnatelná například s rolí a postavením papeže ve středověku. Tak jako podmínkou právoplatné korunovace krále či císaře bylo přijetí koruny z rukou papeže, stejně významný byl akt vkládání Oka na hlavu starověkého velekrále či faraóna. Podle starých pramenů bylo Oko drahokamem broušeným do zvláštního tvaru oboustranné rozety či bipolárního jehlanu, který byl vsazen do čelenky z kombinace zlata a morijského stříbra. Drahokam byl v čelence upevněn tak, aby po vsazení na hlavu krále byl drahokam v kontaktu se šestou čakrou (Třetí oko).

Časem se čelenka obohatila ještě o druhý podobný drahokam, který se dotýkal sedmé čakry (Korunní čakra). Podle esoterických zákonů úkolem obou drahokamů bylo příslušné čakry očisťovat, otevírat, stimulovat a uvádět do synchronní fáze s vesmírným centrem Nejvyššího vědomí - Bohem. Kontakt s Bohem pak uváděl krále sama do stavu vyššího vědomí a propojoval jej se sférou univerzálního vědomí (Univerzálním informačním polem). Před vložením čelenky na hlavu krále musel nejvyšší hierofant (Thowť) z drahokamů odstranit parazitní a zbytkové frekvence po předcházejícím králi. Z čelenky se časem vyvinuly honosné královské a císařské koruny, ale původní úloha drahokamů byla zapomenuta.

O materiálu drahokamů mnoho známo není. Drahokamem pro sedmou čakru býval obvykle démant, kdežto k otevírání šesté čakry se používaly fialově až nachově zbarvené kameny (ametyst, démant, topas či safír). Galské letopisy vyprávějí o tom, že na počátku časů nosili elfští velekrálové Noldorů, počínaje Féanorem, královskou čelenku obsahující tři překrásné drahokamy zvané silmarilly, které si elfové přinesli ze své původní domoviny jako památku. Z oněch tří silmarillů byl jeden "vrácen mezi hvězdy", jeden se ztratil v mořské hlubině a poslední byl vhozen do jícnu sopky.