11. kapitola

1. A odpovídaje Zofar Naamatský, řekl:
2. Zdaliž k mnohým slovům nemá odpovědíno býti? Aneb zdali člověk mnohomluvný práv zůstane?
3. Žváním svým lidi zaměstknáváš, a posmíváš se, aniž jest, kdo by tě zahanbil.
4. Nebo jsi řekl: Čisté jest učení mé, a čist jsem, ó Bože, před očima tvýma.
5. Ješto, ó kdyby Bůh mluvil, a otevřel rty své proti tobě,
6. Aťby oznámil tajemství moudrosti, že dvakrát většího trestání zasloužil jsi. A věz, že se Bůh zapomněl na tebe pro nepravost tvou.
7. Zdaliž ty stižitelnosti Boží dosáhneš, aneb dokonalost Všemohoucího vystihneš?
8. Vyšší jest nebes, což učiníš? Hlubší než peklo, jakž porozumíš?
9. Delší jest míra její než země, a širší než moře.
10. Bude-li pléniti neb zavírati aneb ssužovati, kdo se na něj bude domlouvati?
11. Poněvadž zná lidskou marnost, a vidí nepravost, což by tomu rozuměti neměl?
12. Tak aby muž nesmyslný nabyl rozumu, ačkoli člověk jest jako hřebec z divokého osla zplozený.
13. Jestliže ty nastrojíš srdce své, a ruce své k němu vztáhneš;
14. Byla-li by nepravost v ruce tvé, vzdal ji od sebe, aniž dopouštěj bydliti v staních svých nešlechetnosti:
15. Tedy jistě pozdvihneš tváři své z poškvrny, a budeš nepohnutý, aniž se báti budeš.
16. Nebo se na těžkost zapomeneš, na niž jako na vody, kteréž pominuly, zpomínati budeš.
17. K tomu nad poledne jasný nastaneťčas; zatmíš-li se pak, jitru podobný budeš.
18. Budeš i mysli doufanlivé, maje naději; stánek roztáhneš, i bezpečně spáti budeš.
19. A tak v pokoji budeš, aniž tě kdo předěsí, a mnozí tváři tvé kořiti se budou.
20. Oči pak bezbožných zkaženy budou, a utíkání jim zhyne; nadto naděje jejich bude jako dchnutí člověka.

12. kapitola

1. Odpověděv pak Job, řekl:
2. V pravdě, že jste vy lidé, a že s vámi umře moudrost.
3. I jáť mám srdce jako vy, aniž jsem zpozdilejší než vy, anobrž při komž toho není?
4. Za posměch příteli svému jsem, kteréhož, když volá, vyslýchá Bůh; v posměchuť jest spravedlivý a upřímý.
5. Pochodně zavržená jest (podlé smýšlení člověka pokoje užívajícího) ten, kterýž jest blízký pádu.
6. Pokojné a bezpečné příbytky mají loupežníci ti, kteříž popouzejí Boha silného, jimž on uvodí dobré věci v ruku jejich.
7. Ano zeptej se třebas hovad, a naučí tě, aneb ptactva nebeského, a oznámí tobě.
8. Aneb rozmluv s zemí, a poučí tě, ano i ryby mořské vypravovati budou tobě.
9. Kdo nezná ze všeho toho, že ruka Hospodinova to učinila?
10. V jehož ruce jest duše všelikého živočicha, a duch každého těla lidského.
11. Zdaliž ucho slov rozeznávati nebude, tak jako dásně pokrmu okoušejí?
12. Při starcích jest moudrost, a při dlouhověkých rozumnost.
13. Nadto pak u Boha moudrost a síla, jehoť jest rada a rozumnost.
14. Jestliže on boří, nemůže zase stavíno býti; zavírá-li člověka, nemůže býti otevříno.
15. Hle, tak zastavuje vody, až i vysychají, a tak je vypouští, že podvracejí zemi.
16. U něho jest síla a bytnost, jeho jest ten, kterýž bloudí, i kterýž v blud uvodí.
17. On uvodí rádce v nemoudrost, a z soudců blázny činí.
18. Svazek králů rozvazuje, a pasem přepasuje bedra jejich.
19. On uvodí knížata v nemoudrost, a mocné vyvrací.
20. On odjímá řeč výmluvným, a soud starcům béře.
21. On vylévá potupu na urozené, a sílu mocných zemdlívá.
22. On zjevuje hluboké věci z temností, a vyvodí na světlo stín smrti.
23. On rozmnožuje národy i hubí je, rozšiřuje národy i zavodí je.
24. On odjímá srdce předním z lidu země, a v blud je uvodí na poušti bezcestné,
25. Aby šámali ve tmě bez světla. Summou, činí, aby bloudili jako opilý.

13. kapitola

1. Aj, všecko to vidělo oko mé, slyšelo ucho mé, a srozumělo tomu.
2. Jakož vy znáte to, znám i já, nejsem zpozdilejší než vy.
3. Jistě žeť já s Všemohoucím mluviti, a s Bohem silným o svou při jednati budu.
4. Nebo vy jste skladatelé lži, a lékaři marní všickni vy.
5. Ó kdybyste aspoň mlčeli, a bylo by vám to za moudrost.
6. Slyštež medle odpory mé, a důvodů rtů mých pozorujte.
7. Zdali zastávajíce Boha silného, mluviti máte nepravost? Aneb za něho mluviti máte lest?
8. Zdaliž osobu jeho přijímati budete, a o Boha silného se zasazovati?
9. Zdaž vám to k dobrému bude, když na průbu vezme vás, že jakož člověk oklamán bývá, oklamati jej chcete?
10. V pravdě žeť vám přísně domlouvati bude, budete-li povrchně osoby jeho šetřiti.
11. Což ani důstojnost jeho vás nepředěšuje, ani strach jeho nepřikvačuje vás?
12. Všecka vzácnost vaše podobná jest popelu, a hromadám bláta vyvýšení vaše.
13. Postrptež mne, nechať já mluvím, přiď na mne cokoli.
14. Pročež bych trhati měl maso své zuby svými, a duši svou klásti v ruku svou?
15. By mne i zabil, což bych v něho nedoufal? A však cesty své před oblíčej jeho předložím.
16. Onť sám jest spasení mé; nebo před oblíčej jeho pokrytec nepřijde.
17. Poslouchejte pilně řeči mé, a zprávu mou pusťte v uši své.
18. Aj, jižť začínám pře své vésti, vím, že zůstanu spravedliv.
19. Kdo jest, ješto by mi odpíral, tak abych nyní umlknouti a umříti musil?
20. Toliko té dvoji věci, ó Bože, nečiň mi, a tehdy před tváří tvou nebudu se skrývati:
21. Ruku svou vzdal ode mne, a hrůza tvá nechť mne neděsí.
22. Zatím povolej mne, a buduť odpovídati; aneb nechať já mluvím, a odpovídej mi.
23. Jak mnoho jest mých nepravostí a hříchů? Přestoupení mé a hřích můj ukaž mi.
24. Proč tvář svou skrýváš, a pokládáš mne sobě za nepřítele?
25. Zdaliž list větrem se zmítající potříti chceš, a stéblo suché stihati budeš?
26. Že zapisuješ proti mně hořkosti, a dáváš mi v dědictví nepravosti mladosti mé,
27. A dáváš do klady nohy mé, a šetříš všech stezek mých, na paty noh mých našlapuješ;
28. Ješto člověk jako hnis kazí se, a jako roucho, kteréž jí mol.
 

14. kapitola

1. Člověk narozený z ženy jest krátkého věku a plný lopotování.
2. Jako květ vychází a podťat bývá, a utíká jako stín, a netrvá.
3. A však i na takového otvíráš oko své, a mne uvodíš k soudu s sebou.
4. Kdo toho dokáže, aby čistý z nečistého pošel? Ani jeden.
5. Poněvadž vyměřeni jsou dnové jeho, počet měsíců jeho u tebe, a cíles jemu položil, kterýchž by nepřekračoval:
6. Odvrať se od něho, ať oddechne sobě, a zatím aby přečekal jako nájemník den svůj.
7. O stromu zajisté jest naděje, by i podťat byl, že se zase zotaví, a výstřelek jeho nevyhyne,
8. By se pak i sstaral v zemi kořen jeho, a v prachu již jako umřel peň jeho:
9. Avšak jakž počije vláhy, zase se pučí, a zahustí jako keř.
10. Ale člověk umírá, mdlobou přemožen jsa, a když vypustí duši člověk, kam se poděl?
11. Jakož ucházejí vody z jezera, a řeka opadá a vysychá:
12. Tak člověk, když lehne, nevstává zase dotud, dokudž nebes stává. Nebývajíť vzbuzeni lidé, aniž se probuzují ze sna svého.
13. Ó kdybys mne v hrobě schoval, a skryl mne, dokudž by nebyl odvrácen hněv tvůj, ulože mi cíl, abys se rozpomenul na mne.
14. Když umře člověk, zdaliž zase ožive? Po všecky tedy dny vyměřeného času svého očekávati budu, až přijde proměna při mně.
15. Zavoláš, a já se ohlásím tobě, díla rukou svých budeš žádostiv,
16. Ačkoli nyní kroky mé počítáš, aniž shovíváš hříchům mým,
17. Ale zapečetěné maje jako v pytlíku přestoupení mé, ještě přikládáš k nepravosti mé.
18. Jistě že jako hora padnuc, rozdrobuje se, a skála odsedá z místa svého,
19. Jako kamení stírá voda, a povodní zachvacuje, což z prachu zemského samo od sebe roste: tak i ty naději člověka v nic obracíš.
20. Přemáháš jej ustavičně, tak aby odjíti musil; proměňuješ tvář jeho, a propouštíš jej.
21. Budou-li slavní synové jeho, nic neví; pakli v potupě, nic o ně nepečuje.
22. Toliko tělo jeho, dokudž živ jest, bolestí okouší, a duše jeho v něm kvílí.
 

15. kapitola

1. Tedy odpovídaje Elifaz Temanský, řekl:
2. Zdali moudrý vynášeti má umění povětrné, aneb naplňovati východním větrem břicho své,
3. Hádaje se slovy neprospěšnými, aneb řečmi neužitečnými?
4. Anobrž vyprazdňuješ i bázeň Boží, a modliteb k Bohu činiti se zbraňuješ.
5. Osvědčujíť zajisté nepravost tvou ústa tvá, ač jsi koli sobě zvolil jazyk chytrých.
6. Potupují tě ústa tvá, a ne já, a rtové tvoji svědčí proti tobě.
7. Zdaliž ty nejprv z lidí zplozen jsi, aneb prvé než pahrbkové sformován?
8. Zdaliž jsi tajemství Boží slyšel, že u sebe zavíráš moudrost?
9. Co víš, čehož bychom nevěděli? Čemu rozumíš, aby toho při nás nebylo?
10. I šedivýť i stařec mezi námi jest, ano i starší věkem než otec tvůj.
11. Zdali malá jsou tobě potěšování Boha silného, čili něco je zastěňuje tobě?
12. Tak-liž tě jalo srdce tvé, a tak-liž blíkají oči tvé,
13. Že smíš odpovídati Bohu silnému tak pyšně, a vypouštěti z úst svých ty řeči?
14. Nebo což jest člověk, aby se mohl očistiti, aneb spravedliv býti narozený z ženy?
15. An při svatých jeho není dokonalosti, a nebesa nejsou čistá před očima jeho,
16. Nadto ohavný a neužitečný člověk, kterýž pije nepravost jako vodu.
17. Já oznámím tobě, poslyš mne; to zajisté, což jsem viděl, vypravovati budu,
18. Což moudří vynesli a nezatajili, slýchavše od předků svých.
19. Jimž samým dána byla země, aniž přejíti mohl cizí prostředkem jejich.
20. Po všecky své dny bezbožný sám se bolestí trápí, po všecka, pravím léta, skrytá před ukrutníkem.
21. Zvuk strachu jest v uších jeho, že i v čas pokoje zhoubce připadne na něj.
22. Nevěří, by se měl navrátiti z temností, ustavičně očekávaje na sebe meče.
23. Bývá i tulákem, chleba hledaje, kde by byl, cítě, že pro něj nastrojen jest den temností.
24. Děsí jej nátisk a ssoužení, kteréž se silí proti němu, jako král s vojskem sšikovaným.
25. Nebo vztáhl proti Bohu silnému ruku svou, a proti Všemohoucímu postavil se.
26. Útok učinil na něj, na šíji jeho s množstvím zdvižených štítů svých.
27. Nebo přiodíl tvář svou tukem svým, tak že se mu nadělalo faldů na slabinách.
28. A bydlil v městech zkažených, a v domích, v nichž žádný nebydlil, kteráž v hromady rumu obrácena byla.
29. Avšak nezbohatneť, aniž stane moc jeho, aniž se rozšíří na zemi dokonalost takových.
30. Nevyjde z temností, mladistvou ratolest jeho usuší plamen, a tak zahyne od ducha úst svých.
31. Ale nevěří, že v marnosti jest ten, jenž bloudí, a že marnost bude směna jeho.
32. Před časem svým vyťat bude, a ratolest jeho nebude se zelenati.
33. Zmaří, jako vinný kmen nezralý hrozen svůj, a svrže květ svůj jako oliva.
34. Nebo shromáždění pokrytce spustne, a oheň spálí stany oslepených dary.
35. Kteřížto když počali ssužování, a porodili nepravost, hned břicho jejich strojí jinou lest.
 

16. kapitola

1. A odpovídaje Job, řekl:
2. Slyšel jsem již podobných věcí mnoho; všickni vy nepříjemní jste těšitelé.
3. Bude-liž kdy konec slovům povětrným? Aneb co tě popouzí, že tak mluvíš?
4. Zdaliž bych já tak mluviti mohl, jako vy, kdybyste byli na místě mém? Shromažďoval-li bych proti vám slova, aneb potřásal na vás hlavou svou?
5. Nýbrž posiloval bych vás ústy svými, a otvírání rtů mých krotilo by bolest.
6. Buď že mluvím, neumenšuje se bolesti mé, buď že tak nechám, neodchází ode mne.
7. Ale ustavičně zemdlívá mne; nebo jsi mne, ó Bože, zbavil všeho shromáždění mého.
8. A vrásky jsi mi zdělal; což mám za svědka, ano patrná na mně hubenost má na tváři mé to osvědčuje.
9. Prchlivost jeho zachvátila mne, a vzal mne v nenávist, škřipě na mne zuby svými; jako nepřítel můj zaostřil oči své na mne.
10. Rozedřeli na mne ústa svá, potupně mne poličkujíce, proti mně se shromáždivše.
11. Vydal mne Bůh silný nešlechetníku, a v ruce bezbožných uvedl mne.
12. Pokoje jsem užíval, však potřel mne, a uchopiv mne za šíji mou, roztříštil mne, a vystavil mne sobě za cíl.
13. Obklíčili mne střelci jeho, rozťal ledví má beze vší lítosti, a vylil na zem žluč mou.
14. Ranil mne ranou na ránu, outok učinil na mne jako silný.
15. Žíni jsem ušil na zjízvenou kůži svou, a zohavil jsem v prachu sílu svou.
16. Tvář má oduřavěla od pláče, a na víčkách mých stín smrti jest.
17. Ne pro nějaké bezpraví v rukou mých; nebo i modlitba má čistá jest.
18. Ó země, nepřikrývej krve mé, a nechť nemá místa volání mé.
19. Aj, nyní jestiť i v nebesích svědek můj, svědek můj, pravím, jest na výsostech.
20. Ó mudráci moji, přátelé moji, k Bohuť slzí oko mé.
21. Ó by lze bylo muži v hádku s ním se vydati, jako synu člověka s přítelem svým.
22. Nebo léta mně odečtená přicházejí, a cestou, kterouž se zase nenavrátím, již se beru.
 

17. kapitola

1. Dýchání mé ruší se, dnové moji hynou, hrobu blízký jsem.
2. Jistě posměvači jsou u mne, a pro jejich mne kormoucení nepřichází ani sen na oči mé.
3. Postav mi, prosím, rukojmě za sebe; kdo jest ten, nechť mi na to ruky podá.
4. Nebo srdce jejich přikryl jsi, aby nerozuměli, a protož jich nepovýšíš.
5. Kdož pochlebuje bližním, oči synů jeho zhynou.
6. Jistě vystavil mne za přísloví lidem, a za divadlo všechněm,
7. Tak že pro žalost pošly oči mé, a oudové moji všickni stínu jsou podobni.
8. Užasnouť se nad tím upřímní, a však nevinný proti pokrytci vždy se zsilovati bude.
9. Přídržeti se bude, pravím, spravedlivý cesty své, a ten, jenž jest čistých rukou, posilní se více.
10. Tolikéž i vy všickni obraťte se, a poďte, prosím; neboť nenacházím mezi vámi moudrého.
11. Dnové moji pomíjejí, myšlení má mizejí, přemyšlování, pravím, srdce mého.
12. Noc mi obracejí v den, a světla denního ukracují pro přítomnost temností.
13. Abych pak čeho i očekával, hrob bude dům můj, ve tmě usteli ložce své.
14. Jámu nazovu otcem svým, matkou pak a sestrou svou červy.
15. Kdež jest tedy očekávání mé? A kdo to, čím bych se troštoval, spatří?
16. Do skrýší hrobu sstoupí, poněvadž jest všechněm v prachu země odpočívati.
 

18. kapitola

1. Odpovídaje pak Bildad Suchský, řekl:
2. Dokudž neučiníte konce řečem? Pomyslte na to, a potom mluviti budeme.
3. Proč jsme počteni za hovada? Oškliví jsme jemu, jakž sami vidíte.
4. Ó ty, jenž hubíš život svůj zůřením svým, zdaliž pro tebe opuštěna bude země, a odsedne skála z místa svého?
5. Anobrž světlo bezbožných uhašeno bude, aniž se blyštěti bude jiskra ohně jejich.
6. Světlo se zatmí v stánku jeho, a lucerna jeho v něm zhasne.
7. Ssouženi budou krokové síly jeho, a porazí jej rada jeho.
8. Nebo zapleten jest do síti nohami svými, a v zamotání chodí.
9. Chytí ho za patu osídlo, a zmocní se ho násilník.
10. Skrytať jest při zemi smečka jeho, a léčka jeho na stezce.
11. Odevšad hrůzy jej děsiti budou a dotírati na nohy jeho.
12. Hladovitá bude síla jeho, a bída pohotově při boku jeho.
13. Zžíře žily kůže jeho, zžíře oudy jeho kníže smrti.
14. Uchváceno bude z stánku jeho doufání jeho, a to jej přivede k králi strachů.
15. V stánku jeho hrůza bydleti bude, ač nebyl jeho; posypáno bude obydlí jeho sirou.
16. Od zpodku kořenové jeho uschnou, a svrchu osekány budou ratolesti jeho.
17. Památka jeho zahyne z země, aniž jméno jeho slýcháno bude na ulicích.
18. Vyženou ho z světla do tmy, anobrž z okršlku zemského vypudí jej.
19. Ne pozůstaví ani syna ani vnuka v lidu svém, ani jakého ostatku v příbytcích svých.
20. Nade dnem jeho zděsí se potomci, a přítomní strachem podjati budou.
21. Takovýť jest zajisté způsob nešlechetného, a takový cíl toho, kterýž nezná Boha silného.
 

19. kapitola

1. Tedy odpověděv Job, řekl:
2. Dokudž trápiti budete duši mou, a dotírati na mne řečmi svými?
3. Již na desetkrát zhaněli jste mne, aniž se stydíte, že se zatvrzujete proti mně.
4. Ale nechť jest tak, že jsem zbloudil, při mně zůstane blud můj.
5. Jestliže se pak vždy proti mně siliti chcete, a obviňujíc mne, za pomoc sobě bráti proti mně potupu mou:
6. Tedy vězte, že Bůh podvrátil mne, a sítí svou otáhl mne.
7. Nebo aj, volám-li pro nátisk, nemám vyslyšení; křičím-li, není rozsouzení.
8. Cestu mou zapletl tak, abych nikoli projíti nemohl, a stezky mé temnostmi zastřel.
9. Slávu mou se mne strhl, a sňal korunu s hlavy mé.
10. Zpodvracel mne všudy vůkol, abych zahynul, a vyvrátil jako strom naději mou.
11. Nadto zažžel proti mně prchlivost svou, a přičtl mne mezi nepřátely své.
12. Pročež přitáhše houfové jeho, učinili sobě ke mně cestu, a vojensky se položili okolo stanu mého.
13. Bratří mé ode mne vzdálil, a známí moji všelijak se mne cizí.
14. Opustili mne příbuzní moji, a známí moji zapomenuli se na mne.
15. Podruhové domu mého a děvky mé za cizího mne mají, cizozemec jsem před očima jejich.
16. Na služebníka svého volám, ale neozývá se, i když ho ústy svými pěkně prosím.
17. Dýchání mého štítí se manželka má, ačkoli pokorně jí prosím, pro dítky života mého.
18. Nadto i ti nejšpatnější pohrdají mnou; i když povstanu, utrhají mi.
19. V ošklivost mne sobě vzali všickni rádcové moji, a ti, kteréž miluji, obrátili se proti mně.
20. K kůži mé jako k masu mému přilnuly kosti mé, kůže při zubích mých toliko v cele zůstala.
21. Slitujte se nade mnou, slitujte se nade mnou, vy přátelé moji; nebo ruka Boží se mne dotkla.
22. Proč mi se protivíte tak jako Bůh silný, a masem mým nemůžte se nasytiti?
23. Ó kdyby nyní sepsány byly řeči mé, ó kdyby v knihu vepsány byly,
24. Anobrž rafijí železnou a olovem na věčnost na skále aby vyryty byly.
25. Ačkoli já vím, že vykupitel můj živ jest, a že v den nejposlednější nad prachem se postaví.
26. A ač by kůži mou i tělo červi zvrtali, však vždy v těle svém uzřím Boha.
27. Kteréhož já uzřím sobě, a oči mé spatří jej, a ne jiný, jakkoli zhynula ledví má u vnitřnosti mé.
28. Ješto byste říci měli: I pročež ho trápíme? poněvadž základ dobré pře při mně se nalézá.
29. Bojte se meče, nebo pomsta za nepravosti jest meč, a vězte, žeť bude soud.

20. kapitola

1. Odpovídaje pak Zofar Naamatský, řekl:
2. Z příčiny té myšlení má k odpovídání tobě nutí mne, a to abych rychle učinil,
3. Že kárání k zahanbení svému slyším, pročež duch můj osvícený nutí mne, aťbych odpovídal.
4. Zdaž nevíš o tom, že od věků, a jakž postavil Bůh člověka na zemi,
5. Plésání bezbožných krátké jest, a veselí pokrytce jen na chvílku?
6. Byť pak vstoupila až k nebi pýcha jeho, a hlava jeho oblaku by se dotkla,
7. Však jako lejno jeho na věky zahyne. Ti, kteříž jej vídali, řeknou: Kam se poděl?
8. Jako sen pomine, aniž ho naleznou; nebo uteče jako vidění noční.
9. Oko, kteréž ho vídalo, již ho nikdy neuzří, aniž více patřiti bude na něj místo jeho.
10. Synové jeho budou přízně u nuzných hledati, a ruce jeho musejí zase vraceti loupež svou.
11. Kosti jeho naplněny jsou hříchy mladosti jeho, a s ním v prachu lehnou.
12. A ačkoli zlost sladne v ústech jeho, a chová ji pod jazykem svým;
13. Kochá se v ní, a nepouští jí, ale zdržuje ji u prostřed dásní svých:
14. Však pokrm ten ve střevách jeho promění se; bude jako žluč hadů nejlítějších u vnitřnostech jeho.
15. Zboží nahltané vyvrátí, z břicha jeho Bůh silný je vyžene.
16. Jed hadů lítých ssáti bude, zabije ho jazyk ještěrčí.
17. Neuzří pramenů potoků a řek medu a másla.
18. Navrátí úsilé cizí, a nezažive ho, vedlé nátisku svého rozličného; nebude na ně vesel.
19. Nebo utiskal a opouštěl nuzné, dům zloupil a nestavěl ho.
20. Pročež nesezná nic pokojného v životě svém, aniž které nejrozkošnější své věci bude moci zachovati.
21. Nic mu nepozůstane z pokrmu jeho, tak že nebude míti, čím by se troštoval.
22. Byť pak i dovršena byla hojnost jeho, ssoužení míti bude; každá ruka trapiče oboří se na něj.
23. By měl čím naplniti břicho své, dopustí na něj Bůh prchlivost hněvu svého, kterouž na něj dštíti bude i na pokrm jeho.
24. Když utíkati bude před zbrojí železnou, prostřelí ho lučiště ocelivé.
25. Střela vyňata bude z toulu a vystřelena, nadto meč pronikne žluč jeho; a když odcházeti bude, přikvačí jej hrůzy.
26. Všeliká neštěstí jsou polečena v skrýších jeho, zžíře jej oheň nerozdmýchaný, zle se povede i pozůstalému v stanu jeho.
27. Odkryjí nebesa nepravost jeho, a země povstane proti němu.
28. Rozptýlena bude úroda domu jeho, rozplyne se v den hněvu jeho.
29. Tenť jest podíl člověka bezbožného od Boha, to, pravím, dědictví vyrčené jemu od Boha silného.