Incká říše

Incká říše (kečuánsky Tahuantinsuyo, novějším přepisem Tawantinsuyu („Čtyři země“); španělsky Imperio Inca) byl státní útvar v Jižní Americe, rozkládající se v hornatých andských oblastech na území dnešních států Kolumbie, Ekvádoru, Peru, Bolívie, Chile a Argentiny. Byla to ve své době největší indiánská říše amerického kontinentu. Zanikla v 1. třetině 16. století pod náporem španělských dobyvatelů, vedených conquistadorem Franciskem Pizarrem. Ti využili rozepří ve vládnoucí rodině Inků (z tohoto panovnického titulu je i odvozeno jméno státu) i vážných vnitřních rozporů jejich mnohonárodnostní, kulturně různorodé říše a během jednoho roku ji vojensky rozdrtili – pomohla jim k tomu i nadřazenost evropské výzbroje a taktiky, spolu s působením do incké populace přivlečených smrtelných nakažlivých nemocí.

Nepatrný zbytek říše pod vládou boční linie Inků vydržel v horách okolo pevnosti Vilcabamba až do roku 1572, kdy byl rovněž dobyt Španěly. Noví koloniální páni systematicky zničili většinu hmotných i duchovních pozůstatků po Incích, kromě mity, systému nucených prací, který ponechali a ještě zpřísnili. Ve vědomí kečuánských Indiánů však určité pozitivní povědomí o incké státnosti přetrvalo a bylo znovu oživeno po rozpadu španělské koloniální říše. K odkazu Incké říše se dnes silně hlásí zejména Peru, na jehož území leželo jádro tohoto útvaru a kde žijí i potomci těch, kdo jej založili.

Založení říše

Manco Capac Inca. Ilustrace kronikáře kečuánského původu F. Huamána Pomy de Ayala k jeho rukopisu Primer Nueva Corónica y Buen Gobierno z roku 1615
Zpočátku byla říše omezena pouze na město Cuzco („Pupek světa“) a jeho bezprostřední okolí. Manco Capac, zakladatel tohoto městského státu a po něm dalších osm Inků vládli jen nad touto malou oblastí. Postupně obsazovali inčtí panovníci okolní údolí. Rozpínavost malého inckého království se znelíbila sousední velké říši Chanků, kteří také rozšiřovali své království, ovšem ve větším měřítku než Inkové. Chankové začali sestavovat armádu proti malému, úrodnému království. Vítězství se zdálo jasné, tím spíše, že Inků bylo málo a byli slabí a politicky rozdělení. V té době Inkům panoval starý Viracocha Inca. Místo boje raději uprchl z města, ukryl se v pevnosti a v podstatě se vzdal svého království. Vlády se chopil jeden z jeho synů, Cusi Yupanqui. V rychlosti uzavřel spojenectví s okolními kmeny a společně s nimi sestavil armádu a odvážně se vydal proti armádě Chanků. V lítém boji Inkové Chanky porazili.

Vrcholné období

Roku 1438 byl princ Cusi Yupanqui korunován a toto datum je prvním historicky ověřeným datem incké historie. Vládl pak pod jménem Pachacútec Yupanqui. Byl to výborný panovník, který proměnil malé incké království v prosperující stát. Některé kmeny vyhlazoval, jiné připojoval pomocí tzv. politiky reciprocity, což znamená, že nárokované kmeny uplatil a poskytoval jim například vzácné zboží a látky, aby se k němu připojily a získaly tím různé politické výhody. Mnoho kmenů této nabídky využilo, a tak se rozrůstala incká říše. Navíc vládnoucí rodiny jednotlivých kmenů posílaly do hlavního města své potomky, aby se naučili správnému vzdělání, a poté mohli pod inckou nadvládou vládnout svým kmenům. Pachacútec Yupanqui si tak zajišťoval jednotu a soudržnost své říše. Brzy podnikal takové výboje, o jakých si mohli jeho předchůdci jen nechat zdát. Říši z království Cuzco transformoval na Tahuantintsuyo (v překladu „čtveřice zemí“). Všechny země se sbíhaly v Cuzcu, které bylo rovněž rozděleno na čtyři části, z kterých byly příslušné země spravovány. Za vlády Pachacútecova syna Túpaca Yupanquiho říše dosáhla svého vrcholu a její rozpínavost byla téměř u konce. Nyní se táhla od dnešní jižní Kolumbie až po střední Chile a od Tichého oceánu až po amazonskou džungli.

Již na konci panování dalšího Inky Huayna Capaka, jenž sídlil většinou v severním Quitu, přistáli na pobřeží první Španělé, kteří sem zavlekli zkázonosnou epidemii pravých neštovic, jež zdecimovala indiánskou populaci a jíž podlehl i samotný Huayna Cápac i jeho syn a designovaný nástupce Ninan Cuyochi.[1] Jeho další synové Huáscar a Atahualpa se dostali do několikaletého bratrovražedného boje o trůn. Triumfující Atahualpa, který vyvraždil s Huáscarem většinu cuzcoské šlechty, si však své vítězství ani nemohl pořádně vychutnat. 16. listopadu 1532 se dostavil se svým neozbrojeným několikatisícovým doprovodem na pozvání Španělů na náměstí v Cajamarce, kde se stal obětí zrádného útoku pouhé stovky conquistadorů vedených Franciskem Pizarrem. Šokovaní Indiáni se vůbec nepostavili na odpor a byli většinou pobiti; Atahualpa byl zajat. Přestože zajatý Atahualpa splnil svůj slib a jeho poddaní naplnili zlatem až ke stropu určenou místnost (místnost, ve které byl vězněn) a přidali ještě dvojnásobný objem stříbra, Španělé ho nepropustili. V červenci roku 1533 byl obviněn ze spiknutí a usmrcen.

Zánik říše

Pizarro potom vytáhl na Cuzco. Při cestě do Cuzca potkal Pizarro družinu Manca, jednoho z Huyana Capacových synů. Manco byl již dlouho pronásledován Atahualpou, protože byl jeho nástupnický konkurent. Pizarro měl, pokud šlo o moc a sílu, dobrou intuici. Proto se pokusil předejít možnému odporu proti španělské nadvládě tím, že naoko udělil Mancovi naprostou suverenitu. Byl si však dobře vědom toho, že na to, aby si podrobil a vládl tak rozsáhlé říši, má málo vojáků, a proto tlačil na Manca, aby sestavoval armádu. Manco velice rád Pizzarovi vyhověl, a to proto, že se chtěl pomstít generálu Quisquisovi, jenž dal vyvraždit téměř celou jeho rodinu. Poté se Pizzarův společník Hernando de Soto vydal s armádou 50 španělských jezdců a 10 000 inckými bojovníky na tažení proti generálu Quisquisovi. Společnými silami donutili generála k ústupu a cesta do Cuzca byla volná. Když Pizzaro dorazil do Cuzca, začali ho jeho muži plenit, ničili chrámy, domy běžných indiánů i paláce zesnulých Inků, což spolu s mnoha dalšími hrůzami, které Španělé páchali v Incké říši, udělalo nemalý dojem na Manca. Ten se vzbouřil proti Pizzarovi, svému dosavadnímu ochránci, a vyvolal celonárodní povstání. Podařilo se mu oblehnout Cuzco a málem pobít Španěly, kteří v něm zůstali, těm však přišla pomoc z Limy a prorazila incké obklíčení.