21. kapitola

1. A odpovídaje Job, řekl:
2. Poslouchejte pilně řeči mé, a bude mi to za potěšení od vás.
3. Postrpte mne, abych i já mluvil, a když odmluvím, posmívejž se.
4. Zdaliž já před člověkem naříkám? A poněvadž jest proč, jakž nemá býti ssoužen duch můj?
5. Pohleďte na mne, a užasněte se, a položte prst na ústa.
6. Ano já sám, když rozvažuji své bídy, tedy se děsím, a spopadá tělo mé hrůza.
7. Proč bezbožní živi jsou, k věku starému přicházejí, též i bohatnou?
8. Símě jejich stálé jest před oblíčejem jejich s nimi, a rodina jejich před očima jejich.
9. Domové jejich bezpečni jsou před strachem, aniž metla Boží na nich.
10. Býk jejich připouštín bývá, ale ne na prázdno; kráva jejich rodí, a nepotracuje plodu.
11. Vypouštějí jako stádo maličké své, a synové jejich poskakují.
12. Povyšují hlasu při bubnu a harfě, a veselí se k zvuku muziky.
13. Tráví v štěstí dny své, a v okamžení do hrobu sstupují.
14. Kteříž říkají Bohu silnému: Odejdi od nás, nebo známosti cest tvých neoblibujeme.
15. Kdo jest Všemohoucí, abychom sloužili jemu? A jaký toho zisk, že bychom se modlili jemu?
16. Ale pohleď, že není v moci jejich štěstí jejich, pročež rada bezbožných vzdálena jest ode mne.
17. Často-liž svíce bezbožných hasne? Přichází-liž na ně bída jejich? Poděluje-liž je bolestmi Bůh v hněvě svém?
18. Bývají-liž jako plevy před větrem, a jako drtiny, kteréž zachvacuje vicher?
19. Odkládá-liž Bůh synům bezbožníka nepravost jeho? Odplacuje-liž jemu tak, aby to znáti mohl,
20. A aby viděly oči jeho neštěstí jeho, a prchlivost Všemohoucího že by pil?
21. O dům pak jeho po něm jaká jest péče jeho, když počet měsíců jeho bude umenšen?
22. Zdali Boha silného kdo učiti bude umění, kterýž sám vysokosti soudí?
23. Tento umírá v síle dokonalosti své, všelijak bezpečný a pokojný.
24. Prsy jeho plné jsou mléka, a mozk kostí jeho svlažován bývá.
25. Jiný pak umírá v hořkosti ducha, kterýž nikdy nejídal s potěšením.
26. Jednostejně v prachu lehnou, a červy se rozlezou.
27. Aj, známť myšlení vaše, a chytrosti, kteréž proti mně neprávě vymýšlíte.
28. Nebo pravíte: Kde jest dům urozeného? A kde stánek příbytků bezbožných?
29. Což jste se netázali jdoucích cestou? Zkušení-liž aspoň jejich nepovolíte,
30. Že v den neštěstí ochranu mívá bezbožný, v den, pravím, rozhněvání přistřín bývá?
31. Kdo jemu oznámí zjevně cestu jeho? Aneb za to, co činil, kdo jemu odplatí?
32. A však i on k hrobu vyprovozen bude, a tam zůstane.
33. Sladnou jemu hrudy údolí, nadto za sebou všecky lidi táhne, těch pak, kteříž ho předešli, není počtu.
34. Hle, jak vy mne marně troštujete, nebo v odpovědech vašich ne zůstává než faleš.
 

22. kapitola

1. A odpovídaje Elifaz Temanský, řekl:
2. Zdaliž Bohu silnému co prospěšný býti může člověk, když sobě nejmoudřeji počíná?
3. Zdaliž se kochá Všemohoucí v tom, že ty se ospravedlňuješ? Aneb má-liž zisk, když bys dokonalé ukázal býti cesty své?
4. Zdali, že by se tebe bál, tresce tě, mstě nad tebou?
5. Zdali zlost tvá není mnohá? Anobrž není konce nepravostem tvým.
6. Nebo jsi brával základ od bratří svých bez příčiny, a roucha z nahých jsi svláčel.
7. Vody ustalému jsi nepodal, a hladovitému zbraňovals chleba.
8. Ale muži boháči přál jsi země, tak aby ten, jehož osoba vzácná, v ní seděl.
9. Vdovy pak pouštěl jsi prázdné, ačkoli ramena sirotků potřína byla.
10. A protož obkličuji tě osídla, a děsí tě strach nenadálý,
11. Aneb tma, abys neviděl, anobrž rozvodnění přikrývá tě.
12. Říkáš: Zdaž Bůh není na výsosti nebeské? Ano shlédni vrch hvězd, jak jsou vysoké.
13. Protož pravíš: Jak by věděl Bůh silný? Skrze mrákotu-liž by soudil?
14. Oblakové jsou skrýše jeho, tak že nevidí; nebo okršlek nebeský obchází.
15. Šetříš-liž stezky věku předešlého, kterouž kráčeli lidé marní?
16. Kteříž vypléněni jsou před časem, potok vylit jest na základ jejich.
17. Kteříž říkali Bohu silnému: Odejdi od nás. Což by tedy jim učiniti měl Všemohoucí?
18. On zajisté domy jejich naplnil dobrými věcmi, (ale rada bezbožných vzdálena jest ode mne).
19. Což vidouce spravedliví, veselí se, a nevinný posmívá se jim,
20. Zvlášť když není vypléněno jmění naše, ostatky pak jejich sežral oheň.
21. Přivykejž medle s ním choditi, a pokojněji se míti, skrze to přijde tobě všecko dobré.
22. Přijmi, prosím, z úst jeho zákon, a slož řeči jeho v srdci svém.
23. Navrátíš-li se k Všemohoucímu, vzdělán budeš, a vzdálíš-li nepravost od stanů svých,
24. Tedy nakladeš na zemi zlata, a místo kamení potočního zlata z Ofir.
25. Nebo bude Všemohoucí nejčistším zlatem tvým, a stříbrem i silou tvou.
26. A tehdáž v Všemohoucím kochati se budeš, a pozdvihna k Bohu tváři své,
27. Pokorně modliti se budeš jemu, a vyslyší tě; pročež sliby své plniti budeš.
28. Nebo cožkoli začneš, budeť se dařiti, anobrž na cestách tvých svítiti bude světlo.
29. Když jiní sníženi budou, tedy díš: Jáť jsem povýšen. Nebo toho, kdož jest očí ponížených, Bůh spasena učiní.
30. Vysvobodí i toho, kterýž není bez viny, vysvobodí, pravím, čistotou rukou tvých.
 

23. kapitola

1. Tedy odpověděl Job a řekl:
2. Což vždy předce naříkání mé za zpouru jmíno bude, ješto bída má těžší jest nežli lkání mé?
3. Ó bych věděl, kde ho najíti, šel bych až k trůnu jeho.
4. Pořádně bych před ním vedl při, a ústa svá naplnil bych důvody.
5. Zvěděl bych, jakými slovy by mně odpověděl, a porozuměl bych, co by mi řekl.
6. Zdaliž by podlé veliké síly své rozepři vedl se mnou? Nikoli, nýbrž on sám dal by mi sílu.
7. Tuť by upřímý hádati se mohl s ním, a byl bych osvobozen všelijak od soudce svého.
8. Ale aj, půjdu-li upřímo dále, tam ho není; pakli nazpět, nepostihnu ho.
9. By i čím zaměstknán byl na levo, předce ho nespatřím; zastře-li se na pravo, ovšem ho neuzřím.
10. Nebo on zná cestu, kteráž jest při mně; bude-li mne zkušovati, jako zlato se ukáži.
11. Šlepějí zajisté jeho přídržela se noha má, cesty jeho šetřil jsem, abych se s ní neuchyloval.
12. Aniž od přikázaní rtů jeho uchýlil jsem se, nýbrž ustaviv se na tom, schované jsem měl řeči úst jeho.
13. On pak jestliže při čem stojí, kdo jej odvrátí? Ano duše jeho čehož jen žádá, toho hned dovodí.
14. A vykoná uložení své o mně; nebo takových příkladů mnoho jest při něm.
15. Pročež před tváří jeho děsím se; když to rozvažuji, lekám se ho.
16. Bůh zajisté zemdlil srdce mé, a Všemohoucí předěsil mne,
17. Tak že sotva jsem nezahynul v těch temnostech; nebo před tváří mou ne zakryl mrákoty.

24. kapitola

1. Proč by od Všemohoucího neměli býti skryti časové, a ti, kteříž jej znají, neměli neviděti dnů jeho?
2. Bezbožníť nyní mezníky přenášejí, a stádo, kteréž mocí zajali, pasou.
3. Osla sirotků zajímají, v zástavě berou vola od vdovy.
4. Strkají nuznými s cesty, musejí se vůbec skrývati chudí na světě.
5. Aj, oni jako divocí oslové na poušti, vycházejí jako ku práci své, ráno přivstávajíce k loupeži; poušť jest chléb jejich i dětí jejich.
6. Na cizím poli žnou, a z vinic bezbožníci sbírají.
7. Nahé přivodí k tomu, aby nocovati musili bez roucha, nemajíce se čím přiodíti na zimě.
8. A přívalem v horách moknouce, nemajíce obydlí, k skále se přivinouti musejí.
9. Loupí sirotky, kteříž jsou při prsích, a od chudého základ berou.
10. Nahého opouštějí, že musí choditi bez oděvu, a ti, kteříž snášejí snopy, v hladu zůstávati.
11. Ti, jenž mezi zdmi jejich olej vytlačují, a presy tlačí, žíznějí.
12. Lidé v městech lkají, a duše zraněných volají, Bůh pak přítrže tomu nečiní.
13. Oniť jsou ti, kteříž odporují světlu, a neznají cest jeho, aniž chodí po stezkách jeho.
14. Na úsvitě povstávaje vražedlník, morduje chudého a nuzného, a v noci jest jako zloděj.
15. Tolikéž oko cizoložníka šetří soumraku, říkaje: Nespatříť mne žádný, a tvář zakrývá.
16. Podkopávají potmě i domy, kteréž sobě ve dne znamenali; nebo nenávidí světla.
17. Ale hned v jitře přichází na ně stín smrti; když jeden druhého poznati může, strachu stínu smrti okoušejí.
18. Lehcí jsou na svrchku vody, zlořečené jest jmění jejich na zemi, aniž odcházejí cestou svobodnou.
19. Jako sucho a horko uchvacuje vody sněžné, tak hrob ty, jenž hřešili.
20. Zapomíná se na něj život matky, sladne červům, nebývá více připomínán, a tak polámána bývá nepravost jako strom.
21. Připojuje mu neplodnou, kteráž nerodí, a vdově dobře nečiní.
22. Zachvacuje silné mocí svou; ostojí-li kdo z nich, bojí se o život svůj.
23. Dává jemu, na čemž by bezpečně spolehnouti mohl, však oči jeho šetří cest jejich.
24. Bývají zvýšeni poněkud, ale hned jich není; tak jako jiní všickni sníženi, vypléněni, a jako vrškové klasů stínáni bývají.
25. Zdaliž není tak? Kdo na mne dokáže klamu, a v nic obrátí řeč mou?
 

25. kapitola

1. Tedy odpovídaje Bildad Suchský, řekl:
2. Panování a hrůza Boží působí pokoj na výsostech jeho.
3. Zdaliž jest počet vojskům jeho? A nad kým nevzchází světlo jeho?
4. Jakž by tedy spravedliv býti mohl bídný člověk před Bohem silným, aneb jak čist býti narozený z ženy?
5. Hle, ani měsíc nesvítil by, ani hvězdy nebyly by čisté před očima jeho,
6. Nadto pak smrtelný člověk, jsa jako červ, a syn člověka, jako hmyz.
 

26. kapitola

1. A odpovídaje Job, řekl:
2. Komu jsi napomohl? Tomu-li, kterýž nemá síly? Toho-lis retoval, kterýž jest bez moci?
3. Komu jsi rady udělil? Nemoudrému-li? Hned jsi základu dostatečně poučil?
4. Komužs ty řeči zvěstoval? A čí duch vyšel z tebe?
5. Však i mrtvé věci pod vodami a obyvateli jejich sformovány bývají.
6. Odkryta jest propast před ním, i zahynutí není zakryto.
7. Ontě roztáhl půlnoční stranu nad prázdnem, zavěsil zemi na ničemž.
8. Zavazuje vody v oblacích svých, aniž se trhá oblak pod nimi.
9. On sám zdržuje stále trůn svůj, a roztahuje na něm oblaky své.
10. Cíl vyměřil rozlévání se vodám, až do skonání světla a tmy.
11. Sloupové nebeští třesou se a pohybují od žehrání jeho.
12. Mocí svou rozdělil moře, a rozumností svou dutí jeho.
13. Duchem svým nebesa ozdobil, a ruka jeho sformovala hada dlouhého.
14. Aj, toť jsou jen částky cest jeho, a jak nestižitelné jest i to maličko, což jsme slyšeli o něm. Hřímání pak moci jeho kdo srozumí?

27. kapitola

1. Potom dále Job vedl řeč svou a řekl:
2. Živť jest Bůh silný, kterýž zavrhl při mou, a Všemohoucí, kterýž hořkostí naplnil duši mou,
3. Že nikoli, dokudž duše má ve mně bude a duch Boží v chřípích mých,
4. Nebudou mluviti rtové moji nepravosti, a jazyk můj vynášeti lsti.
5. Odstup ode mne, abych vás za spravedlivé vysvědčil; dokudž dýchati budu, neodložím upřímosti své od sebe.
6. Spravedlnosti své držím se, aniž se jí pustím; nezahanbíť mne srdce mé nikdy.
7. Bude jako bezbožník nepřítel můj, a povstávající proti mně jako nešlechetník.
8. Nebo jaká jest naděje pokrytce, by pak lakoměl, když Bůh vytrhne duši jeho?
9. Zdaliž volání jeho vyslyší Bůh silný, když na něj přijde ssoužení?
10. Zdaliž v Všemohoucím kochati se bude? Bude-liž vzývati Boha každého času?
11. Ale já učím vás, v kázni Boha silného jsa, a jak se mám k Všemohoucímu, netajím.
12. Aj, vy všickni to vidíte, pročež vždy tedy takovou marnost vynášíte?
13. Ten má podíl člověk bezbožný u Boha silného, a to dědictví ukrutníci od Všemohoucího přijímají:
14. Rozmnoží-li se synové jeho, rozmnoží se pod meč, a rodina jeho nenasytí se chlebem.
15. Pozůstalí po něm v smrti pohřbeni budou, a vdovy jeho nebudou ho plakati.
16. Nashromáždí-li jako prachu stříbra, a jako bláta najedná-li šatů:
17. Co najedná, to spravedlivý obleče, a stříbro nevinný rozdělí.
18. Vystaví-li jako Arktura dům svůj, bude však jako bouda, kterouž udělal strážný.
19. Bohatý když umře, nebude pochován; pohledí někdo, anť ho není.
20. Postihnou jej hrůzy jako vody, v noci kradmo zachvátí ho vicher.
21. Pochytí jej východní vítr, a odejde, nebo vichřicí uchvátí jej z místa jeho.
22. Takové věci na něj dopustí Bůh bez lítosti, ačkoli před rukou jeho prudce utíkati bude.
23. Tleskne nad ním každý rukama svýma, a ckáti bude z místa svého.
 

28. kapitola

1. Máť zajisté stříbro prameny své, a zlato místo k přehánění.
2. Železo z země vzato bývá, a kámen rozpuštěný dává měď.
3. Cíl ukládá temnostem, a všelikou dokonalost člověk vystihá, kámen mrákoty a stínu smrti.
4. Protrhuje se řeka na obyvatele, tak že ji nemůže žádný přebřesti, a svozována bývá uměním smrtelného člověka, i odchází.
5. Z země vychází chléb, ačkoli pod ní jest něco rozdílného, podobného k ohni.
6. V některé zemi jest kamení zafirové a prach zlatý,
7. K čemuž stezky nezná žádný pták, aniž ji spatřilo oko luňáka,
8. Kteréž nešlapala mladá zvěř, aniž šel po ní lev.
9. K škřemeni vztahuje ruku svou, a z kořene převrací hory.
10. Z skálí vyvodí potůčky, a všecko, což jest drahého, spatřuje oko jeho.
11. Vylévati se řekám zbraňuje, a tak cožkoli skrytého jest, na světlo vynáší.
12. Ale moudrost kde nalezena bývá? A kde jest místo rozumnosti?
13. Neví smrtelný člověk ceny její, aniž bývá nalezena v zemi živých.
14. Propast praví: Není ve mně, moře také dí: Není u mne.
15. Nedává se zlata čistého za ni, aniž odváženo bývá stříbro za směnu její.
16. Nemůže býti ceněna za zlato z Ofir, ani za onychin drahý a zafir.
17. Nevrovná se jí zlato ani drahý kámen, aniž směněna býti může za nádobu z ryzího zlata.
18. Korálů pak a perel se nepřipomíná; nebo nabytí moudrosti dražší jest nad klénoty.
19. Není jí rovný v ceně smaragd z Mouřenínské země, aniž za čisté zlato může ceněna býti.
20. Odkudž tedy moudrost přichází? A kde jest místo rozumnosti?
21. Poněvadž skryta jest před očima všelikého živého, i před nebeským ptactvem ukryta jest.
22. Zahynutí i smrt praví: Ušima svýma slyšely jsme pověst o ní.
23. Sám Bůh rozumí cestě její, a on ví místo její.
24. Nebo on končiny země spatřuje, a všecko, což jest pod nebem, vidí,
25. Tak že větru váhu dává, a vody v míru odvažuje.
26. On též vyměřuje dešti právo, i cestu blýskání hromů.
27. Hned tehdáž viděl ji, a rozhlásil ji, připravil ji, a vystihl ji.
28. Člověku pak řekl: Aj, bázeň Páně jest moudrost, a odstoupiti od zlého rozumnost.
 

29. kapitola

1. Ještě dále Job vedl řeč svou, a řekl:
2. Ó bych byl jako za časů předešlých, za dnů, v nichž mne Bůh zachovával,
3. Dokudž svítil svící svou nad hlavou mou, při jehož světle chodíval jsem v temnostech,
4. Tak jako jsem byl za dnů mladosti své, dokudž přívětivost Boží byla v stanu mém,
5. Dokudž ještě Všemohoucí byl se mnou, a všudy vůkol mne dítky mé,
6. Když šlepěje mé máslem oplývaly, a skála vylévala mi prameny oleje,
7. Když jsem vycházel k bráně skrze město, a na ulici strojíval sobě stolici svou.
8. Jakž mne spatřovali mládenci, skrývali se, starci pak povstávali a stáli.
9. Knížata choulili se v řečech, anobrž ruku kladli na ústa svá.
10. Hlas vývod se tratil, a jazyk jejich lnul k dásním jejich.
11. Nebo ucho slyše, blahoslavilo mne, a oko vida, posvědčovalo mi,
12. Že vysvobozuji chudého volajícího, a sirotka, i toho, kterýž nemá spomocníka.
13. Požehnání hynoucího přicházelo na mne, a srdce vdovy k plésání jsem vzbuzoval.
14. V spravedlnost jsem se obláčel, a ona ozdobovala mne; jako plášť a koruna byl soud můj.
15. Místo očí býval jsem slepému, a místo noh kulhavému.
16. Byl jsem otcem nuzných, a na při, jíž jsem nebyl povědom, vyptával jsem se.
17. A tak vylamoval jsem třenovní zuby nešlechetníka, a z zubů jeho vyrážel jsem loupež.
18. A protož jsem říkal: V hnízdě svém umru, a jako písek rozmnožím dny.
19. Kořen můj rozloží se při vodách, a rosa nocovati bude na ratolestech mých.
20. Sláva má mladnouti bude při mně, a lučiště mé v ruce mé obnovovati se.
21. Poslouchajíce, čekali na mne, a přestávali na radě mé.
22. Po slovu mém nic neměnili, tak na ně dštila řeč má.
23. Nebo očekávali mne jako deště, a ústa svá otvírali jako k přívalu žádostivému.
24. Žertoval-li jsem s nimi, nevěřili; pročež u vážnosti mne míti neoblevovali.
25. Přišel-li jsem kdy k nim, sedal jsem na předním místě, a tak bydlil jsem jako král v vojště, když smutných potěšuje.
 

30. kapitola

1. Nyní pak posmívají se mi mladší mne, jejichž bych otců nechtěl byl postaviti se psy stáda svého.
2. Ač síla rukou jejich k čemu by mi byla? Zmařena jest při nich starost jejich.
3. Nebo chudobou a hladem znuzeni, utíkali na planá, tmavá, soukromná a pustá místa.
4. Kteříž trhali zeliny po chrastinách, ano i koření, a jalovec za pokrm byl jim.
5. Z prostřed lidí vyháníni byli; povolávali za nimi, jako za zlodějem,
6. Tak že musili bydliti v výmolích potoků, v děrách země a skálí.
7. V chrastinách řvali, pod trní se shromažďovali,
8. Lidé nejnešlechetnější, nýbrž lidé bez poctivosti, menší váhy i než ta země.
9. Nyní, pravím, jsem jejich písničkou, jsa jim učiněn za přísloví.
10. V ošklivosti mne mají, vzdalují se mne, a na tvář mou nestydí se plvati.
11. Nebo Bůh mou vážnost odjal, a ssoužil mne; pročež uzdu před přítomností mou svrhli.
12. Po pravici mládež povstává, nohy mi podrážejí, tak že šlapáním protřeli ke mně stezky nešlechetnosti své.
13. Mou pak stezku zkazili, k bídě mé přidali, ač jim to nic nepomůže.
14. Jako širokou mezerou vskakují, a k vyplénění mému valí se.
15. Obrátily se na mne hrůzy, stihají jako vítr ochotnost mou, nebo jako oblak pomíjí zdraví mé.
16. A již ve mně rozlila se duše má, pochytili mne dnové trápení mého,
17. Kteréž v noci vrtá kosti mé ve mně; pročež ani nervové moji neodpočívají.
18. Oděv můj mění se pro násilnou moc bolesti, kteráž mne tak jako obojek sukně mé svírá.
19. Uvrhl mne do bláta, tak že jsem již podobný prachu a popelu.
20. Volám k tobě, ó Bože, a neslyšíš mne; postavuji se, ale nehledíš na mne.
21. Obrátils mi se v ukrutného nepřítele, silou ruky své mi odporuješ.
22. Vznášíš mne u vítr, sázíš mne na něj, a k rozplynutí mi přivodíš zdravý soud.
23. Nebo vím, že mne k smrti odkážeš, a do domu, do něhož se shromažďuje všeliký živý.
24. Jistě žeť nevztáhne Bůh do hrobu ruky, by pak, když je stírá, i volali.
25. Zdaliž jsem neplakal nad tím, kdož okoušel zlých dnů? Duše má kormoutila se nad nuzným.
26. Když jsem dobrého čekal, přišlo mi zlé; nadál jsem se světla, ale přišla mrákota.
27. Vnitřností mé zevřely, tak že se ještě neupokojily; předstihli mne dnové trápení.
28. Chodím osmahlý, ne od slunce, povstávaje, i mezi mnohými křičím.
29. Bratrem učiněn jsem draků, a tovaryšem mladých pstrosů.
30. Kůže má zčernala na mně, a kosti mé vyprahly od horkosti.
31. A protož v kvílení obrátila se harfa má, a píšťalka má v hlas plačících.