Křest čtrnácti českých knížat roku 845

Ke křtu čtrnácti českých knížat roku 845 došlo 13. ledna na dvoře Ludvíka II. Němce nejspíše v Řezně na území tehdejší Východofranské říše. Tato zcela ojedinělá událost je zaznamenána pouze ve Fuldských análech a i zde jsou informace o tomto aktu podány velmi stroze a stručně. Křtu se zúčastnilo celkem 14 knížat kmene Čechů s jejich družiníky, ovšem pramen mlčí o dalších podrobnostech. Nejspíše se jednalo o svobodné rozhodnutí kmene přihlásit se ke křesťanské víře. Rozhodnutí snad podnítila i porážka kmene Obodritů roku 844. Třebaže knížata křest přijala, později si ke křesťanství zřejmě utvrdila odpor kvůli politice východofranského krále Ludvíka II. Němce. Stopy po odezvě tohoto činu nenalezly ani archeologické výzkumy.

Čechy byly tributárně závislé na Franské říši již od roku 806, kdy si je podrobil Karel Veliký. Tento systém se však od druhé poloviny 20. let 9. století začal hroutit. Když později roku 840 Ludvík Němec ustupoval před otcem a císařem Ludvíkem I. Pobožným přes „zemi Slovanů“, kladli mu Čechové překážky, což znamenalo, že tehdy už český kmen odpadl od říše. Další změna nastala Verdunskou smlouvou podepsanou roku 843, podle níž si území tehdejší Franské říše rozdělili tři synové Ludvíka I. Pobožného. Třetí ze synů, Ludvík II. Němec, obdržel východní část říše, která se pak stala říší Východofranskou. Ludvík II. v této oblasti vládl již dříve jako král bavorský a smlouva z Verdunu nahrála jeho pokusu obnovit faktickou moc nad slovanskými knížectvími. Už ve 40. letech 9. století po zformování Východofranské říše král Ludvík podnikal různé výpravy směrem na východ s cílem podmanit si slovanské kmeny a donutit je k placení tributu. Postupně pronikal na pohanská území obklopující hranice jeho království a prováděl výboje proti nim. Klíčovou událostí byla poté porážka Obodritů, jednoho z kmenů Polabských Slovanů, v srpnu roku 844, při níž zemřel i obodritský kníže Gostimysl. Následně Ludvík obsazenou zemi rozdělil mezi další knížata, která byla pravděpodobně dosud poddaná Gostimyslovi.[9] Tato porážka zřejmě česká knížata zaskočila a vzrostla jejich obava z budoucí franské ofenzívy, která by ohrožovala jejich území a životy. Podle Dušana Třeštíka se čeští velmoži nechali pokřtít právě proto, aby předešli konfliktu s východofranským králem. Třeštík také připustil, že se Čechové mohli inspirovat křtem Moravanů roku 831, který moravskému knížectví přinesl umírněnější vztahy s říší. Dle historika Václava Novotného zase vladaři postrádali ochranu od krále Ludvíka, a proto přijali křest.

František Palacký jako následek křtu v Řezně označil příslušnost Čech k řezenské diecézi, která trvala až do založení samostatného pražského biskupství (asi roku 973). Předpokládá se však, že se knížata nedlouho po křtu nové víry vzdala a pohanství v Čechách nadále přetrvalo až do křtu knížete Bořivoje I. okolo roku 883. Snad se tak stalo krátce poté v důsledku zklamání důvěry v Ludvíka II. Němce, který hned roku 846 vojensky vpadl na Moravu, jak uvádí Dušan Třeštík. Tento názor později převzal i Petr Čornej. Proti tomu stojí domněnka, že křesťanství se v Čechách udrželo. Na počátku 19. století přišel Josef Dobrovský s myšlenkou, že Bořivoj byl pokřtěn kněžími, které si česká knížata přivedla do Čech po křtu v roce 845. Vratislav Vaníček myšlenku odpadnutí Čechů od křesťanství odmítl s tím, že Fuldské anály by takovou událost zaznamenaly. Dle archeologa Pavla Šebesty alespoň vévoda panující v Chebu od křesťanství již neupustil.

Třeštík také vykládá přístup ke křtu a křesťanství u tehdejších slovanských knížat jako pragmatický mocenský krok, nikoliv jako doklad náboženského přesvědčení. Případný další křest by mohl být jen akceptací změny mocenských poměrů, tedy například příklonem k Velké Moravě, jak uvádí Karl Bosl, který nabízí hypotézu, že Bořivoj a jeho předkové již mohli být křesťany na základě dřívější (latinské) tradice z Řezna a přijetím nového křtu u Metoděje jen stvrdil novou alianci. Byť s touto interpretací Třeštík nesouhlasí, lze pro ni najít jistou oporu ve čtení Kristiánovy legendy a tam zachyceného Bořivojova střetu se Strojmírem. Po Bořivojově křtu na Moravě se slovanská liturgie šíří i v Čechách a dosazení Strojmíra místo Bořivoje, který prchá na Moravu, tak mohlo být pokusem Ludvíka Němce udržel Čechy pod franckým, resp. latinským křesťanským vlivem.[18] Bosl říká, že Kristián jako představitel vítězné latinské tradice posouvá příběh tak, aby Strojmír působil jako pohan, protože jinak by musel vysvětlovat nepohodlnou skutečnost mocenského střetu dvou křesťanských knížat nebo Bořivojova odpadlictví.