Kouzelný kotel starých Keltů

Již koncem doby bronzové se objevuje kovový kotel k vaření, který pomalu vytlačuje hliněný kotel z doby kamenné a má i sakrální povahu…
Kromě bachratých spotřebních předmětů snýtovaných z bronzových pásů, jako je například krásný exemplář z Castlederg (hrabství Tyrone), známe kultovní nádoby na kolečkách tažené vodními ptáky, pocházející z bývalého Československa. V Irsku upravoval Brehonův zákon, komu kotel příslušel. V hodovních síních králů a knížat hrál velkou roli, když bylo třeba uvařit spousty masa a piva. Zvlášť se zdůrazňovalo, že kotel krále Conchobara nikdy nebyl prázdný; sloužil jako symbol hojnosti a pohostinství, obou vlastností oprávněného vládce.
Když si odmyslíme jeho všední použití, byl kotel - což potvrzují archeologické i písemné prameny - posvátnou, rituální nádobou Keltů, srovnatelnou s křesťanským pohárem, kterou mytologie povyšuje z předmětu domácí potřeby na předmět posvátný. Stal se mnohovrstevným symbolem, skutečným mytologickým ohniskem, což se projevuje stále víc i na jeho vzhledu. Ještě sv. Patrikovi věnuje územní král Daire z Armaghu veliký kotel jako dar.
V mytologii ostrovních Keltů jej mají nejvyšší bohové, mužského i ženského pohlaví. Podle Druhé bitvy u Mag Tuiredu přinesli Tuatha Dé Danannové Dagdův kotel z města Murias "na severních ostrovech", kde se naučili umění magie, do Irska. Nikdo od něj neodcházel hladový, každý dostal pokrm, který byl pro něj vhodný a který mu chutnal; tento rys převezme grál.
Žádný kníže tzv. "Jiného světa" se bez kotle neobešel. V Mac Da Thóově bruidenu jich trůnilo sedm na sedmi ohništích a kdo šel kolem, mohl si z bublající polévky vytáhnout na vidličce něco hovězího nebo vepřového masa. Branův kotel stavěl lidi na nohy jiným způsobem: když do něj večer uložili ubitého bojovníka, byl na druhý den stejně schopen boje jako dřív, až na to, že nemohl mluvit. Bran jej daroval svému popuzenému švagrovi Matholwchovi, irskému králi. Z rozhovoru obou mužů se dozvídáme, že kotel byl původně zanesen z Irska do Walesu, a to párkem obrů, kteří se jednoho dne vynořili před Matholwchovýma očima z jezera . Král si je podržel rok na svém dvoře. Během té doby porodila obryně jednoho plně vyzbrojeného válečníka a přehršli všelijakých jiných dětí. Obě bytosti z Jiného světa se však chovaly tak nemožně, že lid naléhal na vládce, aby se jich zbavil. Když dobrovolně odtáhnout nechtěly, byly jídlem a pitím nalákány do železného domu, který byl potom rozžhaven, ale krátce předtím, než se kov začal tavit, prorazil si obr rameny únikovou cestu a oba uprchli s kotlem do Walesu.
Po návratu do Irska však kotel nepřináší nikomu požehnání a nakonec jej Evnissyen v boji mezi Iry a Velšany zničí.
Velká mateřská bohyně Ceridwen vaří ve svém kotli nápoj moudrosti, božského nadání a básnictví pro svého ošklivého syna, toho však předejde Gwion Bach/Taliesin.
Všem těmto kouzelným kotlům je společné, že ve spojení s § živly ohněm a vodou napomáhají životním a život udržujícím procesům. Připomínají léčivý pramen Diana Céchta, prakotel, jímž je klín mateřské bohyně, z něhož život vychází.
Pokud však je v kotli tekutina, číhá tu smrt, jak ozřejmuje vyprávění o Diarmaidu Mac Cerbhailovi a jeho trojnásobné smrti.
Stejně dvojznačně byl pojímán kotel i v reálném keltském světě, a to všude tam, kde sloužil jako obětní, pohřební nebo votivní nádoba.
Podle Lucana byly oběti přinášené Teutatesovi utápěny v kotli plném vody. Strabón referuje ve své Geographice, jak kněžky Kimberů nad ohromným kotlem, do něhož se muselo lézt po žebříku, podřízly válečnému zajatci hrdlo a z vytékající krve věštily.
Od halštatské doby patřil bronzový kotel k nejoblíbenějším pohřebním darům; sotvakterý heuneburgský velmož by se dal pochovat bez něho. Například hrob 4 z Giessübel-Talhau obsahoval velmi solidní exemplář se dvěma páry držadel v podobě stylizovaných lidí (dnes Württembergisches Landesmuseum, Stuttgart). Byly v něm pohřební dárky. Pětisetlitrový bronzový kotel knížete z Hochdorfu ze skupiny Hohenasperg byl naplněn medovinou, patrně pro hodokvas Jiného světa. V případě tohoto kotle šlo ostatně o dovezený řecký výrobek; jen jednoho ze tří lvů zdobících okraj kotle vytvořil domácí kovář a dodal mu ovšem poněkud žalostivé, ospale působící vzezření.
Jako votivní dary bohům byly kotle od Skotska po bývalé Československo potápěny do vod. Jan Filip popisuje velký bronzový kotel z duchcovského horkého pramene u Lahoště, v němž byly dva tisíce votivních předmětů, hlavně náramky a spony.
Když byla roku 1911 o několik metrů snížena hladina horského jezera Llyn Fawr v hrabství Glamorgan ve Walesu kvůli konstrukčním pracím na vodní nádrži, objevil se poklad složený z 24 předmětů ze 6. - 5. stol před Kr., včetně dvou velmi krásných bronzových kotlů (dnes v National Museum, Cardiff). Až do tohoto vpádu techniky do tichého horského zákoutí bylo jezero pokládáno za příbytek jedné jezerní panny, jež podle líčení místních obyvatel sedávala občas na břehu a česala si vlasy. V druidské svatyni Llyn Cerrig Mach na Mo'nu se nalezly podobné nádoby.
Nejzajímavější kotle jsou figurálně zdobeny; tři z nejlepších tohoto druhu jsou sice jednoznačně keltská práce, ale pocházejí z dánských močálů vodstvo). Oba z Bra° (východní Jutsko), resp. z Rynkeby (ostrov Fünen) se zachovaly jen ve zlomcích, ale kotel z Gundestrupu (severní Jutsko) bylo možné restaurovat do původní podoby.
Nejstarší pochází z Bra° a byl patrně zhotoven ve 3. stol. před Kr. v bývalém Československu. Držadla jsou zdobena stylizovanými hlavami býků, symboly Taranise, Teutatese a Esuse, jakož i pochmurnou soví hlavou, která - obrácena nohama vzhůru - se mění v kníratou tvář mladého muže s jeleníma ušima, Cernunna.
Kotel z Rynkeby bude asi o sto let mladší. Na jeho okraji sedí mezi dvěma býčími hlavami se silně zdůrazněnými rohy naturalistická, stejně veliká hlavička Esuse pod dvěma zakroucenými kadeřemi vlasů v podobě delfínů. Kolem krku má torques s velmi silnými konci.
Mistrovský kousek keltského zlatnického umění, jakým je gundestrupský kotel o váze 8,885 kg pozlaceného stříbra (dnes se nachází v Nationalmuseum, Kodaň), byl nalezen roku 1891 v Raevemos, nedaleko Borremosu, kde močál vydal také tři lidská těla z doby ledové vedle opevněné vesnice z 1. stol. po Kr., která musela být už tenkrát, na jižním okraji Fennu, velmi odlehlá. A. Rossová nepokládá za nemožné, že se tam uchýlila nějaká skupina druidských kněží. Způsob, jakým byl tento drahocenný předmět rozložen na součásti a uložen do země pod malou terénní vlnou, z níž je rozhled široko daleko po močálu, nesvědčí o spěšném útěku nebo nouzovém úkrytu, nýbrž o obřadu. Co dodává tomuto kotli zvláštní výjimečnost, je fakt, že jsou na něm jak uvnitř, tak zevně a dokonce i na poklici vyobrazení bohů, bohyň, posvátných zvířat a celých navzájem souvisejících mytologických scén.
Jelikož původ a datování jsou sporné - F. Drexel a P. Jacobstal jsou například přesvědčeni, že jde o práci podunajských Keltů Skordisků z 1. stol. před Kr., F. C. Hawkes a P. Reinecke jsou pro keltsko-ligurský původ z 2. stol. před Kr., zatímco O. Klindt-Jensen se pokouší dokázat severní Galii a 1. stol. před Kr. a P. Lambrecht a jeho žáci navrhují severovýchodní Galii a 3. stol. před Kr. - pokusy o interpretaci neberou konce.
Nám jich musí stačit jen několik, jako narození boha, žňové nebo výroční svátky, obětní scény, často jakoby ilustrující Lucanův text, iniciace mladistvých do stavu kmenových bojovníků, obrazový doprovod k Táin Bó Cuailnge, z hlediska antroposofického způsob osvěty lidí nebo indogermánská oběť býka.
Nejvěrohodněji vypadá vysvětlení J.-J. Hatta, založené na mnohaleté srovnávací práci. Tento badatel rozpoznává v zobrazeních na dvanácti deskách a víku největší bohy Galie, Taranise, Esuse/Cernunna, Teutatese a královskou mateřskou bohyni Rigani, a v pečlivě rozvíjené, přísně kontrolované spekulaci sestavuje mýtus.   

Zdroj: Sylvia a Paul Botheroydovi: Lexikon keltské mytologie