J. Ruml - chrám sv. Víta (Kaz 9,11-18)

Vážený pane presidente, vážený pane arcibiskupe, pánové ministři, pane prorektore, v Ježíši Kristu bratři a sestry!

Dlouhá desetiletí jsme nemohli úplně autenticky rozumět radosti starozákonního lidu zaznamenané v knize Žalmů: Když Hospodin úděl Sijónu změnil, bylo nám jak ve snu. ² Tehdy naše ústa naplnil smích a náš jazyk plesal. Tehdy se říkalo mezi pronárody: „Hospodin s nimi učinil velké věci.“ ³ Hospodin s námi učinil velké věci, radovali jsme se. (Ž 126,1-3). Neuměli jsme si úplně představit, co znamená dar svobody. Pak jsme to zažili, stalo se to i u nás. Bez ohledu na výklad, proč k tomu mohlo dojít a proč to proběhlo, tak jak proběhlo, završujeme dvacátý rok svobodného života. Pro mě je postavený na zkušenosti, že Hospodin také s námi učinil veliké věci a my se radovali. Mezitím jsme poznali rub i líc svobody i demokracie a radosti trochu ubylo. Nastal čas zdůraznit, že pro vděčnost a radost ze svobody jsou stále důvody. Pokud se dostane ke slovu moudrost.

Biblické čtení – Kazatel 9,11-18:

Opět jsem pod sluncem viděl, že běh nezávisí na snaze hbitých ani boj na bohatýrech ani chléb na moudrých ani bohatství na rozumných ani přízeň na těch, kdo mají poznání, ale jak kdy každému z nich přeje čas a příležitost. ¹² Vždyť člověk ani nezná svůj čas. Je jako ryby, které se chytají do zlé sítě, a jako ptáci chytaní do osidla. Jako na ně, tak i na lidské syny bývá políčeno ve zlý čas, který je náhle přepadá. ¹³ Také jsem spatřil pod sluncem tuto moudrost a jevila se mi veliká: ¹⁴ Bylo malé město a v něm hrstka mužů. Tu přitáhl na ně velký král, obklíčil je a zbudoval proti němu mohutné náspy. ¹⁵ Našel se pak v něm nuzný moudrý muž, který by byl to město svou moudrostí zachránil, ale nikdo si na toho nuzného muže ani nevzpomněl. ¹⁶ Řekl jsem si: Lepší je moudrost než síla, třebaže moudrostí toho nuzáka pohrdli a jeho slova nebyla slyšena. ¹⁷ Slova moudrých v klidu vyslechnutá jsou lepší než křik toho, který panuje nad hlupáky. ¹⁸ Moudrost je lepší než válečné zbraně, mnoho dobrého však zničí jediný hříšník.

Přibližně v tomto tónu se nese celá tato zvláštní biblická kniha. I když to tak nevypadá, nemluví k nám z ní člověk unavený. Je to realista; ví, že hbitý, bohatýr, rozumný, ani jeden z nich se nemohou bezvýhradně spolehnout na své přednosti. I oni – podle jeho zkušenosti – jsou nakonec jak ryba, která si nestihne všimnout zlé sítě, odněkud na ně padající. Aktuálnost jeho pohledu na život je posilována také tím, že mluví o něčem, co známe – doba i čas mohou být hodnoceny jako zlé, pokud se v nich lidský pohled opravdu zaměří především na mnohá zlá znamení a nedobré skutečnosti.

Do té zvláštní zákonitosti běhu života, kterou jak říká, viděl pod sluncem, však tento realista vnáší mimořádný záblesk možnosti téměř nepředpokládané naděje. Nemluví o tom jako o snu, on uviděl pravidlo, velikou moudrost, se kterou spojil předpoklad jiného vývoje, než jak se mohl realistickému a zlem uhranutému pozorovateli pod sluncem jevit.

Nebudu jeho obraz o ohroženém městě a možnosti jeho záchrany opakovat. Je to obraz dost zřetelný, zazněl pěkně a výrazně. Kromě toho, že není takový odevzdaný pesimista, jak by se dalo soudit, tehdejší mluvčí tímto obrazem naznačil, že existuje zdánlivě nepatrná, tak malá a hodná přehlédnutí, zahalená do nezajímavosti a na pokraji pohrdání cesta a možnost jiného vývoje. Je to možnost ovšem nehlasitá, mediálně nezajímavá, schopná však pozoruhodně měnit běh dějů a lidských příběhů. Ten dávný mudrc vybízí, že je nanejvýš moudré s ní počítat a vzít ji v potaz. Vzít ji velice vážně. Dojde-li k tomu, mnohé bude zachráněno. Co dlouhodobě vypadá jako nevyhnutelná hrozba, může oslabit. Stačí jen učinit moudrost v celé její hloubce a bytostném vlivu pevnou součástí rozhodování a jednání. Stane se pak darem k novému, takovým třeba, jaký se před více jak dvaceti lety dostavil prostřednictvím jednání těch nemnoha, kdo stáli mimo proudy moci a rozhodování.

Rozhodl jsem se pro citát z této zvláštní knihy. Sice mnohde mluví téměř z duše našemu současníkovi, hořkosti je tam také dost podobně jako dnes. Ovšem jsou v ní výhonky naděje, jemňounké odkazy na paprsky slunce, kterými vstupuje do hlavního dění a proudu žití vědomí, že vždy existuje to malé, neviditelné, ovšem významné. Je třeba o tom vědět, počítat s tím, hledat to a nechat se tím ovlivňovat, protože to je založeno a milováno Stvořitelem.

Svoboda nám byla dána. Její krásu osvěžíme především tím, že ji postavíme na citlivosti a vnímavosti vůči tomu nepatrnému, uloženému mnohdy v nenápadných možnostech, ležícímu na okrajových stezkách. Je to malé také proto, že takovou cestou vstupuje do našich životů i našeho světa Bůh se svým poselstvím a svou spásou. S vděčností za minulost, a díky Božímu vstupování smíme brát vděčně i budoucnost, i když nenastala. Lze to činit takto předem, jednoduše proto, že zaslíbení o Boží přítomnosti bylo vysloveno a v Kristu potvrzeno.

Starozákonní Kazatel tím řekl víc, než jeho řádky umožňují na jedno poslechnutí slyšet. Doplnit svobodu dobrou nadějí, je podnět k tomu, aby zlé bylo jen dočasné a překonatelné a dobré směrodatné a určující. To je naděje i pro nás v této zemi, naděje, kterou my, křesťané, chceme této zemi ukazovat a dávat. Tak navazujeme na to, co začalo před dvaceti lety. To pokračuje, ohrožené to sice není, ovšem vyžaduje to stálé, moudré a neúnavné rozpoznávání znamení časů, aby moudrost a svoboda rozšířily a ozdobily možnosti dobrého a pokojného života.

Chrám sv.Víta, středa 17. listopadu 2010, 18 hod.